Turpan – největší minaret a ruiny města Yar

15. únor 2015

Do Turpanu přijíždím před sedmou ranní. Jenže jsem pořád v jediné čínské časové zóně, tedy té pekingské, přestože jsem od Pekingu zhruba 2 300 západně, takže slunce je hluboko pod obzorem. Ostatně se tady v Ujgursku neoficiálně, ale běžně používá čas posunutý o dvě hodiny dozadu.

Turpanské nádraží bohužel není v Turpanu, ale o 45 kilometrů dál na sever. Do města by měly jezdit autobusy, ale v tuto hodinu to rozhodně nevypadá, takže se mě mezi všemi otravnými naháněči ujímá místní policie s dotazem, jestli potřebuju nějak pomoct, tak od nich vyzvídám rozumnou cenu za odvoz do města. Za 20 kuaiů za chvíli odjíždím do samotného Turpanu s asi nejšílenější řidičkou, s kterou jsem se v Číně (možná i jinde) setkal. Před vjezdem do Turpanu je armádní checkpoint – v Ujgursku, jak brzo zjišťuju, běžná záležitost.

Před osmou hodinou ranní je stále úplně tma a město je totálně mrtvé, po chvíli procházení nacházím restauraci s lanzhou lamianem, která zrovna otvírá, takže jdu na snídani a ještě asi další půlhodinu čekám, než se rozední. Mezitím přemýšlím, co se zavazadly a jak se dostat do rozvalin města Yar, které se nacházejí zhruba 10 km od centra Turpanu.

Ideální možnost by byla sehnat kolo, ale nějak se nedaří. Takže jdu k autobusovému nádraží, kde by snad měla být úschovna zavazadel, kterou se mi nedaří najít. Stavuju se na snídani u Ujgura u při té příležitosti ho přemluvím, ať mi věci schová. Doufám, že se s nimi ještě shledám, protože se domlouváme rukama nohama. Čínsky neumí.

Beru to autobusem na kraj města. Do destinace, kam se chci dostat, je to ještě asi 5 km, takže pěšky.

Na posledním úseku, zhruba kilometr před cílem, u mě zastavuje policie, jestli nechci svézt. Zjevně nemají co na práci.

Turpan leží na okraji druhé či třetí nejhlubší prolákliny na světě (až -150 m) a je historicky významnou oázou na Hedvábné stezce, takže je v okolí spoustu zajímavostí právě jak historických (buddhistické jeskyně, ruiny měst…), tak ale i přírodních (spoustu zajímavých pouštních útvarů, solné jezero na dně prolákliny aj.). Problém pro mě je, že většina z těchto míst je dost daleko od města a vyžaduje auto, což se mi samotnému opravdu platit nechce. Proto dělám v Turpanu jen krátkou jednodenní zastávku.

Vlastně celý výlet do Xinjiangu nebyl plánován od počátku. Původně jsem se plánoval vracet do Lanzhou s partou, pak mi došlo, že mě to vyjde finančně dost podobně místo Lanzhou dojet na druhou stranu do Urumqi a odletět odtud, přičemž čas se pár dní zdržet jsem měl. Pak přišlo plánování dalšího výletu a když jsem zjistil, že okolo Jarních slavností (které začínaly za pár dní) jsou letenky ven z Číny, o které jsem měl zájem, zcela nedostupné, zbyl mi navíc ještě asi týden, takže jsem ochutnávku Ujgurska protáhl až do dalekého Kashgaru.

Město Yar, neboli čínsky Jiaohe, bylo osídleno už několik století př. n. l., a opuštěno bylo při vpádu Mongolů ve 13. století. Nacházelo se na velkém bloku skály ze tří stran obklopeno propastí říčního údolí, jak je vidět na schematické mapce na předchozí fotce.

Vstupné je opět vyděračské, nedá se nic dělat. Aspoň, že celé město mám sám pro sebe.

Cesta zpátky je o poznání jednodušší. Ani ne po půl kilometru chůze mi zastavuje Ujgur s malým nákladním autem a nabízí odvoz do města. Nic za něj nechce a odveze mě až na zastávku MHD.

V Turpanu samotném toho bohužel zase tak moc není, rozhoduju se zajít podívat na Eminův minaret. Je pojmenovaný po místním vojevůdci a je nejvyšší v celé Číně. Nachází se na jihovýchodě města, tj. přesně na opačné straně města, než odkud přijíždím. Beru to autobusem, ve městě se mi ale podaří špatně přestoupit, takže se kus vracím, nasedám do dalšího autobusu a pak musím asi kilometr pěšky. To není daleko, navíc je to procházka velice pěkná, ale z mapy jsem nevěděl, že jsem zvolil dost nešikovnou trasu, protože abych se tudy k minaretu dostal, musím prolézat přes vinicemi a následně seskočit z několika zídek (bonusem je výhled na minaret nejen z nejčastěji foceného místa).

Do areálu mešity s Eminovým minaretem nakonec nejdu. Zaprvé jsem se doslechl, že to za to moc nestojí (samotný minaret je nepřístupný), a vstupné je opět předražené (nebýt toho, že už po Číně cestuju tři týdny a každý den platím šílené peníze za vstupné do různých míst, tak byck tam asi šel, ale takto…) a prý člověk nic moc navíc nevidí. Takže vyfotím “typickou fotku” od brány a vracím se směrem do města, teď už jsem chytřejší, kterým směrem jít.

Chvíli jdu pěšky, pak se mi podaří chytit autobus. Ještě je brzo na cestu do Urumqi, takže se rozhoduju zastavit u turpanského muzea.

Jak jsem zmiňoval, oblast okolo Turpanu je historicky velice významná, takže i když nejsem fanouškem muzeí s vykopávkami, do místního muzea se vypravuju. Dostat se dovnitř vyžaduje několik kontraintuitivních kroků, ale po 15 minutách jsem tam. Takže kdyby se tam náhodou někdo, kdo tento text čte, chystal – neplatí se žádné vstupné, ale je třeba si vyřídit “povolení”. Za to se nic neplatí, ale nedá se vyřídit u vstupu, je třeba najít kancelář v přízemí (na fotce níže vpravo z “podchodu”). Je třeba pas. Pak je třeba odložit všechna zavazadla v uzamykatelných skříňkách (v přízemí pod budovou za schody). Předpokládám, že je to i kvůli tomu, aby dovnitř nemohl být pronesen foťák, takže ho tam nechávám, až uvnitř zjišťuju, že se zjevně fotit může, prověřuju u personálu a vracím se pro něj. Uvnitř se fotit může, jen ne s bleskem. Kromě jedné místnosti, té, která je mi osobně nejbližší – se starými nápisy. Zákazu focení si nevšimnu (protože u každé místnosti je zákaz focení s bleskem, co vypadá skoro stejně), takže mě upozorňuje až personál.

V muzeu jsou především archeologické nálezy. Já se většinu času zdržuju u písemných záznamů a starých platidel.

Pak už vyrážím směrem na autobusové nádraží, beru to pěšky, je to přes celé centrum, ale Turpan zase tak velký není a mám dost času a rád pozoruju okolí (a srovnávám s vnitřní Čínou, která má naprosto jinou atmosféru).

Na autobusovém nádraží se zastavuju na obědě u Ujgura, který mi hlídá věci, dávám si napařované knedlíčky s jehněčím masem. Sice jsou pěkně předražené (a asi mě na nich pěkně natáhl – to jsem nezjistil, protože jsme se pořádně nedomluvili), na druhou stranu jsou vynikající a hlavně po mě nich nechtěl za úschovu (a rád bych mu něco za to dal), tak mu to tak nějak odpouštím (i když bych to raději dojednal na rovinu, než aby mi nevrátil z bankovky).

Po obědovečeři jdu na nádraží. V Ujgursku platí zvýšená bezpečnostní opatření zjevně na všechno, takže i lístek na autobus musím kupovat na pas. Bezpečnostní prohlídka při vstupu na autobusové nádraží je podstatně důslednější, než jsem viděl kdekoli jinde v Číně. Nasedám do autobusu a odjíždím do už blízkého hlavního města Ujgurska Urumqi…