Xiahe – tibetský klášter Labrang

8. únor 2015

Ráno nás čeká vstávání ještě za tmy. Autobus jede krátce po sedmé, majitel “hotelu” nejprve aktivně slibuje, že nás tam zaveze, takže na něj spoléháme, nakonec zjišťuje, že jedna tibetská rodinka míří na stejný autobus jako my, takže naráz tvrdí, že rodinka s námi dojde pěšky, takže odcházíme v solidním spěchu. Autobus už je přistavený a naštěstí topí… trochu. Jelikož je poloprázdný, rozsedáme si po jednom a zaujímáme neobvykle místa v uličkách, protože na nich není tak nesnesitelná zima. Do městečka se správně soudružským názvem Hezuo (“spolupráce”) jedeme necelé tři hodiny. Po asi půlhodině od odjezdu začíná svítat a námraza na okně postupně taje.

V Hezuo je pořádná zima. Asi největší za celou dobu. Odhadem něco mezi -10 a -15 °C, ale je to hnusná, vlezlá, nepříjemná zima. Dozvídáme se, že musíme přejet na druhé autobusové nádraží. Prý by tam měl jezdit nějaký bus z hlavní cesty. Nacházíme zastávku, na ní dokonce i číslo busu, ale dlouhých deset minut nejede žádný, tak rozhoduju, že pokud nepřijede do pár minut, jedeme taxíkem – což je v pěti lidech dost nepraktická varianta (o peníze tolik nejde), ale lepší než mrznout. Nakonec bus přijede a je to asi nejrozpadlejší vozidlo, co za celý výlet potkáváme, dívíme se, že těch zhruba 5 kilometrů (velice pomalu) ujede. Chceme si koupit snídani, ale uhání nás, že bus do Xiahe jede za pár minut, tak musíme ještě hodinu počkat. Zhruba v polovině cesty je interiér autobusu vydýchán dostatečně k tomu, aby se nám přestalo kouřit od úst.

V Xiahe ubytování předem zařízené nemáme. Chceme bydlet někde poblíž hlavní atrakce, kláštera Labrang, který je zhruba kilometr od autobusového nádraží. Přes mobil nacházím jeden hostel tím směrem, tak se vydáváme ho najít, což nám chvíli trvá, ale zadaří se. Bohužel špatná zpráva, nemají licenci na ubytování cizinců. Což je velká škoda, protože hostel vypadá velice příjemně a majitel, se kterým se na pár minut zapovídám, je velice sympatický. Někde moc ubytovávání cizinců neřeší, někde mají zjevně větší strach z policie a postihů, což je zrovna tady, takže nezbývá než to respektovat a poptat se pana majitele na doporučení jiného podniku, které nám posléze dává. Druhý hostel téměř naproti od kláštera nacházíme po deseti minutách a za 35 kuaiů na osobu se ubytováváme v soukromém pokoji. Vypadá to tady dobře a hlavně je dole tibetsko-čínská restaurace, která je, jak zjišťujeme později, doporučená v Lonely Planet. A konečně dobrá zpráva, mají máslový čaj. Ale na ten si počkáme do večera, po rychlém obědě vyrážíme směr klášter Labrang.

Labrang je jeden z nejznámějších tibetských klášterů, je to vrchní klášter školy Gelugpa a údajně nejvýznamnější tibetský klášter mimo Tibetskou autonomní oblast.

Jelikož jsme tady mimo sezónu, opět je těžké tady narazit na Číňana, o Evropanech ani nemluvě. Xiahe je plné tibetských poutníků, kterých je tu ale opravdu hodně. A navíc nás dnes ani ta zima netrápí, sjeli jsme zhruba o kilometr níž, je tady tudíž o kus tepleji a hlavně je prostě krásně. Modrá obloha tvoří nádherný kontrast s pohlednými kopci a budovami kláštera. Procházíme se klášterem, který je tvořen jak spoustou velkých a okázalých budov, které poutníci obcházejí dokola, tak i strohých chatrčí, které zjevně tvoří obydlí poutníků.

Po chvíli procházíme k zadní (severní) části, kde pozorujeme spousty lidí obcházet kóru – poutní pěší okruh kolem kláštera, který měří okolo tří kilometrů. Pak procházíme dál k západní straně kláštera.

Přemýšlíme, co dál. Chtěli jsme si taky projít kóru, ale to bychom se vraceli po dost podobné cestě. Pak zjišťujeme, že je tady ještě jakási “vnější kóra”, která vede okolo kláštera po vrcholcích okolních kopců. To vypadá lákavě, ale nevíme, jestli to stihneme, abychom po kopcích nebloudili potmě. Ještě totiž chceme skočit na jednu pagodu, která je přístupná za poplatek (kromě ní jsme neplatili nic, zjevně kvůli tomu, že není sezóna) a nabízí pěkný výhled na klášter.

Původně jsme přišli z čínské čtvrti města, dál za klášterem se rozléhá tibetská čtvrť. Kromě toho je tady ještě huiská čtvrť. Kromě Číňanů a Tibeťanů tady žije nezanedbatelný počet muslimského minoritního etnika Hui.

Pokračujeme do tibetské čtvrti. Co se týče cesty na vnější kóru, máme velice vágní popis, v podstatě “rovně a u cedule doprava”, takže není divu, že ho nemůžeme najít. Na kopcích vidíme něco, co vypadá jako zábradlí, tak se snažíme vylézt k němu, od čehož nás nakonec odrazují místní děti, které nám gestikulují (čínsky neumí), že tudy ne. Ostatně je tady nějaký výběr kamzíků a nevypadají úplně vesele. Nakonec zjišťujeme, že ono “zábradlí”, za kterým jsme šli, je právě ohrada výběhu.

Nakonec vypadáme dostatečně ztraceně na to, aby místním došlo, co hledáme, a patřičně nás nasměrujou. Míříme na kopec po pěšince a když docházíme ke starým ruinám, které jsou zmíněny v průvodci, víme, že jdeme dobře.

Za ruinami se dostáváme na hřeben a dále pokračujeme víceméně po rovince. Otvírá se nám krásný výhled na celý Labrang a vlastně celé Xiahe.

Scházíme do města dřív, než jsme čekali, ještě se ani nezačalo stmívat. Vydáváme se tedy do čínské čtvrti nakoupit nějakou svačinu na zítra. A na pivo samozřejmě. A pak na večeři a konečně na máslový čaj. Dáváme velkou poradu ohledně programu. Rezervní den, co jsem měl v programu kvůli krizovému přesunu z Jiuzhaigou na sever, nebyl nakonec potřeba, a teď nám přebývá, takže zvažuju, jestli se nezdržet v Xiahe a okolí. Nakonec se ale rozhodujeme, že Tibetu bylo dost (a ne že by se nám nelíbil) a chce to změnu, takže pojedeme dál. Následující den nás tedy čeká zhruba 700km přesun…

Na hostelu nás čeká ještě jedno zajímavé překvapení. Ptám se, kde je sprcha, dostávám strohou odpověď, že není. To jsem tedy nečekal. Na celém hostelu jsme totiž opravdu sprchu nenašli, jedině místnost s několika umyvadly, která je prosklená a do oken je výhled z celého patra :) Jelikož jsme bez sprchy už pěkných pár dní, nějakou hygienu by to opravdu chtělo, takže pátrám dál a zjišťuju, že přes ulici jsou veřejné umývárny. Jelikož víme, jak vypadají čínské veřejné WC a podobně, jsme docela skeptičtí, ani nevíme, jestli jsou to individuální sprchy nebo společné koupele, tak trochu váháme. Ale nakonec se rozhodneme jít a stojí to za to – za 7 kuaiů krásná čistá sprcha :)