Kashgar – odlehlá ujgurská oáza na Hedvábné stezce

18. – 20. únor 2015

Přichází čas zmizet z většinově čínského Urumqi a podívat se do míst, která by prý konečně teprve měla být tím pravým Ujgurskem. Kashgar se nachází od Urumqi ještě pěkně daleko, blízko kyrgyzské, tádžické, afghánské a pákistánské hranice. Železnice sem byla postavena teprve v roce 1999. Před třicetihodinovou jízdou pouští ale dávám nakonec přednost dvouhodinovému letu, který mě vyjde i o kus levněji a přece jen, ušetřený den a půl se hodí.

Kashgar je taky jedno z míst, které jsem chtěl navšívit už dlouho. Hlavně ve spojení přes jezero Karakul až po Karakoram Highway do Pákistánu, což jsem plánoval v roce 2013, bohužel nevyšlo a doteď to zůstává jedním z mých nesplněných snů.

Kashgarské letiště není nijak velké, nesmí samozřejmě chybět řada nastoupených vojáků připravených zasáhnout, a to na každém rohu. Nacházím minibus, co za pár peněz jezdí do města. S řidičem se zapovídám, chválí mě, že jsem dojel až do Kashgaru (protože Urumqi není žádný Xinjiang) a jelikož zná můj hostel, doveze mě až před bránu. Ulička, kterou pomalu projíždíme k hostelu, je plná stánků s jídlem. Tam chci zamířit na večeři. Ale nejdřív se musím trochu prospat, protože jsem zničený. A ostatně nikam nespěchám. Na Kashgar a okolí jsem si totiž nechal celé 4 dny. Je tady toho dost co dělat. Původně jsem plánoval odletět z cca 400 km vzdáleného Hotanu, ujgurského města známého po celé Číně kvalitním jadeitem. Bohužel z Hotanu se mi nedařilo sehnat rozumné letenky, takže mi zbyla možnost tam zajet na otočku anebo ho vypustit a nechat na příště (skončilo to druhou variantou).

Večer tedy vyrážím do města. Je skoro osm, ale ještě je světlo, přestože je zima. Jak už jsem zmiňoval, Čína oficiálně používá jen pekingské časové pásmo. Neoficiálně se v Xinjiangu používá čas o dvě hodiny posunutý, ale Kashgar je už tak daleko na západě, že pravé poledne je tady zhruba ve čtvrt na čtyři. Ostatně nedaleko odsud se nachází státní hranice s největším časovým rozdílem na světě. Je to hranice s Afghánistánem a při jejím překročení by bylo třeba posunout hodinky o tři a půl hodiny. Situace s dvojím časem je samozřejmě občas dost matoucí. Vlaky jezdí podle pekingského času, zatímco autobusy většinou podle xinjiangského. Když řekne čas Číňan, obvykle je to pekingský čas, když řekne stejný čas Ujgur, většinou tím má na mysli čas o dvě hodiny posunutý. A všichni cizinci, které potkám (a těch je na hostelu docela dost, což je pro mě velké překvapení, když jsem naposled bílou tvář viděl někde u Jiuzhaigou), používají taky xinjiangský čas, protože přijeli z Kyrgyzstánu.

Vycházím tedy na večeři, pro změnu zkouším napařované taštičky s jehněčím masem, jsou super. Na rozdíl od Urumqi už si tady ale z jídelního lístku neobjednám. Čínština naprosto vymizela a ujgurština je pro mě nečitelná. Tím nemyslím nejen to, že ji nerozumím, ale ujgurské písmo ani pořádně nepřečtu. Arabsko-perské písmo tak nějak přečtu i v perské i arabské variantě, ale ujgurská už je natolik modifikovaná, že z toho nejsem moudrý. No a čínsky se tady domluvit dá dost špatně. A vlastně to tady celkově vypadá strašně jinak než jakékoli jiné místo v Číně, které jsem navštívil (včetně ujgurského Turpanu). Vlastně ze všeho, co jsem viděl, mi to tady nejvíc asi připomíná Írán.

Večeři si dávám spíš na chuť než na nasycení, protože majitelé hostelu nás dneska chtějí na večeři pozvat. Jsou to totiž Číňani a dnes je jejich největší svátek – začíná nový rok. Takže se scházíme ve společné místnosti a zbytek večera trávíme všichni z hostelu pospolu. Večer nám zpestří pět ozbrojených vojáků, co nám do místnosti vtrhnou asi v 11 večer. Přivedli Rusa, co ho někde asi našli, jak nocuje venku, protože nemá peníze na ubytování. A čínsky neumí, takže jinde než na hostelu by si s ním asi neporadili. V hostelech v Číně je mnohem větší šance narazit na anglicky mluvící personál než v hotelech.

Další den mám naplánovanou prohlídku města. Po snídani – opět grilované maso s chlebem tentokrát mleté – právě u mešity Id Kah, kterou mám skoro pod okny. Je to největší mešita v Číně, možná právě kvůli této znalosti mě překvapuje… že je vlastně docela malá.

Pak se procházím okolními uličkami a vracím se na náměstí před mešitou, které zjevně slouží jako místo, kde se místní scházejí a baví.

Podél náměstí se táhne hlavní cesta, za ní pak menší trh s jídlem a dalšími věcmi. Dále rovně následuje stará ujgurská čtvrť.

Stará čtvrť má spoustu krásných zákoutí. Čisto tady zrovna není, ale atmosféra je skvělá.

Staré město o kus dál končí a začíná nové – změna je velice radikální.

Ale změna netrvá dlouho, protože hned o pár set metrů dál narážím na staré domy na kopečku, které vypadají, že se každou chvíli rozpadnou. To mě zaujme, tak se tam jdu podívat a prochodím velice pěknou čtvrť. Až večer se na internetu dočtu, že tato čtvrť byla dříve oficiální “turistická atrakce”, kde se vybíralo vstupné, ale po čase tam přestali turisty tahat, protože usoudili, že se to rozpadá tak, že už to není bezpečné. No tím líp, aspoň tam žádní turisti nejsou. Čtvrť je velice pěkná.

Pak už přes novější část města přecházím do místního bazaru, který má prý být největší ve střední Asii. Žije to tady především v neděli, takže dnes je tady trochu mrtvo, ale i tak mi přijde fascinující, jak je rozlehlý.

Pak už jdu pomalu zpátky na hostel, tentokrát přes čínskou čtvrť, která má totálně jinou atmosféru než zbytek města, co jsem doteď viděl.

Jeden z mých hlavních plánů při návštěvě Kashgaru byl zajet k jezeru Karakul, které se nachází v horách 200 km od Kashgaru, nedaleko tádžické, afghánské a pákistánské hranice. Bohužel dostat se k jezeru je v zimě dost složité, takže ani tento den se tam nevypravuju, nechávám si to na rozmyšlenou na další den a dnes se vypravuju znovu do města. Je pátek, ráno mi bohužel unikne hromadná modlitba na náměstí před mešitou, které je prý totálně plné lidí. A byl na to prý krásný výhled z hostelu, bohužel jsem se o tom dozvěděl až po skončení.

Vycházím v čase akorát na oběd a konečně si dávám místní a obecně středoasijskou typickou záležitost, a to zhuafan (čínsky), běžně známější jako plov či pilaf. Dobré a za pár korun. Obecně si v Ujgursku na jídlo nemůžu stěžovat…

Starou čtvrtí opět procházím do nového města. Až v novém městě se totiž nachází místo, na které mířím, hrobka kyrgyzského básníka a filosofa Hajiba.

Nedaleko je jakýsi památník Pantuocheng s parčíkem. Jdu se tam podívat, ale ani na místě se mi nepodaří vyluštit, co je to vlastně za místo.

Pak mířím k jednomu z nejznámějších míst – Xiangfeimu, hrobka Apaka Hoji, náboženského a politického vůdce regionu v 17. století. Hrobka je zhruba 5 km od města a už je odpoledne a bojím se, že bude brzo zavírat, takže nakonec volím autobus. Ale mít víc času, určitě jdu pěšky, protože procházet se Kashgarem je prostě radost. Autobus nejede přímo odsud a nechce se mi jet jedním autobusem zpět do města a pak zase shánět jiný, tak místo toho jdu k trase autobusu, který tam jede rovnou, což je asi 3 km, přičemž zase přecházím čínským městem, okolo zamrzlého jezera a okolo rozbořené ujgurské čtvrti.