Mestia – sovětským vrtulníkem mezi vrcholy Velkého Kavkazu

11. listopad 2013

Dnes nastává den, na který jsem se poměrně dlouho těšil. Přesouváme se do Mestie, malého městečka v údolí pod vrcholky Velkého Kavkazu. A jelikož jsem na jednom fóru dostal pár týdnů před odletem tip na nově otevřenou leteckou linku mezi Tbilisi a Mestií, která stojí jen 50 lari (oproti 30 lari za 12 hodin trvající jízdu maršrutkou), začal jsem po této možnosti pátrat a ještě z ČR se mi podařilo zarezervovat dvě místa.

Proč jsem se tolik těšil? Nejen, že nám to ušetří hromadu času, ale je to unikátní příležitost. Před pár lety tuto linku létalo za 75 lari ATR, které bylo půjčené od soukromé kanadské společnosti, která ale letadlo chtěla zpět, takže zhruba dva roky nebyla v provozu. V září tohoto roku byla linka obnovena, ale místo malého letadla ji začali lítat sovětským vrtulníkem MI-8. A co víc, cena ještě klesla na 50 lari, necelých 600 Kč, což je za 250 km dlouhou trasu bezkonkurenční cena. Na internetu jsem vypátral, že tento stroj v Gruzii vlastní jen armáda, tudíž jsem předpokládal, že je cena tak nízko proto, že se vrtulník používá k zásobování odlehlé horské oblasti a přeprava pasažérů je jakýsi vedlejší produkt. Když jsem ale ve vrtulníku nic jiného než naše zavazadla neviděl, pátral jsem dál a zjistil jsem, že vláda linku dotuje jakožto podporu bydlení v horských oblastech. Což je trochu ironické, když jsem v celém vrtulníku kromě posádky napočítal dva místní.

Nevýhoda této linky je, že létá jen v dobrém počasí a v zimě je prý běžné, že se ruší i více než polovina letů. A létá jen 2x týdně: v pondělí a v pátek. V případě zrušeného letu se přesouvá na další den s dobrým počasím, takže počítáme, že kdybychom měli letět o den později, poletíme, ale o dva dny později už by to nemělo moc cenu, protože bychom přiletěli do Mestie a šli rovnou shánět odvoz do Kutaisi na letiště.

Večer před odletem tedy zjišťujeme od slečny na hostelu informace o letu: teprve teď se dozvídáme, kdy nám to vůbec letí (prý okolo 11 ráno), takže máme vstát okolo 8 a přijít za ní, aby zavolala na letiště, jestli je dneska dostatečně dobré počasí. Provádíme, vstáváme v 07.30 a balíme. Za chvíli jdeme za slečnou, ať nám zavolá na letiště. Zjišťuje, že to “asi” poletí. Fajn. Venku je takový trochu zlověstný opar, ale nevypadá to zase nijak hrozně ani nefouká. Máme ještě asi 20 minut času, než přijede objednaný taxík, tak jdem ještě sehnat pekárnu.

Z balkonu na hostelu - ptáme se, co je ta obrovská budova na kopci nad městem, která vypadá jako nemocnice či výzkumný ústav. Je to dům premiéra.

Na letiště nás veze taxík, kterému na přístrojové desce bliká upozornění, že před 29 800 kilometry měl jít na servisní prohlídku a nefungují mu světla – tady nic zvláštního. Cesta trvá zhruba půl hodiny, takže na letišti jsme zhruba hodinu a půl před odletem. Na odletové informační ceduli mezi Moskvou, Minskem, Baku, Almaty, Istanbulem a Baghdádem najdeme i Mestii, ale žádné podrobnější informace tam nejsou. Ptám se na dvou check-in přepážkách, kde se odbavit do Mestie a dvakrát dostávám odpověd typu nevím (a nezajímá mě to). Nakonec se od personálu u bezpečnostní kontroly dozvídám, ať ještě čekáme, že není vypsán, jak bych to hodinu před odletem čekal. Dočkáme se, zhruba v 10:25 se otevře check-in na odlet v 11:00. Jsme trochu nervózní, protože všichni mají papírové letenky, my nemáme nic. Po příchodu na řadu nás posílají do druhé fronty, kde naši rezervaci opravdu mají, takže platíme 50 lari za letenku, dostáváme potvrzení a vracíme se do původní fronty na odbavení zavazadla a pro boarding pass.

Je to tam.

Na check-inu se naráz objevuje banda cizinců. Jak jsem říkal, přestože je linka v provozu proto, aby vláda podporovala bydlení v horských oblastech, místní jsou tu dva. Zbytek z drtivé většiny Poláci. Po odbavení jdeme na vnitrostátní odlety, kde ještě asi 5 minut čekáme, než přijde všechen personál zajišťující bezpečnostní kontrolu. V odletové hale mě někdo zdraví, zjišťuju, že to jsou Poláci, kteří evidentně přiletěli z Katowic s námi. I když je v tuto chvíli na letišti pěkně hnusně (šedo a trochu kape), dozvídáme se, že jsme měli pořád štěstí, protože dnes je pondělí, oni měli letět v pátek, ale let byl zrušen a po hnusném počasí i v sobotu byli přebookování až na pondělí, což pro ně znamená, že po příletu do Mestie jdou hned shánět maršrutku do Kutaisi, protože jim to zítra ráno letí domů. Po chvíli čekání pak nastupujeme na autobus, který nás odváží k vrtulníku. Nastupujeme. Naše krosny už nás čekají uvnitř. Měl jsem trochu strach, jestli se vůbec budou odbavovat, protože jsem si nemyslel, že by vrtulník měl nějaký zavazadlový prostor a zároveň jsem nechtěl na případné bezpečnostní kontrole přijít o tekutiny, které jsem v krosně měl (konkrétně arménský koňak Ararat).

Náš stroj

Kokpit se zavírá až asi 50 metrů nad zemí ve chvíli, kdy posádku přestanou bavit neustále mlátící dveře.

Někde nad Gori

Svůj první let vrtulníkem si užívám, je to super. Stoupáme pomalu, letíme na Mtshketu a Gori. I když nejkratší cesta do Mestie vede přes Jižní Osetii, té se vyhýbáme, táhneme se podél osetinské hranice, ve chvíli, kdy se stáčí na sever, my ze západního směru točíme na severozápad do hor. Výhled na zasněžený Kavkaz v pozdějších fázích letu je nádherný. Asi hodinu a čtvrt po odletu přistáváme na novém (2009) letišti Queen Tamar za Mestií.

Bezpečnostní instrukce jen v gruzínštině

Kavkaz

Kavkaz

Uvnitř vrtulníku

Náhodná vesnička mezi horami

Přiletáme do údolí, kde se skrývá Mestia.

Po příletu ještě nastává čas na pokec s posádkou a focení v kokpitu, se kterým nemají problém. Venku chci vyfotit vrtulník, načež po mě hned řve ochranka letiště. Ta je vzápětí seřvána posádkou vrtulníku a posádka se fotí i s námi.

My a posádka

Letiště

V podstatě celý terminál

Letiště je pár kilometrů za Mestií, jelikož podle mé mapy je to do našeho guesthousu asi 2 km, ani se nepokoušíme zařizovat nějaký odvoz a pěšky se vydáváme do vesnice. Tam se ale ukazuje, že je guesthouse na mapě zaznačený špatně, nejen, že je o kus dál, ale ještě nás zcela zbytečně vede do postranních zablácených oklik. Takže guesthouse nacházíme asi až po pátém Pavlově dotazu na místní.

Pohled na Mestii od letiště

Pohled zpět k letišti

Zablácené cesty

Po vesnici se prohánějí prasata.

Když konečně guesthouse najdeme, ubytováváme se (a ze silniční cedule zjišťujeme, že od letiště jsme ušli okolo 4 km). Podle Hostelworldu máme mít v ceně plnou penzi za 25 lari, což se ukazuje jako špatná informace, stejně jako mapa. Je po nás vyžadováno 20 lari za ubytování a 10 lari za každé jídlo. Nakonec se dohodneme, že zůstaneme dvě noci (to jsme doteď neměli naplánováno), zítra vyrazíme někam na celodenní výlet, před ním se posílíme snídaní, po něm večeří, ale dnešní večeři a pozítřejší snídani si ponecháme ve vlastní režii, ostatně jednu restauraci jsme viděli kousek od guesthousu a nevypadala špatně ani draze. Ještě se radíme, kam můžeme vyjít. Na zítřek nám doporučují buďto výšlap ke kříži (6 hodin) nebo k ledovci (8 hodin), na dnešek nám doporučují zajít do etnografického muzea (Mestia je totiž centrem regionu Svanetie, kde žije etnikum Svanů, odlišné, byť příbuzné Gruzíncům), což nezajímá ani mě, ani Pavla, takže prostě na dvě hodinky odpočineme na pokoji a pak vyrážíme projít vesnici.

Když dojdeme do informačního centra, abychom si vzali nějakou mapu (která by se nám hodila na zítřek, ale ideálně i na dnešek, abychom věděli, kam můžeme vyběhnout na blízký kopec), je tam totálně prázdno, i když je otevřeno, počítač u přepážky je zapnutý. Bereme pár prospektů (vše užitečně vypadající je jen v gruzínštině), nakonec přichází paní, klademe jí pár dotazů, ale odpovídá s totálním nezájmem. Každopádně jsme zjistili, že cesta vedoucí do Ushguli (vesnice 50 km dál v horách, kde cesta končí, tam to bohužel nestíháme) pěkně stoupá nad město a mohl by odtud být pěkný výhled. Přestože je Mestia ve Velkém Kavkazu, je obklopena menšími kopci, které stíní výhled na sněhem zapadané štíty. Kus nad městem je pak sjezdovka s lanovkou. ale vzhledem k tomu, že tu není žádný sníh (což mě překvapilo, už jsem v listopadu čekal opak), nečekám, že pojede. Ale nebylo by špatné aspoň kousek vyjet. Kousek dál za lanovkou jsou na mapě zaznačené nějaké kostelíky, odkud by taky mohl být pěkný výhled.

Za Mestií

Stoupáme

Pěkný sesyp

Jelikož jsou už skoro čtyři odpoledne, navrhuju, že bychom mohli něco stopnout. Pavlovi se do toho moc nechce, takže ujdeme asi 3 km za vesnici do kopce, ale výhled se pořád odkrývá pomalu. Když se Pavel nechá přesvědčit, aby někoho ukecal, ať nás vezme (já rusky bohužel nevládnu), strašně dlouho nic nejede a vidíme, že bychom to museli brzo otočit, je pozdě a ke kostelíkům je to ještě asi 6 km. Nakonec jede auto, tak ho zastavíme a ptáme se, jestli nás vezme ke kostelíkům. Prý ne, jede k lanovce. Tak jestli můžem s ním aspoň tam. Souhlasí, nastupujem a uvnitř potkáváme slečnu, kterou už známe. Letěla s námi vrtulníkem. A na sedačce vepředu vzápětí postřehneme jejího přítele. Jsou z Ukrajiny.

Dojedeme k lanovce, která samozřejmě nejede, tak se jí ptám, co tady plánujeme dělat (jelikož výhled do okolí je zrovna cloněn stromy). Odpovídá, že přece jedeme nahoru. Jak? Že neví, prostě pojedeme. Řidič našeho auta sežene nějakého chlapíka a po minutě dohadování se lanovka rozjíždí. Ještě mu prý musíme zaplatit. Vzhledem k tomu, že lanovku rozjíždí jen pro nás, se bojíme, aby to nebyla nějaká šílená částka, doufáme, že se vejdeme do 10 lari. Ptáme se kolik – 3 lari. Vynikající.

Lanovka

Lanovka vypadá sice trochu divoce, ale bezpečně nás doveze až nahoru a výhledy za to opravdu stojí.

Z lanovky

Chata nahoře

Nahoře si dáváme krátkou procházku po okolí. Je tu chata, u které sedí banda lidí nad flaškou Nemiroffa. Vtipné. Ráno vyjet nahoru, celý den strávit nad lahví vodky pod nádhernými horami a zase pak sjet dolů asi má něco do sebe. K partě se přidává chlapík obslující lanovku, když ji po našem příjezdu vypne. Když si pak aranžuju prázdnou flašku vodky na stole do fotky, někdo mi poklepe na rameno a podává mi stakan. Tak taky ochutnáme a zjišťuju, že Nemiroff stále patří mezi mé oblíbené vodky. Výhledu dominuje hora Ushba vysoká 4 710 metrů – prý nejnáročnější výstup v Gruzii. Prý by také měl jít vidět Elbrus, něco podobného vidíme, ale nemůžu prověřit, že je to on, jelikož jeho specifický dvojvrchol zůstal skrytý v mracích.

Pohoda pod Ushbou

Pohoda pod Ushbou

Pohoda pod Ushbou

Okolí (Elbrus?)

Okolí (Elbrus?)

Okolí

Okolí

Asi po půlhodině máme dost, takže od flašky vodky zvedáme chlapíka a necháváme si zapnout lanovku.

Ještě výhled na Mestii, letiště a horu Ushba

Dvouvrchol Ushba

Po příjezdu dolů přispíváme Ukrajincům na auto a domlouváme se na zítřek. Taky chtějí k ledovci, nicméně mají domluvené auto za 30 lari, což by nebylo špatné podělit čtyřmi za to, že ušetříme půl dne cesty pěšky (aspoň to je naše představa), takže si dáváme sraz v 9 před informačním centrem. A s Pavlem míříme na večeři. Tentokrát volíme lilek s pastou z vlašských oříšků (evidentně oblíbený gruzínský předkrm; ačkoli lilek miluju, tenhle mi úplně chuťově neseděl), nějaké maso s brambory (až příliš obyčejné) a jistotu v podobě khachapuri. Dneska tedy žádná sláva. Nakupujeme pivo na večer, vodu na zítřek a jdem spát.

Strážní věž specifická pro celou oblast Kavkazu - ve Svanetii jsou jich ale stovky.

V restauraci

Večeře