Urumqi – divoká ujgurská metropole

15. – 16. únor 2015

Z Turpanu do Urumqi to není daleko, cesta nepříliš rychlým autobusem trvá necelé tři hodiny. Proto mi přijde naprosto fascinující totální změna krajiny. Zatímco Turpan je oáza v suché proláklině, kde nebyla ani památka po nějakých srážkách, se dostáváme do města obklopeného zasněženými pětitisícovými vrcholky pohoří Tianshan, které se sem táhne přes pomezí s Kazachstánem až z Kyrgyzstánu. Náhlá změna je umocněna tím, že sedím v autobusu na přední sedačce… a vlivem pořádné únavy z posledních dnů hned po odjezdu z Turpanu usínám a budím mě řidič na checkpointu před Urumqi. Takže usínám v pouštní krajině a když mě zmateného vzbudí a vyhodí z autobusu k bezpečností prohlídce, vidím okolo sebe jen ozbrojené vojáky a mohutné zasněžené hory. Zvláštní pocit.

O asi hodinu později (Urumqi rozhodně není malé město a vymotat se v něm nějakou dobu trvá) nás autobus vyhazuje ne na nádraží, ale prostě na nějaké silnici. Jsem tu. V Urumqi vlastně končí má dlouhá pozemní cesta z Fuzhou, která byla dlouhá přes 6 500 kilometrů. Ani se to nezdá, jakou šílenou vzdálenost jsem za ty tři týdny ujel. Sice ještě pokračuju dalších 1 500 km na západ do Kashgaru, ale z praktických i cenových důvodů to nakonec beru letecky.

Chvíli mi trvá, než se zorientuju a zjistím, kudy do hostelu v centru, kam se chystám. Přestože stojím u zastávky MHD, zastávku, ze které potřebuju odjet, mi mapa hlásí asi o 300 m dál, tak se tudy vydávám, ale asi po 100 m se zastavuju, protože zjišťuju, že se mi asi jen blbě chytla GPS a potřebuju se vrátit na původní zastávku.

Zatímco stojím a koukám do mapy, ke mně někdo přichází a lámanou angličtinou se mě zeptá, kam jdu a jestli potřebuju nějak pomoct. Zvedám hlavu a poznávám ujgurskou slečnu, která se mnou jela autobusem. Pamatuju si ji, na autobusovém nádraží v Turpanu stála za mnou ve frontě na lístky a už tam se na mě usmívala. Z angličtiny relativně rychle přepínáme do čínštiny – je to jednodušší – a zapovídáváme se. Pomoct nepotřebuju, jen se potřebuju dostat na zastávku a odtud do centra. Bavíme se ale o lecčems asi pět minut, než se mě zeptá, jestli by mě mohla pozvat na večeři, s čímž souhlasím. Stopuje projíždějící auto a necháme se popovézt do centra. Bere mě do velice pěkně vypadající restaurace, až si tady připadám dost hloupě navlečený v nepříliš vzhledném teplém oblečení a s krosnou. Dáváme si místní banmian a asi hodinu a půl si povídáme. Adila, jak se jmenuje, má teprve 17 (což bych do ní vůbec neřekl), pochází z Turpanu, ale studuje v Urumqi. A studuje jazyky, v budoucnu by se chtěla živit jako letuška.

Po večeři mi ještě Adila ukazuje nedalekou školu, kde studuje, a kupuje mi ještě na cestu u stánku vynikající ujgurský chleba nang. Konečně něco, co chutná jako opravdové pečivo. Na autobusové zastávce se loučíme a já mířím směrem do centra, kde po 20 minutách bloudění nacházím hostel. Je pozdě, takže už dneska nic nepodnikám, jen lehce promýšlím program na následující dva dny, co v Urumqi mám.

Následující den se potřebuju trochu prospat. Ostatně Urumqi se prohlašuje za nepříliš zajímavé město, málokdo doporučí se tam zdržet déle, než je to nutné. Ovšem i taková města mě obvykle zajímají, takže si ho projít chci, ale přeci jen troše spánku dávám po třech týdnech nevyspání trochu prioritu, takže vycházím až po poledni. Urumqi je sice hlavním městem Ujgurska (a minimálně v zahraničí je kvůli teroristickým útokům ujgurských separatistů rozhodně známé ve spojení právě s nimi), avšak samotný název města je mongolský a 75 % obyvatel města jsou… kvůli asimilační politice ČLR právě čínští Hanové (což má co do činění s činností separatistů). Zbytek kromě Ujgurů pak Kazaši, Huiové, Mongolové a spousta dalších, ostatně už první den v autobuse jsem poslouchal jazyky od ruštiny až po takové, které jsem nebyl schopen vůbec idenfitikovat. Právě kvůli nepokojům jsou ve městě vidět masivní bezpečností opatření. Po městě chodí po zuby ozbrojení vojáci, při vstupu do každé budovy je (někdy méně, někdy více důsledná) bezpečností prohlídka a na každém místě, kde se hromadí více lidí, stojí hlídka v podobě obrněného transportéru s nastoupenými vojáky. Bezpečnostní prohlídka je i na vstupu do autobusových zastávek, u kterých také hlídkují vojáci.

Mimo to je Urumqi známé jako nejvzdálenější velké město od oceánu. Zhruba 300 km od města se nachází pevninský pól nedostupnosti, tedy místo, které je na celé planetě nejvzdálenější od oceánu.

Na doporučení se rozhodnu strávit většinu dne v parku Hongshan, který mám kousek od hostelu. Nachází se na zasněženém kopci (i při vstupu do parku musím projít bezpečnostní prohlídkou) a je na něm několik chrámů, pagod a pěkný výhled na město. Dole pod kopcem se pak schovává kluziště a pár dalších zákoutí, kde tráví čas většinou rodiny s dětmi.

Popojíždím na jih od centra k bazaru Erdaoqiao, který je středobodem ujgurské čtvrti. Po bazaru se procházím asi hodinu, dá se tady koupit leccos. Včetně spousty typických ujgurských nožů, se kterými byste na bezpečností kontrole při vstupu asi neprošli.

Pak se vracím do centra města, cesta zabere asi další hodinu a půl a než jsem na hostelu, je tma.