Aomori a Hakodate – cesta na Hokkaidō

28. – 30. duben 2014

Po odvezení holek do Misawy a vrácení auta v Aomori cesta nekončí, alespoň ne pro mě. Se Zbyňkem na nádraží kupujeme pivo a čekáme na vlak do centra města, kde zajdeme na večeři. Na večeři dáváme v řetězci Coco Ichiban’ya katsukarē, přičemž vzhledem k tomu, že jsme v Aomori proslaveném jablky… tak tady mají specialitu karē se smaženým jablkem navíc. Must have, přestože je to docela bizarní. Špatné to není, ale jednou stačilo.

Pak se se Zbyňkem loučíme – on se vrací vlakem do Akity, já v Aomori zůstávám. Ještě mezitím stíhám náhodou pomoct ztracenému Číňanovi na nádraží, kterému ukradli peněženku. Sice mě při té únavě netěší, že tam 10 minut stojím, ale už jen za ty pohledy nádražáků, kteří se s Taiwancem nedokázali domluvit, na to, jak běloch tlumočí čínštinu do japonštiny, to rozhodně stálo. Pak mířím do hotelu, hostely tu bohužel nejsou (ne že bych se divil) a hotely jsou pěkně drahé, na to, jaká je to díra, ale hned před nádražím je hotel řetězce Tōyoko Inn, kde mám nasbírané nějaké věrnostní body, takže místo šílených 7 500 yenů naštěstí neplatím nic, navíc hotel místo hostelu se hodí, protože potřebuju v klidu dodělat hromadu práce, co jsem během cestování nestíhal.

Co dál? Následující den se chci podívat po Aomori a pak vyrážet dále na sever, konkrétně na Hokkaidō. Při koupi letenky jsem totiž narazil na to, že aerolinka ANA, se kterou potřebuju odletět, neprovozuje linku do Aomori, nejbližší letiště jsou Ōdate-Noshiro a Akita a vracet se zpátky na jih se mi nechce, to už radši přeskočím přes záliv do Hakodate, města, které jsem v minulosti jen projížděl, přitom je velice populární a prý pěkné. A než jsem se stihl rozhoupat, všechny termíny za rozumnou cenu z Hakodate jsou vyprodané, takže nezbývá než v Hakodate být několik dní (což se mi zase nechce) anebo popojet o kus dál do Sappora a odtamtud odletět o pár dní později. I když mě tato varianta bude stát o něco víc, tak si nakonec nestěžuju, v Sapporu jsem byl před šesti lety a docela se mi líbilo, teď na něj budu mít více času a ještě stihnu naštívit svého kamaráda a kolegu (a ušetřit si obvyklou frustrující návštěvu pošty tím, že mu nějaké potřebné dokumenty doručím osobně). Z lety ze Sappora už není nouze, linka Sapporo-Tōkyō je nejvytíženější letecká trasa na světě.

V Aomori toho moc není. Po snídani po deváté vyrážím z hostelu a jdu se projít do přístavu. Je tu známý most přes zátoku, park a budova ve tvaru trojstěnného hranolu, kde jsou obchody se suvenýry, restaurace a vyhlídka. A samozřejmě jablka, ta nesmí chybět nikde. Nikam nespěchám a jsem rád, že mám konečně čas trochu spočnout, takže se po přístavu flákám asi dvě hodiny.

Stavuju se na hotelu pro věci a odcházím. Jsou dva způsoby, jak se odsud dostat do Hakodate. Nejjednodušeji vlakem, z centra do centra za pár hodin. Vlak vede (zatím ještě) nejdelším tunelem na světě, což je taky fajn zážitek (zázemí tunelu se dá navštívit v rámci organizované prohlídky, což jsem i zvažoval, ale je to docela drahé). Ale tunelem jsem už před šesti lety projížděl, a to oběma směry, tak teď volím komplikovanější a časově náročnější variantu, a to trajekt. Jen pro změnu. Vychází to cenově podobně, ale vzhledem k tomu, že mají i studentskou slevu, tak ještě pár yenů ušetřím. Cesta trajektem trvá čtyři hodiny.

Než se z přístavu dostanu do centra města, už je tma, tak dojdu na hotel a zbytek dne věnuju zase práci. Opět spím v Tōyoko, vychází na 11 000 na dvě noci, což už je o poznání lepší, ale furt je to minimálně dvojnásobek toho, co bych rád za nocleh platil, po skoro měsíci v Japonsku už mi to dává docela zabrat. Bonusem je, že tady třikrát týdně servírujou na večeři karē raisu, což jsem ještě nikde neviděl. Sice jsem teď měl karē už dva dny po sobě, takže úplně chuť nemám, ale myšlenka ušetřeného času sháněním jídla venku a samozřejmě peněz vítězí.

Další den mám vyhrazený na prohlídku města. Čím je Hakodate proslulé asi nejvíc, je jeho ranní trh a mořské plody obecně. Bohužel než se mi podaří vyhrabat z postele, je 11, takže už většina trhu nefunguje, ale přesto nakonec zapadnu na pozdní snídani :)

Sedám na tramvaj a popojíždím kus ven z města, kde je pevnost Goryōkaku. Má zajímavý tvar v podobě pěticípé hvězdy a byla vystavěna v polovině 19. století jako obranná tvrz proti možné ruské agresi, ale velice brzo, po pádu Tokugawského šógunátu, se stala centrem nově vyhlášené republiky Ezo, jejíž motivací bylo zachování tradic období japonské izolace a odmítnutí modernizace, do které Japonsko kráčelo. Pevnost byla dobyta o půl roku později, čímž se Ezo, tehdy přejmenované na Hokkaidō, dostává zase pod japonskou kontrolu. Dnes je z pevnosti park a opodál je postavená vyhlídková věž, ze které je krásně vidět unikátní tvar pevnosti.

Tramvají se přesouvám zpět do centra a ještě dál, až na úpatí hory Hakodate. Je pozdní odpoledne a s tím přichází čas se vyhrabat na údajně nejpěknější místo ve městě – hora Hakodate. Nachází se na poloostrově vybíhajícím do moře a je z ní krásně vidět úzký pás pevniny, na kterém se Hakodate rozléhá. Spolu s výhledem z hory Inasa nad Nagasaki a z hory Rokkō nad Kōbe se řadí mezi tři údajně nejpěknější noční výhledy v Japonsku, většinou se řadí rovnou na první místo. Tomu odpovídá počet lidí jak v autobuse (dá se to pěšky, ale uznávám, že jsem tentokrát byl prostě příliš zdechlý) a nahoře. Stíhám to ještě za světla a sleduju zapadající slunce (a odbíhám se ohřívat dovnitř, protože to trvá dost dlouho a není úplně teplo).

Vracím se zpátky do města. Chci zajít na večeři, nejlépe opět na seafood, problém je, že večer se moc nepodává. Chtěl jsem vyzkoušet místní specialitu odoridon, tedy “tančící sépii”, ale bohužel k sehnání není, tak někdy příště. Pro ty, co by zajímalo, co je na ní tančícího, dodávám video z YouTube :) (Poznámka pro ochránce přírody: sépie není živá.)