Dunhuang – písečné duny a buddhistické jeskyně

11. – 12. únor 2015

Cesta vlakem do Dunhuangu trvá přes noc necelých 8 hodin. Platit za lehátka se nám samozřejmě nechtělo, takže bohužel klasika v podobě yingzuo – tvrdé sedačky. Ani whisky koupená v Zhangye nám úplně nepomáhá usnout, já usínám až poté, co se mi podaří ve dvou třetinách cesty zabrat trojsedačku a rozvalit se na ní.

Přijíždíme ve čtvrt na 9, kdy se akorát rozednívá – přece jen už jsme pěkně daleko od Pekingu, který je středem této časové zóny. Na nádraží nás rovnou čeká řidič. Náš řidič v Zhangye vyzvídal, kam jedeme dál, tak hned doporučil kontakt na svého kolegu v Dunhuangu. Bez mého vědomí mu dal i moje číslo, takže mi předchozí den volal, že nás vyzvedne a může se o nás postarat. Úplně jsme neměli v plánu řidiče v Dunhuangu řešit, ale když už nám pak i sám zavolal, tak jsme se rozhodli ho využít hlavně pro to, aby nám tedy zajistil hotel do 100 kuaiů za pokoj, kde nás vezmou už v 9 ráno. To by se nám bez znalosti místních hotelů shánělo asi dost blbě, nehledě na to, že odvoz z nádraží, které je z nepochopitelných důvodů (=Dunhuang je uprostřed pouště, takže nemyslím, že by nešlo postavit blíž městu) asi 15 km od města.

S řidičem se teda najdeme, odveze nás na hotel ve městě – vše jak jsme se dohodli, cena 100 za pokoj, nikdo neprotestuje, že je nás na dva pokoje pět. Hotel je nádherný, rozhodně nejkrásnější, co jsme měli za celou dobu. S řidičem se domlouváme, že ještě plány na následující dny nemáme, ale ozveme se mu. Určitě budeme chtít vidět jeskyně Mogao, duny a jezero Yueyaquan a možná něco dalšího. Nabízí nám za 150 kuaiů celodenní výlet po těchto dvou místech a za 700 kuaiů výlet do geoparku Yadan. Teď se chceme prospat, až budeme vědět co a jak, zavoláme mu.

Vstáváme zhruba o půl jedné odpoledne, scházíme se a dáváme poradu, co dál. Ve městě toho k vidění moc není, tak se dohodnem, že bychom mohli vyrazit za město na písečné duny. Tam nás sice rád zaveze náš řidič, jezdí tam městské autobusy za směšné ceny a ještě se tady můžeme flákat klidně půl dne, takže je zbytečné to řešit s řidičem. Vyrážíme pěšky do centra města, dáváme si svačinu, sedáme na autobus a míříme na jižní okraj města. Duny jsou vidět už z dálky.

Duny v Dunhuangu jsou oproti jiným oblastem, co jsme navštívili v posledních dnech, relativně známou atrakcí, což značí značně přestřelenou cenu. Takže zvážíme, že zkusíme, jestli to nepůjde “jinudy” než přes hlavní bránu. Duny jsou ohromné a bylo by dost překvapivé, kdyby byl areál oplocený celý. Vydáváme se podél plotu dál, hned po pár minutách potkáváme skupinku Číňanů, co s rozběhem vyskakuje na betonovou zeď a zjevně jsou úspěšní (ostatně kousek za rohem nacházíme i žebřík). Tady nám to přijde moc nápadné a vysloveně plot překonávat nechceme, tak jdeme dál. Během toho se k nám přidává místní pejsek, za chvíli nás naopak začne vést on.

Po dvaceti minutách stále žádná památka toho, že by se tudy šlo dostat dovnitř. Pomyslím si, že je to asi hodně velký business, větší, než jsem čekal. Nejenže je tady všude plot s ostnatým drátem, ale ještě zhruba každých 10 metrů kamera. Chceme to vzdát, když uvidíme ve stráni místo, kde už určitě někdo plot přelézal, je dost poničený, kromě toho jsme o kousek zpět viděli na druhé straně plotu stopy. Nakonec se rozhodneme to zkusit a doufáme, že kamerové záznamy nikdo nesleduje.

Podařilo se, jsme na druhé straně. Vydáváme se směrem zpět k hlavnímu areálu. Po chvíli si v dálce všímáme buginy. Chvíli jede směrem k nám, pak asi minutu stojí a zase pokračuje. Našli nás? Ano :) Policie nám jede pomalu naproti a za pár minut se potkáváme. Hm.

Tak držím klid a zdlouhavě vysvětluju, že jsme se totálně ztratili a nevěděli, kudy se dostat dovnitř. Že jinak bychom si samozřejmě lístky koupili. Zmateně na sebe hledí a skoro to vypadá, že té zjevné výmluvě i věří. Tak se teda dohodneme, že mě naloží a odjedu koupit lístky pro skupinu. Což je pro nás ideální řešení, na které jsem to chtěl uhrát, když vím, že na plotu vyhrožovali pokutou 500 kuaiů :)

Takže dostávám zdarma ještě jako bonus jízdu na bugině, za kterou tady chtějí těžké peníze. Když mě dovezou k pokladně, zjišťuju, že s tím velkým businessem jsem se nemýlil. Cena za lístek 120 kuaiů, což je šílené. Cenu jsem sice věděl, ale počítal jsem s mimosezónní cenou a se studentskou slevou, což by mohlo vyjít tak na 40. Bohužel ani jedno z toho se nekoná, resp. studentská sleva jen pro mě, ostatním nevezmou průkazy, protože nejsou čínské. Cena 120 kuaiů mi v každém případně přijde totálně nepřiměřená, a tudíž se vůbec nestydím za to, že jsme hledali cestu okolo.

Lístky jsou vyřízeny, má peněženka o 600 kuaiů lehčí. Ve chvíli čekání si s vysmátým policajtem v přátelském duchu povídám. Potvrzuje, že nás viděli na kamerách (i kdyby ne, šli jsme do části parku, která není přístupná, tzn. člověk tam je dost vidět tak jako tak) a na dotaz, jestli takové lidi jako nás řeší často, vysvětluje, že teď mimo sezónu skoro ne, ale v létě několikrát denně. Tak jsme je aspoň zabavili.

Vracím se zpět do dun, kde už mě čekají ostatní. Stále s námi jde pejsek, co se přidal ještě před plotem.

Duny jsou mohutné, větší než jsem viděl na svých jiných cestách. Bohužel z fotografického hlediska trochu nudné, menší a členitější duny jsou podstatně fotogeničtější. Pokračujeme dál po dunách k malé oáze s jezírkem Yueyaquan, která je jakýmsi symbolem Dunhuangu.

Vracíme se do města, jdeme na trh, který se plynule mění v sérii restaurací, tak zapadneme do korejské na bibimbap.

Na další den si domlouváme našeho řidiče na odvoz k jeskyním Mogao. Večer dáváme poradu, na které se shodneme, že výlet k přírodním útvarům Yadan vynecháme, jednoduše proto, že to je daleko a stojí hromadu peněz (a trochu podobné útvary už jsme viděli). A navíc tak celkově líp vycházíme časově, takže plánujeme na následující ráno odjezd do Jiayuguanu.

Jeskyně Mogao jsou nejznámější atrakcí v okolí Dunhuangu, dost možná i v celé provincii Gansu. Tvoří je asi 500 významných chrámů vytesaných ve skále kousek za Dunhuangem.

Musím říct, že jsme trochu váhali, jestli tam vlastně jet nebo ne. Já už jedny podobné jeskyně (Yungang v provincii Shanxi) navštívil, buddhistické umění nás nezajímá asi nikoho a hlavně jsou tyto jeskyně známé jako jedna z úplně nejvíce předražených atrakcí v Číně. Nakonec se rozhodneme jet všichni a nelitujeme.

Řidič nás ráno vyzvedává, ptá se mě, jestli máme lístky. Že se dají koupit ve městě, jsem věděl, ale myslel jsem, že na místě je koupíme taky. Řidič nás doveze tedy na místo nákupu. Prý už nám nezařídí lístky na nejbližší vstup (který ale jinak stíháme), že ať jedeme do informačního centra k jeskyním. Do jeskyní se totiž musí s organizovanou skupinou.

Přijíždíme k informačnímu centru, kde nám vnucují tříhodinový film o jeskyních, o který opravdu nemáme zájem. Zájem máme o anglického průvodce, což se ukazuje jako problém, protože ho tady paní neumí zařídit. Navíc se dozvídám, že pokud se chci účastnit prohlídky v angličtině, nedostanu studentské vstupné, takže musím platit 2.5x tolik. Alespoň že tady mají mimosezónní 50% slevu, takže je to “jenom” 100 CNY.

Popojíždíme tedy k samotným jeskyním. Tady už to všechno funguje docela bez problémů, anglický průvodce je po 10 minutách dohadování na pokladně zařízen.

Vydáváme se ke vstupu, průvodce musím hledat aktivně, ale najdu. Prohlídka asi 10 jeskyní trvá asi hodinu a čtvrt. V jeskyních se bohužel fotit nesmí. Každopádně musím říct, že se mi prohlídka líbila opravdu hodně a ostatním zjevně taky. Dost dělal právě náš mladý průvodce. Měli jsme ho pro sebe, mluvil krásně anglicky a velice poutavě vysvětloval historii, přičemž se zaměřoval na zajímavosti a nemířil do detailů, takže opravdu žádná nuda. Po cestě jsmě několikrát potkali čínskou skupinu o asi 50 členech, takže já jsem rád, že jsem si nakonec připlatil za anglicky mluvícího průvodce.

U jeskyní je ještě muzeum, kam se vydáváme posléze. Většina moc zajímavá není. Je tady ale pár replik jeskyní. Focení je taky zakázáno, ale není tu nikdo, kdo by to řešil. Takže pro představu, jak jeskyně vypadají.

Vracíme se zpátky do města. Máme zhruba půl dne volna, vlak nám jede až zítra ráno. Co podniknout?

Na mapě jsme našli nějaké staré město cca 10 km odsud, ptám se na něj řidiče, který nás tam sice může svézt, ale prý to fakt nedoporučuje, že tam v zimě vůbec nic k vidění není. Vlastně vůbec nic už se tady teď dělat nedá. Posílá nás do městského muzea. Že nás může vypustit na oběd a pak zase vyzvednout. Dojdeme to sami, takže se loučíme. A prý pokud bychom se zítra neměli jak dostat na nádraží, že ať mu zavolám, že nás sveze zdarma. I když mi to u čínského řidiče přijde neuvěřitelné, přijde mi, že tento má dobré úmysly a opravdu se nám snaží pomoc a ne nás obrat.

Na oběd osobně zkouším místní specialitu, nudle s oslím masem. Oslí maso mám rád, ale tady toto jídlo je trochu nudné.

Nakonec se rozhodujeme, že město prochodíme, i když tu toho moc není. Začínáme u místní mešity, která je nepřístupná.

Pak jdeme dál směrem na jih až k onomu městskému muzeu, kam dojdeme asi po 40 minutách. Překvapení, tento týden je kvůli nějakým opravám zavřeno. Smůla.

Další místo, co je v průvodci na mapě, je Baimata, “Pagoda bílého koně”. Vůbec nevíme, co od toho čekat, ale tak proč to nezkusit. No, nakonec je místo tak zapadlé, že ho ani nemůžeme najít, a když najdeme, je zavřeno. Hned se nás ale ujímá místní babička, co nám otevře, samozřejmě když si koupíme lístek. 30 kuaiů, ale tak když už tu jsme. Hm. 30 kuaiů za totálně nezajímavou starou stavbu (na kterou jsme se mohli podívat dírou v plotě, kdybychom měli trochu víc trpělivosti).

O kousek dál by měla být zřícenina nějakého starého města. Taky nám to trochu trvá, než to najdeme. Aspoň volně přístupné bez vstupného. A o kus zajímavější než pagoda.

Vracíme se do centra. V jednom místě zabloudíme do uliček a zjišťujeme, že se tady konají velké trhy. Podle časování a hlavně sortimentu zjišťujeme, že se jedná o přípravy na Jarní slavnosti, které jsou příští týden.

Pěšky se vracíme na hotel, hurá spát a následující den zpět do Jiaguyuanu.