12. listopad 2013
Ráno už se těšíme na snídani na guesthousu, na kterou jsme slyšeli doporučení. A musím říct, že naprosto oprávněně. Ačkoli jsme dva, na stole je asi 8 talířků s bramborami s masem, nudlemi, několika druhy zeleniny, pohankou, vajíčky, buchtami, po chvíli přicházejí ještě drobné palačinky s masem, k tomu všemu samozřejmě máslo, chleba, mléko a čaj, který si navíc necháváme navařit do termosky na cestu. A po dojezení kteréhokoli talíře je obratem dodán nový, takže je velice těžké se nepřejíst.
Snídaně
Snídaně
Ukrajinci se na místě srazu objevují asi s desetiminutovým zpožděním a mají špatné zprávy. Řidič, který jim slíbil odvoz za 30 lari, chce 60, což mu nedáme. Jiného nemůžeme sehnat, ale hlavně se dozvídáme, že ho ani nepotřebujeme, protože pokud máme celý den času, hravě to zvládáme pěšky. Tvrdí něco o 8 km každým směrem, ve výsledku je to něco přes 10 km, ale zvládáme to. Vycházíme za město, první 4 km k letišti uběhnou jak nic, pak už to jde pomaleji, protože se krajina téměř nemění.
Pohled na Mestii z dálky
Pohled do hor
V jednom místě nacházíme na zemi vystřílené nábojnice. Pavel si jednu bere na památku. Upozorňuju ho, ať si ji před odletem schová do odbaveného zavazadla. Jak to dopadlo? Napíšu později.
Náš nález
O něco později po naší polňačce přijíždí auto, které nám hned zastavuje a volá, ať si nastoupíme. Proč ne. Zaveze nás asi 2 kilometry, sice je cesta v takovém stavu, že nejedem o moc rychleji, než kdybychom šli, ale aspoň si odpočineme. A bez problémů za námi stačí celou cestu běžet pes, který se k nám přidal hned někde za letištěm. Řidič pak parkuje v rozšířeném místě, náš ukrajinský kamarád mu podává zmuchlanou bankovku. Što ty, málem ho řidič po ruce praští a jde otevřít kufr a obdarovává nás skvělým čerstvým masovým koláčem kubdari a ještě nám na cestu dává zásobu jablek. Děkujeme a loučíme se. Co sem jel dělat? Rubat dříví na zimu. Když jsme se ho ptali, jak je to tu se zimou, říkal, že jak kdy, obvykle už je tu hromada sněhu, ale občas se stává, že není ani v prosinci.
Loučíme se a jdeme dál.
Jak nás řidič instruoval, zhruba po půlhodince dojdeme k mostu přes řeku, kde cesta končí a dál jdeme pěšinkou v lese. Pak už je to k ledovci Chalaadi zhruba poslední 2 km.
Most
Za mostem zastavujeme na svačinu a odpočinek. Přestože z Ukrajinců dřív vylezlo, že si zapomněli (nenapadlo je) vzít vodu, teď sáhl do batohu a s lahví v ruce se nás vážným hlasem zeptal, jestli si s nimi dáme víno. Tenhle okamžik byl pro nás tak absurdní, že jsem ani pořádně nedokázal reagovat :) Ale samozřejmě jsme ochutnali a bylo to naše první setkání s legendárním gruzínským vínem. A musím říct, že stálo za to, přestože bylo suché (což nesnáším), bylo vynikající, příjemně kořeněné a ne tolik kyselé. Prý stálo 3 lari za litr a koupili ho u kláštera Gelati za Kutaisi, takže se tam taky chystáme na nákup. Pak už míříme až k ledovci.
Svačinka
Ledovec Chalaadi
Naše parta na konci cesty
Nejblíž, kam k ledovci dojdeme, je pěkná “jeskyně”, šlo by jít do ní, ale bylo by třeba překonat valící řeku z ledovce. Ukrajinskému kolegovi se to někde podaří, když se pokouším já, vzdávám to asi po 400 metrech chůze podél řeky, proud je moc silný a kameny vypadají kluzské, na koupel nemám moc náladu a věřím, že můj foťák taky ne.
Přímo u ledovce
Přímo u ledovce
Pes s náma od letiště došel až nakonec, zatímco jsme šli až k čelu ledovce, on si pospal, pak s námi jde i zpátky až domů.
Náš věrný společník
Okolo čtvrt na 4 jsme znovu u letiště, což je takový záchytný bod, víme, že nám chybí poslední 4 km. Ty nám ještě usnadní další místní, který jel okolo a zastavil nám a nabídl odvoz (zdarma).
U letiště
Strážní věže
Policejní stanice většinou patří k nejmodernějším budovám.
Ukrajinci po návratu do Mestie navrhují, že bychom měli zajít na chachu. Chacha je místní pálenka, kterou jsme ještě nezkusili, vyrábí se z hroznů, které už byly vylisovány na víno. Vedou nás tedy už to prověřeného podniku – shodou okolností do stejného, kde jsme si dávali večeři včera. Objednávají půllitrovou karafu jen za 5 lari (!), k tomu si dáváme nějakou svačinu, moc jíst nechceme, máme na guesthousu objednanou večeři. Chacha vůbec není špatná.
Večeře
Po dopití se přesouváme k nám na hostel, protože jsme si nevzali průvodce a s kolegy bychom rádi prodiskutovali nějaké další plány. Náš guesthouse se teď opravuje a zjišťujeme, že světla ve společné místnosti nejsou jediné, co nefunguje – nefunguje elektrika vůbec. Od místních si rovnou půjčujeme stakany a když už sem Ukrajinci přišli, dostávají ochutnat českou hruškovici a Fernet Z. Nakonec se dohodnem, že další den pojedem spolu do Batumi. Prý slyšeli, že v 7 ráno odjíždí jedna maršrutka až tam, takže domlouváme sraz v 6.50. Informace v průvodci i na internetu mluví jen o maršrutce v 6 do Tbilisi a v 7 do Zugdidi, ale v nejhorším to můžeme vzít přes Zugdidi. Ale po příletu včera nám jeden maršrutkář nabízel odvoz do Batumi a Sukhumi (v Abcházii), tak snad. Ukrajinci před sedmou večerní odcházejí, my jdeme na večeři. Stále je tma, takže při svíčkách, nakonec se během večeře konečně podaří světlo rozjet. Tentokrát už je nás tu víc: dvě holky ze Španělska, borec ze Zélandu, dokonce dva Japonci a někdo další. Jídlo už bohužel tak super není. Samá zelenina a ne moc dobře udělaná, na tom se s Pavlem shodujeme. Ale aspoň strávíme večer s lidmi, je to příjemné. A místní jsou taky veselí. Sháním se po tužce na psaní, zeptám se jedné babči z personálu, načež se od vedlejšího stolu, kde sedí místní rodinka, ozývá důrazná odpověd na mou otázku: “ručka jest, vino jest, chacha jest!” a do ruky dostávám plnou sklenici vína. Proč ne.
Druhá večeře
Spát jdeme brzo, ráno nás v 7 čeká cesta do Batumi, která zabere většinu dne.