Sapporo a Otaru – vodní kanály, sushi a pivovar

1. – 4. květen 2014

Ráno se balím a po snídani odcházím na nádraží. Přestože jsem původně zvažoval i variantu 40minutového letu do Sappora, protože je jen o málo dražší než expresní vlak a létá to docela exotická společnost, tak nakonec z důvodu finanční úspory nevolím ani ten expresní vlak, ale cestu lokálními spoji, která se dvěma přestupy trvá osm hodin. Nejprve z Hakodate linkou podél pobřeží do Oshamambe, kde je zhruba půl hodiny čas, tak vybíhám ven z nádraží. Oshamambe je železniční křižovatkou, kde staví i expresní vlaky, a tím pádem naivně předpokládám, že tam bude tím pádem i město, ale všechno, co tady je, je pár baráků právě okolo nádraží. Chci koupit svačinu, ale jediný obchod je v budově nádraží, kde skoro nic není.

V Oshamambe se odděluju od pobřežní trasy (kudy jedou expresy) a míříme do vnitrozemí směrem Otaru. Cesta vede přes hory (projíždíme okolo známého lyžařského střediska Niseko), 140 kilometrů do Otaru trvá tři a půl hodiny.

Z Otaru do Sappora už je to kousek a vlaky jezdí každých pár minut, takže krátce po čtvrté odpolední jsem v Sapporu a o hodinu později na hostelu. Po ubytování vyrážím na večeři, nechávám si doporučit sapporskou specialitu sūpu karē, tedy jakousi populární variantu japonského karē (a ještě dostávám slevový kupón).

Sūpu karē je zajímavé jídlo, které jsem nikdy neměl. V základu vždy obsahuje několik druhů zeleniny (mrkev, lilek, brokolice, okra, lotos, rajče), k němu se vybere z několika variant doplňkových ingrediencí, např. s kuřecím masem, vařeným bůčkem, nattō, seafood nebo několik druhů hub. Základ polévky se dá vyměnit za rajčatový nebo smetanový. K tomu si člověk vybere z deseti stupňů pálivosti a pěti stupňů velikosti rýže k tomu, nakonec přihodí případné další toppingy (např. sýr, řasa nori, chřest, houbičky shiitake, nameko nebo enokitake atd.) a je hotovo. Vyznat se v tom dá trochu práce ale výsledek je skvělý.

Další den plánuju projít Sapporo a následující den zajet do nedalekého Otaru, kudy jsem ostatně včera projížděl. Nicméně těsně před odchodem mě kontaktuje můj kamarád a kolega David, jestli se nechci zastavit na sushi u něj na předměstí Sappora a pak mi doporučuje zajet do Otaru, protože je to tam stejně pěknější večer a v noci. Radu přijímám. Času mám teď dost, tak to na nádraží ještě beru pěšky. Cesta městem je příjemná nostalgie, vzpomínám, jak jsem se tudy toulal před šesti lety, kdy jsem byl v Japonsku poprvé.

S Davidem se projedeme po okolí, hlavně do nedalekého onsenu, čímž nikdy nepohrdnu. Pak je čas na sushi. Sapporo a Otaru je známé skvělými čerstvými rybami a David, který tady roky žije, se v nich velice dobře orientuje. Takže dostávám přednášku a zkouším několik druhů ryb, o kterých jsem nikdy neslyšel. Velkým překvapením pro mě je namasāmon, losos, který je úplně čerstvý, nebyl zmražený. I losos, co se běžně prodává jako chlazený (i v Japonsku) totiž zmražením prošel, pokud není určen k okamžité spotřebě (což se dělá jen těsně u moře). A losos, který je v ČR považován za něco drahého a ušlechtilého, v Japonsku nijak zvlášť ceněn není, což chápu, je tady spousta lepších ryb. Ale takto čerstvý losos chutná fakt o hodně jinak, rozdíl je opravdu velice znatelný. Doporučuju.

Pak se loučíme a já konečně odjíždím do Otaru, do kterého je to ještě asi půlhodina cesty. Čím je přístavní město Otaru známé? Především místní vodní kanály a historické budovy podél nich, v druhé řadě pak výroba skla (ta mě teda nezajímá vůbec). Bohužel za půlhodinovou cestu ze Sappora se totálně změnilo počasí, z krásného jarního dne s modrou oblohou je naráz mlha, mrholení a pěkná zima. Takže se v Otaru zdržuju jen asi hodinu a půl, kromě toho, že pěkné fotky kvůli počasí stejně nebudou, je tu fakt zima.

Před sedmou vycházím na nádraží, ne na hlavní, ale na menší jižní nádraží, které je jen o kousek dál – jen z toho důvodu, ať se projdu trochu jinými uličkami, což je nakonec zase chyba. Na nádraží zjišťuju, že se na trati stala nehoda, jeden vlak má jet za chvíli, ale je zrušený. Další jede za hodinu a půl. Zdá se, že opravdu nic nejezdí a fakt nemám moc na výběr. Nakonec i ten další spoj je ještě opožděný. Takže tady sedím v drobné čekárně, která není ani pořádně vytopená, a dvakrát si zajdu do 7-Eleven pro něco málo k jídlu, nic víc se tady dělat nedá. Do Sappora se dostávám pořádně promrzlý v noci.

Poslední den svého pobytu v Japonsku chci nakupovat nějaké věci domů a projít se po Sapporu, včetně návštěvy pivovaru. Vstát se mi nepodaří moc rozumně, protože mě zmohl včerejší večer a necítím se nejlíp, takže vycházím až před polednem. Stavuju se stejně jako předevčírem na sūpu karē, tentokrát variantu se slaninou a houbičkama ve smetanové omáčce.

Po necelých dvou hodinách pomalé chůze docházím až k pivovaru Sapporo, což je jeden z největších a nejznámějších v Japonsku. Obcházím budovu zevnitř a mířím do místního muzea. Po ochutnání zmrzliny z černého piva zjišťuju, že akorát před minutou odešla organizovaná prohlídka muzea s výkladem (zdarma, ale jen v japonštině), tak ji doháním. Nejsem častý návštěvník muzeí (ani organizovaných prohlídek), každopádně exkurze do historie pivovarnictví v Japonsku je docela zajímavá.

Po prohlídce zkouším dole degustaci piva. Skládá se ze tří druhů, nejznámější Kuro Raberu, dále Classic (prodávaný jen na Hokkaidō) a speciál Kaitakushi, což je pivo, které je vařené podle úplně původní receptury z 19. století a mimo pivovar se sehnat nedá. Pár lahví Kaitakushi a k tomu sklenici Sapporo si kupuju domů jako suvenýr.

Z pivovaru se vracím rychlým krokem domů. Je sice odpoledne, ale včerejší epizoda na chladném nádraží v Otaru mi neudělala dobře, takže mířím doma rovnou do postele a spát, dokonce ani k plánované návštěvě supermarketu a nákupům surovin a suvenýrů na doma se bohužel nedostanu, takže to řeším draze ráno na nádraží.

Ráno sedám do metra, na nádraží přesedám na letištní vlak, odlétám na letiště Haneda a odtud hurá poprvé Dreamlinerem od ANA domů do Evropy…