Jezero Towada – cesta na sever

24. – 25. duben

24. dubna 2014 po sedmé ráno vstávám, vyrážím metrem na Nambu a odtud autobusem na ōsacké letiště Itami nacházející se na severním předměstí, tedy na rozdíl od dalekého letiště Kansai stále ve městě. Na opravdovém ōsackém letišti jsem tedy poprvé, je příjemně maličké. Na check-in se mi podaři přijít těsně před tím, než se tam přihrne dav alespoň 100 školáků mířících na Okinawu, a odbavuju se na let s ANA přesně opačným směrem. Odlétám do Akity, hlavního města stejnojmenné prefektury na severozápadě Honshū, což trvá asi hodinku a půl (a jakožto cizince se slevou mě to vychází asi o polovinu levněji než vlak, o časové úspoře ani nemluvě).

V Akitě mě mají čekat mí kamarádi, se kterými posléze jedeme na výlet. Těmi jsou konkrétně má brněnská spolužačka Eliška studující v prefektuře Chiba, její tamní spolužačky Sandra a Laia (z Francie a Španělska) a v Akitě studující můj brněnský spolužák Zbyněk.

Když přistávám na polním letišti v Akitě (celé je to tu o mnoho větší venkov, než jsme si představoval), volám Elišce, která mi oznamuje, že jsou v nějakém parku někde u nádraží… a nějak to budu muset najít. Tak vyrážím autobusem do města a hledám park, nakonec nacházím. V parku se akorát konají oslavy hanami, pozorování padajících sakurových lístků spojené se spoustou jídla a piva. Přestože když jsem byl před třemi týdny v Tōkyu, většina sakur už byla odkvetlá, tady na severu je o dost chladnější klima a sakury akorát začínají rozkvétat. Pojíme nějakou svačinu a vydáváme se hledat autopůjčovnu, kde Eliška rezervovala nějaké auto, záhy jsem se dozvěděl, že to úplně nejmenší, což bude ještě sranda, vzhledem k tomu, že nás je 5 a já mám docela dost zavazadel.

Auto vyzvedáváme, naštěstí to není žádná malá krabička, ale prostorný Nissan Note, kde se nás pět vejde v pohodě i se zavazadly. Jako obvykle mi samozřejmě velice důkladně kontrolují český i ženevský řidičák. Dostáváme krátké vysvětlení, jak ovládat auto a navigaci, a po dlouhé době usedám k volantu na pravé straně a nervózně vyjíždím do města. Po krátké zastávce na nádraží, kde mají holky schovaná zavazadla, vyrážíme kus za město do kampusu místní univerzity pro Zbyňka, který měl ještě odpoledne zkoušku. Zpátky přes město pak upalujeme na sever směrem k jezeru Towada, kde máme spát následující dny.

Přestože je to k jezeru Towada jen 150 kilometrů, cesta trvá s krátkou zastávkou skoro 4 hodiny. Cestování autem po Japonsku je totiž extrémně pomalé. Obecně platí, že člověk je pořád “v obci”, takže platí rychlostní limit 50 km/h, který se obvykle docela dodržuje (navíc hned při výjezdu z Akity vidím radar u silnice, takže ani nejsem moc motivován ho porušovat). O něco málo lepší je situace na dálnici, ale konkrétně na naší trase by nám dálnice jen přidala kilometry a útratu za mýtné, časově to vychází velice podobně, takže jedeme po státní cestě. A přestože se jen občas ukáže nějaká vesnice a zbytek cesty vede neobydlenou přírodou, limit 50 km/h stále platí. Na druhou stranu tady úplně spěchat nejde, protože cesta je úzká a klikatá, navíc později se k našemu překvapení ve vyšších výškách začínají podél silnice objevovat sněhové bariéry.

Okolo jedenácté v noci přijíždíme do osady Yasumiya na břehu jezera Towada a ubytováváme se v minshuku, tradičním japonském ubytování, které před rokem pro přitáhnutí zahraničních hostů změnilo název anglický “Towadako backpackers”, což je škoda, protože mu nesluší, na druhou stranu jinak bychom ho nenašli. Máme za směšné peníze (2 300 yenů na noc) dorm pro 6 lidí, ale jsme tam po celé čtyři noci sami. Místnost je tradiční, na podlaze jsou tatami a mohutné peřiny dávají tušit, že je tady v zimě opravdová zima.

I když to nemáme původně v plánu, ráno zkoušíme ochutnávat místní snídani za 400 yenů a vzhledem k tomu, že je levná a dobrá, objednáváme rovnou na další dny. Podnik nám začíná být dost sympatický.

Během snídaně utváříme plán cesty: nejprve se projdeme po pobřeží jezera Towada, pak zajedeme k bystřině Oirase, která z jezera vytéká a vede podél ní pěkná trasa. Na pobřeží je jen pár stánků s jídlem, nijak rušno tady není, což je asi symbol toho, že jsme tu mimo sezónu – což je dobře.

Kousek od jezera se nachází řada velice drobných svatyní, většinou jsou to jeskyně označené papírky shide. Po schodech pak docházíme k větší svatyni.

Od jezera odjíždíme dále na východ k řece Oirase. Údajně podél ní má vést pěší trasa dlouhá cca 10 km, ale ta se nám ani po několika pokusech nedaří najít, tak na to kašleme a bereme to autem, zastavujeme vždy na nějakém pěkném místě, konkrétně jsou to vodopády. Opět je vidět, že jsme tady mimo sezónu, protože stezky nejsou udržované a občas se brodíme po kolena ve sněhu.

Jelikož je odpoledne, takže už nestihneme vyrazit nikam daleko, ale je ještě škoda jet zpět, tak plánujeme cestu ke “Kristovu hrobu” v nedaleké vesnici Shingō. K tomu se váže místní úsměvná legenda o tom, že Ježíš nezemřel na Golgotě, ale podařilo se mu uprchnout, ukřižován byl místo něj jeho bratr, zatímco Ježíšovi se podařilo přes Sibiř uprchnout až do Japonska, kde se stal rolníkem a zemřel ve věku 106 let. Tato legenda údajně vychází z hebrejských spisů, které byly roku 1933 objeveny, zanedlouho zabaveny japonskou vládou a pak už je nikdy nikdo neviděl. Hrob dneska navštěvují turisti a stará se o něj nedaleká továrna na jogurty :)

Bohužel cesta k hrobu končí velice brzo, jakmile od jezera ujedeme pár kilometrů do hor, přijíždíme k závoře. Cesta je přes zimu zavřená, otevírá až před polovinou května.

Tak vytahujeme LP a přemýšlíme kam vyrazit. Nakonec volbu vyhrává onsen, horké prameny, kterých je v této části Japonska spoustu. Volíme Sukayu onsen asi 40 kilometrů odsud, protože GPS píše 35 minut cesty. Když už jedeme nějak dlouho, všímám si, že jsem se špatně podíval, je to 1 hodina a 35 minut. Holt jsem si ještě na pomalost místní dopravy nezvykl.

Onsen se nachází v pohoří Hakkōda nedaleko Aomori, po cestě mezi sněhovými bariérami je občas pěkný výhled na zasněžené hory.

Sukayu onsen je zajímavý jednou věcí, a to totiž společné koupele kon’yoku, což znamená, že není rozdělen na ženskou a mužskou část, jak tomu je u drtivé většiny onsenů. Nicméně můj předpoklad, že se tím pádem dovnitř bude chodit v plavkách (což už jsem právě v podobném zařízení jednou viděl), se ukazuje jako mylný, což špatně nesou především holky. Onsen je velice pěkný, ona smíšená oblast je známá svou rozlehlostí a získala přezdívku “senninburo”, koupel pro tisíce lidí.

Po skvělé koupeli sedáme odpočatí do auta a cestou proplétající se mohutnými sněhovými bariérami vracíme zpátky k jezeru Towada. Večer pak zjišťuju, že oblast Sukayu se drží na horních příčkách světového žebříčku míst s největším množstvím sněhových srážek…

Po večeři si pak na ubytování všímáme s poličkou s likéry domácí výroby, tak se inforujeme u paní. Řiká, že o nich moc neví, že nám ráda zavolá svou maminku, která je vyrábí. Následuje asi hodinová přednáška od babičky o tom, na kterém kopci sbírala které plody a jak je nakládala. Ochutnáváme spoustu nápojů s příchutí od kdoule až po angrešt, přičemž několik plodů nejsme ani schopni přeložit. Babička vypráví příběhy nádhernou staře znějící japonštinou. Většina likérů z prvních let období Heisei, tedy z 90. let. Ano, babička používá dnes velice archaicky znějící tradiční japonské letopočty, což nám při některých starších datech dává zabrat.