Tianchi – výlet k zamrzlému jezeru pod vrcholky pohoří Tianshan

17. únor 2015

V Urumqi mám ještě jeden celý den. Ve městě samotném toho opravdu moc není, ale plán, kam vyrazit, mám hotový dávno dopředu. “Nebeské” jezero Tianchi zhruba 100 km od Urumqi už bylo na mém seznamu míst k navštívení už dlouho před plánováním této konkrétní cesty do Xinjiangu. Problém je, že v zimě tady toho teď moc nefunguje a já netuším, jestli a jak se tam dostanu. Takže začínám zkoumat. Přímý autobus v zimě zřejmě nejezdí, tím pádem budu muset dojet na severní autobusové nádraží, odtamtud odjet do města Fukang a tam pak sehnat nějaký místní bus k bráně národního parku. To se zdá být jednoduché, v hostelu mi doporučují, že bude stačit vyrazit v 10 hodin pekingského času, což mi přijde dost pozdě chtěl jsem jet v 8, tak dělám kompromis a vyjíždím v 9. Dojet na severní nádraží pěkně trvá, aspoň, že bus do Fukangu jede hned asi za pět minut. No a protože jede mimo dálnici, tak dostat se tam taky pěkně trvá.

Takže když se dostanu do Fukangu, je už poledne. Na autobusovém nádraží se ptám na lístek k jezeru, posílají mě dovnitř (na lokálních linkách se běžně platí až v autobusu). Tam se ptám několika lidí, každý z nich mě posílá na jiný konec nádraží, ale s jasnou zprávou, že autobus přijede. A kdy přijede? No určitě brzo, však až tu bude, tak ho uvidíš. Hm. Zapovídávám se s jedním mladým klukem, od kterého kupuju sladké brambory na zahřátí. Sám mi nádraží oběhá a tvrdí, že to pojede tak za 20 minut. Mezitím mě usazuje ve vyhřívaném obchodě jeho rodičů, kde vypomáhá, a zapovídáváme se. Říkám, že studuju ve Fuzhou. On, že taky, a vytahuje studijní průkaz jedné z univerzit ve Fuzhou a spolu s tím vlakový lístek tamtéž (na sedačce, au). Vtipná náhoda. Do Fuzhou je to nejbližší cestou zhruba 4 500 kilometrů.

Čekám, čekám dlouho. Pořád “už by to mělo za chvíli přijet”, mezitím uplynula asi hodina a půl. Mému hostiteli už je mě asi líto, takže nakonec po poradě s tátou zavolá jeho kamaráda, který mě tam odveze o 10 kuaiů dráž, ale aspoň se tam konečně dostanu, když autobusy zjevně nejezdí.

Co je pro mě však nepříjemné překvapení, že brána do národního parku je jen kousek za městem (tzn. asi ještě 30 km od jezera). Kdybych to věděl, byl bych tam svižnou chůzí tak za hodinku a ještě bych ušetřil 30 kuaiů. Nebo si zaplatit taxíka, který by rozhodně stál míň.

Když zjistím, kolik stojí vstupné, tak mám chuť se otočit a jet domů. 180 kuaiů. Sice jsem to někde četl, ale opět jsem počítal se studentskou a mimosezónní slevou, jak je v Číně docela standardem. No nic, platím a jdu na autobus. Jede nás asi pět, vepředu sedí “průvodce”, Kazach, který se se mnou zapovídával už u pokladny, zjevně tady bílou tvář už nějakou dobu nepotkal. Cesta k autobusu trvá další hodinu, takže u jezera jsem zhruba ve čtvrt na čtyři. Ale cesta je velice pěkná. Naštěstí nás autobus veze až téměř k jezeru. Z internetu mám informaci, že se k jezeru musí ještě hodinu pěšky (nebo krátce lanovkou) od nižšího jezera. Což bych šel velice rád dobrovolně, ale holt na to takto nemám čas.

Dole u pokladny nám říkali, že poslední bus jede v šest, řidič ale nahoře říká, ať jsme do pěti zpět. Ptám se ho, co teda s tím busem v šest, moc se se mnou bavit nechce. Až tedy poté, co se zeptám lidí, co se mnou jeli, mi dochází, že řidiči se jen holt nechce čekat (a dole to tak nějak tušili, proto mě na to upozorňovali), ale že oni tady rozhodně na pět být neplánují, takže řidič bude muset počkat. Hurá, vyrážím k jezeru.

Zbývá mi teda asi hodina a půl času, než bych chtěl být zpět. Původní plán, když jsem myslel, že budu mít u jezera dostatek času, byl jezero obejít celé dokola. V obvodu má okolo 8 km, což je bohužel nereálné. Nevadí, vydávám se podél jezera a v ten okamžik jsem zcela sám, protože všichni ostatní (je tady celkem odhadem 30 lidí) se plácají v okolí místa, kam přijeli, a klouzají se po zamrzlém jezeře v místě, kde je odhrnut sníh. Ano, to je pro mě překvapení, z toho, co jsem četl, jsem měl dojem, že jezero zamrzlé nebude, ale je.

Velice rychle docházím k místům, kde nějakou dobu nikdo nešel, protože je tady netčená sněhová pokrývka, občas až po kolena. A nevypadá to, že by sněžilo v uplynulých hodinách (nebo vůbec dneska).

Podél jezera jdu asi 2 km, pak vylezu na vyhlídku a uznávám, že je čas se asi vracet zpět a ještě se třeba projít opačným směrem. Na jednom z okolních kopců to vypadá, že je vyhlídka, ale asi to nestíhám. A kousek pod jezerem by měly být nějaké vodopády.

Dojdu až k vodopádům, ale jsou tak nezajímavé, že jsem je musel hledat, když jsem stál skoro u nich (a kvůli protisvětlu nemám ani fotku). Vracím se k jezeru a ještě se procházím okolo.

Nakonec mi bus, který má jet v pět, odjíždí před nosem. Lidí je tu dost, takže vím, že ještě něco pojede, problém je, že když dojdu k dalšímu autobusu, zjišťuju to, že to není ten, co mě vezl nahoru. To by mi bylo jedno, kdybych u jezera nezjistil, že nemám mobil a jediné místo, kde tuším, že mohl zůstat, byl právě autobus. Tak se ptám řidiče, volá na centrálu, kde zprávu nemají, protože první bus ještě nedojel. Po příjezdu mě posílá do kanceláře, kde už mě čekají s mým mobilem. Ztratit mobil se mi celkově povedlo třikrát, a podruhé se našel, což myslím, že je docela úspěch.

Od brány parku to nevypadá, že by něco jelo. Jedno auto vypadá, že se zrovna chystá odjíždět, tak se ho ptám, jestli jede nějaký autobus. Nejede, takže mě sveze, za 10 minut šílené jízdy jsem ve Fukangu. Do Urumqi ještě další dvě hodiny.

Jezero Tianchi je super, určitě bych se tam vrátil i přes šílené vstupné. Ale chce to lépe časově naplánovat :)