Zhangye – barevné hory a další geologické zajímavosti

9. – 10. únor 2015

Ze Xiahe odjíždíme okolo osmé hodiny ranní. Rádi bychom se dnes dostali až do středu provincie Gansu, konkrétně do města Zhangye. Zdánlivě nejlogičtější cesta vede do hlavního města provincie Lanzhou a odtud dále vlakem (po hlavním koridoru z Pekingu do Urumqi), na poslední chvíli mě napadá, že odsud mělo něco jezdit do Xiningu v tibetské provincii Qinghai. Ne že by tady bylo něco extra zajímavého, nicméně zhruba dva týdny před naší cestou začala fungovat rychlotrať Lanzhou-Urumqi (místo 24 hodin jede zhruba 12), která ale na rozdíl od staré tratě nevede koridorem Hexi táhnoucím se středem úzké provincie Gansu, ale vede nejprve na tibetskou plošinu do Xiningu, odtud pak znovu přes hory klesá do Zhangye a pokračuje do Xinjiangu. Bus do Xiningu opět jede, ale nakonec tuto možnost zavrhuju. Může být dražší, časově je to asi podobné, museli bychom vycházet v 5 ráno, je tam podstatně delší cesta autobusem (méně příjemné než vlak) a nemá to žádnou přidanou hodnotu, snad kromě rychlovlaku jako zážitku. Až zpětně zjišťuju, že je to nejvyšší rychlotrať na světě. Takže vyjíždíme do Lanzhou, kam přijíždíme asi o tři a půl hodiny později.

V Lanzhou jsme přijeli na odlehlé jižní nádraží. Na MHD bychom museli komplikovaně přestupovat a taxíka se nám platit nechce, tak jsme jen rádi, když zjistíme, že tady fungujou dodávky jedoucí přímo na vlakové nádraží za 6 kuaiů.

Rozumný vlak do Zhangye nám jede až za tři hodiny, tak se jdeme projít a najíst. Netoužíme po žádné komplexní prohlídce města, zaprvé zbytek skupiny kromě mě tady má celý den volno před odletem do ČR, zadruhé tady vlastně nic není. Lanzhou je neblaze pověstné jako jedno z nejošklivějších a nejznečištěnějších měst Číny.

Čím je však Lanzhou proslavené pozitivně, je Lanzhou lamian, tedy lanzhouské tahané nudle. Prodávají se po celé Číně, ale přece jen pochází údajně odsud, takže se připravuju, že udělám to, co už mi na Lanzhou doporučoval někdo dřív “dát si nudle a odjet pryč”. Po deseti minutách chůze od nádraží nacházíme sympaticky vypadající podnik. A nudle jsou super, velký rozdíl oproti tomu, co se prodává jako Lanzhou lamian ve většině Číny :)

Na nádraží čekáme ještě asi hodinu a půl, během toho se stihneme stát svědky policie vyvádějící agresivního Číňana a taky zarezervovat hotel na večer. Do Zhangye totiž přijedeme pozdě, hotel nacházíme za velice rozumnou cenu a na rozumném místě. Nádraží v Zhangye je totiž asi 10 km od města a přijedeme v noci, takže se asi vyplatí předem vědět, kam vůbec chceme jet.

V Zhangye bereme taxíka na hotel, kde narážíme na první problém. Máme zarezervované dva pokoje, přestože nás je pět. Což nám stačí, ale personál si stěžuje, že to tak nejde, protože když to zjistí policie, budou platit pokutu. Přesvědčuju je, že to policie nemá jak zjistit, když je skoro půlnoc a my hned ráno vypadneme, až nakonec ustoupí a nechá nás. Ani jsem nečekal, že to půjde ukecat takto lehce. Rovnou se ptám, jestli nám může zařídit řidiče na odvoz do nedalekých barevných hor. Říká, že zjistí, o 15 minut později mi volá na pokoj s cenou ještě lepší, než jsem čekal, takže bereme.

Ráno mizíme na snídani. Opět pěkně mrzne, takže v rychlosti najdeme podnik se xiaolongbao, kterých pár (desítek) nakoupíme na cestu a jdeme čekat na řidiče, který přijíždí na čas v 9. Krosny necháváme na hotelu a vyrážíme směrem k horám danxia. Danxia je přírodní útvar vyskytující se na několika místech v Číně, některé z nich jsou dokonce na seznamu UNESCO (tyto ale ne). Danxia u Zhangye ale patří k těm nejznámějším, protože jsou velice zajímavě zbarvené. Cesta trvá zhruba hodinu. Na místě kupujeme lístky a čekáme na dodávku, která nás bude vozit po parku. Opět je tady minimum lidí, takže čekáme. Bohužel jsme vázáni na náš vůz, takže moc volnosti nemáme. Nic dalšího tady totiž mimo sezónu nepojede a na pěší chůzi je to tady všechno zbytečně daleko.

Hory jsou bohužel o dost barevné, než jsme si představovali. Roli v tom asi hrály jak zkreslené fotky, tak to, že teď je sucho, v létě je to asi o něco pěknější.

Popojíždíme o kousek dál. Stojíme na malém parkovišti, přičemž v okolí je pár kopců, na které se zjevně dá vylézt, ale nevypadá to, že bychom na to měli čas. Míříme na menší kopečky, po asi 15 minutách se začíná ozývat troubení z parkoviště, tak se raději vracíme za už naštvaným řidičem.

V rámci třetí zastávky popojíždíme v podstatě tam, kam jsme došli z druhé zastávky.

A pak už jen popojíždíme na poslední, čtvrtou zastávku, kde lezeme na pěkný kopec, ze kterého je opět pěkný výhled do okolí.

Pak se vracíme na druhou zastávku – tu, kde nám nějak nestačil čas. Zjišťuju, že pokud máme zájem, může nás tady vysadit s tím, že ke vstupu do parku, což je sotva dva kilometry, dojdeme sami. Bereme. Je tady totiž možnost vylézt na nejvyšší horu, která vypadá dost pěkně. Vedou na ni schody, je to docela zdlouhavé, ale za chvíli jsme nahoře.

Tím tady končíme. Ale nestačí nám to :) Včera na plánování moc čas nebyl, takže až dnes po cestě autem jsem začal přemýšlet, kam bychom ještě zajeli. Původně mě napadl zajímavý chrám Matisi, který je vytesaný ve skále, ale od řidiče zjišťuju, že je to docela daleko. A chrámů jsme viděli dost, takže to nehrotíme. Na mobilu dále koukám na geopark Binggou danxia, který je nedaleko od nás. Konzultuju s řidičem a se skupinou a rozhodneme se to spojit. Na fotkách totiž vypadá velice pěkně.

Opět na místě musíme koupit vstupenky do parku a lístek na minibus, který máme tentokrát celý pro sebe. Široko daleko nevidíme nikoho, ani tady nikdo neparkuje. Park s námi jede na malé parkoviště uvnitř, když se ho ptám, jestli to odsud máme prochodit celé pěšky, nebo s námi pojede ještě někam dál, zmiňuje ještě něco o druhém parkovišti. To na mapě nevidím, tak tu informaci pouštíme z hlavy a vydáváme se pěšky do kopce. Přírodní útvary v Binggou danxia jsou zase o hodně jiné než v předchozím parku.

Z parkoviště jsme vystoupali až na vyhlídku, odkud je krásně vidět velká část parku. Vracíme se pak směrem k parkovišti, překračujeme silnici a od ní jdeme na druhou stranu, kde je několik dalších vyhlídek.

Dále se chceme vydat na sever, kde je, jak zjišťujeme, ono druhé parkoviště. Předpokládám, že by nás odtamtud mělo něco svézt, pokud ne, po silnici už se vrátíme. Potíž je, že ze schematické mapky parku, co máme, se nedá vůbec odhadnout vzdálenost. A je to o pěkný kus dál, než jsme si mysleli, takže jdeme po zaprášených pěšinkách, kde už minimálně pár týdnů nikdo neprošel, přes hodinu. Během toho se ještě stihneme ztrácet, takže na závěrečnou vyhlídku stoupáme po pěšince po stráni, kde to je vzhledem k strmosti dost děsivé, když začne foukat vítr. Dojdeme ale v pořádku a na parkovišti už nás čeká přímo náš řidič. Tím jsem pochopil, co mi říkal předtím – ať se vrátíme a on nás doveze na druhé parkoviště, kde jsou další vyhlídky. A když jsme dlouho, dlouho nešli, usoudil, že jsme to asi zbytečně pěšky a na druhé parkoviště popojel.

Po cestě zpátky se v Zhangye necháváme vysadit u Chrámu velkého buddhy – Dafosi. Ten je asi hlavní atrakcí Zhangye, protože ležící buddha uvnitř je jeden z největších na světě. Opět, buddhů už jsem viděl tolik, že váhám, jestli by se mi chtělo vůbec platit vstupné, ale vzhledem k tomu, že je chrám akorát zavírá, je to vyřešeno za nás. Posouváme se tedy kousek zpět k dřevěné pagodě Muta, která má překvapivě ještě otevřeno, takže stoupáme na vyhlídku. Když je pěkné počasí, prý jsou krásně vidět hory ohraničující koridor Hexi na obou stranách a poušť na severu, bohužel zjevně dostatečně pěkné počasí není.

Pak už jen nákupy, večeře, cesta na nádraží a dlouhé čekání na vlak do Dunhuangu, který odjíždí o půlnoci…