Osorezan – brána do pekel a odlehlé údolí Yagen

28. duben 2014

Dnes vstáváme brzo, čeká nás dlouhá cesta. Vyjíždíme na poloostrov Shimokita, což je jedno z nejodlehlejších míst na celém Honshū. Na Osorezan, kde máme naplánovanou první zastávku, je to zhruba 160 km, což jsou při zdejších cestovních rychlostech 3-4 hodiny. Kromě rychlostních limitů se tady přidávají starosti v průjezdu několika měst. Město, byť malé, se v Japonsku rovná hromada semaforů, které na sebe nejsou jakkoli navázáné, takže stojíte na dvou ze tří. Cestu nám naštěstí v jednom okamžiku usnadňuje nová (na GPS ji nemáme) dálnice, která je neplacená a rychlostní limit na ní je, teď se držte, celých 60 km/h.

Po více než třech hodinách tedy zastavujeme u jezera Usori pod horou Osorezan. Cesta je překvapivě bez komplikací, až předchozí den se k nám dostala informace, že cesta k Osorezanu otvírá až prvního května, což je za pár dní. Naštěstí už je otevřená, což nám oznamují světelné tabule už po cestě, otevřela zjevně před několika málo dny. Boční cesty zůstávají nadále uzavřené, když chceme vyjet na vyhlídku nad jezero, zjišťujeme, že cesta je neprůjezdná.

Osorezan doslova znamená “hora děsu” a je to jedna ze tří posvátných buddhistických hor v Japonsku. Nachází se tady chrám Bodaiji založený před více než 1100 lety a oblast je považována za “bránu do pekel”, což zjevně vychází z místní vyprahlé sopečné krajiny se spoustou vyvěrajících horkých pramenů. Řeka, která se tady vlévá do jezera Usori, je připodobňována řece Sanzu, kterou musí zemřelá duše v podsvětí překročit. Místu vládne ponurá atmosféra, kromě samotné ponuré krajiny tomu přispívají řady bůžků Jizō, kteří se starají právě o to, aby řeku Sanzu překonaly i děti zemřelé v útlém věku. Zemřelé děti pak připomínají i četné barevné větrníky. Nad údolím se vznáší sirný oblak a síra v jezeru zahubila drtivou většinu života, jediná divoká zvířata v okolí jsou krákající vrány a jedovatí hadi. Jediné, co k dokreslení atmosféry dneska chybí, je nějaké hnusné šedé počasí, “bohužel” máme polojasno a slunečno.

Po dostatečné dávce depresivního prostředí sedáme do auta a pokračujeme dále na sever, zbývá nám trochu času, takže navštěvujeme údolí Yagen. Není tady toho zase tolik moc k vidění, prý docela pěkná krajina. Po půlhodině od Osorezanu dojíždíme na parkoviště, kde je hotel, kam se jde Eliška zeptat, co nám tady doporučí. Dostaneme mapu okolí a jdeme se projít, což je asi tak jediné, co se tady dá dělat. Jdeme asi 3 kilometry podél řeky, cesta se ale docela táhne, tak se se Zbyňkem ke konci odpojujeme, posíláme holky, ať si raději naloží nohy do ashiyu a my běžíme pro auto. Je tu ještě onsen za docela směšné peníze, ale už na to nemáme čas, tak jen stavíme na oběd v jediné restauraci okolo, a dáváme si nudle a karē se sépiovým barvivem – místní specialita.

Následně spěcháme zpátky na jih, konkrétně do města Misawa, odkud holkám jede autobus zpátky do Tōkya. Tam dojíždíme včas, horší je to s vrácením auta v Aomori. I když si zkracujeme cestu placenou silnicí (která je k našemu překvapení jen dvouproudová a s oddělenými pruhy, takže když se narazí na pomalé auto, není možnost předjet), v 8, kdy máme vracet auto, teprve přijíždíme na předměstí Aomori. Zbyněk volá do půjčovny, ať na nás ještě chvíli počkají. Naposledy ještě tankujeme a auto vracíme před půl devátou. Najeli jsme asi 1200 km a po rozpočítání nákladů (cca 40 000 yenů půjčovné, 2600 yenů mýtné, 16 000 yenů benzin) za dost směšnou cenu, když zvážíme, jaké jsou ceny autobusů (vlaky na odlehlém severu moc nejezdí) a hlavně jejich frekvence v odlehlejších oblastech (např. okolo Oirase jezdí tři busy denně), takže půjčení auta v této oblasti můžu důrazně doporučit.