7. listopad 2013
Ačkoli jsme tento den brzo ráno plánovali vyjíždět do Arménie, nepodařilo se včas zajistit dokumentaci k převozu auta, takže máme zhruba do tří odpoledne čas. Na výběr bylo několik míst, kam by se dalo zajet, např. jeskynní komplex Davit Gareja na hranici s Ázerbajdžánem, ale volíme výlet na ruskou hranici do městečka Stepantsminda neboli Kazbegi. Vede tam z Tbilisi cesta přezdívaná Georgian Military Highway, po které občas do Gruzie jezdí na návštěvu ruská armáda. Vyjíždíme po sedmé hodině ranní.
Výjezd z Tbilisi na dálnici nám přeje šťastnou cestu.
Gruzínci mají asi rádi dálkové návěsti. Do Istanbulu hlásí 1715 km.
Sjíždíme na Vladikavkaz...
Přehrada Zhinvali
Po hodince a půl dojíždíme do městečka Ananuri, kde vím, že má být nějaká pevnost. Shodli jsme se, že zastávky budeme případně dělat na cestě zpátky, nicméně pevnost stojí přímo u cesty a je fakt pěkná, takže rovnou zastavujeme. Komplikaci ale představují toulaví psi, kteří se okolo nás okamžitě sbíhají. Ze začátku je jich asi 5, přibíhají dalši a další. Přestože nevypadají moc nebezpečně, máme z nich dostatečný respekt k tomu, abychom sedli do auta a popojeli kousek dál. I tam za námi hned přibíhají. Vracíme se kousek zpátky po silnici, kde je pěkný výhled z dálky na pevnost a nejsou tam psi, na chvíli vylezeme ven a jedeme dál. Asi o týden později se koukám na obálku průvodce Lonely Planet, který s sebou vezeme, a začínám tušit, že vyfocený objekt je mi povědomý. Vytahuju fotky z pevnosti a ujišťuju se v tom, že je to opravdu ona.
Psi nás obklíčí ještě před výstupem z auta.
A ani popojet o kousek dál a vylézt tam moc nepomáhá.
Pevnost Ananuri z dálky.
Máme hlad, žádná pekárna nikde. Až po čase na jednu narážíme a kupujeme předražené khachapuri za šílených 8 lari. Ale aspoň je dobré, i když sýr je pěkně slaný. A je to velké, Pavel dojídá ještě další den.
Vesničky, kterými projíždíme, jsou dost šílené. Rozpadlé baráky, venku týpek se swastikami na čepici a občas u cesty nějaký rozpadlý zrezivělý tank či obrněný transportér. Krávy na silnicích také neustále dotváří místní atmosféru. Po chvíli se cesta zvedá a stoupá až do průsmyku Jvari, který má něco okolo 2 300 metrů nad mořem.
Místní silnice
Cesta stoupá.
Na jedné z vyhlídek staví kyrgyzské kamiony - to mají domů ještě kus cesty.
Horská krajina
Horská krajina
Ruských SPZ přibývá (a kupodivu také ázerských).
Nedaleko průsmyku Jvari
Nedaleko průsmyku Jvari
Podivná stavba u jedné z vyhlídek
Konečná. Do Vladikavkazu je to asi 30 km.
Městečko Kazbegi je pro nás konečná, dál už je jen ruská (čečenská) hranice, která je průjezdná jen pro občany států SNS. My však míříme nad město, kde je známý kostelík Tsminda Sameba krčící se pod ikonickou hraniční horou Kazbek (5 047 m). Kostelík se jmenuje stejně jako katedrála v Tbilisi, takže až tady zjištuju, že je to ve skutečnosti Svatá trojice. Ke kostelu vede dost šílená cesta, ale dá se to jít pěšky prý za hodinu a půl. Takže plán je dojet tak vysoko, jak to s naším Swiftem bezpečně půjde, a zbytek dojít. Samozřejmě hned po příjezdu do města si nás všímají místní taxikáři s terénními auty a jeden za námi vyjíždí a hned nabízí, že nás sveze, a směje se našemu autu a vysvětluje, že je tam chujova daroga. Mluví na nás vtipnou směsí ruštiny a polštiny s občasnou frází nebo slovem v angličtině či španělštíně. Cena je dost vysoká, podaří se nám srazit jen 10 lari (s tím, že nejsme Američani), když se snažím smlouvat dál, ptá se mě, jestli jsem Žid. Nakonec teda bereme za 30 lari odvoz nahoru. Parkujeme auto a přesouváme se do jeho staré obité terénní Lady s ruskou poznávací značkou. Náš řidič se jmenuje Vasil a kromě auta ještě vlastní malý penzion, kde nám nabízí ubytování (a ukazuje česky psané reference od předchozích dobrodruhů). Na netu pak na něj dohledávám smíšené informace, že je opravdu hodně na prachy, ale co, zásadněji se nás to nedotklo.
Vasilova reference
Vasilova kára
Cesta nahoru je opravdu hodně vtipná a jen za ten zážitek to za ty peníze stálo. Hned po chvíli poznáváme, jak vypadá očeň chujova daroga a je nám jasné, že více než 200 metrů dál bychom s naším autem neujeli.
Šílená cesta
Šílená cesta
Vasil
Vasila místní terén netrápí a i přes hluboké díry to valí neustále plnou rychlostí a ještě předjíždí pomalejší auta (v místech, kde bych nečekal, že se vůbec vejdou dvě auta vedle sebe. A po každém riskantnějším úkonu se pokřižuje, občas dodá “don’t worry, be happy, Vasili Schumacher”. Před příjezdem mi strká do ruky 20 lari, abych mu pak dal 50. Zjevně je to “oficiální” kartelová cena a nechce, aby jeho kolegové viděli, že nás vezl za méně.
Vasilova kára a Kazbek
Údolí pod Kazbekem. Za ním se rozkládá Severní Osetie.
Kostel Svaté Trojice
Výhled na městečko Kazbegi. Za horami se nachází Čečensko.
Kostel Svaté Trojice
Zpátky jdeme pěšky. Sestup je dost šílený, strmý. Až do města nám to trvá asi hodinu.
Ještě jednou pohled nahoru
Sestup
Mají tu vše, co je třeba k přežití v Gruzii!
Rozbořené domky v Kazbegi
Nasedáme do auta a jedeme zpátky do Tbilisi. Po cestě už stavíme jen u podivných pramenů, kterých jsme si z nějakého důvodu po cestě sem nevšimli.
Osamělá strážní věž
Podivné prameny
Zpět v Tbilisi. Sanitka troubí, houká, bliká - bez šance, nikdo ji nepustí.
Okolo půl čtvrté přijíždíme do central Tbilisi a parkujeme na přecpaném parkovišti, nejde to jinak než za současného zablokování dalších aut, takže Pavel čeká, já běžím do půjčovny kvůli vyzvednutí papírů k převozu auta do Arménie. Slečna už o nás ví a ptá se mě, jestli jsme naplnili nádrž – samozřejmě že ne, auto ještě nevracíme. Prý budeme muset, protože z nějakého důvodu nemohli vyřídit papíry k převozu našeho Swifta, takže dostaneme nové auto. Instruuje mě, kde najít benzinku, takže sedáme do auta a jedeme, Pavel mezitím vypráví, že naši situaci řešil s hlídačem parkoviště, který mu odpověděl, že možná dostaneme mrňavou Kiu, která se tam před chvílí objevila – má totiž arménskou SPZ. Tankujeme plnou a vracíme se do půjčovny, hlídač se na nás hned vrhá a vysvětluje, že mu máme dát klíč od auta, že je domluvený se Salome (což je tím pádem druhá Gruzínka, jejíž jméno známe a současně druhá Salome, po seznámení s dalšími máme pocit, že se takhle jmenují úplně všechny). Vzápětí pochopíme, jak parkoviště funguje. Je malé, a tudíž auta parkují tak, že se vzájemně blokujou, což vůbec nevadí, protože klíče se vždy nechávají hlídači, který v případě potřeby s autem přeparkuje (vlastně asi celý den nedělá nic jiného). Když se za 15 minut vracíme, naše auto je úplně jinde. Takže toto místo dostává přezdívku tetrisové parkoviště.
Pavel platí 30 dolarů za papíry k převozu auta do Arménie – evidentně je to plná moc, jenže je napsaná v gruzínštině, která je opatřená úředním překladem do ruštiny. Chytré, kdyby se dokument vystavil rovnou rusky, mohlo to stát o 25 dolarů míň a mohlo to být vyřízené na místě. Depozit zkouším platit znovu svojí kartou, která stále z neznámého důvodu nefunguje, tak nám nechávají auto bez depozitu. Vracíme se na parkoviště, naštěstí nedostáváme Kiu, ale Yarise. Přehazujeme věci z jednoho auta do druhého, loučíme se a mizíme směr arménská hranice.
Kvalitní pneumatiky
Pingback: Gruzie a Arménie | zennie.cz