Tbilisi – cesta a start v hlavním městě

I na podzim 2013 po návratu z Asie jsem si chtěl vymyslet nějaký krátký výlet na oddech. Teoretické návrhy padaly postupně na Kyrgyzstán, Írán, pak jsem se nechal zlákat na levné letenky na nových linkách do Wizzairu a s Pavlem jsme koupili letenku z Budapešti do Baku, o 12 dní zpátky zpět z gruzínského Kutaisi do Katowic. Plán byl projet z východního Ázerbajdžánu do západní Gruzie, bohužel ne vše šlo tak snadno, jak jsme si představovali.

Zhruba tři týdny před odletem jsme se se všemi vyžadovanými papíry k vydání víza vydali na ambasádu ve Vídni. Kvůli zácpám, bloudění a objíždění rakouské dálnice se nám cesta protáhla na většinu dne. Samotné vyřízení na místě trvalo asi 30 sekund, během kterých nám bylo dost rázným a nepříliš přátelským způsobem sděleno, že tady nám vízum nikdo nedá a bavit se s námi nebude. Musíme do Prahy.

Informace, které jsem měl o získávání ázerbajdžánského turistického víza, byly dost omezené. Věděl jsem, že Slováci ho ve Vídni dostávají bez problémů, na webu ambasády jsem nenašel o tom, že by na tom Češi měli být jinak, navíc byla jasně uvedena cena pro české občany, takže zamítnutí žádosti bylo dost nepříjemné překvapení. Následující vidina byla jet do Prahy, to však obnášelo mnohem více komplikací. Zaprvé dojíždění do Prahy pro nás bylo dost časově nevýhodné, zadruhé pražská ambasáda na rozdíl od vídeňské vyžaduje zvací dopis, který agentury vydávají za částky pohybující se mezi 1 000 a 5 000 Kč. Samotné vízum stojí taky dost nepříjemných 60 EUR, takže po diskuzi pár dní po neúspěšné cestě do Vídně jsme se vzhledem k vidině mnoha utracených peněz a času rozhodli raději investovat 350 korun do nové letenky do Kutaisi a Ázerbajdžán nahradit výletem do Arménie.

Cesta z Kutaisi až do Arménie je ale dost dlouhá, takže až po koupení nové letenky jsme si uvědomili, že tolik času nemáme a hlavně nebudeme stíhat zajet až do vzdáleného Náhorního Karabachu, o kterém jsme uvažovali. Nakonec padla volba strávit většinu času v Gruzii, ale udělat si výlet do Arménie, a to autem. Půjčovny v Gruzii jsou dost drahé a většinou nedovolují vyvézt auto do Arménie, když ano, chtějí za toto povolení částku okolo 80 USD. Podařilo se nám ale sehnat jedno auto, které vyvézt šlo, bylo za dobrou cenu a nemělo omezený počet najetých kilometrů (omezení u některých půjčoven v podobě 50 km na den jsou opravdu směšná). Takže nakonec auto zabookováno na tři dny, vyzvednutí večer a návrat o tři dny později ve tři odpoledne (později nešlo), takže celé dva dny v Arménii. To je předběžný plán. Dalším orientačním bodem v našem plánu byl přelet z Tbilisi do Mestie plánovaný na pondělí po návratu z Arménie, ale o tom až později. Jinak nemáme zařízeno nic kromě rezervace hostelu na první noc v Tbilisi.

4. – 6. listopad 2013

Z Brna vyjíždíme oba vlakem směrem na severní Moravu den před odletem večer. Z pyrzowického letiště totiž odlétáme v 06:15 ráno, myšlenku přespat na letišti jsem zahodil, když jsem zjistil, že TigerExpress operuje z Ostravy noční spoj s odjezdem ve 3 ráno. To je akorát, takže večer trávím doma, ve 2 se necháme odvézt autem do Ostravy a zanedlouho už poprvé jedu po nově (téměř) dokončené dálnici spojující Ostravu s Katowicemi. Trochu dražší, ale o mnoho pohodlnější cesta než se hrkat přes Český i Polský Těšín a centrum Katowic. Ve čtvrt na 5 už čekáme na letišti. Letadlo do Kutaisi je kupodivu plné. A plné Poláků, nepostřehl jsem za celou cestu nikoho, kdo by mluvil jiným jazykem.

Do Kutaisi letíme zhruba tři hodiny, vzhledem k tomu, že jsem po cestě do Katowic vůbec nespal (a noc předtím dost málo), celý let prospím, budím se ve chvíli, kdy pod sebou vidím Černé moře a Kavkaz. Na Kavkazu jedna hora velice vyčnívá, fotím a pak podle fotek na netu zjišťuju, že je to opravdu Elbrus, jak jsem si myslel.

Elbrus

Letiště v Kutaisi je nově rekonstruované. Malé, ale moderní a pěkné. Úplně nově je otevřena na příletech směnárna. Poláci před námi chtějí měnit, ale jsou z nějakého důvodu posláni pryč. Jdeme na řadu my a měníme bez problémů, zjišťujeme, že Poláky před námi posílali nejdřív na imigraci (a pak je dovedli zpátky ke směnárně), proč, netušíme. Měním 30 eur na přežití prvního dne a dopravu do Tbilisi, kde doufám v lepší kurz.

Přistání na letišti v Kutaisi

Nové moderní letiště v Kutaisi

Letiště v Kutaisi leží přímo u hlavní tepny spojující Batumi (a potažmo Turecko) s Tbilisi, takže se hned před letištěm prý dá snadno zastavit maršrutka jedoucí až do Tbilisi. V příletové hale je ale (asi čerstvě, nedočetl jsem se o něm) stánek, kde se prodávají lístky do Kutaisi, Tbilisi a Batumi za cenu, která byla ještě o něco nižší, než jsem slyšel, že doprava do Tbilisi stojí, takže kupujeme (dá se platit i kartou) a za 10 minut už nastupujeme do maršrutky a uháníme na Tbilisi. V centru Kutaisi vyhlašuje řidič pětiminutovou (ve skutečnosti je z ní asi patnáctiminutová) přestávku na nákup khachapuri (chleba plněný bílým sýrem) a výměnu peněz ve směnárně.

Sbírka peněz na cestě

Naše první pekárna, zkoušíme místní khachapuri, tady zrovna nic extra.

Další zastávka je asi za dvě hodiny na oběd. Stavíme u nějaké jídelny, hlad nemáme, takže asi půl hodiny čekáme a procházíme se po okolí. A zjišťujeme, že jsme stále obklopeni Poláky, nikdo jiný v naší maršrutce nejede.

Místní jídelna

Prague? o_O

Do Teheránu už jenom 1290 :) Ale tam až na jaře...

Po celkově asi čtyřech hodinách cesty dojíždíme na autobusové nádraží Didube v Tbilisi. Přidává se k nám Polka Gosia, která seděla v maršrutce vedle Pavla, a společně hledáme stanici metra. Kupujeme čipové karty (2 lari) a hned je dobíjíme (já taky 2 lari, jedna jízda prý stojí 0.5 lari). Popojíždíme asi 20 minut metrem do centra na Náměstí Svobody, Gosia má hostel poblíž našeho, takže jdeme nejprve s ní a dohadujeme se, že by s námi mohla za pár dní jet do Arménie a mohli bychom se podělit o náklady na auto. Když dojdeme na hostel, jsme už značně unavení, takže trochu spočnem a asi po hodince vyrážíme krátce do města. Na večeři si necháváme doporučit podnik, ale pak ho nemůžeme najít, a tak skončíme v náhodném podniku na první ochutnávce khinkali, taštiček plněných masem.

Náměstí Svobody

Regál plný vodky nesmí chybět v žádné restauraci

Místní pivo Mtieli - nic extra, ale pít se to dá.

Večer jdeme spát brzo a dospáváme šílený deficit z předchozího dne, takže se vyhrabeme z postele až někdy v 11. Na programu máme projít si Tbilisi. Vyrážíme směrem k náměstí Maidan, v jehož blízkosti nasedáme na lanovku (1 lari) vedoucí k pevnosti Narikala.

Ulice starého Tbilisi

Slušný sortiment vodky je všude.

Ten už tam asi parkuje dlouho...

Policejní páska jakožto způsob ohrazení parkoviště (kdo chce vyjet, musí pásku odmotat)

Policie je tu všudypřítomná, stejně tak i babušky.

Arménský kostelík

Víno je jedna z věcí, která Gruzii proslavila po světě.

Gruzínský stereotyp

Kostel Metekhi

Žigul nabízející všemožné exkurze po okolí

Moderní most

Výhled z lanovky

Výhled na Tbilisi od pevnosti Narikala

Pojízdné nalévárny jsou tu dost rozšířené.

Socha shlížící na město

Televizní vysílač v noci bliká dost šíleným způsobem.

Pevnost Narikala

Kostelík v pevnosti

Z pevnosti sbíháme dolů pěšky a dále pokračujeme ke katedrále Tsminda Sameba – Svaté trojice. Trochu bloudíme v uličkách, ale nakonec najdeme.

Po cestě ke katedrále

Katedrála Tsminda Sameba

Z katedrály už rychlou chůzí vycházíme ke stanici metra Avlabari a přejíždíme o dvě stanice dál. Chceme ještě projít hlavní třídu Rustaveli, ale za hodinu a něco už musíme vyzvedávat auto v půjčovně, jejíž přesnou polohou si nejsme jisti. Na stanici metra nás dostává хватайка, automat, ze kterého se většinou tahají nějací plyšáci, tu jsou to ale cigarety.

Хватайка

Metro je správně hluboko, jak je v postsovětských státech zvykem.

Babušky na stanici Rustaveli

U stanice Rustaveli

Pouliční prodej na třídě Rustaveli

Na zastávce si moc nepočteme...

Rustaveli

Budova parlamentu, který se ale před rokem přestěhoval do futuristické stavby na louce za Kutaisi

Náměstí Svobody

Trochu zácpa

Po projítí třídy Rustaveli jdeme zpátky dolů k řece, kde nacházíme půjčovnu. Celý proces je o hodně komplikovanější, než jsme čekali. Auto svojí kartou zaplatím bez problémů, platba depozitu už neprojde ani mojí ani Pavlovou kartou. Hotovost neberou. Volám do své banky v ČR, kde mi poradí navýšit limit. Prý to ale bude fungovat už druhý den. Půjčovna navrhuje, ať si auto vezmeme a druhý den v 9 přijdeme zaplatit depozit. To se nám nehodí, protože někdy v 6 chceme vyjíždět do Arménie. Tak prý, že nám to půjčí bez depozitu. Ještě se ale pro jistotu ptám, jestli jsou potřeba nějaké extra papíry na převoz do Arménie. Jsou, stojí 30 dolarů a budou až zítra odpoledne. Další komplikace, protože to, že chci auto vyvézt do Arménie, jsem jasně napsal v rezervaci auta, takže papíry mohly být dávno připravené. Takže spontánně měním plán. Chtěl jsem v poslední den vrácení auta udělat jen menší výlet po Gruzii, ten přesouváme na zítřek, po něm se vrátíme do Tbilisi a pojedeme do Arménie, kde zůstaneme dvě noci místo jedné. Takže vlastně o nic nepřijdeme.

S autem popojíždíme o kousek výše a dáváme si večeři, Pavel si dá šašlik, já ostri, něco připomínající guláš. Pak se rozhodnem den zakončit výjezdem k šileně blikající televizní věži, od které je výhled na celé město.