V dubnu 2015 se vydávám na obvyklou jarní cestu do Japonska. Tentokrát na rozdíl od minulých let neletím z ČR, ale z Číny, konkrétně z Fuzhou. Nejdostupnější možností, jak cenově tak s ohledem na množství termínů a kombinací, je letět přes Shanghai s China Eastern a/nebo Shanghai Airlines. S druhou jmenovanou jsem se po negativní zkušenosti (zmeškání letu, protože byl na poslední chvíli změněn bez upozornění, a následné komplikace při vyjednávání náhradního letu) rozhodl nelétat, pokud to nebude nezbytně nutné, s první jmenovanou (kromě několikahodinových zpoždění a čínských pasažérů, tedy nevyhnutelnou věcí u čínských aerolinek) vysloveně negativní zkušenost nemám, ale stále platí, že když je ta možnost, zvolím raději dopravce nečínského. A když už čínského, tak aspoň člena Star Alliance.

S hledáním této možnosti to bylo dost komplikované. Lety se Star Alliance začínaly o 5000 dráže než s China Eastern a nečínští dopravci ještě o kus dráže, když nepočítám Air Macau s 27h přestupy v obou směrech. A to jsem se při hledání neomezoval na Fuzhou, ale prověřoval i vzdálenější letiště jako Xiamen, Quanzhou, Taizhou, Wenzhou, Nanchang, dokonce Shanghai a nic. Když už jsem se chtěl začít smiřovat s myšlenkou, že poletím s Číňany, napadla mě ještě jedna možnost – Fuzhou je jen malý kousek od Taiwanu, který má s Japonskem velice rušné letecké spojení. Jenže lodní spojení pevniny s Taiwanem je dost komplikované, nespolehlivé a časově náročné a letecké extrémně drahé. V případě trasy Fuzhou-Taipei se bavíme zhruba o 200 kilometrech a 7000 Kč za zpáteční letenku… Naštěstí letecké spojení Taiwanu s Japonskem je o tolik levnější, že se mi po hodince práce s Matrixem daří najít na dvě letenky výhodné spojení jak časově, tak i cenově – srovnatelné. A co víc, v Japonsku musím být až v neděli večer, takže na Taiwan už letím ve čtvrtek večer a dělám prodloužený víkend na Taiwanu. Tam se totiž rád vracím především za kamarády. Nezajet totiž na návštěvu z 200 km vzdáleného Fuzhou by byl hřích, ale platit si letenku za 7000 Kč se mi fakt nechtělo.

Do Fuzhou letím oběma směry Xiamen Airem. Čínský Skyteam, co dodat, tady bohužel není na výběr vůbec nic jiného, ale na ten 200km let to přežiju. Proč podle letového řádu let trvá 1:20, přestože je operován B737, je mi záhadou až do samotného letu.

No. Let nic extra, hodinové zpoždění, jídlo hnusné, osazenstvo hlučné, prostě čínská klasika. Do toho se přidávají turbulence téměř od začátku až do konce letu, třikrát během letu se ozve hlášení, že si máme kvůli očekávané “severe turbulence” utáhnout pásy co nejtěsněji a taky bude pozastaven cabin service, takže jídlo a pití se rozváží asi načtyřikrát. Zaskáčeme si pěkně.

Záhada ohledně délky letu v poměru ke vzdálenosti je mi objasněna, když někdy po skoro hodině od odletu zapínám GPS.

Důvod netuším. Čekal bych buďto, že přímo v Úžině zrovna hrozí silnější turbulence, nebo, vzhledem k tomu, že dle letového řádu to není jen dnešní situace, celková zácpa v Úžině (ostatně ruch na trase mezi Hong Kongem/Guangzhou a Taiwanem a Japonskem je ohromný).

Nakonec přistáváme v noci na taipeiském letišti Songshan. Přistání pěkné, jen kousek od přistávací dráhy se totiž nachází mrakodrap Taipei 101, na který koukám krásně přímo z okénka.
Na Taiwanu trávím tři noci. Na letišti Songshan se vyskytuju poprvé a musím ho jen pochválit. Je malé, takže po příletu jsem rychle venku. Je kousek od centra, takže přímo před letištěm sedám na metro a za půl hodiny jsem tam, kde potřebuju být. Naopak, když o několik dní později letím do Japonska a odlet mám 07.45 ráno, v 5 chytám taxíka, který o tři křižovatky dál najíždí na dálnici a za 10 minut jsem na letišti.

Jelikož jsem chtěl do Japonska letět se Star Alliance, vypadalo to klasicky na All Nippon Airways, než jsem objevil itinerář, kde byl jeden let sice pod codesharem NH, ale ve skutečnosti operovaný taiwanským Eva Airem. Tento let mi velice seděl časově, finančně a s Eva Airem jsem nikdy neletěl (kromě toho, že nelétá na trasách, které obvykle potřebuju, je dost drahý). Zpátky letím z letiště Kansai opět přes Hanedu zpět na Songshan (a o půl dne později do Fuzhou) komplet s NH.

Letenku jsem kupoval zhruba dva měsíce před odletem, ale až pár dní před přesunem na Taiwan jsem dohledával nějaké informace o Eva Airu a při té příležitosti narazil na jejich Hello Kitty jety – vystylované A330, kterými operují některé lety. Na rozdíl od Pokémoních letadel ANA a podobných se Hello Kitty jet nevyznačuje jen tím, že je pomalovaný zvenku, ale celou škálou dalších drobností. Vzpomněl jsem si, že jsem o těchto letadlech už slyšel před lety, kdy jedním z nich letěla má taiwanská kamarádka. Začal jsem tedy pátrat, na kterých letech přesně je onen slavný Hello Kitty jet nasazen, a po pár minutách zjišťuju, že jsem se trefil. Bude sranda :)

Na Songshan tedy mířím taxíkem, přijíždím zhruba v 05.10, check-in je ještě zavřený, ale už nás vítají cedule s Hello Kitty.

Check-in bez problémů, automaticky je mi nabídnut emergency exit, s čímž souhlasím. Dostávám na kufr Hello Kitty tag, na batoh Hello Kitty approved hand baggage tag a do ruky Hello Kitty boarding pass a lounge invitation.

Letiště je opravdu malé, za kontrolou jedno duty free, jeden salonek (operovaný společně několika aerolinkami) a pár chodba ke gatům. Čekal jsem, že na takto malém letišti ráno salonek fungovat nebude, takže příjemné překvapení, že ano. O půl šesté, když vcházím, je úplně prázdno, ale rychle se začíná plnit.

Ke snídani vybírám z několika skvělých dim sumů, na pití si vychutnávám (po dlouhých měsících v Číně!) skvělou kávu a před odchodem taiwanské pivo, abych přepl na let do spacího režimu.

Jakmile zahlásí boarding, vycházím k přistavenému letadlu. Z prosklené haly je na něj pěkný výhled.

Nastupuju. V letadle už mě vítají Hello Kitty polštářky, stejně tak se Hello Kitty vyskytuje na bezpečnostních instrukcích a… eh, na blicím sáčku.

Let trvá necelé tři hodiny a probíhá bez turbulencí nebo jiných komplikací. Trochu mě mrzí, že letadlo neletí podél souostroví Ryūkyū, kde je pěkný výhled, jak jsem tak nějak podvědomě čekal – ale až při pozdějším pohledu na mapu se dívám, že to dává smysl.

Po pivu v salonku si potřebuju odskočit. Na WC mě vítá mýdlo a několik krémů… jak jinak než v podání Hello Kitty. A toaletní papír? Hádejte…

Zvědavý jsem na jídlo, protože jsem slyšel, že je též ve stylu Hello Kitty. Tady jsem bohužel zklamán, vybírám variantu seafood udon. Hlavní jídlo kromě krevet docela bez chuti, dezert taktéž nic moc, takže vyberu krevety a sním ovoce, ostatně jsem najezený ze salonku. Co je na tom ale nejhorší, že téměř nikde žádná Hello Kitty, jak jsem to čekal z toho, co jsem slyšel dříve :( Jenom malé kamaboko (mletá ryba bez chuti) a příbory.

Procházím katalog duty-free nákupů. I tady se najde dostatek Hello Kitty produktů.

Nakonec plánuju ještě vyfotit letušku (či letušky) v uniformách Hello Kitty, ostatně Eva Air sám lidi vybízí, ať fotí a sdílí na sociálních médiích. Letušky jsou sice velice milé a ochotné, ale čekám na jednu konkrétní, která nese tašky na duty free (jak jinak než ve stylu Hello Kitty), a i když s fotkou nemá problém, tak moc aktivní není, musím čekat několik sekund s namáčknutou spouští, než se mi na zlomek sekundy aspoň podívá do objektivu. Takže fotka není ideální, ale lepší než nic.

Před polednem japonského času přistáváme na letišti Haneda.

Vtipný zážitek, přestože úchylka Hello Kitty se mi vždy vyhýbala. Uznávám, že jako marketingový tah je to od Eva Airu geniální. Že bych tím někdy znovu musel záměrně letět znovu, se rozhodně říct nedá. K celému zážitku si na závěr vypůjčím slova jistého bloggera, který podobný report zakončil slovy “Now if only I were a 12 year old girl…”.

Během letní cesty do Japonska tentokrát nemám žádný čas na samostatné cestování, jen se pár nocí soukromě zdržuju opět v okolí Chiby. Následuje opět jen kratší galerie fotek zajímavostí.

Okonomiyaki. Nevím, proč trvalo tak dlouho, než jsem tomuto jídlu přišel na chuť. I když ho znám roky, mám pocit, že letos se z něj stalo mé nejoblíbenější japonské jídlo. Není to jen o jídle, ale o celé společenské události a prostoru pro vlastní kreativitu při přípravě.

Na naritském letišti se dají směnit české koruny. Překvapení!

Pěkná vychytávka na letišti. A ještě mě během čekání stihla odchytit a na kameru vyzpovídat místní televize...

Ginza

Kontroverzní svatyně Yasukuni. Přestože je v srdci Tōkya, nikdy dřív jsem si nenašel čas se podívat na toto místo, které v regionu východní Asie každý rok budí tolik rozruchu...

Večerní Asakusa

Slavnosti Tanabata na uličce Kappabashidōri

Umm, japonské záchody s všemožnými funkcemi pro mě nejsou žádnou novinkou, ale dálkové ovládání mě přece jen ještě překvapuje.

Kinkakuji je nejkrásnější, když je zataženo a prší...

Večerní Kyōto

Nejstylovější hospůdky mívají podobné menu, nejlépe ručně psané. Občas je ale i pro mě problém ho rozluštit...

Skvělý důvod pro zpoždění shinkansenu :)

Svatyně Kasuga v Naře patří k nejznámějších, přesto se mi sem podařilo dostat až teď.

Nádraží v Kyōtu je dozajista kontroverzní projekt, přesto se mi líbí.

Nádraží v Kyōtu

Pokus o panning shinkansenu

Na Miyajimě zrovna probíhá festival.

Festival na Miyajimě

Festival na Miyajimě

Festival na Miyajimě

Pořádné okonomiyaki!

Cedule, ať si člověk pořádně na eskalátoru drží zavazadlo... a počítadlo, kolik zavazadel už se letos po eskalátorech skutálelo :)

Fanta s příchutí lychee o_O

Na návštěvě jsem vítán pivem :)

Ráno se balím a po snídani odcházím na nádraží. Přestože jsem původně zvažoval i variantu 40minutového letu do Sappora, protože je jen o málo dražší než expresní vlak a létá to docela exotická společnost, tak nakonec z důvodu finanční úspory nevolím ani ten expresní vlak, ale cestu lokálními spoji, která se dvěma přestupy trvá osm hodin. Nejprve z Hakodate linkou podél pobřeží do Oshamambe, kde je zhruba půl hodiny čas, tak vybíhám ven z nádraží. Oshamambe je železniční křižovatkou, kde staví i expresní vlaky, a tím pádem naivně předpokládám, že tam bude tím pádem i město, ale všechno, co tady je, je pár baráků právě okolo nádraží. Chci koupit svačinu, ale jediný obchod je v budově nádraží, kde skoro nic není.

V Oshamambe se odděluju od pobřežní trasy (kudy jedou expresy) a míříme do vnitrozemí směrem Otaru. Cesta vede přes hory (projíždíme okolo známého lyžařského střediska Niseko), 140 kilometrů do Otaru trvá tři a půl hodiny.

Z Otaru do Sappora už je to kousek a vlaky jezdí každých pár minut, takže krátce po čtvrté odpolední jsem v Sapporu a o hodinu později na hostelu. Po ubytování vyrážím na večeři, nechávám si doporučit sapporskou specialitu sūpu karē, tedy jakousi populární variantu japonského karē (a ještě dostávám slevový kupón).

Sūpu karē je zajímavé jídlo, které jsem nikdy neměl. V základu vždy obsahuje několik druhů zeleniny (mrkev, lilek, brokolice, okra, lotos, rajče), k němu se vybere z několika variant doplňkových ingrediencí, např. s kuřecím masem, vařeným bůčkem, nattō, seafood nebo několik druhů hub. Základ polévky se dá vyměnit za rajčatový nebo smetanový. K tomu si člověk vybere z deseti stupňů pálivosti a pěti stupňů velikosti rýže k tomu, nakonec přihodí případné další toppingy (např. sýr, řasa nori, chřest, houbičky shiitake, nameko nebo enokitake atd.) a je hotovo. Vyznat se v tom dá trochu práce ale výsledek je skvělý.

Další den plánuju projít Sapporo a následující den zajet do nedalekého Otaru, kudy jsem ostatně včera projížděl. Nicméně těsně před odchodem mě kontaktuje můj kamarád a kolega David, jestli se nechci zastavit na sushi u něj na předměstí Sappora a pak mi doporučuje zajet do Otaru, protože je to tam stejně pěknější večer a v noci. Radu přijímám. Času mám teď dost, tak to na nádraží ještě beru pěšky. Cesta městem je příjemná nostalgie, vzpomínám, jak jsem se tudy toulal před šesti lety, kdy jsem byl v Japonsku poprvé.

S Davidem se projedeme po okolí, hlavně do nedalekého onsenu, čímž nikdy nepohrdnu. Pak je čas na sushi. Sapporo a Otaru je známé skvělými čerstvými rybami a David, který tady roky žije, se v nich velice dobře orientuje. Takže dostávám přednášku a zkouším několik druhů ryb, o kterých jsem nikdy neslyšel. Velkým překvapením pro mě je namasāmon, losos, který je úplně čerstvý, nebyl zmražený. I losos, co se běžně prodává jako chlazený (i v Japonsku) totiž zmražením prošel, pokud není určen k okamžité spotřebě (což se dělá jen těsně u moře). A losos, který je v ČR považován za něco drahého a ušlechtilého, v Japonsku nijak zvlášť ceněn není, což chápu, je tady spousta lepších ryb. Ale takto čerstvý losos chutná fakt o hodně jinak, rozdíl je opravdu velice znatelný. Doporučuju.

Pak se loučíme a já konečně odjíždím do Otaru, do kterého je to ještě asi půlhodina cesty. Čím je přístavní město Otaru známé? Především místní vodní kanály a historické budovy podél nich, v druhé řadě pak výroba skla (ta mě teda nezajímá vůbec). Bohužel za půlhodinovou cestu ze Sappora se totálně změnilo počasí, z krásného jarního dne s modrou oblohou je naráz mlha, mrholení a pěkná zima. Takže se v Otaru zdržuju jen asi hodinu a půl, kromě toho, že pěkné fotky kvůli počasí stejně nebudou, je tu fakt zima.

Před sedmou vycházím na nádraží, ne na hlavní, ale na menší jižní nádraží, které je jen o kousek dál – jen z toho důvodu, ať se projdu trochu jinými uličkami, což je nakonec zase chyba. Na nádraží zjišťuju, že se na trati stala nehoda, jeden vlak má jet za chvíli, ale je zrušený. Další jede za hodinu a půl. Zdá se, že opravdu nic nejezdí a fakt nemám moc na výběr. Nakonec i ten další spoj je ještě opožděný. Takže tady sedím v drobné čekárně, která není ani pořádně vytopená, a dvakrát si zajdu do 7-Eleven pro něco málo k jídlu, nic víc se tady dělat nedá. Do Sappora se dostávám pořádně promrzlý v noci.

Poslední den svého pobytu v Japonsku chci nakupovat nějaké věci domů a projít se po Sapporu, včetně návštěvy pivovaru. Vstát se mi nepodaří moc rozumně, protože mě zmohl včerejší večer a necítím se nejlíp, takže vycházím až před polednem. Stavuju se stejně jako předevčírem na sūpu karē, tentokrát variantu se slaninou a houbičkama ve smetanové omáčce.

Po necelých dvou hodinách pomalé chůze docházím až k pivovaru Sapporo, což je jeden z největších a nejznámějších v Japonsku. Obcházím budovu zevnitř a mířím do místního muzea. Po ochutnání zmrzliny z černého piva zjišťuju, že akorát před minutou odešla organizovaná prohlídka muzea s výkladem (zdarma, ale jen v japonštině), tak ji doháním. Nejsem častý návštěvník muzeí (ani organizovaných prohlídek), každopádně exkurze do historie pivovarnictví v Japonsku je docela zajímavá.

Po prohlídce zkouším dole degustaci piva. Skládá se ze tří druhů, nejznámější Kuro Raberu, dále Classic (prodávaný jen na Hokkaidō) a speciál Kaitakushi, což je pivo, které je vařené podle úplně původní receptury z 19. století a mimo pivovar se sehnat nedá. Pár lahví Kaitakushi a k tomu sklenici Sapporo si kupuju domů jako suvenýr.

Z pivovaru se vracím rychlým krokem domů. Je sice odpoledne, ale včerejší epizoda na chladném nádraží v Otaru mi neudělala dobře, takže mířím doma rovnou do postele a spát, dokonce ani k plánované návštěvě supermarketu a nákupům surovin a suvenýrů na doma se bohužel nedostanu, takže to řeším draze ráno na nádraží.

Ráno sedám do metra, na nádraží přesedám na letištní vlak, odlétám na letiště Haneda a odtud hurá poprvé Dreamlinerem od ANA domů do Evropy…

Po odvezení holek do Misawy a vrácení auta v Aomori cesta nekončí, alespoň ne pro mě. Se Zbyňkem na nádraží kupujeme pivo a čekáme na vlak do centra města, kde zajdeme na večeři. Na večeři dáváme v řetězci Coco Ichiban’ya katsukarē, přičemž vzhledem k tomu, že jsme v Aomori proslaveném jablky… tak tady mají specialitu karē se smaženým jablkem navíc. Must have, přestože je to docela bizarní. Špatné to není, ale jednou stačilo.

Pak se se Zbyňkem loučíme – on se vrací vlakem do Akity, já v Aomori zůstávám. Ještě mezitím stíhám náhodou pomoct ztracenému Číňanovi na nádraží, kterému ukradli peněženku. Sice mě při té únavě netěší, že tam 10 minut stojím, ale už jen za ty pohledy nádražáků, kteří se s Taiwancem nedokázali domluvit, na to, jak běloch tlumočí čínštinu do japonštiny, to rozhodně stálo. Pak mířím do hotelu, hostely tu bohužel nejsou (ne že bych se divil) a hotely jsou pěkně drahé, na to, jaká je to díra, ale hned před nádražím je hotel řetězce Tōyoko Inn, kde mám nasbírané nějaké věrnostní body, takže místo šílených 7 500 yenů naštěstí neplatím nic, navíc hotel místo hostelu se hodí, protože potřebuju v klidu dodělat hromadu práce, co jsem během cestování nestíhal.

Co dál? Následující den se chci podívat po Aomori a pak vyrážet dále na sever, konkrétně na Hokkaidō. Při koupi letenky jsem totiž narazil na to, že aerolinka ANA, se kterou potřebuju odletět, neprovozuje linku do Aomori, nejbližší letiště jsou Ōdate-Noshiro a Akita a vracet se zpátky na jih se mi nechce, to už radši přeskočím přes záliv do Hakodate, města, které jsem v minulosti jen projížděl, přitom je velice populární a prý pěkné. A než jsem se stihl rozhoupat, všechny termíny za rozumnou cenu z Hakodate jsou vyprodané, takže nezbývá než v Hakodate být několik dní (což se mi zase nechce) anebo popojet o kus dál do Sappora a odtamtud odletět o pár dní později. I když mě tato varianta bude stát o něco víc, tak si nakonec nestěžuju, v Sapporu jsem byl před šesti lety a docela se mi líbilo, teď na něj budu mít více času a ještě stihnu naštívit svého kamaráda a kolegu (a ušetřit si obvyklou frustrující návštěvu pošty tím, že mu nějaké potřebné dokumenty doručím osobně). Z lety ze Sappora už není nouze, linka Sapporo-Tōkyō je nejvytíženější letecká trasa na světě.

V Aomori toho moc není. Po snídani po deváté vyrážím z hostelu a jdu se projít do přístavu. Je tu známý most přes zátoku, park a budova ve tvaru trojstěnného hranolu, kde jsou obchody se suvenýry, restaurace a vyhlídka. A samozřejmě jablka, ta nesmí chybět nikde. Nikam nespěchám a jsem rád, že mám konečně čas trochu spočnout, takže se po přístavu flákám asi dvě hodiny.

Stavuju se na hotelu pro věci a odcházím. Jsou dva způsoby, jak se odsud dostat do Hakodate. Nejjednodušeji vlakem, z centra do centra za pár hodin. Vlak vede (zatím ještě) nejdelším tunelem na světě, což je taky fajn zážitek (zázemí tunelu se dá navštívit v rámci organizované prohlídky, což jsem i zvažoval, ale je to docela drahé). Ale tunelem jsem už před šesti lety projížděl, a to oběma směry, tak teď volím komplikovanější a časově náročnější variantu, a to trajekt. Jen pro změnu. Vychází to cenově podobně, ale vzhledem k tomu, že mají i studentskou slevu, tak ještě pár yenů ušetřím. Cesta trajektem trvá čtyři hodiny.

Než se z přístavu dostanu do centra města, už je tma, tak dojdu na hotel a zbytek dne věnuju zase práci. Opět spím v Tōyoko, vychází na 11 000 na dvě noci, což už je o poznání lepší, ale furt je to minimálně dvojnásobek toho, co bych rád za nocleh platil, po skoro měsíci v Japonsku už mi to dává docela zabrat. Bonusem je, že tady třikrát týdně servírujou na večeři karē raisu, což jsem ještě nikde neviděl. Sice jsem teď měl karē už dva dny po sobě, takže úplně chuť nemám, ale myšlenka ušetřeného času sháněním jídla venku a samozřejmě peněz vítězí.

Další den mám vyhrazený na prohlídku města. Čím je Hakodate proslulé asi nejvíc, je jeho ranní trh a mořské plody obecně. Bohužel než se mi podaří vyhrabat z postele, je 11, takže už většina trhu nefunguje, ale přesto nakonec zapadnu na pozdní snídani :)

Sedám na tramvaj a popojíždím kus ven z města, kde je pevnost Goryōkaku. Má zajímavý tvar v podobě pěticípé hvězdy a byla vystavěna v polovině 19. století jako obranná tvrz proti možné ruské agresi, ale velice brzo, po pádu Tokugawského šógunátu, se stala centrem nově vyhlášené republiky Ezo, jejíž motivací bylo zachování tradic období japonské izolace a odmítnutí modernizace, do které Japonsko kráčelo. Pevnost byla dobyta o půl roku později, čímž se Ezo, tehdy přejmenované na Hokkaidō, dostává zase pod japonskou kontrolu. Dnes je z pevnosti park a opodál je postavená vyhlídková věž, ze které je krásně vidět unikátní tvar pevnosti.

Tramvají se přesouvám zpět do centra a ještě dál, až na úpatí hory Hakodate. Je pozdní odpoledne a s tím přichází čas se vyhrabat na údajně nejpěknější místo ve městě – hora Hakodate. Nachází se na poloostrově vybíhajícím do moře a je z ní krásně vidět úzký pás pevniny, na kterém se Hakodate rozléhá. Spolu s výhledem z hory Inasa nad Nagasaki a z hory Rokkō nad Kōbe se řadí mezi tři údajně nejpěknější noční výhledy v Japonsku, většinou se řadí rovnou na první místo. Tomu odpovídá počet lidí jak v autobuse (dá se to pěšky, ale uznávám, že jsem tentokrát byl prostě příliš zdechlý) a nahoře. Stíhám to ještě za světla a sleduju zapadající slunce (a odbíhám se ohřívat dovnitř, protože to trvá dost dlouho a není úplně teplo).

Vracím se zpátky do města. Chci zajít na večeři, nejlépe opět na seafood, problém je, že večer se moc nepodává. Chtěl jsem vyzkoušet místní specialitu odoridon, tedy “tančící sépii”, ale bohužel k sehnání není, tak někdy příště. Pro ty, co by zajímalo, co je na ní tančícího, dodávám video z YouTube :) (Poznámka pro ochránce přírody: sépie není živá.)

Dnes vstáváme brzo, čeká nás dlouhá cesta. Vyjíždíme na poloostrov Shimokita, což je jedno z nejodlehlejších míst na celém Honshū. Na Osorezan, kde máme naplánovanou první zastávku, je to zhruba 160 km, což jsou při zdejších cestovních rychlostech 3-4 hodiny. Kromě rychlostních limitů se tady přidávají starosti v průjezdu několika měst. Město, byť malé, se v Japonsku rovná hromada semaforů, které na sebe nejsou jakkoli navázáné, takže stojíte na dvou ze tří. Cestu nám naštěstí v jednom okamžiku usnadňuje nová (na GPS ji nemáme) dálnice, která je neplacená a rychlostní limit na ní je, teď se držte, celých 60 km/h.

Po více než třech hodinách tedy zastavujeme u jezera Usori pod horou Osorezan. Cesta je překvapivě bez komplikací, až předchozí den se k nám dostala informace, že cesta k Osorezanu otvírá až prvního května, což je za pár dní. Naštěstí už je otevřená, což nám oznamují světelné tabule už po cestě, otevřela zjevně před několika málo dny. Boční cesty zůstávají nadále uzavřené, když chceme vyjet na vyhlídku nad jezero, zjišťujeme, že cesta je neprůjezdná.

Osorezan doslova znamená “hora děsu” a je to jedna ze tří posvátných buddhistických hor v Japonsku. Nachází se tady chrám Bodaiji založený před více než 1100 lety a oblast je považována za “bránu do pekel”, což zjevně vychází z místní vyprahlé sopečné krajiny se spoustou vyvěrajících horkých pramenů. Řeka, která se tady vlévá do jezera Usori, je připodobňována řece Sanzu, kterou musí zemřelá duše v podsvětí překročit. Místu vládne ponurá atmosféra, kromě samotné ponuré krajiny tomu přispívají řady bůžků Jizō, kteří se starají právě o to, aby řeku Sanzu překonaly i děti zemřelé v útlém věku. Zemřelé děti pak připomínají i četné barevné větrníky. Nad údolím se vznáší sirný oblak a síra v jezeru zahubila drtivou většinu života, jediná divoká zvířata v okolí jsou krákající vrány a jedovatí hadi. Jediné, co k dokreslení atmosféry dneska chybí, je nějaké hnusné šedé počasí, “bohužel” máme polojasno a slunečno.

Po dostatečné dávce depresivního prostředí sedáme do auta a pokračujeme dále na sever, zbývá nám trochu času, takže navštěvujeme údolí Yagen. Není tady toho zase tolik moc k vidění, prý docela pěkná krajina. Po půlhodině od Osorezanu dojíždíme na parkoviště, kde je hotel, kam se jde Eliška zeptat, co nám tady doporučí. Dostaneme mapu okolí a jdeme se projít, což je asi tak jediné, co se tady dá dělat. Jdeme asi 3 kilometry podél řeky, cesta se ale docela táhne, tak se se Zbyňkem ke konci odpojujeme, posíláme holky, ať si raději naloží nohy do ashiyu a my běžíme pro auto. Je tu ještě onsen za docela směšné peníze, ale už na to nemáme čas, tak jen stavíme na oběd v jediné restauraci okolo, a dáváme si nudle a karē se sépiovým barvivem – místní specialita.

Následně spěcháme zpátky na jih, konkrétně do města Misawa, odkud holkám jede autobus zpátky do Tōkya. Tam dojíždíme včas, horší je to s vrácením auta v Aomori. I když si zkracujeme cestu placenou silnicí (která je k našemu překvapení jen dvouproudová a s oddělenými pruhy, takže když se narazí na pomalé auto, není možnost předjet), v 8, kdy máme vracet auto, teprve přijíždíme na předměstí Aomori. Zbyněk volá do půjčovny, ať na nás ještě chvíli počkají. Naposledy ještě tankujeme a auto vracíme před půl devátou. Najeli jsme asi 1200 km a po rozpočítání nákladů (cca 40 000 yenů půjčovné, 2600 yenů mýtné, 16 000 yenů benzin) za dost směšnou cenu, když zvážíme, jaké jsou ceny autobusů (vlaky na odlehlém severu moc nejezdí) a hlavně jejich frekvence v odlehlejších oblastech (např. okolo Oirase jezdí tři busy denně), takže půjčení auta v této oblasti můžu důrazně doporučit.

Plán na dnešek necháváme až na poslední chvíli. Z Hirosaki přijíždíme předchozí noc velice pozdě, ráno jsme unavení a hlavně dost váháme, kam jet. Všechny zajímavosti v okolí jsme buďto viděli, nebo jsou daleko nebo na zimu zavřené. Nakonec prosazuju plán vyjet na náhorní plošinu Hachimantai, přičemž jsem si vědom nejistoty tohoto projektu, protože je to hlavně letní destinace a sněhu je tady přes zimu taky spoustu. Na druhou stranu právě silnice spojující prefektury Iwate a Aomori vedoucí přes plošinu, která je proražena v ohromné mase sněhu, je sama o sobě jednou z atrakcí oblasti.

Informace o aktuální sjízdnosti cest jsou ale dost těžko dostupné, takže zkoušíme najít nějaký rozumný telefonní kontakt. Elišce se po chvíli podaří dovolat do jednoho z visitor center, kde ji informují o tom, že cesta přes plošinu je sjízdná, na místě mají plno informací a něco nám velice rádi poradí, takže sedáme do auta a míříme na jih.

Dojíždíme k informačnímu centru, chlapík za pultem nám docela ochotně radí, zjevně se tady docela nudí. Dozvídáme se několik možností, co můžeme dělat. Trasa Aspite, onen “sněhový tunel”, je otevřená, a to velice čerstvě, je to sotva 10 dní. A sníh prý sahá do výšky osmi metrů. Kromě toho si tady můžeme půjčit sněžnice a vyrazit na zamrzlý močál, což zní skvěle, až na to, že holkám se do toho nechce. Kromě toho nám ještě doporučí onsen Goshōgake, kde mají bahenní, parní, venkovní a další koupele, což si necháváme na později. Když teda odcházíme, že na močál kašleme, ještě si vzpomene, že je tady kousek bahenní sopka, kam můžeme dojít, když si půjčíme vysoké gumáky (nebo sněžnice). Opět se do toho dvěma holkám nechce, ale zbytek nás jde. Přestože sněžnice jsou dražší (500 oproti 200 yenům), bereme ty, protože to zní jako větší sranda. Chlapík jde s náma, nazouvá nám sněžnice (v mém případě na sandály, hehe) a a vyrážíme, je to kousek.

Když mu chci dát těch 500 yenů za půjčení sněžnic, odmítá, že na sněžnicích je to zdarma. I to, že s náma sám šel. Asi se tu fakt nudí. Vyrážíme po trase Aspite na vrchol plošiny Hachimantai.

V nejvyšším bodě parkujeme, zjišťujeme, že na úplný vrchol je to asi ještě 2 km, ale holky jsou zdechlé, navíc chceme ještě stihnout onsen a návrat domů v rozumnou hodinu, tak se spokojíme z výhledem do okolí odsud a s procházkou mezi sněhovými bariérami, které jsou asi nejvyšší, co jsem viděl (ale uznávám, že Norsko se svou Aurlandsvegen se tomuto dost blíží).

Po cestě zpátky se zastavujeme v onsenu, který je asi nejlepší ze všech, co jsem navštívil. Je tu několik koupelí normálních, bahenní, parní, venkovní i sauna. Super.

Po koupeli mizíme domů, krátce stavíme jen u podivných kamenných kruhů Ōyu. Nemáme tušení, o co jde, až doma nacházím, že se jedná o pozůstatky nějakého osídlení z období Jōmon.

Po poradě z babičkou z minshuku jsme na dnešek naplánovali výlet do Hirosaki. Tam jsme tak jako tak chtěli, ale dneska to vypadá na nejlepší počasí a sakury jsou v plném rozkvětu. Právě na jejich pozorování je Hirosaki jedno z nejvyhlášenějších míst v celém Japonsku. Kromě toho nás babička navnadila na “jablečný” onsen v městečku Ōwani po cestě a taky na to, ať se v Hirosaki zdržíme až do noci na noční pohled na sakury, které jsou osvětlené, o čemž jsem neměl tušení a ani jsme to neměli v plánu, protože přece jen je to do Hirosaki skoro dvě hodiny cesty. Cestu si po dohodě zkracujeme po dálnici. Přestože je rychlostní limit na dálnici jen o málo vyšší než mimo (70 km/h), cesta je dobrá, takže se tu dá jet o kus rychleji, klidně dvojnásobkem (dokud vás nechytí policie, ehm), takže časová úspora nám za těch 1000 yenů mýtného (cca 40km úsek) stojí.

Okolo půl jedenácté sjíždíme z dálnice nedaleko Hirosaki a rozhodujeme se pokračovat k národnímu parku Shirakami-Sanchi, který je ještě o 40 km dál. Shirakami-Sanchi je nepříliš známý UNESCO park s velice pěknými scenériemi, problém je, že jsme tady na něj příliš brzo. Počítáme s tím, že většina NP bude ještě zavřená, stejně tak se nedostaneme do západní části parku (která by měla být mnohem hezčí, ale nezpevněná cesta, která tam od východu vede, otvírá až v polovině června, a objet celý NP je na půl dne. Doufáme však, že se dostaneme k vodopádům Anmon, které jsou nedaleko pěšky od vstupu do parku.

Zhruba 20 km před vstupem do parku je Visitor Centre, tak tam zastavujeme a zjišťujeme, že úplně všechny silnice projíždějící parkem jsou zavřené, stejně tak všechny pěší trasy, s výjimkou nějakého okruhu po bukovém lese, a i u toho je zpřístupněná jen část. Konkrétně kratší 15min okruh, jak nás vzápětí informuje slečna u přepážky, která se asi musí hodně divit, co tady v tuto roční dobu chceme. Prý je všechno kompletně pod sněhem. No, když už jsme tady, tak se na ten bukový les zajedeme podívat, čas na to máme.

Dorážíme k začátku stezky, která jde do kopce a je pod hromadou ztvrdlého sněhu. Vzhledem k tomu, že (minimálně v nížíně) bylo 15-20 stupňů, jsem v kraťasech a sandálech, což rozhodně není ideální oblečení do metr hlubokého sněhu, do kterého se občas až po pás propadáme. Po prvním kopci nepříliš zajímavé stezky tedy otáčíme a uznáváme, že Shirakami-sanchi není úplně nejlepší místo pro návštěvu koncem dubna, stejně tak i myšlenka, že by se třeba k vodopádům dalo projít zavřenou trasou, nás velice rychle opouští.

Vzhledem k tomu, že jsme ušetřili nějaký čas, ještě zajíždíme k hoře Iwaki, která je symbolem města Hirosaki a celé oblasti. Často se připodobňuje k hoře Fuji, které podle mě rozhodně moc podobná není, ale pěkná je rozhodně. Na úpatí hory vede sjezdovka, kde vidíme pár bláznů sjíždět zmrzlý tvrdý sníh, který střídají pole trávy.

Pak už nastává čas vyrazit do Hirosaki. Město je úplně ucpané a všechna parkoviště jsou plná. Není divu, jsme tady v nejrušnějším týdnu za celý rok. Vzhledem k tomu, že kolony aut se posunují velice pomalu, vždy na chvíli někdo vyběhne z auta a projde okolní parkoviště, jestli není někde nějaké schované místo, až na třetí pokus nakonec jedno nacházíme, takže se otáčím a za 500 yenů parkujeme do půlnoci.

A vyrážíme vstříc hradnímu parku a veškeré nádheře. Sakur jsem v životě už pár viděl, ale nikdy ne tak moc na jednom místě a nikdy ne tak nádherné, všichni jsme naprosto fascinováni.

Procházíme do areálu hradu, nabíráme hromadu jídla a pití a děláme si piknik po Japonsku. Najít volné místo na travnaté ploše je dost náročné.

Pak je čas na výlet k hradu. Dovnitř hlavní budovy nejdeme, je maličká a je před ní ohromná fronta.

Okolo páté vyrážíme na jih do městečka Ōwani, kde se nachází hotel s příznačným názvem Appleland. Už jsem zmiňoval, že prefektura Aomori je proslulá pěstováním velkých a chutných jablek, které jsou cpány do všeho, obvykle do jídla, tady ale…do onsenu. Návštěvu tohoto ringoburo, tedy “jablečných” koupelí, nám doporučuje babička z našeho ubytování, takže to jedeme ve zbývajícím čase vyzkoušet.

Bohužel se na místě dozvídáme, že jablečná koupel je otevřená jen odpoledne, což jsme prošvihli. Ale mají normální onsen za pár korun, tak když už jsme tu, tak do toho jdeme. Koupel je pěkná, nakonec venku objevujeme ještě ashiyu, sedací koupel na nohy, tentokrát opravdu s jablky.

Venku je už tma, čas se vrátit zpátky do Hirosaki na noční sakury. S parkováním je to ještě horší, daleko od centra je parkování plné, na místě, kde jsme parkovali předtím, se nám podařilo domluvit, že pokud bude volné místo, nechají nás tam za polovinu parkovného (místo nám pochopitelně držet nechtějí), ale nakonec máme to štěstí a přímo před námi vidíme v centru města vyjíždět auto z plného parkoviště, takže jeho pozici hned obsazujeme a znovu se vydáváme do hradního parku.

Nasvětlené sakury mi přijdou trochu nezvyklá věc a zní to dost kýčovitě, ale na místě uznávám, že to vypadá dost pěkně.

Okolo desáté noční všechno zavírá (jak je v Japonsku zvykem), přestože je to tady jedna velká party. Vracíme se do auta a po dálnici upalujeme zpátky domů k jezeru Towada, kam dojíždíme krátce před půlnocí.

24. dubna 2014 po sedmé ráno vstávám, vyrážím metrem na Nambu a odtud autobusem na ōsacké letiště Itami nacházející se na severním předměstí, tedy na rozdíl od dalekého letiště Kansai stále ve městě. Na opravdovém ōsackém letišti jsem tedy poprvé, je příjemně maličké. Na check-in se mi podaři přijít těsně před tím, než se tam přihrne dav alespoň 100 školáků mířících na Okinawu, a odbavuju se na let s ANA přesně opačným směrem. Odlétám do Akity, hlavního města stejnojmenné prefektury na severozápadě Honshū, což trvá asi hodinku a půl (a jakožto cizince se slevou mě to vychází asi o polovinu levněji než vlak, o časové úspoře ani nemluvě).

V Akitě mě mají čekat mí kamarádi, se kterými posléze jedeme na výlet. Těmi jsou konkrétně má brněnská spolužačka Eliška studující v prefektuře Chiba, její tamní spolužačky Sandra a Laia (z Francie a Španělska) a v Akitě studující můj brněnský spolužák Zbyněk.

Když přistávám na polním letišti v Akitě (celé je to tu o mnoho větší venkov, než jsme si představoval), volám Elišce, která mi oznamuje, že jsou v nějakém parku někde u nádraží… a nějak to budu muset najít. Tak vyrážím autobusem do města a hledám park, nakonec nacházím. V parku se akorát konají oslavy hanami, pozorování padajících sakurových lístků spojené se spoustou jídla a piva. Přestože když jsem byl před třemi týdny v Tōkyu, většina sakur už byla odkvetlá, tady na severu je o dost chladnější klima a sakury akorát začínají rozkvétat. Pojíme nějakou svačinu a vydáváme se hledat autopůjčovnu, kde Eliška rezervovala nějaké auto, záhy jsem se dozvěděl, že to úplně nejmenší, což bude ještě sranda, vzhledem k tomu, že nás je 5 a já mám docela dost zavazadel.

Auto vyzvedáváme, naštěstí to není žádná malá krabička, ale prostorný Nissan Note, kde se nás pět vejde v pohodě i se zavazadly. Jako obvykle mi samozřejmě velice důkladně kontrolují český i ženevský řidičák. Dostáváme krátké vysvětlení, jak ovládat auto a navigaci, a po dlouhé době usedám k volantu na pravé straně a nervózně vyjíždím do města. Po krátké zastávce na nádraží, kde mají holky schovaná zavazadla, vyrážíme kus za město do kampusu místní univerzity pro Zbyňka, který měl ještě odpoledne zkoušku. Zpátky přes město pak upalujeme na sever směrem k jezeru Towada, kde máme spát následující dny.

Přestože je to k jezeru Towada jen 150 kilometrů, cesta trvá s krátkou zastávkou skoro 4 hodiny. Cestování autem po Japonsku je totiž extrémně pomalé. Obecně platí, že člověk je pořád “v obci”, takže platí rychlostní limit 50 km/h, který se obvykle docela dodržuje (navíc hned při výjezdu z Akity vidím radar u silnice, takže ani nejsem moc motivován ho porušovat). O něco málo lepší je situace na dálnici, ale konkrétně na naší trase by nám dálnice jen přidala kilometry a útratu za mýtné, časově to vychází velice podobně, takže jedeme po státní cestě. A přestože se jen občas ukáže nějaká vesnice a zbytek cesty vede neobydlenou přírodou, limit 50 km/h stále platí. Na druhou stranu tady úplně spěchat nejde, protože cesta je úzká a klikatá, navíc později se k našemu překvapení ve vyšších výškách začínají podél silnice objevovat sněhové bariéry.

Okolo jedenácté v noci přijíždíme do osady Yasumiya na břehu jezera Towada a ubytováváme se v minshuku, tradičním japonském ubytování, které před rokem pro přitáhnutí zahraničních hostů změnilo název anglický “Towadako backpackers”, což je škoda, protože mu nesluší, na druhou stranu jinak bychom ho nenašli. Máme za směšné peníze (2 300 yenů na noc) dorm pro 6 lidí, ale jsme tam po celé čtyři noci sami. Místnost je tradiční, na podlaze jsou tatami a mohutné peřiny dávají tušit, že je tady v zimě opravdová zima.

I když to nemáme původně v plánu, ráno zkoušíme ochutnávat místní snídani za 400 yenů a vzhledem k tomu, že je levná a dobrá, objednáváme rovnou na další dny. Podnik nám začíná být dost sympatický.

Během snídaně utváříme plán cesty: nejprve se projdeme po pobřeží jezera Towada, pak zajedeme k bystřině Oirase, která z jezera vytéká a vede podél ní pěkná trasa. Na pobřeží je jen pár stánků s jídlem, nijak rušno tady není, což je asi symbol toho, že jsme tu mimo sezónu – což je dobře.

Kousek od jezera se nachází řada velice drobných svatyní, většinou jsou to jeskyně označené papírky shide. Po schodech pak docházíme k větší svatyni.

Od jezera odjíždíme dále na východ k řece Oirase. Údajně podél ní má vést pěší trasa dlouhá cca 10 km, ale ta se nám ani po několika pokusech nedaří najít, tak na to kašleme a bereme to autem, zastavujeme vždy na nějakém pěkném místě, konkrétně jsou to vodopády. Opět je vidět, že jsme tady mimo sezónu, protože stezky nejsou udržované a občas se brodíme po kolena ve sněhu.

Jelikož je odpoledne, takže už nestihneme vyrazit nikam daleko, ale je ještě škoda jet zpět, tak plánujeme cestu ke “Kristovu hrobu” v nedaleké vesnici Shingō. K tomu se váže místní úsměvná legenda o tom, že Ježíš nezemřel na Golgotě, ale podařilo se mu uprchnout, ukřižován byl místo něj jeho bratr, zatímco Ježíšovi se podařilo přes Sibiř uprchnout až do Japonska, kde se stal rolníkem a zemřel ve věku 106 let. Tato legenda údajně vychází z hebrejských spisů, které byly roku 1933 objeveny, zanedlouho zabaveny japonskou vládou a pak už je nikdy nikdo neviděl. Hrob dneska navštěvují turisti a stará se o něj nedaleká továrna na jogurty :)

Bohužel cesta k hrobu končí velice brzo, jakmile od jezera ujedeme pár kilometrů do hor, přijíždíme k závoře. Cesta je přes zimu zavřená, otevírá až před polovinou května.

Tak vytahujeme LP a přemýšlíme kam vyrazit. Nakonec volbu vyhrává onsen, horké prameny, kterých je v této části Japonska spoustu. Volíme Sukayu onsen asi 40 kilometrů odsud, protože GPS píše 35 minut cesty. Když už jedeme nějak dlouho, všímám si, že jsem se špatně podíval, je to 1 hodina a 35 minut. Holt jsem si ještě na pomalost místní dopravy nezvykl.

Onsen se nachází v pohoří Hakkōda nedaleko Aomori, po cestě mezi sněhovými bariérami je občas pěkný výhled na zasněžené hory.

Sukayu onsen je zajímavý jednou věcí, a to totiž společné koupele kon’yoku, což znamená, že není rozdělen na ženskou a mužskou část, jak tomu je u drtivé většiny onsenů. Nicméně můj předpoklad, že se tím pádem dovnitř bude chodit v plavkách (což už jsem právě v podobném zařízení jednou viděl), se ukazuje jako mylný, což špatně nesou především holky. Onsen je velice pěkný, ona smíšená oblast je známá svou rozlehlostí a získala přezdívku “senninburo”, koupel pro tisíce lidí.

Po skvělé koupeli sedáme odpočatí do auta a cestou proplétající se mohutnými sněhovými bariérami vracíme zpátky k jezeru Towada. Večer pak zjišťuju, že oblast Sukayu se drží na horních příčkách světového žebříčku míst s největším množstvím sněhových srážek…

Po večeři si pak na ubytování všímáme s poličkou s likéry domácí výroby, tak se inforujeme u paní. Řiká, že o nich moc neví, že nám ráda zavolá svou maminku, která je vyrábí. Následuje asi hodinová přednáška od babičky o tom, na kterém kopci sbírala které plody a jak je nakládala. Ochutnáváme spoustu nápojů s příchutí od kdoule až po angrešt, přičemž několik plodů nejsme ani schopni přeložit. Babička vypráví příběhy nádhernou staře znějící japonštinou. Většina likérů z prvních let období Heisei, tedy z 90. let. Ano, babička používá dnes velice archaicky znějící tradiční japonské letopočty, což nám při některých starších datech dává zabrat.

V Ōsace bydlím jako obvykle v zapadlé temné čtvrti okolo nádraží Shin-Imamiya. Toto místo má nevalnou pověst, ale až teď v noci vyrážím do uliček, které jsou opravdu nepříjemně temné a plné pochybně vypadajících hospod, kde opilí sararīmani sami pro sebe zpívají karaoke a za pultem vždy mladá slečna (až to ve mně vzbuzuje pochybnosti, jestli už je toto předstupeň nedalekého red-light districtu). Do onoho red-light districtu nakonec dojdu, jmenuje se Tobita Shinchi a v rámci Japonska je dost unikátní – nevím o tom, že by se tady někdy nabízely sexuální služby takhle otevřeně. Na pohled dost zajímavé, fotky ze zjevných důvodů nemám, ale na netu jich pár visí, bohužel krásná galerie na jistém blogu, co jsem viděl před pár měsíci, už není dostupná, tak nezbývá, než se spolehnout na Google a YouTube. Po nepříjemném pocitu v uličkách před příchodem do této čtvrti se na pokoj raději vracím oklikou přes Tennōji.

Ráno mizím na letiště a odlétám na sever do Akity.