• Tbilisi – cesta a start v hlavním městě
• Kazbegi – výlet k horskému kostelíku u čečenské hranice
• Jerevan – obtíže na hranicích a prohlídka města kultury
• Khor Virap a Echmiadzin – klášter pod Araratem a arménský Vatikán
• Jezero Sevan a údolí Debed – arménská riviéra a kláštery na skalách
• Gori – Stalinův rodný dům a skalní město Uplistsikhe
• Mestia – sovětským vrtulníkem mezi vrcholy Velkého Kavkazu
• Chalaadi – pěší výlet k ledovci na ruské hranici
• Batumi – staronové letovisko u Černého moře
• Kutaisi – kláštery, nákupy a cesta domů

Do Kutaisi dojíždíme zhruba po třech hodinách cesty. Náš hostel je kousek od nádraží, takže čekáme, že nás někde poblíž maršrutka vysadí. Smůla, sice končíme u nádraží, ale u druhého, zhruba 6 km od našeho hostelu. Taxi se nám nechce platit, s maršrutkami je to taky problém, někdo se nechce bavit rusky, někdo jen odpovídá, že tam nejede, někdo nám tvrdí, že jediné nádraží je to, u kterého stojíme. Po 15 minutách se Pavlovi podaří zjistit, že tam jezdí číslo 1, které se snažím za chvíli zastavit a řidič jen ukazuje zkřížené ruce a jede dál. No nakonec nějak odjedeme a hledáme hostel. Když se konečně doptáme (mapa a popis cesty z Hostelworldu nestačí), docházíme k tomu, že je nějaký gruzínský folklór objekty do mapy zakreslovat jinam (v lepším případě jako tady o 100 m, v Mestii asi o 500 m) a psát nekonkrétní popisy cesty. Večer už nic moc nepodnikáme, na večeři si dáváme včerejší khachapuri z Batumi ohřáté v místním kontaktním grilu, k tomu pivko a hurá odpočívat a nakonec spát.

Poslední den své návštěvy Gruzie plánujeme věnovat prohlídce druhého největšího města Kutaisi a nedalekého kláštera Gelati. Velkou zajímavostí jsou nedaleké Prometheovy jeskyně, ale nakonec je vyřazujeme, doprava je tam dost složitá a nezbyl by nám čas na nic jiného. Příště.

Před odchodem posnídáme poslední zbytek předvčerejšího khachapuri z Batumi a ptáme se na poštu, kterou marně sháníme už od Jerevanu (když už máme arménské pohledy). Tentokrát už se úspěšně doptáme a jsme šokováni – za každou známku do ČR chtějí 5 lari, tedy 60 korun. To je trochu čára přes rozpočet, když máme pohledů 5 a už utrácíme poslední peníze.

I v Kutaisi mají Cafe del Mar...

Pomalu docházíme do centra a zjišťujeme, že akorát pojede maršrutka do Gelati, která jezdí asi po dvou hodinách, takže ji jdeme stihnout. Najít správné místo (jako vždy nějaké nenápadné a neoznačené parkoviště) chvíli trvá, ale úspěšně se doptáme. Cesta stojí jedno lari a trvá asi 25 minut. Není to vůbec daleko, ale prudký kopec nahoru maršrutka moc nezvládá.

Klášter Gelati, který byl založen roku 1106 a dnes se nachází na seznamu světového dědictví UNESCO, je moc pěkný, i když není moc dobré světlo na focení a motá se tu nšjaký školní zájezd. Přesto je však největší atrakci pro všechny králík pobíhající v trávě.

Gelati

Králík

A jeho publikum

Gelati

Gelati

Gelati

Hrob národního hrdiny Davida Stavitele (po kterém je tu pojmenováno leccos, včetně letiště v Kutaisi)

Gelati (když zrovna na pár sekund vysvitlo slunce)

Po prohlídce se musíme dostat do města. Maršrutka nevypadá, že by měla jet, nakonec nám někdo řekne, že až za tři hodiny, takže volíme jednoduchou kombinaci pěšky + stop. Nic moc nejezdí, ale kousek níž je hlavní cesta. Nakonec zastavujeme jedno auto, plný minibus postarších lidí, kteří jedou k sousednímu klášteru Motsameta. Vyhazují nás o 10 minut dál na hlavní cestě, protože cesta na klášter odbočuje. Nabízí, jestli nejedeme s nimi, což trochu zvažujeme, protože má prý být pěkný, ale přece jen bychom chtěli stihnout ještě prohlídku města. Na hlavní cestě jde stopování kupodivu hůř, zastavit nám nechce moc nikdo, ještě musíme uhýbat, když vidíme auto valící se ohromnou rychlostí (a když projede okolo, zjišťujeme, že to je policie). Nakonec jsme jednou rodinkou svezeni až do centra.

Kousek pod Gelati

Když jsme odjížděli ke Gelati, jeli jsme okolo “National Museum of Military Glory”. Historická muzea mě vůbec nezajímají, ale tohle má tak vtipný název, že se rozhodujeme tam zastavit. Vejdeme, uvnitř šero a pár důchodců si povídá. Ptáme se, jestli mají otevřeno. Mají, ale máme prý jít pryč, to nás mladé stejně zajímat nebude. Že to je pro staré lidi jako oni. Pavel se v ruštině ptá, jestli se můžem aspoň podívat (všechny místnosti kromě této vstupní mají zhasnuté světlo). V reakci na to získáváme (na můj vkus a vztah k historii až moc) dlouhou prohlídku s ruskými komentáři. Jsou tady i fotky z konfliktu s Ruskem v roce 2008, ale většina fotek je z 2. světové války.

Z vojenského muzea

Pozdrav z Ruska

Pozdrav v knize hostů od jistého Čecha

Po muzeu si jdeme trochu prohlídnout město, na oběd shawarmu a pak končíme na nedalekém trhu.

V centru Kutaisi

V centru Kutaisi

Na trhu bych rád nakoupil především nějaké víno. To se mi nakonec daří, ale ještě se nechávám zlákat ke koupi gruzínského čaje, kávy a nakonec i česneku, vzhledem k tomu, že zítra letíme domů, v krosně místo je, utrácíme poslední peníze a česnek je levný a dobrý a nikdy se neztratí.

Prodavač kávy

Prodej kuřat

Na čaj dostávám nabídku 1 lari za 2 stakany (asi decové), což je v pohodě, beru plný sáček. Paní se ptáme, jestli neví, kde sehnat víno, protože jsme nic neviděli (a radši bych koupil něco stočeného od místních, co můžu ochutnat, než brát skleněné lahve). Paní odpovídá, že samozřejmě, a sahá po telefonu. Za chvíli někdo přijde, později se dozvídáme, že manžel. Odvádí nás do nedalekého stánku a ptá se, kolik bychom toho chtěli. Odpovídáme, že nevíme, co to je zač, rádi bychom ochutnali. Prý to má v autě, tak tam musíme dojít. Prodíráme se celým trhem, pak ještě o dva bloky dál k nenápadnému parkovišti, kde z žigula vytahuje plastový pětilitrový demižon. Znovu klade otázku, kolik toho chceme, tak říkám, že chceme ochutnat. Zrovna je tu nějaká kavárna, tak tam zajde pro stakan a jeho kamarád to rozlévá.

Ochutnávka

Víno není zdaleka tak dobré jako to, co koupili Ukrajinci u Gelati, ale pořád nechutná vůbec špatně, takže se rozhoduju ho vzít. Přemýšlím tak o dvou litrech, ale když řekne, že to stojí jen 2 lari na litr, beru tři. S Pavlem pomalu stakan dopíjíme, prodejce se začne smát, nechává si nalít druhý, ten během sekundy vyexuje a vysvětluje nám, že v Gruzii se víno pije takto. Vracíme se na trh, kde jsou mi tři litry odčepovány.

Zpátky na trh

Nejvtipnější stánek

Teď už nám zbývá jen jeden cíl, katedrála Bagrati nad městem. Přecházíme přes řeku na druhou stranu a stoupáme do prudkého kopce (zatímco se mi trhá igelitka s flaškami vína). Katedrála Bagrati je taky na seznamu UNESCO a je moc pěkná. stejně tak výhled na město. Hned za Bagrati se nachází zbytky staré pevnosti (jen kusy zdí).

Bagrati

Bagrati

Bagrati

Pohled na město

Zbytky pevnosti

Z Bagrati už se pomalu, ale jistě vracíme na hostel. Dochází nám peníze, tak se chystáme ještě vybrat na cestu na letiště, večeři a suvenýry. Bankomatů je tady poskromnu, když vlezu do jedné banky, hned si k bankomatu stoupne slečna z banky a pozoruje mě, uprostřed transakce naráz hodí bankomat blue screen. Na to už zjevně slečna čekala a hned anglicky pohotově reaguje, že mám asi Mastercard, co, a že s tím musím do druhé banky támhle za roh.

Šílené budovy na kraji centra

Most

To je kruháč, kdyby to nebylo jasné.

Večer se vydáváme na večeři, nedaří se nám sehnat rozumný podnik, tak končíme u klasiky v podobě lobiani a kubdari. Rovnou ještě nakupujeme suvenýry, především víno.

V noci v centru

Ráno dobalujeme a odjíždíme taxíkem na letiště asi 25 km od města. Po cestě zahlédneme nový parlament: přesunul se sem z Tbilisi minulý rok a není ani v centru, je to šílená moderní budova na louce za městem. Časově nám nevyšlo se tam podívat blíže.

Krásné letiště

O několik hodin později už odlétáme zpátky do Katowic, půl hodinky posedíme nad bagetou v kavárně a hurá Tigerem do Ostravy a domů…

Elbrus

Batumi je letovisko na pobřeží Černého moře proslulé především mezi Rusy. Z Mestie je to okolo 260 km. Čekáme jízdu přímou maršrutkou v 7 ráno, takže někdy odpoledne bychom tam mohli být.

Okolo 6.30 se snažíme vyjít z guesthousu, komplikuje nám to, že je dole zamčeno a nedaří se nám hlavní vchod odemknout. Nouzový plán je jasný, otevíráme okno a skáčeme ven, ve chvíli, kdy je Pavel venku a moje krosna taky, vidíme přibíhající babču s klíčem, takže já už si počkám. Chce po nás klíč, u sebe ho nemám, takže jí ukazuju, že je v pokoji, a spěcháme na náměstíčko, odkud odjíždějí maršrutky. Narazíme na maršrutku do Zugdidi, do Batumi prý nic nejede. Ptáme se i dalších lidí a vypadá to, že to tak opravdu je. A co víc, Ukrajinci, kteří o ní mluvili, nikde. Váháme, co teda máme dělat, když řidiči zmíníme, že čekáme ještě na dva Ukrajince, odvětí nám, že pro dva Ukrajince, kteří bydlí v jeho guesthousu, se stavuje ještě po cestě, to nás uklidňuje a nastupujeme. Pět minut po odjezdu opravdu stavíme u jednoho guesthousu, kde nastupují dva lidé, ale naši to nejsou (a jak zjišťuju později, jsou to Poláci). A na Ukrajince jsme si ani nevzali kontakt, takže smůla, už se asi nenajdeme. Další zastávka je u našeho guesthousu, kde stojí dvě nesympatické babči z něj. Jedna nastupuje, zatímco druhá natahuje ruku, ať jí dám klíč od pokoje. Hm. Jsem přesvědčen, že ho nemám, ale tak jdu do zavazadlového prostoru prohrabat krosnu. Jen co vystoupím, náhodně hrábnu do kapsy a vytahuju klíč. Trapas. Předtím jsem ho hledal a nenašel nikde.

Cesta z Mestie

Cesta z Mestie

Cesta z Mestie do údolí je zajímavá, ale čekal jsem divočejší. Nevěděl jsem, že byla nedávno vystavěna nová, konečně asfaltová, která cestu do Zugdidi zkracuje z osmi hodin na čtyři. Zhruba po dvou hodinách zastavujeme v nějaké pekárně a dáváme si na snídani skvělé, i když drahé kubdari. Pokračujeme dál až do Zugdidi, kde jsme asi v 11 hodin.

Skála-hlava

Kubdari

Pěkná mlha nad hlubokým údolím

Nádraží v Zugdidi

U nádraží v Zugdidi hned zahlédnu maršrutku jedoucí do Batumi (na gruzínské písmo si zvykám, není tak těžké ho po pár dnech přečíst nebo aspoň rozluštit známá slova), jdeme za řidičem, ten nás posílá dovnitř koupit lístek, což nás zaráží, že tady něco funguje až takto organizovaně. Kupujem ještě nějaké pečivo na svačinu a nasedáme do zcela nové maršrutky (taky překvapení). Když už se plní, naráz se objevují známé tváře – naši ukrajinští kamarádi. A hned nám vypráví svůj příběh. Podařilo se jim zaspat a vzbudili je až majitelé guesthousu někdy okolo sedmé hodiny. V 7.40 teprve byli na náměstíčku, to už jsme byli dávno pryč, ale podařilo se jim brzo sehnat další odvoz do Zugdidi. Ten musel být evidentně o dost rychlejší, protože přijeli jen pár minut po nás, přestože vyjeli o hodinu později. Do Batumi jedeme asi tři hodiny, během kterých nám vymývá mozek televize, ve které hrají celou dobu hity á la Helenka s reklamou na nějakou webovou stránku na sovětské (!) doméně .su.

V Batumi je pěkně hnusně. Šedo, mokro, kape. Nad hlavami nám po příjezdu na maršrutkové nádraží (stejně hnusné jako všechny ostatní) projíždí lanovka, ale netušíme, kam jede, protože hned mizí v šedi. Vydáváme se se všemi věcmi pěšky na guesthouse, do kterého by to mělo být zhruba kilometr a půl, ve skutečnosti samozřejmě aspoň dva. Guesthouse, který jsme si vytipovali (ale nerezervovali) není lehké najít, ani když máme adresu. Na ulici totiž není žádná cedule a musí se vlézt přímo do dvora, kde už si nás místní všimli, tak zavolali pověřené osoby. Je tu prázdno a pokoj pro dva je za 25 lari, ale za 20, když zůstaneme aspoň dvě noci. My to chceme jen na jednu, tak nám říkají, ať zaplatíme 20 a ať zítra dáme vědět, jak s tou druhou nocí. Proč ne.

Každopádně je hnusně. Po ubytování se ještě pořádně rozpršelo, takže nepřipadá v úvahu někam jít, sedáme na krytou lavičku (protože v pokoji nechytáme wifi). Asi po hodince přichází Ukrajinec a bez jediného slova pokládá na stůl čtyři stakany a začíná do nich rozlévat. Tato chacha už moc dobrá není, ale taky stála prý jen 3 lari. Zajídáme to dobrým kaki, což je k mému údivu asi nejběžnější ovoce v Gruzii, které se prodává fakt všude. Asi po třech hodinách, kdy už se pomalu začíná stmívat, teprve déšť ustává a my se vydáváme na procházku do města. Jsme asi kilometr a půl od pobřeží, takže to tady vypadá jako průměrně rozbořené gruzínské město se šílenou dopravou. Na pobřeží se ale realita dost mění.

Názorná ukázka toho, proč se nemá vjíždět do křižovatky, pokud není jistota jejího opuštění...

Jsme necelých 20 km od turecké hranice, takže je tu velké množství směnáren.

Park

Začíná nová zástavba.

Pobřežní promenáda

Pobřežní promenáda

Pobřežní promenáda

Pobřežní promenáda

Nábřeží je zajímavé, rozhodně je to nejhonosnější a nejmodernější místo, co jsem v Gruzii viděl, proti rozbořené čtvrti kilometr odsud působí dost šíleným dojmem. Holt přítomnost bohaté ruské klientely toto místo dost přetvořila.

Na konci promenády stojí kovové sochy Nino a Ali (tam až další den) a Alphabet Tower. Ano, vzhledem k tomu, že Batumi nemá žádnou zásadnější zajímavost, si vzali náhodné národní dědictví (abecedu) a udělali jí monument v podobě 130 m vysoké věže.

Alphabet Tower

Alphabet Tower

Casin je tu taky dost

Když dojdeme na konec promenády, už máme pořádný hlad. Nemůžeme narazit na žádný vhodný podnik dlouho narazit, tak se ptáme místních, kteří nás směřujou do podniku Laguna, který ale nacházíme až asi po čtvrtém zeptání se a dalším kilometru v nohou. Laguna je známá specialitou z Batumi – adjaruli khachapuri – místní variantou sýrového pečiva khachapuri. Odlišuje se tvarem a tím, že se na něj ještě před dopečením rozklepne vajíčko a pak se přidá ještě máslo. Za 8 lari se tu dá pořídit malá verze, za necelých 10 velká. Ukrajinci volí jedno malé napůl. My s Pavlem máme opravdu hlad, takže se vůbec nerozmýšlíme a bereme si každý jedno velké (koneckonců, 10 lari za větší jídlo nám přijde normální cena). O to víc jsme překvapeni velikostí toho “malého”, co dostávají Ukrajinci, věřím, že bych se toho najedl a ještě mi zbylo. Na své khachapuri čekáme o něco dýl a jsme šokováni. Tohle nemáme šanci sníst. Zkoušíme to. Po hodině vzdáváme boj a necháváme si to zabalit.

Adjaruli khachapuri

Adjaruli khachapuri

Khachapuri bylo vynikající, ale totálně nás zmohlo. Pěšky se vydáváme zpátky ke guesthousu, po cestě ještě nakupujeme pivo, které s Ukrajinci večer vypijeme, a nějaké drobnosti už domů, přece jen pozítří letíme.

Ráno vstáváme, na snídani si dáváme včerejší khachapuri a vycházíme do města. Moc tu toho není, chceme projít zhruba to, co jsme viděli včera za tmy, k tomu sochy Nino i Ali (které jsme vynechali, protože jsme měli hlad) a vyjet novou lanovkou nad město.

Na ulici v Batumi

Realita v Batumi, když se člověk vzdálí kilometr od luxusního nábřeží

Na ulici v Batumi

Pobřežní promenáda

Pláž

Moderní centrum

Moderní centrum

Zajímavý mrakodrap

Zajímavý mrakodrap

Co vše se tu buduje

Alphabet Tower

Moderní centrum

Moderní centrum

Sochy Nino i Ali - bohužel nefunkční

Výhled na hory za Batumi - včera jsme přes počasí ani netušili, že tam nějaké jsou.

Starší centrum

Na lanovku musíme chvíli čekat, rozjíždí se ve 12, což je zhruba za půl hodiny. Mezitím se dozvídáme, že je úplně nová, zprovozněná v tomto roce. A stojí jen 3 lari. Když dojíždíme nahoru, zažíváme další překvapení. Lanovka slouží opravdu jen jako vyhlídka, horní stanice je ohrazená a ani se nedá vrátit pěšky dolů (nebo kamkoli jinam) – východ z vyhlídky je ohrazen páskou, když ji překračuju (za účelem focení), hned mám za zády ochranku. Výhled je pěkný a horní stanice je pěkně moderní.

Výhled z lanovky

Staré budovy pod lanovkou

Výhled z horní stanice

Stanice lanovky

Na druhé straně už jen kopce

Po návratu dolů dostáváme hlad. S Pavlem navrhujeme restauraci Samikitno, kterou známe z Tbilisi. Během čekání na lanovku nahoru totiž zjišťujeme, že její batumská pobočka se nachází právě vedle stanice lanovky. Na rozdíl od Tbilisi je tu docela prázdno, přesto čekáme asi 15 minut, než si nás někdo všimne (tedy stejně jako v Tbilisi, kde bylo narváno). Když už si konečně chceme objednat, odpoví nám, že je výpadek proudu, tudíž khinkali a pár dalších věcí, co jsme chtěli, nám neudělají. Ale pec funguje, takže khachapuri v pohodě. Hm. Po včerejší večeři (a dnešní snídani) jaksi nechceme sýr ani vidět. Jdeme jinam.

V restauraci Samikitno

Nacházím v LP doporučení na několik dalších rozumných podniků s gruzínskou kuchyní, problém je, že jsou všechny teď mimo sezónu zavřené. Nakonec jeden otevřený najdeme, takže zapadáváme na opečené khinkali, chakapuli a čepovaného Bernarda za skvělou cenu.

Chakapuli

Smažené khinkali

Před restaurací se loučíme. Ukrajinci se plánují přesunout za levnějším ubytováním do nedalekého městečka Kobuleti (o kterém básnili už v Mestii, ale nesehnalo se tam rozumné ubytování) a my se musíme vrátit na guesthouse, vzít si věci a zmizet na maršrutku do Kutaisi.

Zde neobvyklý (římskokatolický?) kostel

Anténa na sloupu na ulici? Co s tím chytá?

Na maršrutkovém nádraží není problém sehnat spoj do Kutaisi. Prý odjíždí za 15 minut, čas ještě dojít na WC. To je větší problém. Maršrutková nádraží na nás působí obvykle jako nejošklivější, nejšpinavější a nejzmatenější částí města vůbec, nejinak je tomu i tady v Batumi. Asi po pěti minutách hledání mě zaráží nápisy v arabském písmu, tak si je přečtu a zjišťuju, že odsud odjíždějí busy do Baghdádu, Erbilu, Dohuku a Kirkuku. Tím se do mé paměti nádraží v Batumi zarývá jako místo, kde je jednodušší sehnat odvoz do Baghdádu než WC, které nacházíme až asi po 15 minutách a 10 dotazech.

Maršrutkové nádraží

Ráno už se těšíme na snídani na guesthousu, na kterou jsme slyšeli doporučení. A musím říct, že naprosto oprávněně. Ačkoli jsme dva, na stole je asi 8 talířků s bramborami s masem, nudlemi, několika druhy zeleniny, pohankou, vajíčky, buchtami, po chvíli přicházejí ještě drobné palačinky s masem, k tomu všemu samozřejmě máslo, chleba, mléko a čaj, který si navíc necháváme navařit do termosky na cestu. A po dojezení kteréhokoli talíře je obratem dodán nový, takže je velice těžké se nepřejíst.

Snídaně

Snídaně

Ukrajinci se na místě srazu objevují asi s desetiminutovým zpožděním a mají špatné zprávy. Řidič, který jim slíbil odvoz za 30 lari, chce 60, což mu nedáme. Jiného nemůžeme sehnat, ale hlavně se dozvídáme, že ho ani nepotřebujeme, protože pokud máme celý den času, hravě to zvládáme pěšky. Tvrdí něco o 8 km každým směrem, ve výsledku je to něco přes 10 km, ale zvládáme to. Vycházíme za město, první 4 km k letišti uběhnou jak nic, pak už to jde pomaleji, protože se krajina téměř nemění.

Pohled na Mestii z dálky

Pohled do hor

V jednom místě nacházíme na zemi vystřílené nábojnice. Pavel si jednu bere na památku. Upozorňuju ho, ať si ji před odletem schová do odbaveného zavazadla. Jak to dopadlo? Napíšu později.

Náš nález

O něco později po naší polňačce přijíždí auto, které nám hned zastavuje a volá, ať si nastoupíme. Proč ne. Zaveze nás asi 2 kilometry, sice je cesta v takovém stavu, že nejedem o moc rychleji, než kdybychom šli, ale aspoň si odpočineme. A bez problémů za námi stačí celou cestu běžet pes, který se k nám přidal hned někde za letištěm. Řidič pak parkuje v rozšířeném místě, náš ukrajinský kamarád mu podává zmuchlanou bankovku. Što ty, málem ho řidič po ruce praští a jde otevřít kufr a obdarovává nás skvělým čerstvým masovým koláčem kubdari a ještě nám na cestu dává zásobu jablek. Děkujeme a loučíme se. Co sem jel dělat? Rubat dříví na zimu. Když jsme se ho ptali, jak je to tu se zimou, říkal, že jak kdy, obvykle už je tu hromada sněhu, ale občas se stává, že není ani v prosinci.

Loučíme se a jdeme dál.

Jak nás řidič instruoval, zhruba po půlhodince dojdeme k mostu přes řeku, kde cesta končí a dál jdeme pěšinkou v lese. Pak už je to k ledovci Chalaadi zhruba poslední 2 km.

Most

Za mostem zastavujeme na svačinu a odpočinek. Přestože z Ukrajinců dřív vylezlo, že si zapomněli (nenapadlo je) vzít vodu, teď sáhl do batohu a s lahví v ruce se nás vážným hlasem zeptal, jestli si s nimi dáme víno. Tenhle okamžik byl pro nás tak absurdní, že jsem ani pořádně nedokázal reagovat :) Ale samozřejmě jsme ochutnali a bylo to naše první setkání s legendárním gruzínským vínem. A musím říct, že stálo za to, přestože bylo suché (což nesnáším), bylo vynikající, příjemně kořeněné a ne tolik kyselé. Prý stálo 3 lari za litr a koupili ho u kláštera Gelati za Kutaisi, takže se tam taky chystáme na nákup. Pak už míříme až k ledovci.

Svačinka

Ledovec Chalaadi

Naše parta na konci cesty

Nejblíž, kam k ledovci dojdeme, je pěkná “jeskyně”, šlo by jít do ní, ale bylo by třeba překonat valící řeku z ledovce. Ukrajinskému kolegovi se to někde podaří, když se pokouším já, vzdávám to asi po 400 metrech chůze podél řeky, proud je moc silný a kameny vypadají kluzské, na koupel nemám moc náladu a věřím, že můj foťák taky ne.

Přímo u ledovce

Přímo u ledovce

Pes s náma od letiště došel až nakonec, zatímco jsme šli až k čelu ledovce, on si pospal, pak s námi jde i zpátky až domů.

Náš věrný společník

Okolo čtvrt na 4 jsme znovu u letiště, což je takový záchytný bod, víme, že nám chybí poslední 4 km. Ty nám ještě usnadní další místní, který jel okolo a zastavil nám a nabídl odvoz (zdarma).

U letiště

Strážní věže

Policejní stanice většinou patří k nejmodernějším budovám.

Ukrajinci po návratu do Mestie navrhují, že bychom měli zajít na chachu. Chacha je místní pálenka, kterou jsme ještě nezkusili, vyrábí se z hroznů, které už byly vylisovány na víno. Vedou nás tedy už to prověřeného podniku – shodou okolností do stejného, kde jsme si dávali večeři včera. Objednávají půllitrovou karafu jen za 5 lari (!), k tomu si dáváme nějakou svačinu, moc jíst nechceme, máme na guesthousu objednanou večeři. Chacha vůbec není špatná.

Večeře

Po dopití se přesouváme k nám na hostel, protože jsme si nevzali průvodce a s kolegy bychom rádi prodiskutovali nějaké další plány. Náš guesthouse se teď opravuje a zjišťujeme, že světla ve společné místnosti nejsou jediné, co nefunguje – nefunguje elektrika vůbec. Od místních si rovnou půjčujeme stakany a když už sem Ukrajinci přišli, dostávají ochutnat českou hruškovici a Fernet Z. Nakonec se dohodnem, že další den pojedem spolu do Batumi. Prý slyšeli, že v 7 ráno odjíždí jedna maršrutka až tam, takže domlouváme sraz v 6.50. Informace v průvodci i na internetu mluví jen o maršrutce v 6 do Tbilisi a v 7 do Zugdidi, ale v nejhorším to můžeme vzít přes Zugdidi. Ale po příletu včera nám jeden maršrutkář nabízel odvoz do Batumi a Sukhumi (v Abcházii), tak snad. Ukrajinci před sedmou večerní odcházejí, my jdeme na večeři. Stále je tma, takže při svíčkách, nakonec se během večeře konečně podaří světlo rozjet. Tentokrát už je nás tu víc: dvě holky ze Španělska, borec ze Zélandu, dokonce dva Japonci a někdo další. Jídlo už bohužel tak super není. Samá zelenina a ne moc dobře udělaná, na tom se s Pavlem shodujeme. Ale aspoň strávíme večer s lidmi, je to příjemné. A místní jsou taky veselí. Sháním se po tužce na psaní, zeptám se jedné babči z personálu, načež se od vedlejšího stolu, kde sedí místní rodinka, ozývá důrazná odpověd na mou otázku: “ručka jest, vino jest, chacha jest!” a do ruky dostávám plnou sklenici vína. Proč ne.

Druhá večeře

Spát jdeme brzo, ráno nás v 7 čeká cesta do Batumi, která zabere většinu dne.

Dnes nastává den, na který jsem se poměrně dlouho těšil. Přesouváme se do Mestie, malého městečka v údolí pod vrcholky Velkého Kavkazu. A jelikož jsem na jednom fóru dostal pár týdnů před odletem tip na nově otevřenou leteckou linku mezi Tbilisi a Mestií, která stojí jen 50 lari (oproti 30 lari za 12 hodin trvající jízdu maršrutkou), začal jsem po této možnosti pátrat a ještě z ČR se mi podařilo zarezervovat dvě místa.

Proč jsem se tolik těšil? Nejen, že nám to ušetří hromadu času, ale je to unikátní příležitost. Před pár lety tuto linku létalo za 75 lari ATR, které bylo půjčené od soukromé kanadské společnosti, která ale letadlo chtěla zpět, takže zhruba dva roky nebyla v provozu. V září tohoto roku byla linka obnovena, ale místo malého letadla ji začali lítat sovětským vrtulníkem MI-8. A co víc, cena ještě klesla na 50 lari, necelých 600 Kč, což je za 250 km dlouhou trasu bezkonkurenční cena. Na internetu jsem vypátral, že tento stroj v Gruzii vlastní jen armáda, tudíž jsem předpokládal, že je cena tak nízko proto, že se vrtulník používá k zásobování odlehlé horské oblasti a přeprava pasažérů je jakýsi vedlejší produkt. Když jsem ale ve vrtulníku nic jiného než naše zavazadla neviděl, pátral jsem dál a zjistil jsem, že vláda linku dotuje jakožto podporu bydlení v horských oblastech. Což je trochu ironické, když jsem v celém vrtulníku kromě posádky napočítal dva místní.

Nevýhoda této linky je, že létá jen v dobrém počasí a v zimě je prý běžné, že se ruší i více než polovina letů. A létá jen 2x týdně: v pondělí a v pátek. V případě zrušeného letu se přesouvá na další den s dobrým počasím, takže počítáme, že kdybychom měli letět o den později, poletíme, ale o dva dny později už by to nemělo moc cenu, protože bychom přiletěli do Mestie a šli rovnou shánět odvoz do Kutaisi na letiště.

Večer před odletem tedy zjišťujeme od slečny na hostelu informace o letu: teprve teď se dozvídáme, kdy nám to vůbec letí (prý okolo 11 ráno), takže máme vstát okolo 8 a přijít za ní, aby zavolala na letiště, jestli je dneska dostatečně dobré počasí. Provádíme, vstáváme v 07.30 a balíme. Za chvíli jdeme za slečnou, ať nám zavolá na letiště. Zjišťuje, že to “asi” poletí. Fajn. Venku je takový trochu zlověstný opar, ale nevypadá to zase nijak hrozně ani nefouká. Máme ještě asi 20 minut času, než přijede objednaný taxík, tak jdem ještě sehnat pekárnu.

Z balkonu na hostelu - ptáme se, co je ta obrovská budova na kopci nad městem, která vypadá jako nemocnice či výzkumný ústav. Je to dům premiéra.

Na letiště nás veze taxík, kterému na přístrojové desce bliká upozornění, že před 29 800 kilometry měl jít na servisní prohlídku a nefungují mu světla – tady nic zvláštního. Cesta trvá zhruba půl hodiny, takže na letišti jsme zhruba hodinu a půl před odletem. Na odletové informační ceduli mezi Moskvou, Minskem, Baku, Almaty, Istanbulem a Baghdádem najdeme i Mestii, ale žádné podrobnější informace tam nejsou. Ptám se na dvou check-in přepážkách, kde se odbavit do Mestie a dvakrát dostávám odpověd typu nevím (a nezajímá mě to). Nakonec se od personálu u bezpečnostní kontroly dozvídám, ať ještě čekáme, že není vypsán, jak bych to hodinu před odletem čekal. Dočkáme se, zhruba v 10:25 se otevře check-in na odlet v 11:00. Jsme trochu nervózní, protože všichni mají papírové letenky, my nemáme nic. Po příchodu na řadu nás posílají do druhé fronty, kde naši rezervaci opravdu mají, takže platíme 50 lari za letenku, dostáváme potvrzení a vracíme se do původní fronty na odbavení zavazadla a pro boarding pass.

Je to tam.

Na check-inu se naráz objevuje banda cizinců. Jak jsem říkal, přestože je linka v provozu proto, aby vláda podporovala bydlení v horských oblastech, místní jsou tu dva. Zbytek z drtivé většiny Poláci. Po odbavení jdeme na vnitrostátní odlety, kde ještě asi 5 minut čekáme, než přijde všechen personál zajišťující bezpečnostní kontrolu. V odletové hale mě někdo zdraví, zjišťuju, že to jsou Poláci, kteří evidentně přiletěli z Katowic s námi. I když je v tuto chvíli na letišti pěkně hnusně (šedo a trochu kape), dozvídáme se, že jsme měli pořád štěstí, protože dnes je pondělí, oni měli letět v pátek, ale let byl zrušen a po hnusném počasí i v sobotu byli přebookování až na pondělí, což pro ně znamená, že po příletu do Mestie jdou hned shánět maršrutku do Kutaisi, protože jim to zítra ráno letí domů. Po chvíli čekání pak nastupujeme na autobus, který nás odváží k vrtulníku. Nastupujeme. Naše krosny už nás čekají uvnitř. Měl jsem trochu strach, jestli se vůbec budou odbavovat, protože jsem si nemyslel, že by vrtulník měl nějaký zavazadlový prostor a zároveň jsem nechtěl na případné bezpečnostní kontrole přijít o tekutiny, které jsem v krosně měl (konkrétně arménský koňak Ararat).

Náš stroj

Kokpit se zavírá až asi 50 metrů nad zemí ve chvíli, kdy posádku přestanou bavit neustále mlátící dveře.

Někde nad Gori

Svůj první let vrtulníkem si užívám, je to super. Stoupáme pomalu, letíme na Mtshketu a Gori. I když nejkratší cesta do Mestie vede přes Jižní Osetii, té se vyhýbáme, táhneme se podél osetinské hranice, ve chvíli, kdy se stáčí na sever, my ze západního směru točíme na severozápad do hor. Výhled na zasněžený Kavkaz v pozdějších fázích letu je nádherný. Asi hodinu a čtvrt po odletu přistáváme na novém (2009) letišti Queen Tamar za Mestií.

Bezpečnostní instrukce jen v gruzínštině

Kavkaz

Kavkaz

Uvnitř vrtulníku

Náhodná vesnička mezi horami

Přiletáme do údolí, kde se skrývá Mestia.

Po příletu ještě nastává čas na pokec s posádkou a focení v kokpitu, se kterým nemají problém. Venku chci vyfotit vrtulník, načež po mě hned řve ochranka letiště. Ta je vzápětí seřvána posádkou vrtulníku a posádka se fotí i s námi.

My a posádka

Letiště

V podstatě celý terminál

Letiště je pár kilometrů za Mestií, jelikož podle mé mapy je to do našeho guesthousu asi 2 km, ani se nepokoušíme zařizovat nějaký odvoz a pěšky se vydáváme do vesnice. Tam se ale ukazuje, že je guesthouse na mapě zaznačený špatně, nejen, že je o kus dál, ale ještě nás zcela zbytečně vede do postranních zablácených oklik. Takže guesthouse nacházíme asi až po pátém Pavlově dotazu na místní.

Pohled na Mestii od letiště

Pohled zpět k letišti

Zablácené cesty

Po vesnici se prohánějí prasata.

Když konečně guesthouse najdeme, ubytováváme se (a ze silniční cedule zjišťujeme, že od letiště jsme ušli okolo 4 km). Podle Hostelworldu máme mít v ceně plnou penzi za 25 lari, což se ukazuje jako špatná informace, stejně jako mapa. Je po nás vyžadováno 20 lari za ubytování a 10 lari za každé jídlo. Nakonec se dohodneme, že zůstaneme dvě noci (to jsme doteď neměli naplánováno), zítra vyrazíme někam na celodenní výlet, před ním se posílíme snídaní, po něm večeří, ale dnešní večeři a pozítřejší snídani si ponecháme ve vlastní režii, ostatně jednu restauraci jsme viděli kousek od guesthousu a nevypadala špatně ani draze. Ještě se radíme, kam můžeme vyjít. Na zítřek nám doporučují buďto výšlap ke kříži (6 hodin) nebo k ledovci (8 hodin), na dnešek nám doporučují zajít do etnografického muzea (Mestia je totiž centrem regionu Svanetie, kde žije etnikum Svanů, odlišné, byť příbuzné Gruzíncům), což nezajímá ani mě, ani Pavla, takže prostě na dvě hodinky odpočineme na pokoji a pak vyrážíme projít vesnici.

Když dojdeme do informačního centra, abychom si vzali nějakou mapu (která by se nám hodila na zítřek, ale ideálně i na dnešek, abychom věděli, kam můžeme vyběhnout na blízký kopec), je tam totálně prázdno, i když je otevřeno, počítač u přepážky je zapnutý. Bereme pár prospektů (vše užitečně vypadající je jen v gruzínštině), nakonec přichází paní, klademe jí pár dotazů, ale odpovídá s totálním nezájmem. Každopádně jsme zjistili, že cesta vedoucí do Ushguli (vesnice 50 km dál v horách, kde cesta končí, tam to bohužel nestíháme) pěkně stoupá nad město a mohl by odtud být pěkný výhled. Přestože je Mestia ve Velkém Kavkazu, je obklopena menšími kopci, které stíní výhled na sněhem zapadané štíty. Kus nad městem je pak sjezdovka s lanovkou. ale vzhledem k tomu, že tu není žádný sníh (což mě překvapilo, už jsem v listopadu čekal opak), nečekám, že pojede. Ale nebylo by špatné aspoň kousek vyjet. Kousek dál za lanovkou jsou na mapě zaznačené nějaké kostelíky, odkud by taky mohl být pěkný výhled.

Za Mestií

Stoupáme

Pěkný sesyp

Jelikož jsou už skoro čtyři odpoledne, navrhuju, že bychom mohli něco stopnout. Pavlovi se do toho moc nechce, takže ujdeme asi 3 km za vesnici do kopce, ale výhled se pořád odkrývá pomalu. Když se Pavel nechá přesvědčit, aby někoho ukecal, ať nás vezme (já rusky bohužel nevládnu), strašně dlouho nic nejede a vidíme, že bychom to museli brzo otočit, je pozdě a ke kostelíkům je to ještě asi 6 km. Nakonec jede auto, tak ho zastavíme a ptáme se, jestli nás vezme ke kostelíkům. Prý ne, jede k lanovce. Tak jestli můžem s ním aspoň tam. Souhlasí, nastupujem a uvnitř potkáváme slečnu, kterou už známe. Letěla s námi vrtulníkem. A na sedačce vepředu vzápětí postřehneme jejího přítele. Jsou z Ukrajiny.

Dojedeme k lanovce, která samozřejmě nejede, tak se jí ptám, co tady plánujeme dělat (jelikož výhled do okolí je zrovna cloněn stromy). Odpovídá, že přece jedeme nahoru. Jak? Že neví, prostě pojedeme. Řidič našeho auta sežene nějakého chlapíka a po minutě dohadování se lanovka rozjíždí. Ještě mu prý musíme zaplatit. Vzhledem k tomu, že lanovku rozjíždí jen pro nás, se bojíme, aby to nebyla nějaká šílená částka, doufáme, že se vejdeme do 10 lari. Ptáme se kolik – 3 lari. Vynikající.

Lanovka

Lanovka vypadá sice trochu divoce, ale bezpečně nás doveze až nahoru a výhledy za to opravdu stojí.

Z lanovky

Chata nahoře

Nahoře si dáváme krátkou procházku po okolí. Je tu chata, u které sedí banda lidí nad flaškou Nemiroffa. Vtipné. Ráno vyjet nahoru, celý den strávit nad lahví vodky pod nádhernými horami a zase pak sjet dolů asi má něco do sebe. K partě se přidává chlapík obslující lanovku, když ji po našem příjezdu vypne. Když si pak aranžuju prázdnou flašku vodky na stole do fotky, někdo mi poklepe na rameno a podává mi stakan. Tak taky ochutnáme a zjišťuju, že Nemiroff stále patří mezi mé oblíbené vodky. Výhledu dominuje hora Ushba vysoká 4 710 metrů – prý nejnáročnější výstup v Gruzii. Prý by také měl jít vidět Elbrus, něco podobného vidíme, ale nemůžu prověřit, že je to on, jelikož jeho specifický dvojvrchol zůstal skrytý v mracích.

Pohoda pod Ushbou

Pohoda pod Ushbou

Pohoda pod Ushbou

Okolí (Elbrus?)

Okolí (Elbrus?)

Okolí

Okolí

Asi po půlhodině máme dost, takže od flašky vodky zvedáme chlapíka a necháváme si zapnout lanovku.

Ještě výhled na Mestii, letiště a horu Ushba

Dvouvrchol Ushba

Po příjezdu dolů přispíváme Ukrajincům na auto a domlouváme se na zítřek. Taky chtějí k ledovci, nicméně mají domluvené auto za 30 lari, což by nebylo špatné podělit čtyřmi za to, že ušetříme půl dne cesty pěšky (aspoň to je naše představa), takže si dáváme sraz v 9 před informačním centrem. A s Pavlem míříme na večeři. Tentokrát volíme lilek s pastou z vlašských oříšků (evidentně oblíbený gruzínský předkrm; ačkoli lilek miluju, tenhle mi úplně chuťově neseděl), nějaké maso s brambory (až příliš obyčejné) a jistotu v podobě khachapuri. Dneska tedy žádná sláva. Nakupujeme pivo na večer, vodu na zítřek a jdem spát.

Strážní věž specifická pro celou oblast Kavkazu - ve Svanetii jsou jich ale stovky.

V restauraci

Večeře

V okolí Tbilisi nám zbývá ještě jeden den času. Přestože mě mrzí, že nestíháme výlet do jeskyní Davit Gareja, jsem nakonec rád, když se vydáme do Gori, které jsme plánovali už dřív, a k tomu si přidáme nedaleké skalní město Uplistsikhe, které je, věřím, dostatečná náhrada za Davit Gareja.

Gori je asi 80 km západně od Tbilisi. Ráno se vydáváme metrem na maršrutkové nádraží Didube, kde už to známe (maršrutková nádraží jsou většinou tak nejhnusnější a nejzmatenější částí města). Sehnat odvoz do Gori není nic těžkého. Maršrutky to prý jezdí za 4 lari, ty sice nemůžeme najít, ale když se zeptáme taxikářů, nabízejí to za 5 lari na osobu při plném autě, což není zlé. Taxikáři ale pohotově nabízí kombinaci Gori s Uplistsikhe, kde by na nás počkali. S tím ale začínají na zcela odlišné ceně, 80 lari, takže je posíláme někam. U jednoho se nám nakonec podaří dostat na 30, za což nakonec souhlasíme, ale po rozjetí zjišťujeme, že jsme se špatně dohodli. Zatímco já předpokládal, že si tímto taxíka charterujeme (a tedy platíme za auto) a cenu jsem schválil jako dobrou (protože Uplistsikhe je sice asi 15 km od Gori, ale veřejná doprava je tam dost omezená, takže bychom dost možná stejně museli smlouvat taxíka), Pavel, který to rusky s taxikářem vyřizoval, si tohle nemyslel a nakonec tedy byla cena opravdu 30 na osobu. Cenu evidentně zvedalo čekání na nás v Uplistsikhe. No co, na místní poměry je to peněz hodně, ale nezblázníme se, vezmeme to tak, že 350 Kč na osobu na taxíka na 110 km včetně hodiny a půl čekání na západní poměry není špatné vůbec.

Nádraží Didube

Takže asi za hodinku a čtvrt dojíždíme k Uplistsikhe. Co nás zaráží ještě po cestě, je řidičův volant na pravé straně. Zarážíme se nad tím, odkud to auto vzal, teprv pak si všímáme, že to je Honda a při důslednějším rozhlédnutí se nacházíme v autě japonské nápisy, takže je to jasné. Zajímavé je ale to, že v následujících dnech v Gruzii narážíme ještě na několik takových aut. Kde se tam berou? Nemyslím si, že někdo, kdo se živí jako taxikář v Gruzii, by si mohl dovolit importovat auto z Japonska. Kradené a vyvezené? Samozřejmě první, co člověka napadne, ale že by se přímo v Japonsku auta hromadně kradla, se říct nedá, a exportovat kradené auto z Japonska taky asi není sranda. Kdyby někdo tušil, nechť napíše komentář :) Jinak zjevně kradených aut z Evropy je v Gruzii i v Arménii dost, věřím, že tady už je nikdy nikdo nenajde. V Jerevanu jsme narazili na auto s rakouskou dočasnou SPZ (která byla asi 10 dní propadlá), tam je to asi docela jasné.

Volant vpravo

Uplistsikhe je město vytesané do skály, které začlo být budováno zhruba před 3 000 lety, což jej dělá jedno z nejstarších osídlených míst na území Gruzie. Nachází se tu architektonické prvky různých kultur a už několik let čeká Uplistsikhe na zapsání na seznam UNESCO. Kupujeme studentskou vstupenku za jedno lari a jdem to trochu prozkoumat.

Uplistsikhe

Uplistsikhe

Uplistsikhe

Jen teda ten beton... a ta hromada dětí na školním výletě.

Uplistisikhe

Uplistisikhe

Uplistisikhe

Výhled na okolí

Výhled na okolí

Kostelík v Uplistsikhe

Kostelík v Uplistsikhe

Zhruba po hodinové prohlídce se vracíme do auta a jedem zpět do Gori, kde se necháme vyhodit před jeho hlavní atrakcí. Gori je totiž Stalinovo rodné město. A ačkoli Gruzínci už toto většinou překonali, říká se, že obyvatelé Gori jsou na něj stále velice hrdí a považují ho za svého největšího hrdinu. Chm. Před radnicí se dlouho tyčila velká Stalinova socha, nicméně roku 2010 byla přes noc “potichu” autoritami odstraněna. No a největší atrakcí města Gori je dneska Stalinovo muzeum a rodný dům. Vystupujeme tedy před muzeem, taxikář se loučí a dává nám číslo, kdybychom potřebovali odvoz zpátky, ale že by to stálo na osobu 30 lari (takže doufáme, že od něj odvoz potřebovat nebudeme a kontakt schováváme pro případ nouze).

Při vstupu do muzea je obchůdek se suvenýry (kde se cítím jako zpátky v Číně…), pak kupujem za 10 lari studentské vstupenky a je nám oznámeno, že zrovna bude začínat prohlídka s anglicky mluvícím průvodcem (na které je kromě nás jen jeden Asiat), tak proč ne. Vyprávění většinou docela nuda, celkově muzeum nic extra.

Socha před muzeem

Suvenýry

Suvenýry

Suvenýry

V muzeu

V muzeu

Kde všude byl Stalin zatčen a kde následně vězněn

S Leninem

Věděli jste, že známá automobilka Zil se původně jmenovala Zis (kde S je Stalin)?

A tak různě...

Dárky z celého světa

I z Československa

Poláci byli ale nápaditější.

Zajímavé je, že v celém muzeu je Stalin oslavován a nepadá vůbec nic negativního. Až nakonec se přesuneme do patra, kde je Stalinova pracovna a je ukázána cela, kde byli vyslýcháni odpůrci. Prý tato část byla otevřena až před dvěma lety. Trochu rozdíl v celé náladě místa oproti celému muzeu.

Cela

Pak se jdem podívat na rodný domek, který je před muzeem, zastřešen vtipnou konstrukcí.

Rodný domek

Rodný domek

To vpředu je onen zastřešený rodný domek, vzadu muzeum.

Nakonec nás čeká ještě prohlídka Stalinova osobního vagonu. Pěkné, ale žádný luxus.

Stalinův osobní vagon

Stalinova ložnice

Koupelna

Velká pracovna

Po prohlídce areálu se jdeme ještě projít po městě. Víme, že tu má být pevnost, ale netušíme kde, nicméně za chvilku prosvitne mezi domy a když vidíme, že je to kousek, tak tam vyběhneme.

Hlavní ulice

Pěkný kostelík

Strašně divný monument

Strašně divný monument

Gorijská pevnost

Akorát nám zapadá slunce

Gori

Na pevnosti

Od pevnosti jdeme zpátky dolů a přemýšlíme, jak se dostaneme zpět do Tbilisi. Někde tu je maršrutkové nádraží, ale nevíme, kde. Pak víme, že jezdí vlaky, ale netušíme, kdy jezdí. Ale zato víme, kde je nádraží, tak si říkáme, že tam zkusíme dojít, ať vyzkoušíme i jiný dopravní prostředek. Nádraží je však dál, než to vypadá, asi 3 km. Když už tam dojdeme a Pavel najde rusky mluvící babušku, vysvětluje, že vlak jede až za dvě a půl hodiny a cesta do Tbilisi trvá další dvě hodiny. Ale zato to stojí jedno jediné lari. Chvíli váháme, co teda teď, zpátky do města se nám nechce, ale zabít 5 hodin cestou do Tbilisi (včetně čekání) taky ne, takže chytáme první maršrutku, co projede, a ptáme se na autobusové nádraží. Za 80 tetri nás tam sveze a najít někoho, kdo nás odveze do Tbilisi, už je hračka, tentokrát je to taxík za 5 lari (který ještě objíždí půlku města, aby nabral lidi).

Radnice - něco tady chybí :)

Řeka Mtkvari v Gori

Nádraží

Zajímavá budova u maršrutkového nádraží, mění barvu každých pár sekund.

Za hodinku a něco jsme v Tbilisi, metrem jedeme na Avlabari, Pavel schvaluje můj návrh zajít na večeři zase do Samikitna, kde jsme byli včera. Tentokrát volíme jako předkrm fazole s brambory, masový koláč kubdari, smažené khinkali a kuře se sýrem, oříškovou omáčkou a něčím, co se jmenuje gomi a chutná to jako rozvařená rozdrcená rýže.

Pevnost Narikala v noci

Tetrisové parkoviště jako vždy plné

Titanic!

Předkrm

Kubdari

Smažené khinkali

Kuře s gomi

Ačkoli jsme tento den brzo ráno plánovali vyjíždět do Arménie, nepodařilo se včas zajistit dokumentaci k převozu auta, takže máme zhruba do tří odpoledne čas. Na výběr bylo několik míst, kam by se dalo zajet, např. jeskynní komplex Davit Gareja na hranici s Ázerbajdžánem, ale volíme výlet na ruskou hranici do městečka Stepantsminda neboli Kazbegi. Vede tam z Tbilisi cesta přezdívaná Georgian Military Highway, po které občas do Gruzie jezdí na návštěvu ruská armáda. Vyjíždíme po sedmé hodině ranní.

Výjezd z Tbilisi na dálnici nám přeje šťastnou cestu.

Gruzínci mají asi rádi dálkové návěsti. Do Istanbulu hlásí 1715 km.

Sjíždíme na Vladikavkaz...

Přehrada Zhinvali

Po hodince a půl dojíždíme do městečka Ananuri, kde vím, že má být nějaká pevnost. Shodli jsme se, že zastávky budeme případně dělat na cestě zpátky, nicméně pevnost stojí přímo u cesty a je fakt pěkná, takže rovnou zastavujeme. Komplikaci ale představují toulaví psi, kteří se okolo nás okamžitě sbíhají. Ze začátku je jich asi 5, přibíhají dalši a další. Přestože nevypadají moc nebezpečně, máme z nich dostatečný respekt k tomu, abychom sedli do auta a popojeli kousek dál. I tam za námi hned přibíhají. Vracíme se kousek zpátky po silnici, kde je pěkný výhled z dálky na pevnost a nejsou tam psi, na chvíli vylezeme ven a jedeme dál. Asi o týden později se koukám na obálku průvodce Lonely Planet, který s sebou vezeme, a začínám tušit, že vyfocený objekt je mi povědomý. Vytahuju fotky z pevnosti a ujišťuju se v tom, že je to opravdu ona.

Psi nás obklíčí ještě před výstupem z auta.

A ani popojet o kousek dál a vylézt tam moc nepomáhá.

Pevnost Ananuri z dálky.

Máme hlad, žádná pekárna nikde. Až po čase na jednu narážíme a kupujeme předražené khachapuri za šílených 8 lari. Ale aspoň je dobré, i když sýr je pěkně slaný. A je to velké, Pavel dojídá ještě další den.

Vesničky, kterými projíždíme, jsou dost šílené. Rozpadlé baráky, venku týpek se swastikami na čepici a občas u cesty nějaký rozpadlý zrezivělý tank či obrněný transportér. Krávy na silnicích také neustále dotváří místní atmosféru. Po chvíli se cesta zvedá a stoupá až do průsmyku Jvari, který má něco okolo 2 300 metrů nad mořem.

Místní silnice

Cesta stoupá.

Na jedné z vyhlídek staví kyrgyzské kamiony - to mají domů ještě kus cesty.

Horská krajina

Horská krajina

Ruských SPZ přibývá (a kupodivu také ázerských).

Nedaleko průsmyku Jvari

Nedaleko průsmyku Jvari

Podivná stavba u jedné z vyhlídek

Konečná. Do Vladikavkazu je to asi 30 km.

Městečko Kazbegi je pro nás konečná, dál už je jen ruská (čečenská) hranice, která je průjezdná jen pro občany států SNS. My však míříme nad město, kde je známý kostelík Tsminda Sameba krčící se pod ikonickou hraniční horou Kazbek (5 047 m). Kostelík se jmenuje stejně jako katedrála v Tbilisi, takže až tady zjištuju, že je to ve skutečnosti Svatá trojice. Ke kostelu vede dost šílená cesta, ale dá se to jít pěšky prý za hodinu a půl. Takže plán je dojet tak vysoko, jak to s naším Swiftem bezpečně půjde, a zbytek dojít. Samozřejmě hned po příjezdu do města si nás všímají místní taxikáři s terénními auty a jeden za námi vyjíždí a hned nabízí, že nás sveze, a směje se našemu autu a vysvětluje, že je tam chujova daroga. Mluví na nás vtipnou směsí ruštiny a polštiny s občasnou frází nebo slovem v angličtině či španělštíně. Cena je dost vysoká, podaří se nám srazit jen 10 lari (s tím, že nejsme Američani), když se snažím smlouvat dál, ptá se mě, jestli jsem Žid. Nakonec teda bereme za 30 lari odvoz nahoru. Parkujeme auto a přesouváme se do jeho staré obité terénní Lady s ruskou poznávací značkou. Náš řidič se jmenuje Vasil a kromě auta ještě vlastní malý penzion, kde nám nabízí ubytování (a ukazuje česky psané reference od předchozích dobrodruhů). Na netu pak na něj dohledávám smíšené informace, že je opravdu hodně na prachy, ale co, zásadněji se nás to nedotklo.

Vasilova reference

Vasilova kára

Cesta nahoru je opravdu hodně vtipná a jen za ten zážitek to za ty peníze stálo. Hned po chvíli poznáváme, jak vypadá očeň chujova daroga a je nám jasné, že více než 200 metrů dál bychom s naším autem neujeli.

Šílená cesta

Šílená cesta

Vasil

Vasila místní terén netrápí a i přes hluboké díry to valí neustále plnou rychlostí a ještě předjíždí pomalejší auta (v místech, kde bych nečekal, že se vůbec vejdou dvě auta vedle sebe. A po každém riskantnějším úkonu se pokřižuje, občas dodá “don’t worry, be happy, Vasili Schumacher”. Před příjezdem mi strká do ruky 20 lari, abych mu pak dal 50. Zjevně je to “oficiální” kartelová cena a nechce, aby jeho kolegové viděli, že nás vezl za méně.

Vasilova kára a Kazbek

Údolí pod Kazbekem. Za ním se rozkládá Severní Osetie.

Kostel Svaté Trojice

Výhled na městečko Kazbegi. Za horami se nachází Čečensko.

Kostel Svaté Trojice

Zpátky jdeme pěšky. Sestup je dost šílený, strmý. Až do města nám to trvá asi hodinu.

Ještě jednou pohled nahoru

Sestup

Mají tu vše, co je třeba k přežití v Gruzii!

Rozbořené domky v Kazbegi

Nasedáme do auta a jedeme zpátky do Tbilisi. Po cestě už stavíme jen u podivných pramenů, kterých jsme si z nějakého důvodu po cestě sem nevšimli.

Osamělá strážní věž

Podivné prameny

Zpět v Tbilisi. Sanitka troubí, houká, bliká - bez šance, nikdo ji nepustí.

Okolo půl čtvrté přijíždíme do central Tbilisi a parkujeme na přecpaném parkovišti, nejde to jinak než za současného zablokování dalších aut, takže Pavel čeká, já běžím do půjčovny kvůli vyzvednutí papírů k převozu auta do Arménie. Slečna už o nás ví a ptá se mě, jestli jsme naplnili nádrž – samozřejmě že ne, auto ještě nevracíme. Prý budeme muset, protože z nějakého důvodu nemohli vyřídit papíry k převozu našeho Swifta, takže dostaneme nové auto. Instruuje mě, kde najít benzinku, takže sedáme do auta a jedeme, Pavel mezitím vypráví, že naši situaci řešil s hlídačem parkoviště, který mu odpověděl, že možná dostaneme mrňavou Kiu, která se tam před chvílí objevila – má totiž arménskou SPZ. Tankujeme plnou a vracíme se do půjčovny, hlídač se na nás hned vrhá a vysvětluje, že mu máme dát klíč od auta, že je domluvený se Salome (což je tím pádem druhá Gruzínka, jejíž jméno známe a současně druhá Salome, po seznámení s dalšími máme pocit, že se takhle jmenují úplně všechny). Vzápětí pochopíme, jak parkoviště funguje. Je malé, a tudíž auta parkují tak, že se vzájemně blokujou, což vůbec nevadí, protože klíče se vždy nechávají hlídači, který v případě potřeby s autem přeparkuje (vlastně asi celý den nedělá nic jiného). Když se za 15 minut vracíme, naše auto je úplně jinde. Takže toto místo dostává přezdívku tetrisové parkoviště.

Pavel platí 30 dolarů za papíry k převozu auta do Arménie – evidentně je to plná moc, jenže je napsaná v gruzínštině, která je opatřená úředním překladem do ruštiny. Chytré, kdyby se dokument vystavil rovnou rusky, mohlo to stát o 25 dolarů míň a mohlo to být vyřízené na místě. Depozit zkouším platit znovu svojí kartou, která stále z neznámého důvodu nefunguje, tak nám nechávají auto bez depozitu. Vracíme se na parkoviště, naštěstí nedostáváme Kiu, ale Yarise. Přehazujeme věci z jednoho auta do druhého, loučíme se a mizíme směr arménská hranice.

Kvalitní pneumatiky

Zhruba tři týdny před odletem jsme se se všemi vyžadovanými papíry k vydání víza vydali na ambasádu ve Vídni. Kvůli zácpám, bloudění a objíždění rakouské dálnice se nám cesta protáhla na většinu dne. Samotné vyřízení na místě trvalo asi 30 sekund, během kterých nám bylo dost rázným a nepříliš přátelským způsobem sděleno, že tady nám vízum nikdo nedá a bavit se s námi nebude. Musíme do Prahy.

Informace, které jsem měl o získávání ázerbajdžánského turistického víza, byly dost omezené. Věděl jsem, že Slováci ho ve Vídni dostávají bez problémů, na webu ambasády jsem nenašel o tom, že by na tom Češi měli být jinak, navíc byla jasně uvedena cena pro české občany, takže zamítnutí žádosti bylo dost nepříjemné překvapení. Následující vidina byla jet do Prahy, to však obnášelo mnohem více komplikací. Zaprvé dojíždění do Prahy pro nás bylo dost časově nevýhodné, zadruhé pražská ambasáda na rozdíl od vídeňské vyžaduje zvací dopis, který agentury vydávají za částky pohybující se mezi 1 000 a 5 000 Kč. Samotné vízum stojí taky dost nepříjemných 60 EUR, takže po diskuzi pár dní po neúspěšné cestě do Vídně jsme se vzhledem k vidině mnoha utracených peněz a času rozhodli raději investovat 350 korun do nové letenky do Kutaisi a Ázerbajdžán nahradit výletem do Arménie.

Cesta z Kutaisi až do Arménie je ale dost dlouhá, takže až po koupení nové letenky jsme si uvědomili, že tolik času nemáme a hlavně nebudeme stíhat zajet až do vzdáleného Náhorního Karabachu, o kterém jsme uvažovali. Nakonec padla volba strávit většinu času v Gruzii, ale udělat si výlet do Arménie, a to autem. Půjčovny v Gruzii jsou dost drahé a většinou nedovolují vyvézt auto do Arménie, když ano, chtějí za toto povolení částku okolo 80 USD. Podařilo se nám ale sehnat jedno auto, které vyvézt šlo, bylo za dobrou cenu a nemělo omezený počet najetých kilometrů (omezení u některých půjčoven v podobě 50 km na den jsou opravdu směšná). Takže nakonec auto zabookováno na tři dny, vyzvednutí večer a návrat o tři dny později ve tři odpoledne (později nešlo), takže celé dva dny v Arménii. To je předběžný plán. Dalším orientačním bodem v našem plánu byl přelet z Tbilisi do Mestie plánovaný na pondělí po návratu z Arménie, ale o tom až později. Jinak nemáme zařízeno nic kromě rezervace hostelu na první noc v Tbilisi.

4. – 6. listopad 2013

Z Brna vyjíždíme oba vlakem směrem na severní Moravu den před odletem večer. Z pyrzowického letiště totiž odlétáme v 06:15 ráno, myšlenku přespat na letišti jsem zahodil, když jsem zjistil, že TigerExpress operuje z Ostravy noční spoj s odjezdem ve 3 ráno. To je akorát, takže večer trávím doma, ve 2 se necháme odvézt autem do Ostravy a zanedlouho už poprvé jedu po nově (téměř) dokončené dálnici spojující Ostravu s Katowicemi. Trochu dražší, ale o mnoho pohodlnější cesta než se hrkat přes Český i Polský Těšín a centrum Katowic. Ve čtvrt na 5 už čekáme na letišti. Letadlo do Kutaisi je kupodivu plné. A plné Poláků, nepostřehl jsem za celou cestu nikoho, kdo by mluvil jiným jazykem.

Do Kutaisi letíme zhruba tři hodiny, vzhledem k tomu, že jsem po cestě do Katowic vůbec nespal (a noc předtím dost málo), celý let prospím, budím se ve chvíli, kdy pod sebou vidím Černé moře a Kavkaz. Na Kavkazu jedna hora velice vyčnívá, fotím a pak podle fotek na netu zjišťuju, že je to opravdu Elbrus, jak jsem si myslel.

Elbrus

Letiště v Kutaisi je nově rekonstruované. Malé, ale moderní a pěkné. Úplně nově je otevřena na příletech směnárna. Poláci před námi chtějí měnit, ale jsou z nějakého důvodu posláni pryč. Jdeme na řadu my a měníme bez problémů, zjišťujeme, že Poláky před námi posílali nejdřív na imigraci (a pak je dovedli zpátky ke směnárně), proč, netušíme. Měním 30 eur na přežití prvního dne a dopravu do Tbilisi, kde doufám v lepší kurz.

Přistání na letišti v Kutaisi

Nové moderní letiště v Kutaisi

Letiště v Kutaisi leží přímo u hlavní tepny spojující Batumi (a potažmo Turecko) s Tbilisi, takže se hned před letištěm prý dá snadno zastavit maršrutka jedoucí až do Tbilisi. V příletové hale je ale (asi čerstvě, nedočetl jsem se o něm) stánek, kde se prodávají lístky do Kutaisi, Tbilisi a Batumi za cenu, která byla ještě o něco nižší, než jsem slyšel, že doprava do Tbilisi stojí, takže kupujeme (dá se platit i kartou) a za 10 minut už nastupujeme do maršrutky a uháníme na Tbilisi. V centru Kutaisi vyhlašuje řidič pětiminutovou (ve skutečnosti je z ní asi patnáctiminutová) přestávku na nákup khachapuri (chleba plněný bílým sýrem) a výměnu peněz ve směnárně.

Sbírka peněz na cestě

Naše první pekárna, zkoušíme místní khachapuri, tady zrovna nic extra.

Další zastávka je asi za dvě hodiny na oběd. Stavíme u nějaké jídelny, hlad nemáme, takže asi půl hodiny čekáme a procházíme se po okolí. A zjišťujeme, že jsme stále obklopeni Poláky, nikdo jiný v naší maršrutce nejede.

Místní jídelna

Prague? o_O

Do Teheránu už jenom 1290 :) Ale tam až na jaře...

Po celkově asi čtyřech hodinách cesty dojíždíme na autobusové nádraží Didube v Tbilisi. Přidává se k nám Polka Gosia, která seděla v maršrutce vedle Pavla, a společně hledáme stanici metra. Kupujeme čipové karty (2 lari) a hned je dobíjíme (já taky 2 lari, jedna jízda prý stojí 0.5 lari). Popojíždíme asi 20 minut metrem do centra na Náměstí Svobody, Gosia má hostel poblíž našeho, takže jdeme nejprve s ní a dohadujeme se, že by s námi mohla za pár dní jet do Arménie a mohli bychom se podělit o náklady na auto. Když dojdeme na hostel, jsme už značně unavení, takže trochu spočnem a asi po hodince vyrážíme krátce do města. Na večeři si necháváme doporučit podnik, ale pak ho nemůžeme najít, a tak skončíme v náhodném podniku na první ochutnávce khinkali, taštiček plněných masem.

Náměstí Svobody

Náměstí Svobody

Regál plný vodky nesmí chybět v žádné restauraci

Místní pivo Mtieli - nic extra, ale pít se to dá.

Večer jdeme spát brzo a dospáváme šílený deficit z předchozího dne, takže se vyhrabeme z postele až někdy v 11. Na programu máme projít si Tbilisi. Vyrážíme směrem k náměstí Maidan, v jehož blízkosti nasedáme na lanovku (1 lari) vedoucí k pevnosti Narikala.

Ulice starého Tbilisi

Ulice starého Tbilisi

Ulice starého Tbilisi

Slušný sortiment vodky je všude.

Ten už tam asi parkuje dlouho...

Policejní páska jakožto způsob ohrazení parkoviště (kdo chce vyjet, musí pásku odmotat)

Policie je tu všudypřítomná, stejně tak i babušky.

Arménský kostelík

Arménský kostelík

Arménský kostelík

Arménský kostelík

Víno je jedna z věcí, která Gruzii proslavila po světě.

Gruzínský stereotyp

Kostel Metekhi

Žigul nabízející všemožné exkurze po okolí

Moderní most

Výhled z lanovky

Výhled na Tbilisi od pevnosti Narikala

Pojízdné nalévárny jsou tu dost rozšířené.

Socha shlížící na město

Televizní vysílač v noci bliká dost šíleným způsobem.

Pevnost Narikala

Kostelík v pevnosti

Z pevnosti sbíháme dolů pěšky a dále pokračujeme ke katedrále Tsminda Sameba – Svaté trojice. Trochu bloudíme v uličkách, ale nakonec najdeme.

Po cestě ke katedrále

Katedrála Tsminda Sameba

Z katedrály už rychlou chůzí vycházíme ke stanici metra Avlabari a přejíždíme o dvě stanice dál. Chceme ještě projít hlavní třídu Rustaveli, ale za hodinu a něco už musíme vyzvedávat auto v půjčovně, jejíž přesnou polohou si nejsme jisti. Na stanici metra nás dostává хватайка, automat, ze kterého se většinou tahají nějací plyšáci, tu jsou to ale cigarety.

Хватайка

Metro je správně hluboko, jak je v postsovětských státech zvykem.

Babušky na stanici Rustaveli

U stanice Rustaveli

Pouliční prodej na třídě Rustaveli

Na zastávce si moc nepočteme...

Rustaveli

Budova parlamentu, který se ale před rokem přestěhoval do futuristické stavby na louce za Kutaisi

Náměstí Svobody

Trochu zácpa

Po projítí třídy Rustaveli jdeme zpátky dolů k řece, kde nacházíme půjčovnu. Celý proces je o hodně komplikovanější, než jsme čekali. Auto svojí kartou zaplatím bez problémů, platba depozitu už neprojde ani mojí ani Pavlovou kartou. Hotovost neberou. Volám do své banky v ČR, kde mi poradí navýšit limit. Prý to ale bude fungovat už druhý den. Půjčovna navrhuje, ať si auto vezmeme a druhý den v 9 přijdeme zaplatit depozit. To se nám nehodí, protože někdy v 6 chceme vyjíždět do Arménie. Tak prý, že nám to půjčí bez depozitu. Ještě se ale pro jistotu ptám, jestli jsou potřeba nějaké extra papíry na převoz do Arménie. Jsou, stojí 30 dolarů a budou až zítra odpoledne. Další komplikace, protože to, že chci auto vyvézt do Arménie, jsem jasně napsal v rezervaci auta, takže papíry mohly být dávno připravené. Takže spontánně měním plán. Chtěl jsem v poslední den vrácení auta udělat jen menší výlet po Gruzii, ten přesouváme na zítřek, po něm se vrátíme do Tbilisi a pojedeme do Arménie, kde zůstaneme dvě noci místo jedné. Takže vlastně o nic nepřijdeme.

S autem popojíždíme o kousek výše a dáváme si večeři, Pavel si dá šašlik, já ostri, něco připomínající guláš. Pak se rozhodnem den zakončit výjezdem k šileně blikající televizní věži, od které je výhled na celé město.

Ostri a chleba

Televizní věž

Výhled na Tbilisi

Katedrála nočnímu panoramatu dost dominuje.

Prezidentský palác

Od věže se vracíme zpátky do hostelu a míříme spát. Ráno nás čeká vstávání v 6 a cesta k ruské hranici.