Toshuk Tagh – cesta k největšímu skalnímu oblouku na světě

21. únor 2015

Na svůj poslední den v Kashgaru stále doufám, že se mi podaří nějak vymyslet výlet k jezeru Karakul, nicméně to vypadá, že jedinou možností je zaplatit si naprosto předraženou individuální dopravu anebo stopovat. Což se mi samotnému moc nechce, vzhledem k tomu, že je zima, jezero je v horách ve výšce 3 600 m n. m. a od jedné holky na hostelu se dozvídám, že okolo jezera je naprosto mrtvo, je tam pár hotelů, restaurací a jurt, ale přes zimu vypadají opuštěně. Takže se nedá nic dělat, nechávám to na příště, třeba až konečně pojedu vysněnou Karakoram Highway.

Takže když se jako každý večer bavíme s partou na hostelu, přijde řeč na skalní oblouk známý ve světě jako Shipton’s Arch (ujgursky Toshuk Tagh, čínsky Tianmen). Nachází se asi 50 km od Kashgaru směrem ke kyrgyzské hranici a má být údajně nejvyšší známým skalním obloukem na světě. Bohužel je z většiny zavalen sutí a bez horolezeckého vybavení se dá dostat pouze na ten zával (takže není vidět celý), ale i tak by to mělo stát za to.

O oblouku jsem slyšel dříve, ale moc jsem se o něj nezajímal, protože jsem měl informaci, že k němu nevede žádná cesta a je dost komplikované se tam dostat. Jeden Francouz z hostelu však má velký zájem se k oblouku dostat (až tak velký, že je i ochoten platit za dopravu, což normálně nedělá), tak vymýšlíme plán. Informace, kterou máme, je, že nejbližší silnice je zhruba 15 km od oblouku, odtud se musí vyschlým korytem řeky pěšky. Terén asi není úplně super, ale nějak by to za dlouhý den mělo jít stihnout. Poté, co ale koukáme do podrobných map a zjišťujeme možnosti dopravy na tu nejbližší silnici, to vzdáváme, asi to nepůjde. Jinou možností dopravy je terénní auto, které korytem řeky projede až zhruba 3 km od oblouku, to je sice ta jediná možnost, jak se tam běžně jezdí, ale nechtěli jsme utrácet tolik peněz.

Na hostelu se tedy ptám, jestli nemají nějakého kámoše řidiče, který by nás tam odvezl. Brzo se dohadujeme na odvozu za 500 kuaiů. Na to, jak je to blízko, je to fakt hodně přestřelená cena, ale na internetu jsem četl ještě vyšší ceny a hlavně je fakt, že terénní auta jsou prostě drahá. Takže ukecávám ještě Číňanku, se kterou jsem se bavil včera večer, ať jede s náma, nakonec se přidá ještě jeden Američan a je to, máme plné auto.

Ráno pro nás auto dojede a jsme pěkně překvapení. Přijel úplně obyčejný malý taxík, ve kterém se ještě mačkáme. Jak dojedeme k oblouku, to netušíme, ale to už necháváme na řidiči.

Po sjezdu z dálnice zjišťujeme, že něco nesedí. Je tady směrová cedule k oblouku a o kousek dál velký balvan vítající nás u pamětihodnosti. Pokračujeme dále po silnici, která vypadá zcela nově, až dojedeme k závoře a pokladně.

To, co se tady stalo, mě sice v ten okamžik překvapilo, protože jsem to nečekal… ale z obecného hlediska mě to vlastně nepřekvapilo vůbec. Přestože informace o cestě terénním autem říčním korytem byly rok staré (jak jsem zpětně ověřoval po návratu), mezitím tady čínská vláda stihla vybudovat silnici a pokladnu vybírající vstupné. Zatímco předtím tady vybírali asi 10 kuaiů vesničani (za to, že svépomocí postavili žebříky, po kterých se k oblouku šlo), teď je tady vstupné 60 kuaiů. Usmlouvat se nám nedaří vůbec, cenu srážíme trochu jen tím, že je s námi Číňanka, která se prohlásí za průvodkyni a podaří se jí ukecat volné vstupné, takže si úsporu spravedlivě rozdělujeme.

60 kuaiů je na významnou památku vlastně na Čínu relativně málo. Odhaduju, že vzhledem k úplně nové cestě to tady ještě nestihla zkouknout čínská turistická komise. Jakmile k tomu dojde (což už se mohlo stát v této době, kdy to s půlročním zpožděním píšu), čekám vstupné aspoň stovku a na místě velké parkoviště, autobusy, předražené restaurace a obchody se suvenýry. V době mé návštěvy jsme tedy, věřím, mohli být rádi, že je tu jen závora, malá budka a prostor pro zaparkování pár aut.

Od závory je to k oblouku ještě asi 45 minut pěšky. Nejprve po rovině po pěšince mezi kopci, pak se cesta začíná zvedat, protože potřebujeme vystoupat na zmíněný zával. Taky se tady oproti zprávám z internetu všude objevily schody (ne že by to bylo v Číně něco překvapujícího), takže to jde snadno. Oblouk se za chvíli ukazuje a vypadá menší, než bychom čekali.

Oblouk sice vypadá relativně malý, což je proto, že je ho většina skryta z horizontem. Až ve chvíli, kdy dojdeme úplně k němu, se nám teprve plně otevře a naráz mám opačný dojem – je ohromný. A to, jak jsem říkal, ho vidíme jen malou část, protože stojíme na závalu. Část, kterou vidíme, je vysoká asi 100 m, celý oblouk je ale vysoký okolo 500 metrů.

Svačíme, vracíme se dolů k autu a zpět do Kashgaru. Vystupujeme ve městě a dělíme se. Francouz a Američan jdou zpátky do hostelu, zatímco Shanshan, Číňanka, navrhuje, že bude vařit večeři, tak jí du pomoct s nákupem. Bohužel velký ujgurský supermarket má dneska z nějakého důvodu zavřeno a čínské obchody jsou zavřené všechny (prázdniny), takže se vracíme s nepořízenou, vystačíme si s liangpi na svačinu.

Jelikož je to můj poslední den v Kashgaru, večer se jdu ještě podívat ven, konkrétně na jídelní trh, a dávám si pár drobností.

Poslední, co mě čeká, je shánění xinjiangského piva jako suvenýru domů. To se ukazuje jako trochu složitější. V Urumqi problém nebyl, ale tady v běžných obchodech nikdo pivo neprodává. Řešení je nakonec až vyjít ven z ujgurské čtvrti do čínského města. Je to zhruba 2 km a rozdíl je podstatný, právě hned na hraniční ulici je hned alkohol k dostání všude. Vtipné…

Ráno mizím na letiště a letím se stopem v Urumqi až do Guangzhou – 7 hodin cesty, pěkná dálka. Do Guangzhou přilétám v 7 večer, přesto je tady oproti zamrzlému Ujgursku pěkné horko. Nocuju na letišti a až ráno letím dále domů do Fuzhou, čímž končí můj pěkný třídenní výlet na západ Číny…