13. – 14. listopad 2013
Batumi je letovisko na pobřeží Černého moře proslulé především mezi Rusy. Z Mestie je to okolo 260 km. Čekáme jízdu přímou maršrutkou v 7 ráno, takže někdy odpoledne bychom tam mohli být.
Okolo 6.30 se snažíme vyjít z guesthousu, komplikuje nám to, že je dole zamčeno a nedaří se nám hlavní vchod odemknout. Nouzový plán je jasný, otevíráme okno a skáčeme ven, ve chvíli, kdy je Pavel venku a moje krosna taky, vidíme přibíhající babču s klíčem, takže já už si počkám. Chce po nás klíč, u sebe ho nemám, takže jí ukazuju, že je v pokoji, a spěcháme na náměstíčko, odkud odjíždějí maršrutky. Narazíme na maršrutku do Zugdidi, do Batumi prý nic nejede. Ptáme se i dalších lidí a vypadá to, že to tak opravdu je. A co víc, Ukrajinci, kteří o ní mluvili, nikde. Váháme, co teda máme dělat, když řidiči zmíníme, že čekáme ještě na dva Ukrajince, odvětí nám, že pro dva Ukrajince, kteří bydlí v jeho guesthousu, se stavuje ještě po cestě, to nás uklidňuje a nastupujeme. Pět minut po odjezdu opravdu stavíme u jednoho guesthousu, kde nastupují dva lidé, ale naši to nejsou (a jak zjišťuju později, jsou to Poláci). A na Ukrajince jsme si ani nevzali kontakt, takže smůla, už se asi nenajdeme. Další zastávka je u našeho guesthousu, kde stojí dvě nesympatické babči z něj. Jedna nastupuje, zatímco druhá natahuje ruku, ať jí dám klíč od pokoje. Hm. Jsem přesvědčen, že ho nemám, ale tak jdu do zavazadlového prostoru prohrabat krosnu. Jen co vystoupím, náhodně hrábnu do kapsy a vytahuju klíč. Trapas. Předtím jsem ho hledal a nenašel nikde.
Cesta z Mestie
Cesta z Mestie
Cesta z Mestie do údolí je zajímavá, ale čekal jsem divočejší. Nevěděl jsem, že byla nedávno vystavěna nová, konečně asfaltová, která cestu do Zugdidi zkracuje z osmi hodin na čtyři. Zhruba po dvou hodinách zastavujeme v nějaké pekárně a dáváme si na snídani skvělé, i když drahé kubdari. Pokračujeme dál až do Zugdidi, kde jsme asi v 11 hodin.
Skála-hlava
Kubdari
Pěkná mlha nad hlubokým údolím
Nádraží v Zugdidi
U nádraží v Zugdidi hned zahlédnu maršrutku jedoucí do Batumi (na gruzínské písmo si zvykám, není tak těžké ho po pár dnech přečíst nebo aspoň rozluštit známá slova), jdeme za řidičem, ten nás posílá dovnitř koupit lístek, což nás zaráží, že tady něco funguje až takto organizovaně. Kupujem ještě nějaké pečivo na svačinu a nasedáme do zcela nové maršrutky (taky překvapení). Když už se plní, naráz se objevují známé tváře – naši ukrajinští kamarádi. A hned nám vypráví svůj příběh. Podařilo se jim zaspat a vzbudili je až majitelé guesthousu někdy okolo sedmé hodiny. V 7.40 teprve byli na náměstíčku, to už jsme byli dávno pryč, ale podařilo se jim brzo sehnat další odvoz do Zugdidi. Ten musel být evidentně o dost rychlejší, protože přijeli jen pár minut po nás, přestože vyjeli o hodinu později. Do Batumi jedeme asi tři hodiny, během kterých nám vymývá mozek televize, ve které hrají celou dobu hity á la Helenka s reklamou na nějakou webovou stránku na sovětské (!) doméně .su.
V Batumi je pěkně hnusně. Šedo, mokro, kape. Nad hlavami nám po příjezdu na maršrutkové nádraží (stejně hnusné jako všechny ostatní) projíždí lanovka, ale netušíme, kam jede, protože hned mizí v šedi. Vydáváme se se všemi věcmi pěšky na guesthouse, do kterého by to mělo být zhruba kilometr a půl, ve skutečnosti samozřejmě aspoň dva. Guesthouse, který jsme si vytipovali (ale nerezervovali) není lehké najít, ani když máme adresu. Na ulici totiž není žádná cedule a musí se vlézt přímo do dvora, kde už si nás místní všimli, tak zavolali pověřené osoby. Je tu prázdno a pokoj pro dva je za 25 lari, ale za 20, když zůstaneme aspoň dvě noci. My to chceme jen na jednu, tak nám říkají, ať zaplatíme 20 a ať zítra dáme vědět, jak s tou druhou nocí. Proč ne.
Každopádně je hnusně. Po ubytování se ještě pořádně rozpršelo, takže nepřipadá v úvahu někam jít, sedáme na krytou lavičku (protože v pokoji nechytáme wifi). Asi po hodince přichází Ukrajinec a bez jediného slova pokládá na stůl čtyři stakany a začíná do nich rozlévat. Tato chacha už moc dobrá není, ale taky stála prý jen 3 lari. Zajídáme to dobrým kaki, což je k mému údivu asi nejběžnější ovoce v Gruzii, které se prodává fakt všude. Asi po třech hodinách, kdy už se pomalu začíná stmívat, teprve déšť ustává a my se vydáváme na procházku do města. Jsme asi kilometr a půl od pobřeží, takže to tady vypadá jako průměrně rozbořené gruzínské město se šílenou dopravou. Na pobřeží se ale realita dost mění.
Názorná ukázka toho, proč se nemá vjíždět do křižovatky, pokud není jistota jejího opuštění...
Jsme necelých 20 km od turecké hranice, takže je tu velké množství směnáren.
Park
Začíná nová zástavba.
Pobřežní promenáda
Pobřežní promenáda
Pobřežní promenáda
Pobřežní promenáda
Nábřeží je zajímavé, rozhodně je to nejhonosnější a nejmodernější místo, co jsem v Gruzii viděl, proti rozbořené čtvrti kilometr odsud působí dost šíleným dojmem. Holt přítomnost bohaté ruské klientely toto místo dost přetvořila.
Na konci promenády stojí kovové sochy Nino a Ali (tam až další den) a Alphabet Tower. Ano, vzhledem k tomu, že Batumi nemá žádnou zásadnější zajímavost, si vzali náhodné národní dědictví (abecedu) a udělali jí monument v podobě 130 m vysoké věže.
Alphabet Tower
Alphabet Tower
Casin je tu taky dost
Když dojdeme na konec promenády, už máme pořádný hlad. Nemůžeme narazit na žádný vhodný podnik dlouho narazit, tak se ptáme místních, kteří nás směřujou do podniku Laguna, který ale nacházíme až asi po čtvrtém zeptání se a dalším kilometru v nohou. Laguna je známá specialitou z Batumi – adjaruli khachapuri – místní variantou sýrového pečiva khachapuri. Odlišuje se tvarem a tím, že se na něj ještě před dopečením rozklepne vajíčko a pak se přidá ještě máslo. Za 8 lari se tu dá pořídit malá verze, za necelých 10 velká. Ukrajinci volí jedno malé napůl. My s Pavlem máme opravdu hlad, takže se vůbec nerozmýšlíme a bereme si každý jedno velké (koneckonců, 10 lari za větší jídlo nám přijde normální cena). O to víc jsme překvapeni velikostí toho “malého”, co dostávají Ukrajinci, věřím, že bych se toho najedl a ještě mi zbylo. Na své khachapuri čekáme o něco dýl a jsme šokováni. Tohle nemáme šanci sníst. Zkoušíme to. Po hodině vzdáváme boj a necháváme si to zabalit.
Adjaruli khachapuri
Adjaruli khachapuri
Khachapuri bylo vynikající, ale totálně nás zmohlo. Pěšky se vydáváme zpátky ke guesthousu, po cestě ještě nakupujeme pivo, které s Ukrajinci večer vypijeme, a nějaké drobnosti už domů, přece jen pozítří letíme.
Ráno vstáváme, na snídani si dáváme včerejší khachapuri a vycházíme do města. Moc tu toho není, chceme projít zhruba to, co jsme viděli včera za tmy, k tomu sochy Nino i Ali (které jsme vynechali, protože jsme měli hlad) a vyjet novou lanovkou nad město.
Na ulici v Batumi
Realita v Batumi, když se člověk vzdálí kilometr od luxusního nábřeží
Na ulici v Batumi
Pobřežní promenáda
Pláž
Moderní centrum
Moderní centrum
Zajímavý mrakodrap
Zajímavý mrakodrap
Co vše se tu buduje
Alphabet Tower
Moderní centrum
Moderní centrum
Sochy Nino i Ali - bohužel nefunkční
Výhled na hory za Batumi - včera jsme přes počasí ani netušili, že tam nějaké jsou.
Starší centrum
Na lanovku musíme chvíli čekat, rozjíždí se ve 12, což je zhruba za půl hodiny. Mezitím se dozvídáme, že je úplně nová, zprovozněná v tomto roce. A stojí jen 3 lari. Když dojíždíme nahoru, zažíváme další překvapení. Lanovka slouží opravdu jen jako vyhlídka, horní stanice je ohrazená a ani se nedá vrátit pěšky dolů (nebo kamkoli jinam) – východ z vyhlídky je ohrazen páskou, když ji překračuju (za účelem focení), hned mám za zády ochranku. Výhled je pěkný a horní stanice je pěkně moderní.
Výhled z lanovky
Staré budovy pod lanovkou
Výhled z horní stanice
Stanice lanovky
Na druhé straně už jen kopce
Po návratu dolů dostáváme hlad. S Pavlem navrhujeme restauraci Samikitno, kterou známe z Tbilisi. Během čekání na lanovku nahoru totiž zjišťujeme, že její batumská pobočka se nachází právě vedle stanice lanovky. Na rozdíl od Tbilisi je tu docela prázdno, přesto čekáme asi 15 minut, než si nás někdo všimne (tedy stejně jako v Tbilisi, kde bylo narváno). Když už si konečně chceme objednat, odpoví nám, že je výpadek proudu, tudíž khinkali a pár dalších věcí, co jsme chtěli, nám neudělají. Ale pec funguje, takže khachapuri v pohodě. Hm. Po včerejší večeři (a dnešní snídani) jaksi nechceme sýr ani vidět. Jdeme jinam.
V restauraci Samikitno
Nacházím v LP doporučení na několik dalších rozumných podniků s gruzínskou kuchyní, problém je, že jsou všechny teď mimo sezónu zavřené. Nakonec jeden otevřený najdeme, takže zapadáváme na opečené khinkali, chakapuli a čepovaného Bernarda za skvělou cenu.
Chakapuli
Smažené khinkali
Před restaurací se loučíme. Ukrajinci se plánují přesunout za levnějším ubytováním do nedalekého městečka Kobuleti (o kterém básnili už v Mestii, ale nesehnalo se tam rozumné ubytování) a my se musíme vrátit na guesthouse, vzít si věci a zmizet na maršrutku do Kutaisi.
Zde neobvyklý (římskokatolický?) kostel
Anténa na sloupu na ulici? Co s tím chytá?
Na maršrutkovém nádraží není problém sehnat spoj do Kutaisi. Prý odjíždí za 15 minut, čas ještě dojít na WC. To je větší problém. Maršrutková nádraží na nás působí obvykle jako nejošklivější, nejšpinavější a nejzmatenější částí města vůbec, nejinak je tomu i tady v Batumi. Asi po pěti minutách hledání mě zaráží nápisy v arabském písmu, tak si je přečtu a zjišťuju, že odsud odjíždějí busy do Baghdádu, Erbilu, Dohuku a Kirkuku. Tím se do mé paměti nádraží v Batumi zarývá jako místo, kde je jednodušší sehnat odvoz do Baghdádu než WC, které nacházíme až asi po 15 minutách a 10 dotazech.
Maršrutkové nádraží
Pingback: Gruzie a Arménie | zennie.cz