Na svůj poslední den v Kashgaru stále doufám, že se mi podaří nějak vymyslet výlet k jezeru Karakul, nicméně to vypadá, že jedinou možností je zaplatit si naprosto předraženou individuální dopravu anebo stopovat. Což se mi samotnému moc nechce, vzhledem k tomu, že je zima, jezero je v horách ve výšce 3 600 m n. m. a od jedné holky na hostelu se dozvídám, že okolo jezera je naprosto mrtvo, je tam pár hotelů, restaurací a jurt, ale přes zimu vypadají opuštěně. Takže se nedá nic dělat, nechávám to na příště, třeba až konečně pojedu vysněnou Karakoram Highway.

Takže když se jako každý večer bavíme s partou na hostelu, přijde řeč na skalní oblouk známý ve světě jako Shipton’s Arch (ujgursky Toshuk Tagh, čínsky Tianmen). Nachází se asi 50 km od Kashgaru směrem ke kyrgyzské hranici a má být údajně nejvyšší známým skalním obloukem na světě. Bohužel je z většiny zavalen sutí a bez horolezeckého vybavení se dá dostat pouze na ten zával (takže není vidět celý), ale i tak by to mělo stát za to.

O oblouku jsem slyšel dříve, ale moc jsem se o něj nezajímal, protože jsem měl informaci, že k němu nevede žádná cesta a je dost komplikované se tam dostat. Jeden Francouz z hostelu však má velký zájem se k oblouku dostat (až tak velký, že je i ochoten platit za dopravu, což normálně nedělá), tak vymýšlíme plán. Informace, kterou máme, je, že nejbližší silnice je zhruba 15 km od oblouku, odtud se musí vyschlým korytem řeky pěšky. Terén asi není úplně super, ale nějak by to za dlouhý den mělo jít stihnout. Poté, co ale koukáme do podrobných map a zjišťujeme možnosti dopravy na tu nejbližší silnici, to vzdáváme, asi to nepůjde. Jinou možností dopravy je terénní auto, které korytem řeky projede až zhruba 3 km od oblouku, to je sice ta jediná možnost, jak se tam běžně jezdí, ale nechtěli jsme utrácet tolik peněz.

Na hostelu se tedy ptám, jestli nemají nějakého kámoše řidiče, který by nás tam odvezl. Brzo se dohadujeme na odvozu za 500 kuaiů. Na to, jak je to blízko, je to fakt hodně přestřelená cena, ale na internetu jsem četl ještě vyšší ceny a hlavně je fakt, že terénní auta jsou prostě drahá. Takže ukecávám ještě Číňanku, se kterou jsem se bavil včera večer, ať jede s náma, nakonec se přidá ještě jeden Američan a je to, máme plné auto.

Ráno pro nás auto dojede a jsme pěkně překvapení. Přijel úplně obyčejný malý taxík, ve kterém se ještě mačkáme. Jak dojedeme k oblouku, to netušíme, ale to už necháváme na řidiči.

Po sjezdu z dálnice zjišťujeme, že něco nesedí. Je tady směrová cedule k oblouku a o kousek dál velký balvan vítající nás u pamětihodnosti. Pokračujeme dále po silnici, která vypadá zcela nově, až dojedeme k závoře a pokladně.

To, co se tady stalo, mě sice v ten okamžik překvapilo, protože jsem to nečekal… ale z obecného hlediska mě to vlastně nepřekvapilo vůbec. Přestože informace o cestě terénním autem říčním korytem byly rok staré (jak jsem zpětně ověřoval po návratu), mezitím tady čínská vláda stihla vybudovat silnici a pokladnu vybírající vstupné. Zatímco předtím tady vybírali asi 10 kuaiů vesničani (za to, že svépomocí postavili žebříky, po kterých se k oblouku šlo), teď je tady vstupné 60 kuaiů. Usmlouvat se nám nedaří vůbec, cenu srážíme trochu jen tím, že je s námi Číňanka, která se prohlásí za průvodkyni a podaří se jí ukecat volné vstupné, takže si úsporu spravedlivě rozdělujeme.

60 kuaiů je na významnou památku vlastně na Čínu relativně málo. Odhaduju, že vzhledem k úplně nové cestě to tady ještě nestihla zkouknout čínská turistická komise. Jakmile k tomu dojde (což už se mohlo stát v této době, kdy to s půlročním zpožděním píšu), čekám vstupné aspoň stovku a na místě velké parkoviště, autobusy, předražené restaurace a obchody se suvenýry. V době mé návštěvy jsme tedy, věřím, mohli být rádi, že je tu jen závora, malá budka a prostor pro zaparkování pár aut.

Od závory je to k oblouku ještě asi 45 minut pěšky. Nejprve po rovině po pěšince mezi kopci, pak se cesta začíná zvedat, protože potřebujeme vystoupat na zmíněný zával. Taky se tady oproti zprávám z internetu všude objevily schody (ne že by to bylo v Číně něco překvapujícího), takže to jde snadno. Oblouk se za chvíli ukazuje a vypadá menší, než bychom čekali.

Oblouk sice vypadá relativně malý, což je proto, že je ho většina skryta z horizontem. Až ve chvíli, kdy dojdeme úplně k němu, se nám teprve plně otevře a naráz mám opačný dojem – je ohromný. A to, jak jsem říkal, ho vidíme jen malou část, protože stojíme na závalu. Část, kterou vidíme, je vysoká asi 100 m, celý oblouk je ale vysoký okolo 500 metrů.

Svačíme, vracíme se dolů k autu a zpět do Kashgaru. Vystupujeme ve městě a dělíme se. Francouz a Američan jdou zpátky do hostelu, zatímco Shanshan, Číňanka, navrhuje, že bude vařit večeři, tak jí du pomoct s nákupem. Bohužel velký ujgurský supermarket má dneska z nějakého důvodu zavřeno a čínské obchody jsou zavřené všechny (prázdniny), takže se vracíme s nepořízenou, vystačíme si s liangpi na svačinu.

Jelikož je to můj poslední den v Kashgaru, večer se jdu ještě podívat ven, konkrétně na jídelní trh, a dávám si pár drobností.

Poslední, co mě čeká, je shánění xinjiangského piva jako suvenýru domů. To se ukazuje jako trochu složitější. V Urumqi problém nebyl, ale tady v běžných obchodech nikdo pivo neprodává. Řešení je nakonec až vyjít ven z ujgurské čtvrti do čínského města. Je to zhruba 2 km a rozdíl je podstatný, právě hned na hraniční ulici je hned alkohol k dostání všude. Vtipné…

Ráno mizím na letiště a letím se stopem v Urumqi až do Guangzhou – 7 hodin cesty, pěkná dálka. Do Guangzhou přilétám v 7 večer, přesto je tady oproti zamrzlému Ujgursku pěkné horko. Nocuju na letišti a až ráno letím dále domů do Fuzhou, čímž končí můj pěkný třídenní výlet na západ Číny…

Přichází čas zmizet z většinově čínského Urumqi a podívat se do míst, která by prý konečně teprve měla být tím pravým Ujgurskem. Kashgar se nachází od Urumqi ještě pěkně daleko, blízko kyrgyzské, tádžické, afghánské a pákistánské hranice. Železnice sem byla postavena teprve v roce 1999. Před třicetihodinovou jízdou pouští ale dávám nakonec přednost dvouhodinovému letu, který mě vyjde i o kus levněji a přece jen, ušetřený den a půl se hodí.

Kashgar je taky jedno z míst, které jsem chtěl navšívit už dlouho. Hlavně ve spojení přes jezero Karakul až po Karakoram Highway do Pákistánu, což jsem plánoval v roce 2013, bohužel nevyšlo a doteď to zůstává jedním z mých nesplněných snů.

Kashgarské letiště není nijak velké, nesmí samozřejmě chybět řada nastoupených vojáků připravených zasáhnout, a to na každém rohu. Nacházím minibus, co za pár peněz jezdí do města. S řidičem se zapovídám, chválí mě, že jsem dojel až do Kashgaru (protože Urumqi není žádný Xinjiang) a jelikož zná můj hostel, doveze mě až před bránu. Ulička, kterou pomalu projíždíme k hostelu, je plná stánků s jídlem. Tam chci zamířit na večeři. Ale nejdřív se musím trochu prospat, protože jsem zničený. A ostatně nikam nespěchám. Na Kashgar a okolí jsem si totiž nechal celé 4 dny. Je tady toho dost co dělat. Původně jsem plánoval odletět z cca 400 km vzdáleného Hotanu, ujgurského města známého po celé Číně kvalitním jadeitem. Bohužel z Hotanu se mi nedařilo sehnat rozumné letenky, takže mi zbyla možnost tam zajet na otočku anebo ho vypustit a nechat na příště (skončilo to druhou variantou).

Večer tedy vyrážím do města. Je skoro osm, ale ještě je světlo, přestože je zima. Jak už jsem zmiňoval, Čína oficiálně používá jen pekingské časové pásmo. Neoficiálně se v Xinjiangu používá čas o dvě hodiny posunutý, ale Kashgar je už tak daleko na západě, že pravé poledne je tady zhruba ve čtvrt na čtyři. Ostatně nedaleko odsud se nachází státní hranice s největším časovým rozdílem na světě. Je to hranice s Afghánistánem a při jejím překročení by bylo třeba posunout hodinky o tři a půl hodiny. Situace s dvojím časem je samozřejmě občas dost matoucí. Vlaky jezdí podle pekingského času, zatímco autobusy většinou podle xinjiangského. Když řekne čas Číňan, obvykle je to pekingský čas, když řekne stejný čas Ujgur, většinou tím má na mysli čas o dvě hodiny posunutý. A všichni cizinci, které potkám (a těch je na hostelu docela dost, což je pro mě velké překvapení, když jsem naposled bílou tvář viděl někde u Jiuzhaigou), používají taky xinjiangský čas, protože přijeli z Kyrgyzstánu.

Vycházím tedy na večeři, pro změnu zkouším napařované taštičky s jehněčím masem, jsou super. Na rozdíl od Urumqi už si tady ale z jídelního lístku neobjednám. Čínština naprosto vymizela a ujgurština je pro mě nečitelná. Tím nemyslím nejen to, že ji nerozumím, ale ujgurské písmo ani pořádně nepřečtu. Arabsko-perské písmo tak nějak přečtu i v perské i arabské variantě, ale ujgurská už je natolik modifikovaná, že z toho nejsem moudrý. No a čínsky se tady domluvit dá dost špatně. A vlastně to tady celkově vypadá strašně jinak než jakékoli jiné místo v Číně, které jsem navštívil (včetně ujgurského Turpanu). Vlastně ze všeho, co jsem viděl, mi to tady nejvíc asi připomíná Írán.

Večeři si dávám spíš na chuť než na nasycení, protože majitelé hostelu nás dneska chtějí na večeři pozvat. Jsou to totiž Číňani a dnes je jejich největší svátek – začíná nový rok. Takže se scházíme ve společné místnosti a zbytek večera trávíme všichni z hostelu pospolu. Večer nám zpestří pět ozbrojených vojáků, co nám do místnosti vtrhnou asi v 11 večer. Přivedli Rusa, co ho někde asi našli, jak nocuje venku, protože nemá peníze na ubytování. A čínsky neumí, takže jinde než na hostelu by si s ním asi neporadili. V hostelech v Číně je mnohem větší šance narazit na anglicky mluvící personál než v hotelech.

Další den mám naplánovanou prohlídku města. Po snídani – opět grilované maso s chlebem tentokrát mleté – právě u mešity Id Kah, kterou mám skoro pod okny. Je to největší mešita v Číně, možná právě kvůli této znalosti mě překvapuje… že je vlastně docela malá.

Pak se procházím okolními uličkami a vracím se na náměstí před mešitou, které zjevně slouží jako místo, kde se místní scházejí a baví.

Podél náměstí se táhne hlavní cesta, za ní pak menší trh s jídlem a dalšími věcmi. Dále rovně následuje stará ujgurská čtvrť.

Stará čtvrť má spoustu krásných zákoutí. Čisto tady zrovna není, ale atmosféra je skvělá.

Staré město o kus dál končí a začíná nové – změna je velice radikální.

Ale změna netrvá dlouho, protože hned o pár set metrů dál narážím na staré domy na kopečku, které vypadají, že se každou chvíli rozpadnou. To mě zaujme, tak se tam jdu podívat a prochodím velice pěknou čtvrť. Až večer se na internetu dočtu, že tato čtvrť byla dříve oficiální “turistická atrakce”, kde se vybíralo vstupné, ale po čase tam přestali turisty tahat, protože usoudili, že se to rozpadá tak, že už to není bezpečné. No tím líp, aspoň tam žádní turisti nejsou. Čtvrť je velice pěkná.

Pak už přes novější část města přecházím do místního bazaru, který má prý být největší ve střední Asii. Žije to tady především v neděli, takže dnes je tady trochu mrtvo, ale i tak mi přijde fascinující, jak je rozlehlý.

Pak už jdu pomalu zpátky na hostel, tentokrát přes čínskou čtvrť, která má totálně jinou atmosféru než zbytek města, co jsem doteď viděl.

Jeden z mých hlavních plánů při návštěvě Kashgaru byl zajet k jezeru Karakul, které se nachází v horách 200 km od Kashgaru, nedaleko tádžické, afghánské a pákistánské hranice. Bohužel dostat se k jezeru je v zimě dost složité, takže ani tento den se tam nevypravuju, nechávám si to na rozmyšlenou na další den a dnes se vypravuju znovu do města. Je pátek, ráno mi bohužel unikne hromadná modlitba na náměstí před mešitou, které je prý totálně plné lidí. A byl na to prý krásný výhled z hostelu, bohužel jsem se o tom dozvěděl až po skončení.

Vycházím v čase akorát na oběd a konečně si dávám místní a obecně středoasijskou typickou záležitost, a to zhuafan (čínsky), běžně známější jako plov či pilaf. Dobré a za pár korun. Obecně si v Ujgursku na jídlo nemůžu stěžovat…

Starou čtvrtí opět procházím do nového města. Až v novém městě se totiž nachází místo, na které mířím, hrobka kyrgyzského básníka a filosofa Hajiba.

Nedaleko je jakýsi památník Pantuocheng s parčíkem. Jdu se tam podívat, ale ani na místě se mi nepodaří vyluštit, co je to vlastně za místo.

Pak mířím k jednomu z nejznámějších míst – Xiangfeimu, hrobka Apaka Hoji, náboženského a politického vůdce regionu v 17. století. Hrobka je zhruba 5 km od města a už je odpoledne a bojím se, že bude brzo zavírat, takže nakonec volím autobus. Ale mít víc času, určitě jdu pěšky, protože procházet se Kashgarem je prostě radost. Autobus nejede přímo odsud a nechce se mi jet jedním autobusem zpět do města a pak zase shánět jiný, tak místo toho jdu k trase autobusu, který tam jede rovnou, což je asi 3 km, přičemž zase přecházím čínským městem, okolo zamrzlého jezera a okolo rozbořené ujgurské čtvrti.

V Urumqi mám ještě jeden celý den. Ve městě samotném toho opravdu moc není, ale plán, kam vyrazit, mám hotový dávno dopředu. “Nebeské” jezero Tianchi zhruba 100 km od Urumqi už bylo na mém seznamu míst k navštívení už dlouho před plánováním této konkrétní cesty do Xinjiangu. Problém je, že v zimě tady toho teď moc nefunguje a já netuším, jestli a jak se tam dostanu. Takže začínám zkoumat. Přímý autobus v zimě zřejmě nejezdí, tím pádem budu muset dojet na severní autobusové nádraží, odtamtud odjet do města Fukang a tam pak sehnat nějaký místní bus k bráně národního parku. To se zdá být jednoduché, v hostelu mi doporučují, že bude stačit vyrazit v 10 hodin pekingského času, což mi přijde dost pozdě chtěl jsem jet v 8, tak dělám kompromis a vyjíždím v 9. Dojet na severní nádraží pěkně trvá, aspoň, že bus do Fukangu jede hned asi za pět minut. No a protože jede mimo dálnici, tak dostat se tam taky pěkně trvá.

Takže když se dostanu do Fukangu, je už poledne. Na autobusovém nádraží se ptám na lístek k jezeru, posílají mě dovnitř (na lokálních linkách se běžně platí až v autobusu). Tam se ptám několika lidí, každý z nich mě posílá na jiný konec nádraží, ale s jasnou zprávou, že autobus přijede. A kdy přijede? No určitě brzo, však až tu bude, tak ho uvidíš. Hm. Zapovídávám se s jedním mladým klukem, od kterého kupuju sladké brambory na zahřátí. Sám mi nádraží oběhá a tvrdí, že to pojede tak za 20 minut. Mezitím mě usazuje ve vyhřívaném obchodě jeho rodičů, kde vypomáhá, a zapovídáváme se. Říkám, že studuju ve Fuzhou. On, že taky, a vytahuje studijní průkaz jedné z univerzit ve Fuzhou a spolu s tím vlakový lístek tamtéž (na sedačce, au). Vtipná náhoda. Do Fuzhou je to nejbližší cestou zhruba 4 500 kilometrů.

Čekám, čekám dlouho. Pořád “už by to mělo za chvíli přijet”, mezitím uplynula asi hodina a půl. Mému hostiteli už je mě asi líto, takže nakonec po poradě s tátou zavolá jeho kamaráda, který mě tam odveze o 10 kuaiů dráž, ale aspoň se tam konečně dostanu, když autobusy zjevně nejezdí.

Co je pro mě však nepříjemné překvapení, že brána do národního parku je jen kousek za městem (tzn. asi ještě 30 km od jezera). Kdybych to věděl, byl bych tam svižnou chůzí tak za hodinku a ještě bych ušetřil 30 kuaiů. Nebo si zaplatit taxíka, který by rozhodně stál míň.

Když zjistím, kolik stojí vstupné, tak mám chuť se otočit a jet domů. 180 kuaiů. Sice jsem to někde četl, ale opět jsem počítal se studentskou a mimosezónní slevou, jak je v Číně docela standardem. No nic, platím a jdu na autobus. Jede nás asi pět, vepředu sedí “průvodce”, Kazach, který se se mnou zapovídával už u pokladny, zjevně tady bílou tvář už nějakou dobu nepotkal. Cesta k autobusu trvá další hodinu, takže u jezera jsem zhruba ve čtvrt na čtyři. Ale cesta je velice pěkná. Naštěstí nás autobus veze až téměř k jezeru. Z internetu mám informaci, že se k jezeru musí ještě hodinu pěšky (nebo krátce lanovkou) od nižšího jezera. Což bych šel velice rád dobrovolně, ale holt na to takto nemám čas.

Dole u pokladny nám říkali, že poslední bus jede v šest, řidič ale nahoře říká, ať jsme do pěti zpět. Ptám se ho, co teda s tím busem v šest, moc se se mnou bavit nechce. Až tedy poté, co se zeptám lidí, co se mnou jeli, mi dochází, že řidiči se jen holt nechce čekat (a dole to tak nějak tušili, proto mě na to upozorňovali), ale že oni tady rozhodně na pět být neplánují, takže řidič bude muset počkat. Hurá, vyrážím k jezeru.

Zbývá mi teda asi hodina a půl času, než bych chtěl být zpět. Původní plán, když jsem myslel, že budu mít u jezera dostatek času, byl jezero obejít celé dokola. V obvodu má okolo 8 km, což je bohužel nereálné. Nevadí, vydávám se podél jezera a v ten okamžik jsem zcela sám, protože všichni ostatní (je tady celkem odhadem 30 lidí) se plácají v okolí místa, kam přijeli, a klouzají se po zamrzlém jezeře v místě, kde je odhrnut sníh. Ano, to je pro mě překvapení, z toho, co jsem četl, jsem měl dojem, že jezero zamrzlé nebude, ale je.

Velice rychle docházím k místům, kde nějakou dobu nikdo nešel, protože je tady netčená sněhová pokrývka, občas až po kolena. A nevypadá to, že by sněžilo v uplynulých hodinách (nebo vůbec dneska).

Podél jezera jdu asi 2 km, pak vylezu na vyhlídku a uznávám, že je čas se asi vracet zpět a ještě se třeba projít opačným směrem. Na jednom z okolních kopců to vypadá, že je vyhlídka, ale asi to nestíhám. A kousek pod jezerem by měly být nějaké vodopády.

Dojdu až k vodopádům, ale jsou tak nezajímavé, že jsem je musel hledat, když jsem stál skoro u nich (a kvůli protisvětlu nemám ani fotku). Vracím se k jezeru a ještě se procházím okolo.

Nakonec mi bus, který má jet v pět, odjíždí před nosem. Lidí je tu dost, takže vím, že ještě něco pojede, problém je, že když dojdu k dalšímu autobusu, zjišťuju to, že to není ten, co mě vezl nahoru. To by mi bylo jedno, kdybych u jezera nezjistil, že nemám mobil a jediné místo, kde tuším, že mohl zůstat, byl právě autobus. Tak se ptám řidiče, volá na centrálu, kde zprávu nemají, protože první bus ještě nedojel. Po příjezdu mě posílá do kanceláře, kde už mě čekají s mým mobilem. Ztratit mobil se mi celkově povedlo třikrát, a podruhé se našel, což myslím, že je docela úspěch.

Od brány parku to nevypadá, že by něco jelo. Jedno auto vypadá, že se zrovna chystá odjíždět, tak se ho ptám, jestli jede nějaký autobus. Nejede, takže mě sveze, za 10 minut šílené jízdy jsem ve Fukangu. Do Urumqi ještě další dvě hodiny.

Jezero Tianchi je super, určitě bych se tam vrátil i přes šílené vstupné. Ale chce to lépe časově naplánovat :)

Z Turpanu do Urumqi to není daleko, cesta nepříliš rychlým autobusem trvá necelé tři hodiny. Proto mi přijde naprosto fascinující totální změna krajiny. Zatímco Turpan je oáza v suché proláklině, kde nebyla ani památka po nějakých srážkách, se dostáváme do města obklopeného zasněženými pětitisícovými vrcholky pohoří Tianshan, které se sem táhne přes pomezí s Kazachstánem až z Kyrgyzstánu. Náhlá změna je umocněna tím, že sedím v autobusu na přední sedačce… a vlivem pořádné únavy z posledních dnů hned po odjezdu z Turpanu usínám a budím mě řidič na checkpointu před Urumqi. Takže usínám v pouštní krajině a když mě zmateného vzbudí a vyhodí z autobusu k bezpečností prohlídce, vidím okolo sebe jen ozbrojené vojáky a mohutné zasněžené hory. Zvláštní pocit.

O asi hodinu později (Urumqi rozhodně není malé město a vymotat se v něm nějakou dobu trvá) nás autobus vyhazuje ne na nádraží, ale prostě na nějaké silnici. Jsem tu. V Urumqi vlastně končí má dlouhá pozemní cesta z Fuzhou, která byla dlouhá přes 6 500 kilometrů. Ani se to nezdá, jakou šílenou vzdálenost jsem za ty tři týdny ujel. Sice ještě pokračuju dalších 1 500 km na západ do Kashgaru, ale z praktických i cenových důvodů to nakonec beru letecky.

Chvíli mi trvá, než se zorientuju a zjistím, kudy do hostelu v centru, kam se chystám. Přestože stojím u zastávky MHD, zastávku, ze které potřebuju odjet, mi mapa hlásí asi o 300 m dál, tak se tudy vydávám, ale asi po 100 m se zastavuju, protože zjišťuju, že se mi asi jen blbě chytla GPS a potřebuju se vrátit na původní zastávku.

Zatímco stojím a koukám do mapy, ke mně někdo přichází a lámanou angličtinou se mě zeptá, kam jdu a jestli potřebuju nějak pomoct. Zvedám hlavu a poznávám ujgurskou slečnu, která se mnou jela autobusem. Pamatuju si ji, na autobusovém nádraží v Turpanu stála za mnou ve frontě na lístky a už tam se na mě usmívala. Z angličtiny relativně rychle přepínáme do čínštiny – je to jednodušší – a zapovídáváme se. Pomoct nepotřebuju, jen se potřebuju dostat na zastávku a odtud do centra. Bavíme se ale o lecčems asi pět minut, než se mě zeptá, jestli by mě mohla pozvat na večeři, s čímž souhlasím. Stopuje projíždějící auto a necháme se popovézt do centra. Bere mě do velice pěkně vypadající restaurace, až si tady připadám dost hloupě navlečený v nepříliš vzhledném teplém oblečení a s krosnou. Dáváme si místní banmian a asi hodinu a půl si povídáme. Adila, jak se jmenuje, má teprve 17 (což bych do ní vůbec neřekl), pochází z Turpanu, ale studuje v Urumqi. A studuje jazyky, v budoucnu by se chtěla živit jako letuška.

Po večeři mi ještě Adila ukazuje nedalekou školu, kde studuje, a kupuje mi ještě na cestu u stánku vynikající ujgurský chleba nang. Konečně něco, co chutná jako opravdové pečivo. Na autobusové zastávce se loučíme a já mířím směrem do centra, kde po 20 minutách bloudění nacházím hostel. Je pozdě, takže už dneska nic nepodnikám, jen lehce promýšlím program na následující dva dny, co v Urumqi mám.

Následující den se potřebuju trochu prospat. Ostatně Urumqi se prohlašuje za nepříliš zajímavé město, málokdo doporučí se tam zdržet déle, než je to nutné. Ovšem i taková města mě obvykle zajímají, takže si ho projít chci, ale přeci jen troše spánku dávám po třech týdnech nevyspání trochu prioritu, takže vycházím až po poledni. Urumqi je sice hlavním městem Ujgurska (a minimálně v zahraničí je kvůli teroristickým útokům ujgurských separatistů rozhodně známé ve spojení právě s nimi), avšak samotný název města je mongolský a 75 % obyvatel města jsou… kvůli asimilační politice ČLR právě čínští Hanové (což má co do činění s činností separatistů). Zbytek kromě Ujgurů pak Kazaši, Huiové, Mongolové a spousta dalších, ostatně už první den v autobuse jsem poslouchal jazyky od ruštiny až po takové, které jsem nebyl schopen vůbec idenfitikovat. Právě kvůli nepokojům jsou ve městě vidět masivní bezpečností opatření. Po městě chodí po zuby ozbrojení vojáci, při vstupu do každé budovy je (někdy méně, někdy více důsledná) bezpečností prohlídka a na každém místě, kde se hromadí více lidí, stojí hlídka v podobě obrněného transportéru s nastoupenými vojáky. Bezpečnostní prohlídka je i na vstupu do autobusových zastávek, u kterých také hlídkují vojáci.

Mimo to je Urumqi známé jako nejvzdálenější velké město od oceánu. Zhruba 300 km od města se nachází pevninský pól nedostupnosti, tedy místo, které je na celé planetě nejvzdálenější od oceánu.

Na doporučení se rozhodnu strávit většinu dne v parku Hongshan, který mám kousek od hostelu. Nachází se na zasněženém kopci (i při vstupu do parku musím projít bezpečnostní prohlídkou) a je na něm několik chrámů, pagod a pěkný výhled na město. Dole pod kopcem se pak schovává kluziště a pár dalších zákoutí, kde tráví čas většinou rodiny s dětmi.

Popojíždím na jih od centra k bazaru Erdaoqiao, který je středobodem ujgurské čtvrti. Po bazaru se procházím asi hodinu, dá se tady koupit leccos. Včetně spousty typických ujgurských nožů, se kterými byste na bezpečností kontrole při vstupu asi neprošli.

Pak se vracím do centra města, cesta zabere asi další hodinu a půl a než jsem na hostelu, je tma.

Do Turpanu přijíždím před sedmou ranní. Jenže jsem pořád v jediné čínské časové zóně, tedy té pekingské, přestože jsem od Pekingu zhruba 2 300 západně, takže slunce je hluboko pod obzorem. Ostatně se tady v Ujgursku neoficiálně, ale běžně používá čas posunutý o dvě hodiny dozadu.

Turpanské nádraží bohužel není v Turpanu, ale o 45 kilometrů dál na sever. Do města by měly jezdit autobusy, ale v tuto hodinu to rozhodně nevypadá, takže se mě mezi všemi otravnými naháněči ujímá místní policie s dotazem, jestli potřebuju nějak pomoct, tak od nich vyzvídám rozumnou cenu za odvoz do města. Za 20 kuaiů za chvíli odjíždím do samotného Turpanu s asi nejšílenější řidičkou, s kterou jsem se v Číně (možná i jinde) setkal. Před vjezdem do Turpanu je armádní checkpoint – v Ujgursku, jak brzo zjišťuju, běžná záležitost.

Před osmou hodinou ranní je stále úplně tma a město je totálně mrtvé, po chvíli procházení nacházím restauraci s lanzhou lamianem, která zrovna otvírá, takže jdu na snídani a ještě asi další půlhodinu čekám, než se rozední. Mezitím přemýšlím, co se zavazadly a jak se dostat do rozvalin města Yar, které se nacházejí zhruba 10 km od centra Turpanu.

Ideální možnost by byla sehnat kolo, ale nějak se nedaří. Takže jdu k autobusovému nádraží, kde by snad měla být úschovna zavazadel, kterou se mi nedaří najít. Stavuju se na snídani u Ujgura u při té příležitosti ho přemluvím, ať mi věci schová. Doufám, že se s nimi ještě shledám, protože se domlouváme rukama nohama. Čínsky neumí.

Beru to autobusem na kraj města. Do destinace, kam se chci dostat, je to ještě asi 5 km, takže pěšky.

Na posledním úseku, zhruba kilometr před cílem, u mě zastavuje policie, jestli nechci svézt. Zjevně nemají co na práci.

Turpan leží na okraji druhé či třetí nejhlubší prolákliny na světě (až -150 m) a je historicky významnou oázou na Hedvábné stezce, takže je v okolí spoustu zajímavostí právě jak historických (buddhistické jeskyně, ruiny měst…), tak ale i přírodních (spoustu zajímavých pouštních útvarů, solné jezero na dně prolákliny aj.). Problém pro mě je, že většina z těchto míst je dost daleko od města a vyžaduje auto, což se mi samotnému opravdu platit nechce. Proto dělám v Turpanu jen krátkou jednodenní zastávku.

Vlastně celý výlet do Xinjiangu nebyl plánován od počátku. Původně jsem se plánoval vracet do Lanzhou s partou, pak mi došlo, že mě to vyjde finančně dost podobně místo Lanzhou dojet na druhou stranu do Urumqi a odletět odtud, přičemž čas se pár dní zdržet jsem měl. Pak přišlo plánování dalšího výletu a když jsem zjistil, že okolo Jarních slavností (které začínaly za pár dní) jsou letenky ven z Číny, o které jsem měl zájem, zcela nedostupné, zbyl mi navíc ještě asi týden, takže jsem ochutnávku Ujgurska protáhl až do dalekého Kashgaru.

Město Yar, neboli čínsky Jiaohe, bylo osídleno už několik století př. n. l., a opuštěno bylo při vpádu Mongolů ve 13. století. Nacházelo se na velkém bloku skály ze tří stran obklopeno propastí říčního údolí, jak je vidět na schematické mapce na předchozí fotce.

Vstupné je opět vyděračské, nedá se nic dělat. Aspoň, že celé město mám sám pro sebe.

Cesta zpátky je o poznání jednodušší. Ani ne po půl kilometru chůze mi zastavuje Ujgur s malým nákladním autem a nabízí odvoz do města. Nic za něj nechce a odveze mě až na zastávku MHD.

V Turpanu samotném toho bohužel zase tak moc není, rozhoduju se zajít podívat na Eminův minaret. Je pojmenovaný po místním vojevůdci a je nejvyšší v celé Číně. Nachází se na jihovýchodě města, tj. přesně na opačné straně města, než odkud přijíždím. Beru to autobusem, ve městě se mi ale podaří špatně přestoupit, takže se kus vracím, nasedám do dalšího autobusu a pak musím asi kilometr pěšky. To není daleko, navíc je to procházka velice pěkná, ale z mapy jsem nevěděl, že jsem zvolil dost nešikovnou trasu, protože abych se tudy k minaretu dostal, musím prolézat přes vinicemi a následně seskočit z několika zídek (bonusem je výhled na minaret nejen z nejčastěji foceného místa).

Do areálu mešity s Eminovým minaretem nakonec nejdu. Zaprvé jsem se doslechl, že to za to moc nestojí (samotný minaret je nepřístupný), a vstupné je opět předražené (nebýt toho, že už po Číně cestuju tři týdny a každý den platím šílené peníze za vstupné do různých míst, tak byck tam asi šel, ale takto…) a prý člověk nic moc navíc nevidí. Takže vyfotím “typickou fotku” od brány a vracím se směrem do města, teď už jsem chytřejší, kterým směrem jít.

Chvíli jdu pěšky, pak se mi podaří chytit autobus. Ještě je brzo na cestu do Urumqi, takže se rozhoduju zastavit u turpanského muzea.

Jak jsem zmiňoval, oblast okolo Turpanu je historicky velice významná, takže i když nejsem fanouškem muzeí s vykopávkami, do místního muzea se vypravuju. Dostat se dovnitř vyžaduje několik kontraintuitivních kroků, ale po 15 minutách jsem tam. Takže kdyby se tam náhodou někdo, kdo tento text čte, chystal – neplatí se žádné vstupné, ale je třeba si vyřídit “povolení”. Za to se nic neplatí, ale nedá se vyřídit u vstupu, je třeba najít kancelář v přízemí (na fotce níže vpravo z “podchodu”). Je třeba pas. Pak je třeba odložit všechna zavazadla v uzamykatelných skříňkách (v přízemí pod budovou za schody). Předpokládám, že je to i kvůli tomu, aby dovnitř nemohl být pronesen foťák, takže ho tam nechávám, až uvnitř zjišťuju, že se zjevně fotit může, prověřuju u personálu a vracím se pro něj. Uvnitř se fotit může, jen ne s bleskem. Kromě jedné místnosti, té, která je mi osobně nejbližší – se starými nápisy. Zákazu focení si nevšimnu (protože u každé místnosti je zákaz focení s bleskem, co vypadá skoro stejně), takže mě upozorňuje až personál.

V muzeu jsou především archeologické nálezy. Já se většinu času zdržuju u písemných záznamů a starých platidel.

Pak už vyrážím směrem na autobusové nádraží, beru to pěšky, je to přes celé centrum, ale Turpan zase tak velký není a mám dost času a rád pozoruju okolí (a srovnávám s vnitřní Čínou, která má naprosto jinou atmosféru).

Na autobusovém nádraží se zastavuju na obědě u Ujgura, který mi hlídá věci, dávám si napařované knedlíčky s jehněčím masem. Sice jsou pěkně předražené (a asi mě na nich pěkně natáhl – to jsem nezjistil, protože jsme se pořádně nedomluvili), na druhou stranu jsou vynikající a hlavně po mě nich nechtěl za úschovu (a rád bych mu něco za to dal), tak mu to tak nějak odpouštím (i když bych to raději dojednal na rovinu, než aby mi nevrátil z bankovky).

Po obědovečeři jdu na nádraží. V Ujgursku platí zvýšená bezpečnostní opatření zjevně na všechno, takže i lístek na autobus musím kupovat na pas. Bezpečnostní prohlídka při vstupu na autobusové nádraží je podstatně důslednější, než jsem viděl kdekoli jinde v Číně. Nasedám do autobusu a odjíždím do už blízkého hlavního města Ujgurska Urumqi…

V Dunhuangu se zastavujeme na snídani a pak hurá na nádraží. Musím si ještě koupit lístek. Včera jsme se tady totiž zastavili po cestě z jeskyní Mogao, jenže zrovna já jsem si zapomněl vzít pas. Vím, že nákup na kopii pasu leckdy projde… tak jsem to zkusil s scanem pasu, co jsem měl v mobilu. Smůla. Prý jedině kopii. Takže scan ne, ale kdybych ho měl kde vytisknout, tak by mi to prodala. Ani se studijním průkazem to nešlo (protože je vydaný na druhé straně Číny), takže jsem odešel s nepořízenou a kupuju až před odjezdem.

Cesta do Jiayuguanu trvá 4.5 hodiny, přijíždíme ve dvě odpoledne. Drtivá většina cesty vede pouští, až před Jiaguyuanem přijíždíme opět mezi hory.

V Jiayuguanu taky nemáme předem zajištěné ubytování. Žádný hostel na zahraničních webech není a hotely se zdají být drahé, tak něco seženeme na místě. Než dojíždíme, na čínské mapě ale nacházím hostel kousek od nádraží (což je daleko od centra, ale nám to nevadí, protože z nádraží zase budeme odjíždět). Sice moc nechci věřit tomu, že budou mít licenci na ubytování cizinců, ale za zkoušku to stojí. A zkouška vyjde. Licenci asi nemají, ale ani to neřeší, protože po nás ani nechtějí pasy. Platíme velice příjemných 30 kuaiů na osobu v čistém dormu, co máme sami pro sebe. Sympatický podnik.

Dáváme se dohromady a radíme se, kam vyrazit. Je tady pár zajímavostí, které se váží k tomu, že se město nachází v nejužším bodě koridoru Hexi. Nachází se zde nejzápadnější úsek Dlouhé zdi (naopak o tom nejvýchodnějším jsem psal tady) a nedaleko od něj pevnost. Vyrážíme do pevnosti, která se nachází zhruba o 10 km dál za městem.

Pevnost má pocházet původně z roku 1372. Jestli a kdy byla rekonstruována, to jsem se nedočetl, ale rozhodně nevypadá, že by měla být původní. Bohužel je ve vzduchu opar, takže zasněžené vrcholky blízkých hor, se kterými se pevnost nejčastěji fotí, nejsou vidět příliš zřetelně.

U pevnosti je ještě muzeum Dlouhé zdi, ale zrovna zavírá, takže se vracíme na autobusovou zastávku a jedeme zpět do města. Vystupujeme v centru, chceme se trochu po večerním městě projít a udělat nějaké nákupy – většina party pozítří letí domů. Večer pak vyrážíme na karaoke, což jsme za celou dobu nestihli. To je tady trochu složitější, protože když se necháme dovézt taxíkem na karaoke dle doporučení, dostávám podezření, že je to karaoke se “speciálními službami”, jak je v menších městech v Číně běžné. Takže se vydáváme dál hledat, až něco najdeme. Usmlouváváme rozumnou cenu, ještě dostáváme zdarma pivo, ale výběr písniček je ještě horší, než je (už tak velice špatný) čínský standard. Co už.

Na druhý den nám zbývají dvě věci, které chceme vidět. Samotný konec Dlouhé zdi s první strážní věží a pak rekonstruovanou část zdi. Problém je, že obojí se nachází za městem, opačným směrem a nezdá se, že by tam jezdila nějaká veřejná doprava. Zapovídám se s majitelem hostelu, který mi poví, kolik je dobrá cena za taxi, a ještě se k nám přidává Číňan z hostelu, který má stejnou cestu, což nám zlepšuje vyjednávací pozici s taxikáři. Za taxi k první strážní věži tedy domlouváme 50 kuaiů za auto tam i zpět, s tím, že pro nás dojedou za hodinu a půl. Platíme jako vždy vyděračské vstupné a až pak se dozvídáme, že musíme zaplatit dalších asi 30 kuaiů za osobu za vozík, který nás k věži odveze, protože je to prý 4 km (ve skutečnosti tak 2). To bychom mohli dojít pěšky, nebýt toho, že jsme se minutu předtím domluvili s taxikáři, kdy pro nás mají dojet, takže na to nemáme čas.

Nejprve dojíždíme k nepříliš zajímavému muzeu, rychle projdeme a přejíždíme dál k velké propasti, přes kterou vede most. Na pokraji propasti stojí ona strážní věž. Když to člověk vidí, není divu, že už se dál Zeď nikomu stavět nechtělo.

U samotné strážní věže jsme ani nezastavili, tak si to explicitně vyžádám při cestě zpět. Pozůstatky věže vypadají jako hromada hlíny a samotná Dlouhá zeď tady vlastně podobně.

Čekáme na taxikáře a vracíme se do centra Jiayuguanu. Domlouváme se, jak se odsud dostat na rekonstruovanou část zdi. Před variantou dojet na kraj města a tam shánět taxíka volíme dražší, ale rychlejší a pohodlnější variantu, a to taxi rovnou z města. Opět bereme dvě auta, tentokrát na nás budou na místě čekat.

Samotný Jiaguyuan leží sice na rovině, ale hned po vyjetí z města se terén zvedá do velice pěkných hor, kde je vystavěná rekonstrukce Dlouhé zdi, která se tady jmenuje Xuanbi (“visící zeď”). Z úseků Dlouhé zdi, co jsem viděl, je tenhle rozhodně z těch slabších (působí až příliš uměle, není nijak mohutná a hlavně je dlouhá sotva 400 metrů), ale na oněch kopcích vypadá z dálky pěkně.

Vracíme se do města. Po cestě je pevnost, kde jsme byli včera, tak se rozhodneme vystoupit z taxíku tam a dojít se podívat do muzea, které už včera bylo zavřené. Dnes jsme tu dřív, ale pro změnu je dneska z nějakého důvodu zavřené cený den, takže smůla. Autobusem se vracíme k hostelu. Vyrážíme na večeři, vybíráme hotpot. Jako takovou symbolickou tečku za výpravou. Kromě mě se totiž všichni dnes v noci vrací vlakem do Lanzhou, odtud letecky do Chongqingu a následující den zpět domů do ČR.

V sedm večer jdeme všichni spolu na nádraží. Vlak do Lanzhou jede v 19.46, můj vlak na druhou stranu do ujgurského Turpanu jede v 19.47…

Cesta vlakem do Dunhuangu trvá přes noc necelých 8 hodin. Platit za lehátka se nám samozřejmě nechtělo, takže bohužel klasika v podobě yingzuo – tvrdé sedačky. Ani whisky koupená v Zhangye nám úplně nepomáhá usnout, já usínám až poté, co se mi podaří ve dvou třetinách cesty zabrat trojsedačku a rozvalit se na ní.

Přijíždíme ve čtvrt na 9, kdy se akorát rozednívá – přece jen už jsme pěkně daleko od Pekingu, který je středem této časové zóny. Na nádraží nás rovnou čeká řidič. Náš řidič v Zhangye vyzvídal, kam jedeme dál, tak hned doporučil kontakt na svého kolegu v Dunhuangu. Bez mého vědomí mu dal i moje číslo, takže mi předchozí den volal, že nás vyzvedne a může se o nás postarat. Úplně jsme neměli v plánu řidiče v Dunhuangu řešit, ale když už nám pak i sám zavolal, tak jsme se rozhodli ho využít hlavně pro to, aby nám tedy zajistil hotel do 100 kuaiů za pokoj, kde nás vezmou už v 9 ráno. To by se nám bez znalosti místních hotelů shánělo asi dost blbě, nehledě na to, že odvoz z nádraží, které je z nepochopitelných důvodů (=Dunhuang je uprostřed pouště, takže nemyslím, že by nešlo postavit blíž městu) asi 15 km od města.

S řidičem se teda najdeme, odveze nás na hotel ve městě – vše jak jsme se dohodli, cena 100 za pokoj, nikdo neprotestuje, že je nás na dva pokoje pět. Hotel je nádherný, rozhodně nejkrásnější, co jsme měli za celou dobu. S řidičem se domlouváme, že ještě plány na následující dny nemáme, ale ozveme se mu. Určitě budeme chtít vidět jeskyně Mogao, duny a jezero Yueyaquan a možná něco dalšího. Nabízí nám za 150 kuaiů celodenní výlet po těchto dvou místech a za 700 kuaiů výlet do geoparku Yadan. Teď se chceme prospat, až budeme vědět co a jak, zavoláme mu.

Vstáváme zhruba o půl jedné odpoledne, scházíme se a dáváme poradu, co dál. Ve městě toho k vidění moc není, tak se dohodnem, že bychom mohli vyrazit za město na písečné duny. Tam nás sice rád zaveze náš řidič, jezdí tam městské autobusy za směšné ceny a ještě se tady můžeme flákat klidně půl dne, takže je zbytečné to řešit s řidičem. Vyrážíme pěšky do centra města, dáváme si svačinu, sedáme na autobus a míříme na jižní okraj města. Duny jsou vidět už z dálky.

Duny v Dunhuangu jsou oproti jiným oblastem, co jsme navštívili v posledních dnech, relativně známou atrakcí, což značí značně přestřelenou cenu. Takže zvážíme, že zkusíme, jestli to nepůjde “jinudy” než přes hlavní bránu. Duny jsou ohromné a bylo by dost překvapivé, kdyby byl areál oplocený celý. Vydáváme se podél plotu dál, hned po pár minutách potkáváme skupinku Číňanů, co s rozběhem vyskakuje na betonovou zeď a zjevně jsou úspěšní (ostatně kousek za rohem nacházíme i žebřík). Tady nám to přijde moc nápadné a vysloveně plot překonávat nechceme, tak jdeme dál. Během toho se k nám přidává místní pejsek, za chvíli nás naopak začne vést on.

Po dvaceti minutách stále žádná památka toho, že by se tudy šlo dostat dovnitř. Pomyslím si, že je to asi hodně velký business, větší, než jsem čekal. Nejenže je tady všude plot s ostnatým drátem, ale ještě zhruba každých 10 metrů kamera. Chceme to vzdát, když uvidíme ve stráni místo, kde už určitě někdo plot přelézal, je dost poničený, kromě toho jsme o kousek zpět viděli na druhé straně plotu stopy. Nakonec se rozhodneme to zkusit a doufáme, že kamerové záznamy nikdo nesleduje.

Podařilo se, jsme na druhé straně. Vydáváme se směrem zpět k hlavnímu areálu. Po chvíli si v dálce všímáme buginy. Chvíli jede směrem k nám, pak asi minutu stojí a zase pokračuje. Našli nás? Ano :) Policie nám jede pomalu naproti a za pár minut se potkáváme. Hm.

Tak držím klid a zdlouhavě vysvětluju, že jsme se totálně ztratili a nevěděli, kudy se dostat dovnitř. Že jinak bychom si samozřejmě lístky koupili. Zmateně na sebe hledí a skoro to vypadá, že té zjevné výmluvě i věří. Tak se teda dohodneme, že mě naloží a odjedu koupit lístky pro skupinu. Což je pro nás ideální řešení, na které jsem to chtěl uhrát, když vím, že na plotu vyhrožovali pokutou 500 kuaiů :)

Takže dostávám zdarma ještě jako bonus jízdu na bugině, za kterou tady chtějí těžké peníze. Když mě dovezou k pokladně, zjišťuju, že s tím velkým businessem jsem se nemýlil. Cena za lístek 120 kuaiů, což je šílené. Cenu jsem sice věděl, ale počítal jsem s mimosezónní cenou a se studentskou slevou, což by mohlo vyjít tak na 40. Bohužel ani jedno z toho se nekoná, resp. studentská sleva jen pro mě, ostatním nevezmou průkazy, protože nejsou čínské. Cena 120 kuaiů mi v každém případně přijde totálně nepřiměřená, a tudíž se vůbec nestydím za to, že jsme hledali cestu okolo.

Lístky jsou vyřízeny, má peněženka o 600 kuaiů lehčí. Ve chvíli čekání si s vysmátým policajtem v přátelském duchu povídám. Potvrzuje, že nás viděli na kamerách (i kdyby ne, šli jsme do části parku, která není přístupná, tzn. člověk tam je dost vidět tak jako tak) a na dotaz, jestli takové lidi jako nás řeší často, vysvětluje, že teď mimo sezónu skoro ne, ale v létě několikrát denně. Tak jsme je aspoň zabavili.

Vracím se zpět do dun, kde už mě čekají ostatní. Stále s námi jde pejsek, co se přidal ještě před plotem.

Duny jsou mohutné, větší než jsem viděl na svých jiných cestách. Bohužel z fotografického hlediska trochu nudné, menší a členitější duny jsou podstatně fotogeničtější. Pokračujeme dál po dunách k malé oáze s jezírkem Yueyaquan, která je jakýmsi symbolem Dunhuangu.

Vracíme se do města, jdeme na trh, který se plynule mění v sérii restaurací, tak zapadneme do korejské na bibimbap.

Na další den si domlouváme našeho řidiče na odvoz k jeskyním Mogao. Večer dáváme poradu, na které se shodneme, že výlet k přírodním útvarům Yadan vynecháme, jednoduše proto, že to je daleko a stojí hromadu peněz (a trochu podobné útvary už jsme viděli). A navíc tak celkově líp vycházíme časově, takže plánujeme na následující ráno odjezd do Jiayuguanu.

Jeskyně Mogao jsou nejznámější atrakcí v okolí Dunhuangu, dost možná i v celé provincii Gansu. Tvoří je asi 500 významných chrámů vytesaných ve skále kousek za Dunhuangem.

Musím říct, že jsme trochu váhali, jestli tam vlastně jet nebo ne. Já už jedny podobné jeskyně (Yungang v provincii Shanxi) navštívil, buddhistické umění nás nezajímá asi nikoho a hlavně jsou tyto jeskyně známé jako jedna z úplně nejvíce předražených atrakcí v Číně. Nakonec se rozhodneme jet všichni a nelitujeme.

Řidič nás ráno vyzvedává, ptá se mě, jestli máme lístky. Že se dají koupit ve městě, jsem věděl, ale myslel jsem, že na místě je koupíme taky. Řidič nás doveze tedy na místo nákupu. Prý už nám nezařídí lístky na nejbližší vstup (který ale jinak stíháme), že ať jedeme do informačního centra k jeskyním. Do jeskyní se totiž musí s organizovanou skupinou.

Přijíždíme k informačnímu centru, kde nám vnucují tříhodinový film o jeskyních, o který opravdu nemáme zájem. Zájem máme o anglického průvodce, což se ukazuje jako problém, protože ho tady paní neumí zařídit. Navíc se dozvídám, že pokud se chci účastnit prohlídky v angličtině, nedostanu studentské vstupné, takže musím platit 2.5x tolik. Alespoň že tady mají mimosezónní 50% slevu, takže je to “jenom” 100 CNY.

Popojíždíme tedy k samotným jeskyním. Tady už to všechno funguje docela bez problémů, anglický průvodce je po 10 minutách dohadování na pokladně zařízen.

Vydáváme se ke vstupu, průvodce musím hledat aktivně, ale najdu. Prohlídka asi 10 jeskyní trvá asi hodinu a čtvrt. V jeskyních se bohužel fotit nesmí. Každopádně musím říct, že se mi prohlídka líbila opravdu hodně a ostatním zjevně taky. Dost dělal právě náš mladý průvodce. Měli jsme ho pro sebe, mluvil krásně anglicky a velice poutavě vysvětloval historii, přičemž se zaměřoval na zajímavosti a nemířil do detailů, takže opravdu žádná nuda. Po cestě jsmě několikrát potkali čínskou skupinu o asi 50 členech, takže já jsem rád, že jsem si nakonec připlatil za anglicky mluvícího průvodce.

U jeskyní je ještě muzeum, kam se vydáváme posléze. Většina moc zajímavá není. Je tady ale pár replik jeskyní. Focení je taky zakázáno, ale není tu nikdo, kdo by to řešil. Takže pro představu, jak jeskyně vypadají.

Vracíme se zpátky do města. Máme zhruba půl dne volna, vlak nám jede až zítra ráno. Co podniknout?

Na mapě jsme našli nějaké staré město cca 10 km odsud, ptám se na něj řidiče, který nás tam sice může svézt, ale prý to fakt nedoporučuje, že tam v zimě vůbec nic k vidění není. Vlastně vůbec nic už se tady teď dělat nedá. Posílá nás do městského muzea. Že nás může vypustit na oběd a pak zase vyzvednout. Dojdeme to sami, takže se loučíme. A prý pokud bychom se zítra neměli jak dostat na nádraží, že ať mu zavolám, že nás sveze zdarma. I když mi to u čínského řidiče přijde neuvěřitelné, přijde mi, že tento má dobré úmysly a opravdu se nám snaží pomoc a ne nás obrat.

Na oběd osobně zkouším místní specialitu, nudle s oslím masem. Oslí maso mám rád, ale tady toto jídlo je trochu nudné.

Nakonec se rozhodujeme, že město prochodíme, i když tu toho moc není. Začínáme u místní mešity, která je nepřístupná.

Pak jdeme dál směrem na jih až k onomu městskému muzeu, kam dojdeme asi po 40 minutách. Překvapení, tento týden je kvůli nějakým opravám zavřeno. Smůla.

Další místo, co je v průvodci na mapě, je Baimata, “Pagoda bílého koně”. Vůbec nevíme, co od toho čekat, ale tak proč to nezkusit. No, nakonec je místo tak zapadlé, že ho ani nemůžeme najít, a když najdeme, je zavřeno. Hned se nás ale ujímá místní babička, co nám otevře, samozřejmě když si koupíme lístek. 30 kuaiů, ale tak když už tu jsme. Hm. 30 kuaiů za totálně nezajímavou starou stavbu (na kterou jsme se mohli podívat dírou v plotě, kdybychom měli trochu víc trpělivosti).

O kousek dál by měla být zřícenina nějakého starého města. Taky nám to trochu trvá, než to najdeme. Aspoň volně přístupné bez vstupného. A o kus zajímavější než pagoda.

Vracíme se do centra. V jednom místě zabloudíme do uliček a zjišťujeme, že se tady konají velké trhy. Podle časování a hlavně sortimentu zjišťujeme, že se jedná o přípravy na Jarní slavnosti, které jsou příští týden.

Pěšky se vracíme na hotel, hurá spát a následující den zpět do Jiaguyuanu.

Ze Xiahe odjíždíme okolo osmé hodiny ranní. Rádi bychom se dnes dostali až do středu provincie Gansu, konkrétně do města Zhangye. Zdánlivě nejlogičtější cesta vede do hlavního města provincie Lanzhou a odtud dále vlakem (po hlavním koridoru z Pekingu do Urumqi), na poslední chvíli mě napadá, že odsud mělo něco jezdit do Xiningu v tibetské provincii Qinghai. Ne že by tady bylo něco extra zajímavého, nicméně zhruba dva týdny před naší cestou začala fungovat rychlotrať Lanzhou-Urumqi (místo 24 hodin jede zhruba 12), která ale na rozdíl od staré tratě nevede koridorem Hexi táhnoucím se středem úzké provincie Gansu, ale vede nejprve na tibetskou plošinu do Xiningu, odtud pak znovu přes hory klesá do Zhangye a pokračuje do Xinjiangu. Bus do Xiningu opět jede, ale nakonec tuto možnost zavrhuju. Může být dražší, časově je to asi podobné, museli bychom vycházet v 5 ráno, je tam podstatně delší cesta autobusem (méně příjemné než vlak) a nemá to žádnou přidanou hodnotu, snad kromě rychlovlaku jako zážitku. Až zpětně zjišťuju, že je to nejvyšší rychlotrať na světě. Takže vyjíždíme do Lanzhou, kam přijíždíme asi o tři a půl hodiny později.

V Lanzhou jsme přijeli na odlehlé jižní nádraží. Na MHD bychom museli komplikovaně přestupovat a taxíka se nám platit nechce, tak jsme jen rádi, když zjistíme, že tady fungujou dodávky jedoucí přímo na vlakové nádraží za 6 kuaiů.

Rozumný vlak do Zhangye nám jede až za tři hodiny, tak se jdeme projít a najíst. Netoužíme po žádné komplexní prohlídce města, zaprvé zbytek skupiny kromě mě tady má celý den volno před odletem do ČR, zadruhé tady vlastně nic není. Lanzhou je neblaze pověstné jako jedno z nejošklivějších a nejznečištěnějších měst Číny.

Čím je však Lanzhou proslavené pozitivně, je Lanzhou lamian, tedy lanzhouské tahané nudle. Prodávají se po celé Číně, ale přece jen pochází údajně odsud, takže se připravuju, že udělám to, co už mi na Lanzhou doporučoval někdo dřív “dát si nudle a odjet pryč”. Po deseti minutách chůze od nádraží nacházíme sympaticky vypadající podnik. A nudle jsou super, velký rozdíl oproti tomu, co se prodává jako Lanzhou lamian ve většině Číny :)

Na nádraží čekáme ještě asi hodinu a půl, během toho se stihneme stát svědky policie vyvádějící agresivního Číňana a taky zarezervovat hotel na večer. Do Zhangye totiž přijedeme pozdě, hotel nacházíme za velice rozumnou cenu a na rozumném místě. Nádraží v Zhangye je totiž asi 10 km od města a přijedeme v noci, takže se asi vyplatí předem vědět, kam vůbec chceme jet.

V Zhangye bereme taxíka na hotel, kde narážíme na první problém. Máme zarezervované dva pokoje, přestože nás je pět. Což nám stačí, ale personál si stěžuje, že to tak nejde, protože když to zjistí policie, budou platit pokutu. Přesvědčuju je, že to policie nemá jak zjistit, když je skoro půlnoc a my hned ráno vypadneme, až nakonec ustoupí a nechá nás. Ani jsem nečekal, že to půjde ukecat takto lehce. Rovnou se ptám, jestli nám může zařídit řidiče na odvoz do nedalekých barevných hor. Říká, že zjistí, o 15 minut později mi volá na pokoj s cenou ještě lepší, než jsem čekal, takže bereme.

Ráno mizíme na snídani. Opět pěkně mrzne, takže v rychlosti najdeme podnik se xiaolongbao, kterých pár (desítek) nakoupíme na cestu a jdeme čekat na řidiče, který přijíždí na čas v 9. Krosny necháváme na hotelu a vyrážíme směrem k horám danxia. Danxia je přírodní útvar vyskytující se na několika místech v Číně, některé z nich jsou dokonce na seznamu UNESCO (tyto ale ne). Danxia u Zhangye ale patří k těm nejznámějším, protože jsou velice zajímavě zbarvené. Cesta trvá zhruba hodinu. Na místě kupujeme lístky a čekáme na dodávku, která nás bude vozit po parku. Opět je tady minimum lidí, takže čekáme. Bohužel jsme vázáni na náš vůz, takže moc volnosti nemáme. Nic dalšího tady totiž mimo sezónu nepojede a na pěší chůzi je to tady všechno zbytečně daleko.

Hory jsou bohužel o dost barevné, než jsme si představovali. Roli v tom asi hrály jak zkreslené fotky, tak to, že teď je sucho, v létě je to asi o něco pěknější.

Popojíždíme o kousek dál. Stojíme na malém parkovišti, přičemž v okolí je pár kopců, na které se zjevně dá vylézt, ale nevypadá to, že bychom na to měli čas. Míříme na menší kopečky, po asi 15 minutách se začíná ozývat troubení z parkoviště, tak se raději vracíme za už naštvaným řidičem.

V rámci třetí zastávky popojíždíme v podstatě tam, kam jsme došli z druhé zastávky.

A pak už jen popojíždíme na poslední, čtvrtou zastávku, kde lezeme na pěkný kopec, ze kterého je opět pěkný výhled do okolí.

Pak se vracíme na druhou zastávku – tu, kde nám nějak nestačil čas. Zjišťuju, že pokud máme zájem, může nás tady vysadit s tím, že ke vstupu do parku, což je sotva dva kilometry, dojdeme sami. Bereme. Je tady totiž možnost vylézt na nejvyšší horu, která vypadá dost pěkně. Vedou na ni schody, je to docela zdlouhavé, ale za chvíli jsme nahoře.

Tím tady končíme. Ale nestačí nám to :) Včera na plánování moc čas nebyl, takže až dnes po cestě autem jsem začal přemýšlet, kam bychom ještě zajeli. Původně mě napadl zajímavý chrám Matisi, který je vytesaný ve skále, ale od řidiče zjišťuju, že je to docela daleko. A chrámů jsme viděli dost, takže to nehrotíme. Na mobilu dále koukám na geopark Binggou danxia, který je nedaleko od nás. Konzultuju s řidičem a se skupinou a rozhodneme se to spojit. Na fotkách totiž vypadá velice pěkně.

Opět na místě musíme koupit vstupenky do parku a lístek na minibus, který máme tentokrát celý pro sebe. Široko daleko nevidíme nikoho, ani tady nikdo neparkuje. Park s námi jede na malé parkoviště uvnitř, když se ho ptám, jestli to odsud máme prochodit celé pěšky, nebo s námi pojede ještě někam dál, zmiňuje ještě něco o druhém parkovišti. To na mapě nevidím, tak tu informaci pouštíme z hlavy a vydáváme se pěšky do kopce. Přírodní útvary v Binggou danxia jsou zase o hodně jiné než v předchozím parku.

Z parkoviště jsme vystoupali až na vyhlídku, odkud je krásně vidět velká část parku. Vracíme se pak směrem k parkovišti, překračujeme silnici a od ní jdeme na druhou stranu, kde je několik dalších vyhlídek.

Dále se chceme vydat na sever, kde je, jak zjišťujeme, ono druhé parkoviště. Předpokládám, že by nás odtamtud mělo něco svézt, pokud ne, po silnici už se vrátíme. Potíž je, že ze schematické mapky parku, co máme, se nedá vůbec odhadnout vzdálenost. A je to o pěkný kus dál, než jsme si mysleli, takže jdeme po zaprášených pěšinkách, kde už minimálně pár týdnů nikdo neprošel, přes hodinu. Během toho se ještě stihneme ztrácet, takže na závěrečnou vyhlídku stoupáme po pěšince po stráni, kde to je vzhledem k strmosti dost děsivé, když začne foukat vítr. Dojdeme ale v pořádku a na parkovišti už nás čeká přímo náš řidič. Tím jsem pochopil, co mi říkal předtím – ať se vrátíme a on nás doveze na druhé parkoviště, kde jsou další vyhlídky. A když jsme dlouho, dlouho nešli, usoudil, že jsme to asi zbytečně pěšky a na druhé parkoviště popojel.

Po cestě zpátky se v Zhangye necháváme vysadit u Chrámu velkého buddhy – Dafosi. Ten je asi hlavní atrakcí Zhangye, protože ležící buddha uvnitř je jeden z největších na světě. Opět, buddhů už jsem viděl tolik, že váhám, jestli by se mi chtělo vůbec platit vstupné, ale vzhledem k tomu, že je chrám akorát zavírá, je to vyřešeno za nás. Posouváme se tedy kousek zpět k dřevěné pagodě Muta, která má překvapivě ještě otevřeno, takže stoupáme na vyhlídku. Když je pěkné počasí, prý jsou krásně vidět hory ohraničující koridor Hexi na obou stranách a poušť na severu, bohužel zjevně dostatečně pěkné počasí není.

Pak už jen nákupy, večeře, cesta na nádraží a dlouhé čekání na vlak do Dunhuangu, který odjíždí o půlnoci…

Ráno nás čeká vstávání ještě za tmy. Autobus jede krátce po sedmé, majitel “hotelu” nejprve aktivně slibuje, že nás tam zaveze, takže na něj spoléháme, nakonec zjišťuje, že jedna tibetská rodinka míří na stejný autobus jako my, takže naráz tvrdí, že rodinka s námi dojde pěšky, takže odcházíme v solidním spěchu. Autobus už je přistavený a naštěstí topí… trochu. Jelikož je poloprázdný, rozsedáme si po jednom a zaujímáme neobvykle místa v uličkách, protože na nich není tak nesnesitelná zima. Do městečka se správně soudružským názvem Hezuo (“spolupráce”) jedeme necelé tři hodiny. Po asi půlhodině od odjezdu začíná svítat a námraza na okně postupně taje.

V Hezuo je pořádná zima. Asi největší za celou dobu. Odhadem něco mezi -10 a -15 °C, ale je to hnusná, vlezlá, nepříjemná zima. Dozvídáme se, že musíme přejet na druhé autobusové nádraží. Prý by tam měl jezdit nějaký bus z hlavní cesty. Nacházíme zastávku, na ní dokonce i číslo busu, ale dlouhých deset minut nejede žádný, tak rozhoduju, že pokud nepřijede do pár minut, jedeme taxíkem – což je v pěti lidech dost nepraktická varianta (o peníze tolik nejde), ale lepší než mrznout. Nakonec bus přijede a je to asi nejrozpadlejší vozidlo, co za celý výlet potkáváme, dívíme se, že těch zhruba 5 kilometrů (velice pomalu) ujede. Chceme si koupit snídani, ale uhání nás, že bus do Xiahe jede za pár minut, tak musíme ještě hodinu počkat. Zhruba v polovině cesty je interiér autobusu vydýchán dostatečně k tomu, aby se nám přestalo kouřit od úst.

V Xiahe ubytování předem zařízené nemáme. Chceme bydlet někde poblíž hlavní atrakce, kláštera Labrang, který je zhruba kilometr od autobusového nádraží. Přes mobil nacházím jeden hostel tím směrem, tak se vydáváme ho najít, což nám chvíli trvá, ale zadaří se. Bohužel špatná zpráva, nemají licenci na ubytování cizinců. Což je velká škoda, protože hostel vypadá velice příjemně a majitel, se kterým se na pár minut zapovídám, je velice sympatický. Někde moc ubytovávání cizinců neřeší, někde mají zjevně větší strach z policie a postihů, což je zrovna tady, takže nezbývá než to respektovat a poptat se pana majitele na doporučení jiného podniku, které nám posléze dává. Druhý hostel téměř naproti od kláštera nacházíme po deseti minutách a za 35 kuaiů na osobu se ubytováváme v soukromém pokoji. Vypadá to tady dobře a hlavně je dole tibetsko-čínská restaurace, která je, jak zjišťujeme později, doporučená v Lonely Planet. A konečně dobrá zpráva, mají máslový čaj. Ale na ten si počkáme do večera, po rychlém obědě vyrážíme směr klášter Labrang.

Labrang je jeden z nejznámějších tibetských klášterů, je to vrchní klášter školy Gelugpa a údajně nejvýznamnější tibetský klášter mimo Tibetskou autonomní oblast.

Jelikož jsme tady mimo sezónu, opět je těžké tady narazit na Číňana, o Evropanech ani nemluvě. Xiahe je plné tibetských poutníků, kterých je tu ale opravdu hodně. A navíc nás dnes ani ta zima netrápí, sjeli jsme zhruba o kilometr níž, je tady tudíž o kus tepleji a hlavně je prostě krásně. Modrá obloha tvoří nádherný kontrast s pohlednými kopci a budovami kláštera. Procházíme se klášterem, který je tvořen jak spoustou velkých a okázalých budov, které poutníci obcházejí dokola, tak i strohých chatrčí, které zjevně tvoří obydlí poutníků.

Po chvíli procházíme k zadní (severní) části, kde pozorujeme spousty lidí obcházet kóru – poutní pěší okruh kolem kláštera, který měří okolo tří kilometrů. Pak procházíme dál k západní straně kláštera.

Přemýšlíme, co dál. Chtěli jsme si taky projít kóru, ale to bychom se vraceli po dost podobné cestě. Pak zjišťujeme, že je tady ještě jakási “vnější kóra”, která vede okolo kláštera po vrcholcích okolních kopců. To vypadá lákavě, ale nevíme, jestli to stihneme, abychom po kopcích nebloudili potmě. Ještě totiž chceme skočit na jednu pagodu, která je přístupná za poplatek (kromě ní jsme neplatili nic, zjevně kvůli tomu, že není sezóna) a nabízí pěkný výhled na klášter.

Původně jsme přišli z čínské čtvrti města, dál za klášterem se rozléhá tibetská čtvrť. Kromě toho je tady ještě huiská čtvrť. Kromě Číňanů a Tibeťanů tady žije nezanedbatelný počet muslimského minoritního etnika Hui.

Pokračujeme do tibetské čtvrti. Co se týče cesty na vnější kóru, máme velice vágní popis, v podstatě “rovně a u cedule doprava”, takže není divu, že ho nemůžeme najít. Na kopcích vidíme něco, co vypadá jako zábradlí, tak se snažíme vylézt k němu, od čehož nás nakonec odrazují místní děti, které nám gestikulují (čínsky neumí), že tudy ne. Ostatně je tady nějaký výběr kamzíků a nevypadají úplně vesele. Nakonec zjišťujeme, že ono “zábradlí”, za kterým jsme šli, je právě ohrada výběhu.

Nakonec vypadáme dostatečně ztraceně na to, aby místním došlo, co hledáme, a patřičně nás nasměrujou. Míříme na kopec po pěšince a když docházíme ke starým ruinám, které jsou zmíněny v průvodci, víme, že jdeme dobře.

Za ruinami se dostáváme na hřeben a dále pokračujeme víceméně po rovince. Otvírá se nám krásný výhled na celý Labrang a vlastně celé Xiahe.

Scházíme do města dřív, než jsme čekali, ještě se ani nezačalo stmívat. Vydáváme se tedy do čínské čtvrti nakoupit nějakou svačinu na zítra. A na pivo samozřejmě. A pak na večeři a konečně na máslový čaj. Dáváme velkou poradu ohledně programu. Rezervní den, co jsem měl v programu kvůli krizovému přesunu z Jiuzhaigou na sever, nebyl nakonec potřeba, a teď nám přebývá, takže zvažuju, jestli se nezdržet v Xiahe a okolí. Nakonec se ale rozhodujeme, že Tibetu bylo dost (a ne že by se nám nelíbil) a chce to změnu, takže pojedeme dál. Následující den nás tedy čeká zhruba 700km přesun…

Na hostelu nás čeká ještě jedno zajímavé překvapení. Ptám se, kde je sprcha, dostávám strohou odpověď, že není. To jsem tedy nečekal. Na celém hostelu jsme totiž opravdu sprchu nenašli, jedině místnost s několika umyvadly, která je prosklená a do oken je výhled z celého patra :) Jelikož jsme bez sprchy už pěkných pár dní, nějakou hygienu by to opravdu chtělo, takže pátrám dál a zjišťuju, že přes ulici jsou veřejné umývárny. Jelikož víme, jak vypadají čínské veřejné WC a podobně, jsme docela skeptičtí, ani nevíme, jestli jsou to individuální sprchy nebo společné koupele, tak trochu váháme. Ale nakonec se rozhodneme jít a stojí to za to – za 7 kuaiů krásná čistá sprcha :)

Langmusi je tibetské městečko na hranici provincií Gansu a Sichuan. Tibetsky se jmenuje Taktsang Lhamo, ale na rozdíl od tibetského názvu Zoige jsem se s ním skoro nesetkal. Městečko je známé především dvěma významnými tibetskými kláštery. Jeden z nich se nachází v sichuanské části města, jeden naopak v Gansu. Dvě strany města od sebe odděluje říčka. Do Langmusi jezdí většina lidí právě na prohlídku klášterů, avšak podle mě je neméně zajímavá příroda okolo. Cesta sem vedla po rovině po širokách pláních, ale Langmusi je celé mezi horami. Na některé z okolních kopců se dá vylézt.

Jelikož jsme dojeli a ubytovali se docela brzo, po čtvrté hodině, vyrážíme se podívat do kláštera Sertri Gompa. Je na druhé straně řeky, takže pěšky překračujeme hranici ze Sichuanu do Gansu a stoupáme do kopce, což není jednoduché, protože jsme ve výšce okolo 3 600 metrů nad mořem a aklimatizaci máme minimální (dvě noci v Jiuzhaigou jsme spali zhruba ve 2 000 metrech), takže se zadýcháváme velice rychle. Klášter je rozhlehlý a z kopce je nádherný výhled na městečko.

Kus za klášterem vidíme kopec s altánkem, odkud vypadá, že bude skvělý výhled, tak se tam vydáváme. Je to ale dál, než se zdá, a nadmořská výška působí, tak se nakonec rozdělujeme na dvě skupiny, jen dva pokračujeme na vyhlídku, zbytek zůstává v klášteře. Dojdeme na vyhlídku a pak se pomalu přes klášter vracíme zpět do města. Nahoře nad klášterem se mimochodem dodnes vykonávají tibetské nebeské pohřby.

Se zbytkem party se potkáváme zpátky na pokoji. Jdeme na večeři a spát. V Langmusi jsme chtěli strávit jen den a jet dál, ale zjišťuju, že bohužel jediný bus jede zítra v 7 ráno. To jdeme ještě ověřit na autobusové nádraží, které však, jak zjišťuju, neexistuje, autobusy zastavujou někde u cesty. Náhodou nějaký autobus potkávám, tak se řidiče ptám. Potvrzuje informaci o autobusu v 7 a když se ptám na odpolední bus, o kterém jsem slyšel odjinud, říká, že možná pojede, ale do poslední chvíle se to neví, záleží, kolik bude lidí. A to mluvím jen o autobusech do městečka Hezuo. Do Xiahe, což je náš další cíl, by podle informací na internetu mělo taky něco jezdit, ale zjevně v zimě vůbec, takže nejdřív do Hezuo a pak nějak dál.

Kdybychom měli jet zítra v 7, bude to celé dost narychlo. Odjezd ve 2 by byl lepší, ale pořád mi přijde lepší varianta zůstat až do pozítří a zítra si raději trochu odpočinout, přece jenom jsme toho měli dost. Partou je tato varianta schválena, tak je jasno. Ještě váháme, jestli se přesunout někam do lepšího ubytování, protože tady není ani sprcha, ale nakonec se nám to nechce komplikovat. Ještě jeden den to přežijeme, přestože místní hygiena je opravdu na o kus horší úrovni, než jsme si mysleli. Poté, co od WC odcházejí dvě Tibeťanky, se po chodbě začíná rozléhat zápach tak intenzivní, že rychle letíme zavřít dveře od pokoje.

Na následující den plánujeme vyrazit do okolí města. Přes Kirti Gompa, klášter na sichuanské straně města, chceme vyrazit údolím řeky Namo k jejímu prameni. Instrukce jsou dost nejasné, ať už ohledně toho, kudy vůbec jít, tak k tomu, jak je to vůbec daleko a jestli se dá dojít až k prameni.

Vycházíme až okolo desáté po nepříliš dobré snídani ze supermarketu. Normální snídaně se tady nedá sehnat. V Langmusi je totiž úplně mrtvo. Jsme tu zcela mimo sezónu, takže nejenže tady nenarazíme na cizince, ale ani na Číňana. Do Langmusi v zimě nikdo nejezdí. To, že tu nejsou žádné davy turistů, je samozřejmě příjemné. Že by měla zima nějakou konkrétní větší nevýhodu, jsme taky neobjevili, kromě toho, že je všechno zavřené. Teplota přes den je snesitelná, až večer a brzo ráno začínají být mrazy docela nepříjemné.

K řece docházíme a pokračujeme proti proudu. Níže řeka teče a občas ji musíme přeskákávat po kamenech. O kus výše je ale řeka zmrzlá, což nám značně cestu usnadňuje.

Po pár hodinách chůze docházíme až k “dračí skále”, kde se rozdělujeme. Tři se vracíme zpět, protože to nevypadá, že by dál bylo ještě něco zajímavého, a zbylí dva pokračujou. Dobře dělají, protože prý došli až k oné skále, ze které se valila polozmrzlá voda, která pokračuje právě jako řeka Namo.

Po návratu do města si dáváme jídlo, znovu se scházíme a přemýšlíme, co dál. I když toho moc na výběr nemáme. Chceme vylézt pěkný skalnatý kopec trčící se nad městem. Cesta na něj prý vede. Akorát osobně nevím, jestli to zvládnu (nadmořská výška na mě působí spolu s únavou dost nepříjemně), tak počítám s tím, že se možná odpojím dřív. Nakonec vymyslíme rozumnější variantu, a to je výstup na bližší, nižší kopec.

Na rozdíl od zadní vyšší hory na tuto cesta nevede, nebo ji alespoň nemůžeme najít. Nevyhneme se tedy přelézání plotů a škrábání do stráně. Nahoře plot přelézáme znovu, protože zjišťujeme, že jsme ve výběhu, kde se pase stádo jaků, které rozhodně naštvat nechceme.

Odpoledne hledáme otevřenou kavárnu, chceme si totiž dát tibetský máslový čaj. Bohužel všude je zavřeno, v jediné, kterou najdeme, nemají (a nakonec nás ještě pěkně odrbou). Večer jdeme spát relativně brzo, čeká nás ranní vstávání a přesun do Xiahe.