Ráno nás čeká vstávání ještě za tmy. Autobus jede krátce po sedmé, majitel “hotelu” nejprve aktivně slibuje, že nás tam zaveze, takže na něj spoléháme, nakonec zjišťuje, že jedna tibetská rodinka míří na stejný autobus jako my, takže naráz tvrdí, že rodinka s námi dojde pěšky, takže odcházíme v solidním spěchu. Autobus už je přistavený a naštěstí topí… trochu. Jelikož je poloprázdný, rozsedáme si po jednom a zaujímáme neobvykle místa v uličkách, protože na nich není tak nesnesitelná zima. Do městečka se správně soudružským názvem Hezuo (“spolupráce”) jedeme necelé tři hodiny. Po asi půlhodině od odjezdu začíná svítat a námraza na okně postupně taje.

V Hezuo je pořádná zima. Asi největší za celou dobu. Odhadem něco mezi -10 a -15 °C, ale je to hnusná, vlezlá, nepříjemná zima. Dozvídáme se, že musíme přejet na druhé autobusové nádraží. Prý by tam měl jezdit nějaký bus z hlavní cesty. Nacházíme zastávku, na ní dokonce i číslo busu, ale dlouhých deset minut nejede žádný, tak rozhoduju, že pokud nepřijede do pár minut, jedeme taxíkem – což je v pěti lidech dost nepraktická varianta (o peníze tolik nejde), ale lepší než mrznout. Nakonec bus přijede a je to asi nejrozpadlejší vozidlo, co za celý výlet potkáváme, dívíme se, že těch zhruba 5 kilometrů (velice pomalu) ujede. Chceme si koupit snídani, ale uhání nás, že bus do Xiahe jede za pár minut, tak musíme ještě hodinu počkat. Zhruba v polovině cesty je interiér autobusu vydýchán dostatečně k tomu, aby se nám přestalo kouřit od úst.

V Xiahe ubytování předem zařízené nemáme. Chceme bydlet někde poblíž hlavní atrakce, kláštera Labrang, který je zhruba kilometr od autobusového nádraží. Přes mobil nacházím jeden hostel tím směrem, tak se vydáváme ho najít, což nám chvíli trvá, ale zadaří se. Bohužel špatná zpráva, nemají licenci na ubytování cizinců. Což je velká škoda, protože hostel vypadá velice příjemně a majitel, se kterým se na pár minut zapovídám, je velice sympatický. Někde moc ubytovávání cizinců neřeší, někde mají zjevně větší strach z policie a postihů, což je zrovna tady, takže nezbývá než to respektovat a poptat se pana majitele na doporučení jiného podniku, které nám posléze dává. Druhý hostel téměř naproti od kláštera nacházíme po deseti minutách a za 35 kuaiů na osobu se ubytováváme v soukromém pokoji. Vypadá to tady dobře a hlavně je dole tibetsko-čínská restaurace, která je, jak zjišťujeme později, doporučená v Lonely Planet. A konečně dobrá zpráva, mají máslový čaj. Ale na ten si počkáme do večera, po rychlém obědě vyrážíme směr klášter Labrang.

Labrang je jeden z nejznámějších tibetských klášterů, je to vrchní klášter školy Gelugpa a údajně nejvýznamnější tibetský klášter mimo Tibetskou autonomní oblast.

Jelikož jsme tady mimo sezónu, opět je těžké tady narazit na Číňana, o Evropanech ani nemluvě. Xiahe je plné tibetských poutníků, kterých je tu ale opravdu hodně. A navíc nás dnes ani ta zima netrápí, sjeli jsme zhruba o kilometr níž, je tady tudíž o kus tepleji a hlavně je prostě krásně. Modrá obloha tvoří nádherný kontrast s pohlednými kopci a budovami kláštera. Procházíme se klášterem, který je tvořen jak spoustou velkých a okázalých budov, které poutníci obcházejí dokola, tak i strohých chatrčí, které zjevně tvoří obydlí poutníků.

Po chvíli procházíme k zadní (severní) části, kde pozorujeme spousty lidí obcházet kóru – poutní pěší okruh kolem kláštera, který měří okolo tří kilometrů. Pak procházíme dál k západní straně kláštera.

Přemýšlíme, co dál. Chtěli jsme si taky projít kóru, ale to bychom se vraceli po dost podobné cestě. Pak zjišťujeme, že je tady ještě jakási “vnější kóra”, která vede okolo kláštera po vrcholcích okolních kopců. To vypadá lákavě, ale nevíme, jestli to stihneme, abychom po kopcích nebloudili potmě. Ještě totiž chceme skočit na jednu pagodu, která je přístupná za poplatek (kromě ní jsme neplatili nic, zjevně kvůli tomu, že není sezóna) a nabízí pěkný výhled na klášter.

Původně jsme přišli z čínské čtvrti města, dál za klášterem se rozléhá tibetská čtvrť. Kromě toho je tady ještě huiská čtvrť. Kromě Číňanů a Tibeťanů tady žije nezanedbatelný počet muslimského minoritního etnika Hui.

Pokračujeme do tibetské čtvrti. Co se týče cesty na vnější kóru, máme velice vágní popis, v podstatě “rovně a u cedule doprava”, takže není divu, že ho nemůžeme najít. Na kopcích vidíme něco, co vypadá jako zábradlí, tak se snažíme vylézt k němu, od čehož nás nakonec odrazují místní děti, které nám gestikulují (čínsky neumí), že tudy ne. Ostatně je tady nějaký výběr kamzíků a nevypadají úplně vesele. Nakonec zjišťujeme, že ono “zábradlí”, za kterým jsme šli, je právě ohrada výběhu.

Nakonec vypadáme dostatečně ztraceně na to, aby místním došlo, co hledáme, a patřičně nás nasměrujou. Míříme na kopec po pěšince a když docházíme ke starým ruinám, které jsou zmíněny v průvodci, víme, že jdeme dobře.

Za ruinami se dostáváme na hřeben a dále pokračujeme víceméně po rovince. Otvírá se nám krásný výhled na celý Labrang a vlastně celé Xiahe.

Scházíme do města dřív, než jsme čekali, ještě se ani nezačalo stmívat. Vydáváme se tedy do čínské čtvrti nakoupit nějakou svačinu na zítra. A na pivo samozřejmě. A pak na večeři a konečně na máslový čaj. Dáváme velkou poradu ohledně programu. Rezervní den, co jsem měl v programu kvůli krizovému přesunu z Jiuzhaigou na sever, nebyl nakonec potřeba, a teď nám přebývá, takže zvažuju, jestli se nezdržet v Xiahe a okolí. Nakonec se ale rozhodujeme, že Tibetu bylo dost (a ne že by se nám nelíbil) a chce to změnu, takže pojedeme dál. Následující den nás tedy čeká zhruba 700km přesun…

Na hostelu nás čeká ještě jedno zajímavé překvapení. Ptám se, kde je sprcha, dostávám strohou odpověď, že není. To jsem tedy nečekal. Na celém hostelu jsme totiž opravdu sprchu nenašli, jedině místnost s několika umyvadly, která je prosklená a do oken je výhled z celého patra :) Jelikož jsme bez sprchy už pěkných pár dní, nějakou hygienu by to opravdu chtělo, takže pátrám dál a zjišťuju, že přes ulici jsou veřejné umývárny. Jelikož víme, jak vypadají čínské veřejné WC a podobně, jsme docela skeptičtí, ani nevíme, jestli jsou to individuální sprchy nebo společné koupele, tak trochu váháme. Ale nakonec se rozhodneme jít a stojí to za to – za 7 kuaiů krásná čistá sprcha :)

Langmusi je tibetské městečko na hranici provincií Gansu a Sichuan. Tibetsky se jmenuje Taktsang Lhamo, ale na rozdíl od tibetského názvu Zoige jsem se s ním skoro nesetkal. Městečko je známé především dvěma významnými tibetskými kláštery. Jeden z nich se nachází v sichuanské části města, jeden naopak v Gansu. Dvě strany města od sebe odděluje říčka. Do Langmusi jezdí většina lidí právě na prohlídku klášterů, avšak podle mě je neméně zajímavá příroda okolo. Cesta sem vedla po rovině po širokách pláních, ale Langmusi je celé mezi horami. Na některé z okolních kopců se dá vylézt.

Jelikož jsme dojeli a ubytovali se docela brzo, po čtvrté hodině, vyrážíme se podívat do kláštera Sertri Gompa. Je na druhé straně řeky, takže pěšky překračujeme hranici ze Sichuanu do Gansu a stoupáme do kopce, což není jednoduché, protože jsme ve výšce okolo 3 600 metrů nad mořem a aklimatizaci máme minimální (dvě noci v Jiuzhaigou jsme spali zhruba ve 2 000 metrech), takže se zadýcháváme velice rychle. Klášter je rozhlehlý a z kopce je nádherný výhled na městečko.

Kus za klášterem vidíme kopec s altánkem, odkud vypadá, že bude skvělý výhled, tak se tam vydáváme. Je to ale dál, než se zdá, a nadmořská výška působí, tak se nakonec rozdělujeme na dvě skupiny, jen dva pokračujeme na vyhlídku, zbytek zůstává v klášteře. Dojdeme na vyhlídku a pak se pomalu přes klášter vracíme zpět do města. Nahoře nad klášterem se mimochodem dodnes vykonávají tibetské nebeské pohřby.

Se zbytkem party se potkáváme zpátky na pokoji. Jdeme na večeři a spát. V Langmusi jsme chtěli strávit jen den a jet dál, ale zjišťuju, že bohužel jediný bus jede zítra v 7 ráno. To jdeme ještě ověřit na autobusové nádraží, které však, jak zjišťuju, neexistuje, autobusy zastavujou někde u cesty. Náhodou nějaký autobus potkávám, tak se řidiče ptám. Potvrzuje informaci o autobusu v 7 a když se ptám na odpolední bus, o kterém jsem slyšel odjinud, říká, že možná pojede, ale do poslední chvíle se to neví, záleží, kolik bude lidí. A to mluvím jen o autobusech do městečka Hezuo. Do Xiahe, což je náš další cíl, by podle informací na internetu mělo taky něco jezdit, ale zjevně v zimě vůbec, takže nejdřív do Hezuo a pak nějak dál.

Kdybychom měli jet zítra v 7, bude to celé dost narychlo. Odjezd ve 2 by byl lepší, ale pořád mi přijde lepší varianta zůstat až do pozítří a zítra si raději trochu odpočinout, přece jenom jsme toho měli dost. Partou je tato varianta schválena, tak je jasno. Ještě váháme, jestli se přesunout někam do lepšího ubytování, protože tady není ani sprcha, ale nakonec se nám to nechce komplikovat. Ještě jeden den to přežijeme, přestože místní hygiena je opravdu na o kus horší úrovni, než jsme si mysleli. Poté, co od WC odcházejí dvě Tibeťanky, se po chodbě začíná rozléhat zápach tak intenzivní, že rychle letíme zavřít dveře od pokoje.

Na následující den plánujeme vyrazit do okolí města. Přes Kirti Gompa, klášter na sichuanské straně města, chceme vyrazit údolím řeky Namo k jejímu prameni. Instrukce jsou dost nejasné, ať už ohledně toho, kudy vůbec jít, tak k tomu, jak je to vůbec daleko a jestli se dá dojít až k prameni.

Vycházíme až okolo desáté po nepříliš dobré snídani ze supermarketu. Normální snídaně se tady nedá sehnat. V Langmusi je totiž úplně mrtvo. Jsme tu zcela mimo sezónu, takže nejenže tady nenarazíme na cizince, ale ani na Číňana. Do Langmusi v zimě nikdo nejezdí. To, že tu nejsou žádné davy turistů, je samozřejmě příjemné. Že by měla zima nějakou konkrétní větší nevýhodu, jsme taky neobjevili, kromě toho, že je všechno zavřené. Teplota přes den je snesitelná, až večer a brzo ráno začínají být mrazy docela nepříjemné.

K řece docházíme a pokračujeme proti proudu. Níže řeka teče a občas ji musíme přeskákávat po kamenech. O kus výše je ale řeka zmrzlá, což nám značně cestu usnadňuje.

Po pár hodinách chůze docházíme až k “dračí skále”, kde se rozdělujeme. Tři se vracíme zpět, protože to nevypadá, že by dál bylo ještě něco zajímavého, a zbylí dva pokračujou. Dobře dělají, protože prý došli až k oné skále, ze které se valila polozmrzlá voda, která pokračuje právě jako řeka Namo.

Po návratu do města si dáváme jídlo, znovu se scházíme a přemýšlíme, co dál. I když toho moc na výběr nemáme. Chceme vylézt pěkný skalnatý kopec trčící se nad městem. Cesta na něj prý vede. Akorát osobně nevím, jestli to zvládnu (nadmořská výška na mě působí spolu s únavou dost nepříjemně), tak počítám s tím, že se možná odpojím dřív. Nakonec vymyslíme rozumnější variantu, a to je výstup na bližší, nižší kopec.

Na rozdíl od zadní vyšší hory na tuto cesta nevede, nebo ji alespoň nemůžeme najít. Nevyhneme se tedy přelézání plotů a škrábání do stráně. Nahoře plot přelézáme znovu, protože zjišťujeme, že jsme ve výběhu, kde se pase stádo jaků, které rozhodně naštvat nechceme.

Odpoledne hledáme otevřenou kavárnu, chceme si totiž dát tibetský máslový čaj. Bohužel všude je zavřeno, v jediné, kterou najdeme, nemají (a nakonec nás ještě pěkně odrbou). Večer jdeme spát relativně brzo, čeká nás ranní vstávání a přesun do Xiahe.

Sraz na ranní odjezd z Jiuzhaigou si dáváme už v 5.45. Na nádraží je to asi 20 minut cesty a první autobus do Mianyangu, kam možná budeme muset jet, je v jízdním řádu napsaný na 6.30. A jelikož nemáme lístky, spojů v zimě moc není a kapacita je omezená, určitě je dobré být na nádraží s dostatečným předstihem, navíc ráno je největší šance sehnat nějakého soukromého řidiče, ať nás odveze podle potřeby. V 6.15 to ale nevypadá, že by se nádraží chystalo otevřít, takže mrzneme venku. V 6.30 nic nejede a dochází mi, že když mi včera tvrdili, že jezdí busy jen do Chengdu a Mianyangu, nezeptal jsem se, v kolik Mianyang jezdí, což bylo docela neprozíravé, když jsem věděl, že drtivá většina destinací z jízdního řádu nejezdí vůbec.

Okolo 6.45 si všímám postavy motající se okolo autobusů, zjevně se jedná o řidiče, takže se jdu poradit. Nádraží prý otvírá až za půl hodiny. Potvrzuje mi, že dostat se do Lanzhou je komplikovanější. Sám prý jede do Chengdu. Radím se s ním, jestli by se nedalo jet do Songpanu (zhruba 100 km na jihozápad po cestě do Chengdu) a odtud chytit něco na sever směrem na Zoige. Překvapivě se mi dostává kladné odpovědi, vypadá docela přesvědčeně o tom, že spoj mezi Songpanem a Zoige existuje i teď. A ze Zoige, které leží na spojnici mezi Chengdu a Lanzhou, už by bylo dost překvapivé, kdyby něco nejezdilo dál. Nejen, že je to do Lanzhou už blíž, ale jelikož oblast okolo Zoige je kulturně odlišnou – tibetskou – oblastí, takže nemyslím, že by v jejím rámci neexistovaly spoje. A stop nebo najaté auto to vždy jistí.

Jedinou zásadní potenciální komplikací pak zůstává neprůjezdná cesta. Je začátek února a některé úseky cesty po Tibetské plošině vedou v nadmořské výšce blížící se 4 000 m. Sníh je tady běžný i v létě. Z informací, které máme, se zdá, že by měla být silnice bez problémů průjezdná, tak se rozhoduju to risknout.

Řidič nás bohužel nevezme, protože má plný bus, ale prý jede po půlhodině další. Za chvíli otevírá autobusové nádraží, ptám se na spoj do Songpanu. Sice mi tvrdili, že jezdí jen Chengdu a Mianyang, ale Songpan je po cestě do Chengdu, tak věřím, že nás vezmou. Paní je dotazem na Songpan ale docela vyvedena z míry. V 8 by prý snad něco mělo jet. Zeptá se. Telefonuje. Máme čekat.

Čekání se protahuje asi na 20 minut, paní každou chvíli někam telefonuje a opakuje, že neví, ať čekáme. Doufám, že se to stihne vyřešit dřív, než odjede spoj do Mianyangu, který je naší zálohou. Z toho, co paní za přepážkou domlouvá po telefonu, jsem nakonec téměř přesvědčen o tom, že je to buďto nějaký spoj, který nejede odsud, ale jen projíždí (a neví, jestli může prodat lístky), nebo nám naopak domlouvá nějakou neoficiální dopravu úplně mimo. Nakonec jsme překvapení, že nám vytiskne zcela regulérní autobusové lístky. Takže zdá se, že odjedeme. V 9 přijíždí bus do Chengdu, už skoro nastupujeme, když nám řidič oznamuje, že v Songpanu nestaví a nevezme nás. Jdu se zeptat zpátky na přepážku a dozvídám se, že to je přímo spoj opravdu jen do Songpanu. A je to regulérní velký autobus, tím pádem vůbec nechápu, proč byla ohledně spoje a lístků na něj taková nejistota a komplikace. Autobus přijíždí se zpožděním asi 45 minut, nasedáme a o necelé tři hodiny později jsme v Songpanu.

Songpan je mezi cestovateli docela oblíbené místo, jezdí se sem především jezdit na koních po pěkné přírodě v okolí. Taky jsem o tom uvažoval, ale přece jen nemůžeme stihnout všechno. Takže se tady nezdržujeme. Zjišťujeme totiž, že spoj do Zoige jede za 10 minut (a jediný další až odpoledne), takže rychle kupujeme nějakou snídani a nastupujeme do autobusu, který by 160 km trasu měl zvládnout za docela slušné tři hodiny.

Ze Songpanu, který je zhruba 2 800 metrů nad mořem, stoupáme postupně asi o kilometr výš. Do Zoige zase trochu klesáme, leží v nadmořské výšce okolo 3 300 metrů.

Zoige, neboli čínsky Ruo’ergai, je malé tibetské městečko. Nic moc zajímavého nenabízí, takže cizinců se tady zastaví opravdu málo. Ani my se tady vlastně zastavovat nechceme, ultimátní cíl je ještě dnes dojet do Langmusi (ale i to, že jsme dojeli do Zoige, je úspěch, takže kdybychom tady museli nocovat, ani by to tak nevadilo). Hned po příjezdu na autobusové nádraží se jdeme informovat na autobusy dále do Langmusi, kam je to asi ještě 100 km. Dobrá zpráva, na tabuli visí odjezd do Langmusi asi za hodinu, stejně tak jsou tam odjezdy do Lanzhou, Hezuo a dalších měst na hlavní trase. U okýnka bohužel na lístky bohužel dostávám nepříjemnou odpověď – další autobus jede až zítra. Nejen do Langmusi; severním směrem už dneska nejede nic.

Přemýšlím, co s tím. Jako první mě napadá, že teda budeme shánět nocleh, ale zbytek party hned přichází s tím, že můžeme zkusit stopovat. S čímž souhlasím, je nás sice pět, takže naráz se asi nesvezem, ale město leží při hlavním tahu, kde by mělo jezdit snad dost kamionů, tak to nějak zvládneme. Vydáváme se na oběd dát si něco s jačím masem, které tvoří základ tibetské kuchyně. Dlouho jsem se na něj těšil. Dáváme si nudle s jačím masem, polévku z jačích vnitřností a jiaozi taktéž s jačím masem. Jako obvykle vynikající.

Pak se krátce procházíme po městě – do Langmusi nám bohatě stačí dojet večer. Přímo v okolí nádraží je trh.

A pak už vycházíme na okraj města, kudy projíždí silnice z Chengdu do Lanzhou.

Na křižovatce čekáme na auta. Prvních 15 minut nic.

Na silnici asi 20 metrů od nás směrem do města parkuje a z auta vystupuje tibetský mnich, který si nás všímá a dá se s námi do řeči. Moc nechápe, co tady děláme, ani po mém vysvětlení. Posílá nás na autobus, který má jet za půl hodiny, který ale podle informací na autobusovém nádraží dneska nejede. Nakonec přichází s nabídkou, že by nás tam odvezl. Za 200 kuaiů na benzín. Dáváme poradu s ostatními a nakonec to bereme. Mnich vysvětluje, že nás vezme bez zisku, že potřebuje jen zaplatit benzín, že najmuté auto by nás tady vyšlo na 300-350. Tomu docela věřím, nakonec počítáme, že je to podobná cena jako autobus, bereme. Až pak koukáme, že má pěkně malé auto, ale to nějak přežijeme. Docela pěkná cesta do Langmusi trvá asi hodinu a půl. Celou dobu po planině, na které se pasou stáda jaků, okolo mokřin, které jsou prý nejrozsáhlejší na světě v podobné nadmořské výšce, až nakonec přejíždíme hory a sjíždíme do Langmusi, které je obklopeno dalšími kopci.

V Langmusi nás mnich zaveze na ubytování, kde prý sám vždycky spí. Jdeme to obhlédnout. Dva pokoje pro pět lidí za 160 kuaiů je v pořádku cena. Pokoje jsou v pohodě, WC je horší. Společné a nepříliš čisté, i když mi to nepřijde tak hrozné jako jinde na venkově (až po ubytování zjišťujeme, že to tak hrozné je a možná ještě víc). Jednu noc to ale nějak přežijeme.

Mise byla úspěšná. Ráno jsme nevěděli, kde skončíme, pokud bychom dojeli aspoň do Zoige, považoval bych to za velký úspěch, ale podařilo se nakonec až do Langmusi a to dokonce v docela rozumný čas.

Po cestě do Deqinu

Pěkně hluboké údolí

Skoro dvě hodiny po odjezdu však stále nejsme ve vesnici, kde sliboval jídlo, když se náhle objevuje dopravní policie a kontrola. To vidím poprvé a docela jsem i pochyboval, že se v Číně něco podobného provádí. Nicméně našeho řidiče si proklepnou, odchází za nimi s papíry, poplácají se po ramenech, dají si spolu pár cigaret, policie někam volá a dlouho se nic neděje. Nakonec musí řidič kousek popojet, ať neblokujeme cestu, a čekáme další půlhodinu. Pak mi jedna z Číňanek přijde oznámit, že náš řidič má nějaký problém s doklady (falešné?) a musíme počkat na jiného řidiče, který je už ale blízko. O 10 minut později se opravdu objevuje nějaký neznámý týpek, nasedáme všichni do auta (jeden navíc se vždy vejde) a nový řidič nás odveze do blízké vesničky Benzilan, kde konečně stavíme na oběd. Restaurace, kde nás vyhodil, funguje stylem “jídelní lístek nemáme, pojď se podívat do kuchyně a nějak si to nakombinuj”, nakonec jdeme jinam, protože by to prý asi trvalo dýl. Místo toho si dáváme chaofan a xiaolongbao. A kupujeme vodu na cestu, kterou vzápětí v restauraci zapomínáme. Nastupujeme do auta, po novém řidiči ani památky, dál nás veze stejný řidič jako od začátku.

Jedno cigáro za uchem, druhé mezi rty. Čínská policie.

Po chvíli přijíždíme k místu s pěkným výhledem. Zjišťujeme, že jsme u první kličky řeky Jinsha (z které je o pár desítek kilometrů dále Dlouhá řeka). Problém je, že dobrý výhled na celou kličku je jen z jednoho bodu, odjinud ho vždy zakrývají okolní kopce. A abychom se na ten jeden bod dostali, bylo by třeba koupit lístek za šílených 150 kuaiů. Na to samozřejmě kašleme, jedna Číňanka a náš řidič do areálu proklouznou bez lístku, my to radši nezkoušíme. Nasedáme zpátky do auta, jedeme dále a po pár set metrech se ptám řidiče, jestli by to nešlo vidět odsud, tak zastavuje. Teď je výhled zase zacloněn skálou z druhé strany, ale řidič běží zpátky a prodírá se keřem (evidentně se vyzná), následuju ho a dostanu se na místo, kde je téměř celá klička vidět. Mít více času, sejdeme níže, kde bude výhled ještě lepší, ale nestíháme.

První klička řeky Jinsha

Silnice do Deqinu

Latinku na cedulích vystřídala tibetština

Se stoupající nadmořskou výškou přibývá i sníh, ale na silnici v pohodě.

Později se konečně cesta začíná zvedat. Z doslechu mám informace, že by měla vést až do výšky 5 000 metrů, ale nezdá se, že by tato informace byla pravdivá. V každém případě máme štěstí na počasí, protože mezi listopadem a březnem bývá cesta často zasypaná a neprůjezdná, teď je naprosto suchá, až v nejvyšších místech se objevují hromady sněhu na protější straně údolí (které je ve stínu), na naší slunečné straně nic, jen v jeden okamžik při klesání namrzlá cesta a hned nehoda, u které asistuje policie a náš řidič dostává strach a nejdřív říká, že dál nejedeme. Po průjezdu jedním údolím se objevují zasněžené hory. Prý masiv Baima Xueshan. V nejvyšším místě silnice zastavujeme, nadšené holky se koulují a kloužou na ledu, my fotíme krásné hory. Naměřená nadmořská výška okolo 4 300 m.

Baima Xueshan

Nehoda na namrzlé silnici

Náhodní Číňani si led užívají, asi přijeli z jihu.

Pak už se začínáme blížit Deqinu. Cesta trvá ještě asi hodinu a půl (celá cesta včetně všech zastávek tedy trvá okolo sedmi hodin), před Deqinem se objevují hory, kvůli kterým sem jedeme – Kawagarbo neboli čínsky Meili Xueshan. Před Deqinem nám zastavuje na jedné vyhlídce, ale má evidentně pravdu s tím, že výhled ráno je nejkrásnější. Teď je výhled přímo proti slunci, navíc jsou vrcholky hor skryty v mracích (což je pro nás dost nezvyk, když jsme mraky týden skoro neviděli). Pak sjíždíme do Deqinu, kde se zastavujeme jen na trhu na nákup ovoce. Deqin je zajímavý, je šíleně zastrčený na konci hlubokého údolí, takže před vjezdem do města v serpentinách sjíždíme odhadem 500 výškových metrů. Za Deqinem v opačném směru zase cesta zhruba do stejné výšky prudce stoupá. Deqin je poslední město před hranicí Tibetské autonomní oblasti, která je tvořena právě masivem Meili Xueshan. Drtivá většina obyvatel Deqinu jsou Tibeťané, ale přesto to tady má zcela jinou atmosféru než tibetská městečka v západním Sichuanu. Přece jen to tady není tak odlehlá oblast, z velice turistické Shangrily se sem dá dostat za pár hodin, navíc se zdá, že jsou snahy o propagace městečka a lákání turistů. Cesta ze Shangrily má jen pár krátkých nezpevněných úseků, s dlouhými šílenými cestami v Sichuanu je to naprosto nesrovnatelné, navíc se mezi Deqinem a Shangrilou staví zcela nová cesta se spoustou tunelů a až se postaví letiště, budou davy turistů i tady.

Nad Deqinem

Výhled na Kawagarbo

Deqin

Samotný Deqin projíždíme, vyjíždíme na druhou stranu údolí, o 10 km dále se nachází chrám Feilaisi, v jehož blízkosti holky zařídily ubytování. To je dobře, protože z Deqinu není výhled na hory, takže na východ slunce bychom museli vyjíždět velice brzo a ještě platit předraženou vyhlídku. Tu platit teď nemusíme proto, že ji máme z hotelového balkonu (a věřím, že lístek na tu vyhlídku je dražší než kolik jsme platili za ubytování). Než nám připraví pokoj, hrajeme billiard, ve kterém nás Tibeťan docela drtí. Na pokoji nás pak rozesměje důmyslné řešení záchodu a když se jdeme podívat na balkon, ke kterému jsou přilehlé (značně dražší) pokoje oddělené jen skleněnými stěnami, nás dostává “obyvatel” jednoho z pokojů. Ještě necháváme rozehřát elektrické deky (je tu pěkná zima) a jdeme s ostatními ke chrámu Feilaisi. Na to, jak je známý, jsem čekal, že to bude nějaký velký komplex, ale je maličký. Ale uvnitř velice pěkný a útulný.

Geniální záchod

V jednom z pokojů :)

V tomhle šíleně hlubokém a úzkém (většina města kvůli tomu ani není vidět) údolí se schovává Deqin.

Chrám Feilaisi

Dostáváme hlad, ale nejsme sami, pár z Jiangxi se Tibeťanů na ulici ptá, jestli se můžeme najíst k nim, že jim zaplatíme. Zajímavé řešení, ale nevychází, asi třikrát jsme odmítnuti, že jídlo pro 7 lidí doma nemají. A nikdo kromě těch asi tří lidí na ulici není, přece jen jsme kus za městem, kde je pár baráků. Ptají se, jestli jezdí nějaké busy do Deqinu, ale prý jen baoche (pronajaté dodávky). Do hotelové restaurace se nám nechce, je drahá, ale asi nic nezbyde. Po asi dvou stech metrech chůze zpátky k hotelu však zrovna projíždí náš řidič, zastavujeme ho, s kamarádem evidentně jedou do Deqinu, tak nás zdarma vezmou. Vyhazuje nás u nějaké restaurace. Přichází návrh, že každý objedná jedno jídlo, je nás sedm, tak to budeme mít pěkně barevné. já vybírám své oblíbené sichuanské huiguorou. Ještě před objednáním si však týpek z Jiangxi volá šéfa a smlouvá o ceně, když je nás tolik, že to musí jít níž. Jídlo je vynikající. Po jídle nám donesou účet, to se týpkovi nezdá, zase si zavolá šéfa a hned máme 10 % slevu. Proč ne. Voláme řidičovi a necháváme se zase vyvézt nahoru. Holky nás zvou, ať se s nimi jdeme podívat na film o horolezcích (neúspěšných) na Meili Xueshan, což přijímáme, ale nakonec jsme unavení, film je navíc jen v čínštině, tak se odebíráme na pokoj.

Společná večeře

Večeře

V tu chvíli si uvědomujeme, že jsme si nevzali ručníky. Jdeme zpátky na recepci a ptáme se, jestli nám půjčí ručníky. Slečna za přepážkou vypadá, že nějak nechápe, co a proč po ní chceme, nakonec nám je dá. Martin jde do sprchy první a obratem zjišťuje, proč na nás asi slečna tak koukala. Voda, co teče ze sprchy, zjevně akorát stéká odněkud z ledovce. Ok, takže sprcha bude muset počkat do zítřka. Jdeme zalézt do postele, vyhřívané deky, zdá se, pořádně nefungujou. Hřejou dost slabě, ale pořád je pod dekou o dost tepleji než venku.

Noční Kawagarbo (bohužel jsem s sebou neměl stativ)

Ranní sraz je dohodnutý na 7:30 na balkoně ve třetím patře, odkud budeme pozorovat východ slunce nad horami. Budíček mám na 6:45, ale nějak ho zaspím a probouzíme se 7:25. Rychle se oblékneme a mizíme na balkon, kde jsme nakonec stejně první. Umýt zuby apod. zvládáme jen díky tomu, že nám zůstal zbytek vody od večera v rychlovarné konvici. Z kohoutku neteče nic, posléze zjišťujeme, že bez vody je celý podnik, evidentně mrazy s trubkami udělaly svoje. Výhled z balkonu je ale super. Mraky úplně zmizely, o půl osmé je ještě tma, i přes nepříjemnou zimu čekáme a fotíme asi hodinu. Ze začátku vidíme, jak měsíc zapadá za hory, o něco později jednotlivé vrcholky začíná osvětlovat slunce.

Kawagarbo se tyčí do výšky 6 730 m n. m. a je nejvyšším bodem pohoří Hengduan, které tvoří hranici Tibetské autonomní provincie a Yunnanu a táhne se až na barmskou hranici, která je odsud sotva 100 km. Pod horami v údolí protéká horní tok Mekongu (či Lancangjiangu v čínštině), trochu mě mrzí, že jsem ho neviděl, byl by to asi zase trochu jiný pohled než ten, který se mi naskytl v Laosu (krásná řeka protékající divočinou a malými vesničkami) či v Kambodži (ohromná, ale relativně špinavá řeka). Za Mekongem je ledovec Mingyong, nejníže položený čínský ledovec s unikátním ekosystémem, taktéž mě mrzí, že na návštěvu nezbyl čas.

Kawagarbo před východem slunce

Měsíc zapadl, slunce stále nikde.

Slunce vychází.

Sousední vrcholky

Za denního světla

V 9 hodin totiž vyjíždíme zpátky do Shangrily. Teploměr na autě hlásí -12 °C. Tentokrát už jedeme s minimem zastávek, jen v Benzilanu zase stavíme na oběd. Jelikož sedím na přední sedačce, za Benzilanem mě řidič žádá, ať si nasadím čepici, ať nejde poznat, že jsem cizinec, ať má policejní hlídka o důvod míň nás zastavit, pokud tam ještě je. Ale není.

Zpáteční cesta

O další hodinu později však řidič náhle zabrzdí auto a vystupuje. Myslel bych si, že jde na WC, kdyby to nebylo před delší rovinkou, na jejímž konci stojí nějaká auta. Začínáme se dohadovat, že je tam asi policie a náš řidič shání náhradního řidiče. Někam totiž dlouho telefonuje. Po deseti minutách se vrací do auta, vypíná motor, říká, ať chvíli počkáme, a jde zase pryč. Náhle projíždí jedno auto, náš řidič zpozorní, něco za autem zavolá a běží za ním. Auto zastavuje o několik desítek metrů dále. Vidíme řidiče, jak se baví s řidičem druhého auta, po chvíli nastupuje a auto i s naším řidičem mizí v dáli. Vtipná situace :)

Asi po patnácti minutách z protisměru přijíždí auto, z něj vystupuje neznámý Tibeťan a sedá do našeho auta. Dozvídáme se, že je to kámoš našeho řidiče. O pár desítek sekund později zjišťujeme, že to před námi není jen policejní kontrola, ale vojenský checkpoint, takže jeden po druhém procházíme pěšky s doklady přes kontrolu. Autem po pár minutách pokračujeme dál, kde už nás čeká náš řidič. Evidentně stopl kámošovo auto, nechal se provézt přes checkpoint, o kousek dál pohlídal auto, kámoš stopl náhodné auto zpět, dojel pro nás a provezl nás checkpointem. Chytré. Že teda policii nebylo divné, že tam jeden člověk převáží po několika minutách různá auta přes checkpoint, ale co :) Po cestě se pak ptám našeho řidiče, jestli nemá řidičák, nebo co. Nemluví moc srozumitelně a ochotně, ale pomalejší vysvětlení od holek začínám chápat. Evidentně mají zaveden bodový systém (akorát se body odečítají) a náš řidič o všechny už přišel, tudíž má zákaz řízení. Na otázku, za co mu strhli body, odpověděl něco, z čeho jsem pochopil, že ho dvakrát chytli při jízdě na červenou, i když se mi ani trochu nezdá, že by se za takovouhle blbost, co dělá každý druhý Číňan, braly řidičáky, takže kdo ví :)

Jezero Napahai po cestě

Do Shangrily přijíždíme po poledni. Holky z Guangxi pokračují do Lijiangu, tak se nechají odvézt na autobusové nádraží, slečna z Chongqingu by s námi šla na klášter Sumtseling, ale má s sebou kufr, takže se nechává odvézt do města. Loučíme se a zjišťujeme, že domluvených 80 kuaiů byla jen jednosměrná cesta, takže celý výlet nebyl tak super výhodný, jak jsme si mysleli, ale stálo to za to.

Klášter Sumtseling (přezdívaný Malá Potala) je kus na sever od města, víme, že tam jezdí autobus č. 3, ale když nejede, jdeme pěšky, z mapy zjišťuju, že je to asi 4 km, a během cesty projíždí jen jeden bus, který nám nezastavil. Počasí je trochu nepříjemné, 5-10 stupňů, ale intenzivní slunce a občas silný vítr, takže mám na sobě čtyři vrstvy a chvílemi je mi pod intenzivním sluncem šílené horko, pak začne foukat vítr a já mrznu. Chrám je pěkný a pohledy od jezera pod ním ještě pěknější. Vstupné je ale opravdu předražené (110 kuaiů, evidentně za poslední tři roky cena vzrostla zhruba na trojnásobek) a vzhledem k tomu, že peníze ze vstupného stejně nejdou klášteru, ale organizaci pro podporu turismu, tak bez nejmenších výčitek používáme fintu, co nám poradili Číňani, a jdeme bez lístku.

Sumtseling

Sumtseling

Sumtseling

Zpátky už jedeme autobusem, vystupujeme v novém městě a jdeme na jídlo, pak zpátky na hostel, kde nás čekají krosny. Objednáváme ještě jednu noc, naštěstí twin pokoj je volný (druhou noc našeho pobytu, tj. dva dny zpět, jsme se museli stěhovat do dorm, kde jsme sice byli sami, ale… elektrické deky nehřály zdaleka tak skvěle jako v twinu). Je pět večer, ale jsme unavení, zalézáme pod teplé deky. Abychom nezabili úplně celý večer, rozhodujeme se v 7 jít podívat na nedaleké náměstíčko, kde každý večer místní tančí. Přes QQ (vylézt z teplé postele rozhodně ne) se domlouváme s Číňankou ve vedlejším pokoji, jde s námi, ale vykopeme se až v 8.

Tanec je pěkný, stojíme tam asi 15 minut, pak přijde návrh vylézt na kopec ke chrámu a obřímu modlitebnímu mlýnku. Tam potkáváme bandu Číňanů, co si pochutnávají na dortu. Taky jsme přizváni, prý má jedna z nich narozeniny. Popřejeme k narozeninám a dort neodmítáme. Je samozřejmě hnusný jako všechny čínské dorty. Kromě Číňanů jsou tam ještě dvě Evropanky, které se s bandou Číňanů evidentně seznámily na náměstíčku u tance před pár desítkami minut. Společně jdeme dolů, Číňani se odpojují, s Němkou a Francouzkou (a Číňankou z hostelu) jdeme něco zobnout do shaokao restaurace, která nás zachránila před vyhladověním před pár dny. Jídla máme nakonec hromadu. Loučíme se a mizíme na hostel pod vyhřátou deku odpočívat…

Tanec na náměstíčku

Obří mlýnek v noci

Výhled z autobusu do Shangrily

Autobusem z Lijiangu přijíždíme zhruba o půl osmé večer. Číňani, se kterými jsme se v buse seznámili, si mezitím rezervovali stejný hostel jako my, takže nakonec máme společnou cestu. Víme, že z autobusového nádraží musíme přejet ke starému městu autobusem č. 1 a odtud kousek pěšky, nakonec to ani nebylo třeba, protože před nádražím už čekal naháněč se svým autem, že nás odveze za 10 kuaiů (dohromady asi 7 lidí). Proč tak levně? Kromě nabídky ubytování se začlo hned mluvit o cenách odvozů na různá místa v okolí města. Na většinu přírodních atrakcí v okolí je totiž často nejjednodušší jet pronajatým autem než veřejnou dopravou. Takže chytat takhle lidi, vozit za cenu nákladů a rozdávat vizitky podle mě není vůbec špatný nápad. Dojeli jsme, ubytováváme se. Číňani se ptají, jestli s nimi zajdeme někam na večeři, nicméně my už máme vybráno, chceme vyzkoušet místní jačí hamburger. 38 kuaiů (včetně pití), ale vynikající. Vůbec tento hostel je super, na internetu mě zaujal jako první. Vlastní ho Korejec s manželkou, před lety cestoval po Yunnanu, seznámil se se slečnou z etnika Naxi, vzali se, založili business. Romantika, co? Na hostelu ale vzápětí potkáváme jednu Američanku (kterou jsme potkali den zpátky na soutěsce), která si postěžovala, že když se chtěla ten den dívat na film, Korejec si přes Skype volal s maminkou, 20 minut brečel a pak si jí (Američance) stěžoval, že se chce rozvést. My Korejce nepotkali vůbec, jen jsme slyšeli paní, jak na něj nadává, že celý den spí. Hostel je však v krásném tibetském domku, výzdoba je krásná, je čisto. Máme velký soukromý pokoj (i když normálně spíme v dormech, tady byl rozdíl jen 5 kuaiů). Je tady pěkná zima, topí se jen v krbu ve společné místnosti, ale máme postele s elektrickými dekami, které hřejou opravdu pořádně (na rozdíl od těch, co jsme měli v Lijiangu), takže super.

Pokojíček

Společná místnost

Jačí burger

Večer se jdeme projít ven. Bydlíme na kraji starého města, nedaleko odsud je náměstí, z něj je na kopci vidět chrám a nějaký podivný zlatý válec – co to je, zjišťujeme až další den, protože teď se nám nepodaří najít vstup. Chceme si kromě toho dát něco menšího k jídlu, sice jsme měli burger, ale přece jen to nestačilo, když jsme celý den nejedli. Staré město už je celé zavřené, tak jdeme do nového, tam ujdeme asi kilometr, pořád nic. Vracíme se a před vstupem do starého města náhodou objevujeme stánek se shaokao – všechno možné na špejlích – maso, houby, zelenina, jiaozi… vynikající. Objednáváme pěknou hromádku, počkáme, než nám to na uhlících opeče a jsme zase šťastní.

Noční staré město

Noční staré město

Noční staré město

Vybíráme večeři

Po návratu na hostel jdeme do společné místnosti, kde jsou Číňani z našeho busu a ještě dvě čínské krásky, co jsme potkali už předtím ve městě. Diskutujeme plány, my žádné nemáme. Banda z busu jede na kola k jezeru Napahai, holky jedou do národního parku Potatso, kam už mají zajištěný odvoz (a mají ještě místo). Dohledáváme informace, u jezera Napahai jsou sice v zimě nějací vzácní ptáci, ale Potatso vypadá z popisu mnohem pěkněji a zajímavěji, jen nás odrazuje vysoká cena vstupného. Nakonec to promyslíme a volíme Potatso a necháváme si zařídit odvoz (za cenu, na kterou bychom to jako cizinci sami těžko usmlouvali). Sraz v 9 ráno.

Ráno na hostelu

Ráno jdeme společně do nedaleké rodinné ubytovny, odkud je zajištěný odvoz, tam se ještě přidává jeden čínský pár. Jelikož nikdo z nás nesnídal, stavujeme se ještě na nudle. Do národního parku je to asi 30 minut cesty, zatím se seznamujeme se spolucestujícími. Holky pochází z města Liuzhou v autonomní oblasti Guangxi (městem jsem zhruba před týdnem projížděl), je jim 19 a jedna studuje angličtinu a ekonomii, druhá studuje dendrologii (tohle slovo nám i v angličtině trvalo, než jsme mu porozuměli, ačkoli jsme se bavili čínsky, tohle ani čínsky radši nezkoušela). Onomu páru je okolo 30 let a pochází z provincie Jiangxi, kam jsme taky následně pozváni.

Přijíždíme k parku a kupujeme lístky. Zvlášť se platí vstupné a zvlášť lístek na bus (a případně na loď). Prý si máme koupit na bus. Když jím nějakou dobu jedeme, nechápu moc, jak by se to dalo objet bez busu, protože park je dost rozhlehlý a vlastním vozidlem se tam (předpokládám) nesmí. Bus nás vyhodí na krátkou dobu na několika vyhlídkách, nakonec však končíme u jednoho jezera, které si musíme obejít sami k východu (aspoň že tak). Ráno, když jsme vyjížděli, bylo -11 °C, takže jezera byla pokryta vrstvou ledu, který však postupně taje (když jsme odjížděli, bylo okolo +10 °C), což umožnilo velice pěkné výhledy. Mnohem pěkněji tu je ale prý na jaře a v létě, kvůli nadmořské výšce tu není tak horko a všechno tu kvete. Po cestě zpátky nám řidič říká, že zima je dost špatný čas na návštěvu Shangrily, ale já jsem za to rád, líbilo se a hlavně tu bylo minimum turistů (a právě masové turističnosti jsem se bál).

Národní park Potatso

Národní park Potatso

Naše parta, se kterou trávíme ještě další dva dny

Fascinace ledem

Národní park Potatso

Po cestě zpátky se v autě začne řešit další možnost výletu, a to k hoře Kawagarbo (resp. čínsky Meili Xueshan). Ta se tyčí na yunnansko-tibetské hranici nedaleko městečka Deqin, kam jsme se sami chystali, ale nevěděli jsme, jestli to zvládneme. Cesta projíždí vysokými průsmyky, které jsou většinou v zimě neprůjezdné, navíc jsem měl informace o tom, že se cesta nedávno opravovala a místo 4-5 hodin autobus jezdil 8-12 hodin (v takovém případě bychom to nezvládali). Nakonec ostatní začnou projevovat zájem a z ceny 100 kuaiů na osobu to holky pohotově srazí na 90, když jsme se do toho zapojili my, dostalo se to na 80, když seženem sedmého člověka s sebou. Ale vynikající, plán na další dny hned zajištěn. Výlet se za jeden den moc stíhat nedá, prý hlavně kvůli tomu, že na hory je nejlepší výhled ráno. Holky hned nato začnou shánět ubytování.

Do města se vracíme okolo třetí hodiny odpolední, holky se ptají, jestli s nimi půjdeme na chrám na kopci. Chtěli jsme jet ke klášteru Sumtseling, ale vzhledem ke změně plánu a zajištěné cestě do Deqinu si uvědomujeme, že na to budeme mít čas po návratu, tak se domlouváme na odpočinek a v 17:30 sraz na odchod do města. Během toho zajdeme s Martinem na oběd a já konečně seženu banku a vyberu peníze, splácím část dluhu a mám zase chvíli z čeho žít. Po návratu sedím ještě chvíli ve společné místnosti, když přijdou dvě holky, povídají si velice potichu, ale mám pocit, že se jedná o japonštinu. Oslovím je japonsky – trefil jsem se. Za celý půlrok v Číně jsem kromě studentů doteď potkal Japonce přesně dva. Asi tu není pro ně teď úplně ideální klima, hlavně když si vybavím protijaponské cedule v Lijiangu z předchozího dne.

Náhodný hotel ve městě

Muzeum

Chrám nad městem je taky velice pěkný, ale mnohem více nás zaujal onen zlatý válec, o kterém jsem psal, že je vidět z náměstí. Na místě zjišťujeme, že je to ohromný modlitební mlýnek. Ve třech ho zkoušíme roztočit, pak se podívat nad těch 20 metrů nad sebou a uvědomuju si tu hloupost a bezmoc. Prý je k pohnutí třeba 20 mužů. Tady se potkáváme s párem, co s námi byl ráno v národním parku, paní je nadšená a začne obíhat chrám a shánět lidi, abychom to roztočili. Nakonec se sešlo 26 lidí, co se do toho pustilo. Velká část však byly ženy a děti, roztočit se nám nepovedlo. Ve mlýnku je vepsáno 12.4 miliard (!) súter, které jsou jedním otočením vyřčeny. Mlýnek je vysoký 21 metrů a váží 60 tun.

Staré město

Staré město

Obří mlýnek

Ale nepohli jsme.

Výhled na město

S Martinem jdeme pak dolů a vracíme se na hostel, naráz jdeme kolem jedné restaurace se skleněnými stěnami, uvnitř na mě někdo mává. Poznávám “stereotypní Číňanku”, která s námi šla v Soutěsce skákajícího tygra. Jdeme za ní do restaurace, krátce pokecáme, ale nemáme si moc co říct. Vracíme se na hostel.

Na hostelu potkáváme další lidi. Jednoho Ira, kterého jsme taky zahlédli na soutěsce. Radí nám, jak se do kláštera Sumtseling dostat zdarma (to už mi radil Číňan v soutěsce). Pak jednoho Itala a Němku. V této partě se na dlouho zapovídáváme u rozpálených kamen a diskutujeme své plány. Pak zmíním, že jsem tu dneska potkal dvě Japonky, přičemž z Němky vypadne, že by si s nima pokecala, že se učí japonsky šest let. Přecházíme okamžitě na japonštinu, docela jí to jde. Za chvíli přijde drobná Asiatka, co na nás mluví relativně pěknou angličtinou, až jsem si myslel, že to není Číňanka, ale nakonec se ukazuje, že je z Chongqingu. Diskuze pokračuje nad dalším jačím hamburgerem, já a Němka jsme nakonec šokováni, když Číňanka z Chongqingu vytáhne průvodce Tibetem v japonštině. I s tou se zapovídáme japonsky, zjišťuju, že se začala učit před rokem, ale mluví velice dobře a chystá se na zkoušku JLPT úrovně N3 (kterou máme doporučenou dělat po ukončení Bc. z japanistiky, jen tak mimochodem – ale chápu, že pro Číňany je to lehčí, ale stejně). Prý se během studií v Itálii seznámila s fajn Japonci a začla se učit. Ptám se jí, jestli tedy umí italsky, prý jo. Posílám ji za Italem a poslouchám, jak jí to krásně jde. Nakonec jsme měli krásný mnohojazyčný večer a tolik kontaktu s japonštinou jsem neměl skoro měsíc, od té doby, co jsem odletěl z Guiyangu…

V Shangrile jsme později navštívili chrám Sumtseling, ale to až po návratu z Deqinu, takže bude zmíněn až v následujícím postu :)

Posíleni jačími baozi se vydáváme pěšky na východ od vesnice. V Manigangu není asfalt, takže když zaprší, jako zrovna teď, musí člověk cestu pečlivě vybírat, aby neskončil do půlky lýtka v blátě, jako se mi stalo o dva dny dříve při nočním návratu na pokoj (v celé vesnici je totiž jediná svítící lampa).

Takhle to v Manigangu vypadá po dešti.

Na první rovince za vesnicí začínáme stopovat, je zima a prší, takže nic příjemného. Kamiony začnou s vesnice přijíždět, ale každý několik minut čeká na checkpointu při výjezdu z vesnice, takže než nám konečně někdo zastaví, uplyne asi půlhodina.

Čekáme za Manigangem.

Náš řidič taky jede až do Chengdu (ještě pojede další tři dny), požádáme ho, ať nás zaveze do kláštera poblíž Ganzi, kde jsou horké prameny a dá se tam prý přenocovat, což plánujeme udělat. Na 70km cestu počítáme tak dvě a půl hodiny, takže někdy večer bychom tam mohli být. To je naše naivní myšlenka.

Neujedeme ani deset kilometrů z Maniganga, když se před námi ukáže kolona kamionů až na obzor. Řidič zastaví, vypne motor a prohlásí, že dál pojedeme v pět (stejně jako řidič, co nás vezl od jezera Xinluhai před pár hodinami). Když nás vyhodí z “postele” v kabině na přední sedačky a jde spát a v pět se stále nic neděje, dochází nám, že “ludian” v jeho řeči asi znamená v šest hodin (“liudian”) a ne v pět (“wudian”), jak jsme si mysleli od prvního řidiče, který ukazoval na rukou pět prstů.

Kamiony až na obzor

Co se stalo? Evidentně se cesta opravuje a funguje tu kyvadlová doprava. Interval neznámý, ale vzhledem k tomu, že ve dvě odpoledne už řidič, co nás vezl od jezera, věděl, že dál může jet až v šest, tak je minimálně čtyřhodinový.

Náš řidič, telefonuje dvěma telefony naráz s různými lidmi. Taky se nezapomněl všem pochlubit, že veze nějakou bandu lidí z nějaké neznámé země prý v Evropě.

Zhruba ve čtvrt na sedm se začíná kolona hýbat, přičemž to vypadá tak, že se kamiony z jednoho pruhu rozjedou do obou dvou, což asi po kilometru logicky vede k úplnému uváznutí, ze kterého se rozjíždíme další půlhodinu.

Cesta na Ganzi

Řidič mi přijde nejprve dost nesympatický, pak se nějak zapovídáme a je docela fajn, jen máme chuť mu vylískat pokaždé, když vyhazuje z okna plechovku od kafe nebo velkou prázdnou krabici, poté, co poslední kafe dopije. Ukazuju mu na foťáku fotky z předchozích dní, on se zase chlubí svou sbírkou hudby a pouští všechno od tibetských lidových písní až po techno. Cesta se pěkně táhne a asi ve dvou třetinách se rozhodujeme, že na onen klášter kašleme, horkých pramenů sice škoda, ale přijet do kláštera v 10 večer a shánět ubytování by asi nebylo úplně ono, navíc jsme pěkně unavení, takže jedeme až do Ganzi. Cesta, na kterou jsme počítali dvě a půl hodiny, nám trvá pět a půl hodiny, do kterých ještě nepočítám hodinu a půl stání, než se kyvadlo rozjede naším směrem.

Po cestě nás zastihla i vánice.

Do Ganzi přijíždíme o půl dvanácté v noci, řidič zastaví už na kraji města, říkám si, že nás ještě mohl hodit o kousek dál, ale přece si nebudu stěžovat, projdeme se. Vystupujeme všichni včetně něj a vzápětí se odhaluje důvod, proč zastavil už tu. Něco se pokazilo, obchází auto a vzápětí ukazuje prasklou pneumatiku. Hloupá situace, o půl dvanácté v noci, ale aspoň, že to bylo ve městě. Stát se to o 10 km dříve, tak na daném místě asi vytuhneme do rána. Tady mu hned lidi pomáhají, takže nás prý nepotřebuje, děkujeme a loučíme se.

Konec naší cesty

Hotel, ve kterém jsme v Ganzi spali prve, se nám zase tak moc nelíbil, říkáme si, že bychom si tam mohli připlatit za lepší pokoj… nebo jít do onoho doporučovaného v Lonely Planet, který jsme při své první návštěvě Ganzi našli až poté, co jsme se ubytovali jinde. Vrátný nám říká, že má pokoj pro tři za 150, což mi nejdříve přijde dost, ale nakonec to stejně bereme, lépe bychom tady nic nesehnali. Pokoj je totiž hodně pěkný, dokonce má vyhřívané elektrické deky a jsem rád, že si můžu nabít mobil a foťák. Skvělé. Alespoň tedy do půlnoci (tzn. cca 10 minut po našem příchodu), kdy vypne všechna elektrika (včetně světel), takže vlastně všechno k ničemu, ani se nemáme pořádně jak vysprchovat.

Následuje porada, co dál. Jedna možnost by byla jet ráno ještě do kláštera, případně strávit den v okolí Ganzi. Nakonec ale zvolíme předčasný návrat, už jsme dost unavení a bude lepší mít den rezervu v plánu (ta se mi nakonec hodila), protože nevíme, jaká bude situace v dopravě zpátky v civilizaci, vzhledem k tomu, že jsou celostátní prázdniny. Dál už stopem pokračovat nechceme (především proto, že do Chengdu je to kamionem ještě tři dny cesty). Slyšeli jsme info o busech, co jezdí z Ganzi až do Chengdu, podle vrátného na hotelu prý bus odjíždí v 6 ráno a od 5:30 se dají shánět lístky. Jet busem až do Chengdu s vyhnutím se Kangdingu zní jako dobrý plán, takže nastavujeme budíka na pět ráno.

Martin s Anet se po těžkém vstávání vydávají ptát na lístky, vrací se za chvíli s nepořízenou. Lístky nejsou. Nezbývá tedy než jet do Kangdingu, to jdu zařídit já s Martinem, zatímco Anet čeká na pokoji. U autobusového nádraží mě odchytí chlapík s jeepem na cestě do Chengdu. Ptám se, co chce za odvoz. Prý 400 kuaiů (a vypadá to, že smlouvat nemá cenu, evidentně je to běžná cena a poptávka převažuje nabídku). Toho se trochu leknu, Martin hned odmítá, já se nad tím chvíli zamýšlím. Za autobus do Kangdingu a následně do Chengdu bychom dali asi 250, jenže třeba připočíst nocleh v Kangdingu, který by dle naší zkušenosti stál určitě přes stovku, s čímž už jsme na 350. Podstatná výhoda jeepu však spočívá v tom, že bychom ušetřili starosti se sháněním ubytování v Kangdingu a vlastně celý den cesty (ok, zpětně hodnotím jako naivní myšlenku), protože řidič tvrdí, že vyjíždí v 7 a do Chengdu přijede v 7 večer. Pak ještě ukáže vnitřek jeepu, v kufru je lavička, na které to je jen za 350 místo 400, a celkově to vypadá o kus pohodlněji než autobus. Nechcem se rozhodovat bez Anet, takže říkám, že to bereme (aby nám místa nesebral někdo jiný) a Martin jde pro Anet do hotelu. Ve chvíli, kdy se vrátí, už ale řidič tvrdí, že nás nevezme, protože má jen dvě místa. Takže nemáme ani odvoz, ani kartu od pokoje, kam bychom se mohli jít vyspat, než seženeme odvoz třeba do Kangdingu.

Naštěstí se nás ujmou dvě slečny, které taky měly jet s námi, ale někdo jim řekl, že se ještě dají sehnat nějaké lístky na autobus, tak se jdou s námi ptát. Samozřejmě nejsou, nakonec si jedna z nich vzpomene, že má v kapse vizitku jednoho řidiče, který by nás mohl do Chengdu odvézt. Volá mu, prý ok, ale až v poledne. Ptáme se okolních lidí (všude je spousta naháněčů na cesty do Dege, Maniganga, Yushu, Litangu atd.), do Chengdu ale nikdo, takže slečna onomu řidiči volá znovu, rozkáže ať okamžitě přijede. A prý že teda jo. Čekáme asi dvacet minut, mezitím se zapovídáme a zjišťuju, že jedna ze slečen je z Guiyangu a samozřejmě zná moji univerzitu i okolí místa, kde bydlím, takže hned vyměňujeme telefonní čísla. Druhá je z autonomní oblasti Guangxi.

Řidič za chvíli přijíždí, my zatím nakupujeme sušenky a pití na cestu. Je nás 5, takže sháníme ještě jednoho člověka. To se nám dlouho nedaří, pak se zjeví jeden pár, co potřebuje do Chengdu, takže nás je 7. Prý nevadí, vejdeme se. Nás s Martinem posílají dozadu na lavičku do kufru, což mě překvapuje, je tam celkem těsno a my jsme největší. Vzápětí pochopím, vejdeme se tam jenom dva, zatímco na sedačky před námi se nacpou nakonec čtyři lidi. Poslední sedí vedle řidiče. Snažím se tedy zjistit, jak se na naše sedačky dostat, čekal bych sklápění zadní řady sedaček, ale… nic takového, prostě tam musíme přelézt, buďto přes kufr, nebo ze zadních sedaček. Sranda. Vyjíždíme.

Nastupujeme :)

A jedeme.

Do Chengdu je to přes 700 kilometrů (tedy podobně jako např. z Prahy do Benátek, z Brna do Bělehradu, docela kus), vzhledem k tomu, že vím, jakým terénem cesta vede a jak vypadají cesty, nedokážu si představit, jak to plánuje ujet za 12 hodin, i když samozřejmě platí, že jeep je na těchto cestách mnohem obratnější a rychlejší než autobus.

Cesta kousek za Ganzi

V nižších nadmořských výškách sníh střídá bláto.

Jak se dá čekat, cesta je dlouhá a nepohodlná. Ze všech stran obklopen zavazadly (sedíme v kufru, že jo), žádné místo na nohy, velice nízký strop, což znamená, že musím neustále sledovat cestu, abych věděl, kdy se blíží velká díra v silnici (tak jednou za 30 sekund), abych věděl, kdy se skrčit, abych si nerozbil hlavu o strop. A samozřejmě občas stojíme, na oběd, na záchod, na natáhnutí nohou apod., takže po pár hodinách je mi jasné, že příjezd v 7 večer je nemožný, Asi 80 km před Kangdingem se nacházejí pastviny Tagong, které jsme pro nedostatek času neměli v programu, nicméně je nádherné počasí, takže i tady děláme zastávku, což je super.

U pastvin Tagong. Nenechte se zmást silnicí, takováhle byla jen na velice krátkém úseku.

Pastviny Tagong

Mimochodem, jen asi 20 minut po odjezdu odsud se zatáhlo a začala vánice, po další půlhodině přešla v déšť. Tolik ke změnám počasí, měli jsme pěkné štěstí.

V Kangdingu taky děláme jen krátkou pauzu na WC. Je půl šesté večer, autobusy Kangding-Chengdu jezdí za sedm hodin, nám to ale při cestě sem trvalo 12 hodin. Počítám, že pokud se nic nepokazí, mohli bychom být v Chengdu před půlnocí.

Zastávka v Kangdingu

Nejdůležitější bod předchozí věty je předpoklad “pokud se nic nepokazí”, kazí se totiž velice brzo. Při výjezdu z Kangdingu se něco opravuje, asi dvacet metrů dlouhý úsek je sveden do jednoho pruhu, kde se dvě auta nevyhnou, a zrovna tam se musel srazit kamion s osobním autem. Všude plno čumilů, ale hlavně to stojí. Na tomto místě strávíme nakonec více než dvě hodiny. Čeká se na příjezd policie (to mě tak nějak překvapuje, nevypadá to, že by se někomu něco stalo, osobák má jen lehce promáčknutý plech, a obvykle tady nikdo neřeší nic), pak policie začne řídit kyvadlovou dopravu (další překvapení, že někdo ve skutečnosti řídí dopravu), nejdřív jedou v auta z protisměru, než projede několikakilometrová kolona, docela to trvá. O půl hodiny později máme všichni pěkný hlad, takže zastavujeme na jídlo. Svůj odhad na příjezd do Chengdu posouvám někam mezi druhou a třetí hodinu, asi ten nejhorší čas, kdy přijet – už nemá cenu shánět ubytování, ale čekat do rána na vlaky se taky nikomu chtít nechce.

Zablokovaná cesta

Po večeři už jsme nějací ospalí, je okolo desáté večerní, ale schoulený vzadu v kufru nemůžu usnout. Řidič se baví a závodí se svými kamarády (asi dvě hodiny po odjezdu z Ganzi potkal své kamarády jedoucí na stejné trase, takže jsme po zbytek cesty jeli spolu). Nakonec sjíždíme z hor a najíždíme na dálnici. Před tím je ještě třeba udělat krátkou zastávku a na všech autech zakrýt poznávací značky – teprve pak projíždíme automatickou mýtnou branou :) Na dálnici konečně na chvíli usínám.

Když nás řidič vyhazuje někde na neznámém místě v Chengdu, je třičtvrtě na tři ráno. Celou ve výsledku 21hodinovou (!) cestu samozřejmě odřídil jediný řidič, 21letý Tibeťan. Platíme dohromady 1100 kuaiů (cenu si mezi sebou spravedlivě rozpočítáme, i když Anet měla dražší sedačku vepředu, nemyslíme, že se jí sedělo nějak pohodlněji, hlavně když tam byli čtyři). Loučíme se se slečnami, co nám pomohly odvoz zajistit a teď shánějí hotel, s tím, že my jedeme do centra. Netušíme, kde jsme, chytám taxíka a říkám si o odvoz na ulici Yangshi v Luomashi, cesta trvá zhruba 20 minut.

Rozhodli jsme se totiž zajet do svého oblíbeného hostelu Lazybones. Původně (při výjezdu z Kangdingu) jsme se shodli, že bychom tam nemuseli spát, ale vzhledem k tomu, že je na recepci otevřeno 24/7 a v common room bylo ještě v jednu ráno vždycky živo, přežít pár hodin právě v common room s nějakým pitím (když jim uděláme tržbu, nebudou s tím snad mít problém) a někdy v 7 jít shánět lístky na vlak. Chtěl jsem něco rezervovat, ale přes den se mi vybil mobil a nikdo jiný z nás neměl přístup k internetu.

Když k hostelu přijedeme, tak už ale tak pozitivní nejsme, jsme šíleně ospalí a unavení, jakmile bychom si sedli, usnuli bychom. Dojdeme k hostelu a vidíme, že je zavřeno (a uvědomujeme si, že ta recepce funkční 24/7 byl asi vlastně jen náš předpoklad kvůli tomu, že v jednu ráno tam ještě byli). Je tam sice zvonek, ale dohadujeme se co dál, v okolí známe ještě další dva hostely, z nichž minimálně jeden má otevřenou recepci stoprocentně. Chystáme se tam zajít, ale naše diskuze před vchodem do Lazybones evidentně budí hlídače vevnitř, který nám hned otevírá a budí recepční. Ptáme se tedy, jestli mají místo v dormech. Prý jo, takže za 50 kuaiů na osobu bereme. Jsme rozházení ve více pokojích, já dostávám zrovna ten, kde jsme spali čtyři noci v září. Dopřávám si velice dlouhou horkou sprchu (už jsem zapomněl, jaké to je!) a asi ve čtyři hodiny jdu spát. Když máme zajištěné spaní, plán jít v sedm ráno shánět lístky na vlak samozřejmě padá a dáváme si sraz v common room v 11 ráno.

V 11 tedy jdeme pro lístky. Je sobota ráno, nejpozději v pondělí ráno bych měl být v Guiyangu, jezdí 6 vlaků denně, cesta trvá 10-20 hodin. Ptám se, jestli mají místo na lehátko do Guiyangu, na displayi mi ukáže šest vlaků – všechny naprosto plné, jediné lístky, které jsou k dispozici, jsou na lístky na stání do vlaku, který odjíždí za dvě hodiny a jede 20 hodin! Nesmysl. Uznávám, byl jsem naivní, že jsem si myslel, že ještě něco bude, ale chtěl jsem tomu věřit. Slečna z Guiyangu, co s námi jela z Ganzi, mi předtím poradila, že můžu jet s ostatními do Chongqingu a odtud jede její kamarádka do Guiyangu autem, co by mě zdarma vzala… bohužel v 9 ráno, kdy bych se tam neměl jak dostat. Pouštím k okýnku Anet s Martinem, kteří se ptají na vlak do Chongqingu, zatím zvažuju, jestli mám jet s nimi nebo ještě vymyslet nějaké řešení (zkusit sehnat bus, zkusit dostopovat… letenky byly taky vyprodané, mimochodem). U vlaku do Chongqingu to vidím bez problémů, jezdí každou chvíli… ale omyl, naprosto všechny jsou plné. Vracíme se na hostel a nad obědem děláme poradu.

Na internetu zjišťuju, že by měly jezdit nějaké autobusy, ne z nádraží Xinnanmen, které už známe, ale z Wuguiliao na východním okraji města. Na recepci mi to potvrzují, když se ptám na busy do Guiyangu, po deseti minutách hledání na netu mě posílají tamtéž. Rozhodnu se to zkusit, pokud ne, bylo by aspoň fajn se dostat do Chongqingu a odtamtud nějak pokračovat dál. Autobusy jsou sice předražené (130 kuaiů jenom do Chongqingu, přičemž lehátkový vlak z Guiyangu až do Chengdu stál 178), ale nedá se nic dělat. Ještě je možnost zůstat jednu noc v Chengdu a zkusit něco zítra, ale moc se mi nechce, navíc je to risk. Na autobusové nádraží jedeme metrem, vypadá, že je blízko zastávky (vzhledem k tomu, že ta linka metra otevřela pár týdnů před naší návštěvou, spolehlivé informace zatím na webu nejsou). Takže když vylezeme z metra, mám problém se zorientovat, chvíli bloudíme, pak zjišťuju, že to není tak daleko, ale je za řekou, přes kterou nevede žádná cesta… vzdáváme to, u stanice metra je hromada lidí s rikšami, za 15 kuaiů se tam necháváme dovézt (a dobře děláme, fakt to nebylo blízko).

Před autobusovým nádražím je velice rušno, všude běhají spousty naháněčů, kteří nabízí odvoz do Chongqingu. Autobusy jezdí každou chvíli, ani to však nestačí. Ptám se za kolik, buďto chtějí 200 za osobu nebo 1000 za tři lidi. Síla. Jdeme dovnitř, ptám se na bus do Guiyangu, neexistuje. Místa do Chongqingu jsou taky vyprodaná, možná by se nám podařilo sehnat místo na večer. Vzdáváme to, napadá mě lepší nápad.

Koukám se totiž v telefonu na mapu a zjišťuju, že cesta, u které se nacházíme, vede přímo na dálnici spojující Chengdu s Chongqingem. Navrhuju popojít dál k nějaké benzince, nejlépe až za obchvat, a tam zkusit chytnout stopa. Schváleno, jdeme. Asi po kilometru se silnice rozšiřuje, takže sedáme na chodník, Anet vytahuje pojišťovací smlouvu (jediný papír, co jsme vyhrabali) a vyrábíme ceduli s čínským nápisem Chongqing (tady už to bez cedule tak snadno nepůjde). Asi čtvrt hodiny s ní stojíme u silnice, reakce naprosto žádné, kromě toho, že občas někdo přijede až k nám, přibrzdí, aby se podíval na ty bílé exoty, co tam stojí s cedulí, a jede dál. Nejsme ještě za obchvatem, takže to balíme a jdeme dál.

Místo, kde začínáme stopovat. Martin zrovna vyrábí ceduli.

Když po dalších patnácti minutách podcházíme pod obchvatem, akorát se spustí šílený déšť. Čekáme asi pět minut, nevypadá to, že by to mělo přestat, tak se odhodláváme přeběhnout k nedaleké benzinové pumpě a zkusit stopovat tam. Benzinka je dost malá, takže se držíme pod střechou u stojanů a máváme s cedulí na všechna auta, která odjíždějí. Bohužel aut s chongqingskou poznávací značkou tady projíždí minimum. Pár aut nám sice zastaví, ale buďto řeknou, že mají plno nebo za to chtějí 1000 kuaiů (v Číně většinou stopování zdarma moc nefunguje) nebo (nejčastěji) se nás začnou vyptávat, proč nejedeme vlakem nebo autobusem. Jeden chlapík okolo nás projede, pak zacouvá zpátky a začne mi vysvětlovat, že do Chongqingu sice nejede, ale když mu to zaplatíme, tak nás tam hodí (je to cca 330 km). Řikám, že za to nechceme platit více než 120 jako za bus, na to odpovídá, že by tím bohužel nezaplatil benzin.

O 15 minut později stále nic nemáme, ale už i personál benzinky si nás všiml a ochotně na nás mává, když zahlédne auto s chongqingskou poznávací značkou :) Nakonec se vrací chlapík, co se s námi bavil, tentokrát už dokonce přepíná do angličtiny (mluví asi podobně jako my čínsky…) a nabízí, že nás vezme na mýtnou bránu, která je o kousek dál. Nasedáme tedy do auta, opět opakuje, že by nás sice rád odvezl, ale 120 kuaiů za osobu nestačí. Zastavujeme kousek před mýtnou branou a sám zastavuje jedno auto po druhém a ptá se jich, jestli nás svezou, s tím, že by pro nás usmlouval místa po 120 kuaích (no radši bychom zadarmo, ale co se dá dělat…). 15 minut, stále neúspěch.

Čekáme u mýtné brány.

Pak začne vysvětlovat, že mezi Chengdu a Chongqingem vedou dvě dálnice (to jsem nevěděl) a většina lidí jezdí po té druhé, protože je lepší. Nasedáme zpátky do auta a jedeme k mýtné bráně na druhé dálnici. Tam je velké parkoviště, náš kámoš obíhá auta s chongqingskými SPZ (těch už je tady dost). Většinou je však problém v tom, že nám místní nějak nedůvěřujou, bojí se. Za chvíli přijíždí policejní auto, tak se jich jde zeptat, co s námi. Policie spolupracuje, nejdřív říkají, že budou zastavovat autobusy, pokud bude volno, tak nám zařídí odvoz (ale vím, že tohle je zbytečné, protože jsou všechny lístky vyprodané). Nakonec taky začnou obcházet auta a ptát se řidičů. Úspěch přichází brzo, jeden manželský pár jede do čtvrti Beibei, což je severozápad Chongqingu. Za 120 kuaiů. Bereme. Čekáme 5 minut na paní, která si odešla na záchod, a jedeme. Paní dokonce umí anglicky, takže se relativně bez problémů dorozumíme. Samozřejmě nezapomenou zavolat příbuzným, že vezou waiguo pengyou.

Policie nám úspěšně zajistila odvoz :)

Po čtyřech hodinách cesty přijíždíme do Beibei. Ptají se, kam potřebujeme, říkáme Shapingba, sousední čtvrť. Tak nás vyhodí na autobusové zastávce, odkud jezdí busy do Shapingba. Nakonec za odvoz nic nechtějí, což je taky pozitivní.

Autobus do Shapingba stojí 10 kuaiů (na dopravu v rámci města je to strašně moc) a zjišťuju, že přestože jsem měl za to, že Beibei a Shapingba jsou sousední čtvrti (taky, že jsou), cesta trvá hodinu, z velké části po dálnici, je to 45 km! Tak si uvědomuju, že moje odpověď na otázku, kam do Chongqingu potřebujeme, že kamkoli, byla strašně naivní a mohli jsme taky skončit někde o 100 km vedle.

Noční Chongqing - Shapingba

Je po osmé hodině večerní, takže se do Guiyangu už dneska nedostanu. Anet s Martinem tady mají pokoj na koleji, zkusíme ukecat vrátného, aby mě tam nechal. Mohl bych sice jet do hostelu ve městě, který znám, ale je to ještě dalších 20 km cesty, a chtěli bychom si dát nějakou společnou večeři, pivo, setkat se s dalšími brněnskými spolužáky, které jsem neviděl od konce semestru v červnu, což moc nejde dohromady se spaním daleko odsud. V Shapingba jdeme ještě několik kilometrů pěšky, před kampusem Chongqing University sedáme do restaurace na večeři a cítíme, že z nás právě spadla hromada stresu a únavy, co se dneska nakumulovala. Pak vymýšlíme srdceryvný příběh pro vrátného o tom, jak se kamarád nemůže dostat domů do Guiyangu, protože jsme dneska celý den strávili ve snaze dostat se do Chongqingu, na zítřek jsou všechny lístky vyprodané, hotely plné… Martin vstupuje jako první, vrátný mě okamžitě změří pohledem (prý si pamatuje všechny, co tam bydlí). Martin řekne něco ve smyslu, “toto je náš kamarád, může tady přespat…” když mu vrátný prudce odsekne: “bu keyi!” Nejde to! To nás tak nějak vyvede z míry natolik, že asi 30 sekund všichni mlčíme a nikdo neví, co má říct. Nakonec se tedy odebereme k nim do pokoje (do 11 jsou povolené návštěvy), kde musíme vymyslet alternativní plán. Na koleji se potkávám s Jančou a Tomem z mé domovské univerzity, kteří taky teď studují tady v Chongqingu.

Alternativní plán je druhá kolej Xuelin, asi 15 minut pěšky odsud. Prý se tam dá za peníze ubytovat. Ptám se vrátného, ptá se mě, jestli jsem student místní univerzity. Nejsem, tak prý nejde. Nebo alespoň dneska, zítra přijedou lidi támhle na tu recepci a pak to půjde. To je mi platné.

Anet s Martinem a ještě jejich španělská kamarádka začnou obvolávat všechny své známé, kteří tady mají byt nebo tuší, kde bych mohl sehnat v okolí levné ubytování. Většina nezvedá nebo to nejde/neví. Nakonec kontaktují Danču, Češka, co tady žije s přítelem, ale vzhledem k tomu, že dostává vládní stipendium, musí bydlet na koleji (oficiálně), kde by s přítelem žít nemohla, proto mají svůj byt opodál. Potvrzuje, že má kartu od pokoje na Xuelinu a může zapůjčit. Setkáváme se u hlavní brány (což je zase o 15 minut chůze jinde), tam se asi na hodinu zapovídáme a než se vrátíme zpátky k Xuelinu, už koleje zavírají, takže z plánovaného posezení nebude bohužel nic. Jsem instruován, ať na koleji projdu, jenom ukážu kartu a s nikým se nebavím, kdyby se na něco ptali, předstírat, že neumím čínsky. To se snadno řekne, kdyby tak nebylo toho, že jsem se vrátného ptal na pokoj, s tím, že jsem mu řekl, že nejsem student… čínsky. Nakonec se evidentně zrovna vrátný chystá spát, leží na posteli v osvětlené vstupní hale, ale ještě není zavřeno. Před vstupem alespoň trochu měním vizáž (rozpustit vlasy, přetáhnout pláštěnku přes krosnu) ;) A jdu. Vrátný mě sice vidí, ale nemá moc šanci reagovat, rychle procházím a mizím do výtahu.

Ranní pohled na Chongqing

Ráno máme sraz v 10:30 s Martinem a Anet. Program už není, jen chceme výlet tak nějak společně “zakončit”, takže mě vyprovází na metro, kde se loučíme. Jedu do centra na stanici Lianglukou, kde se nachází autobusové i vlakové nádraží, něco z toho mi snad musí jet. Po cestě v metru koukám na plánek a mám pocit, že mi něco nesedí. Zamýšlím se, nakonec mi dochází, že i tady od mé poslední návštěvy (měsíc a půl zpátky) přibyla nová linka metra. Aby ne, když jich v roce 2020 chtějí mít 19 (teď 4… tedy začátkem října, kdy jsem tam byl).

Zastávka Lianglukou je na šíleném kopci, nádraží je pod ním. Posledně jsme se tam drápali pěšky, teď jsem objevil krytý eskalátor, který jede až dolů k nádraží za 2 kuaie. Vychytané, hlavně pro cestu v opačném směru. Dole jsou dvě autobusová nádraží, jdu na to dálkové, s dotazem na lístek do Guiyangu mě pošlou zpátky na to druhé, 400 km evidentně není ještě dálkový bus. Vlakem se mi moc nechce, zaprvé myslím, že nebudou lístky, zadruhé vlak jede 8-12 hodin, oproti busu, který by měl jet 5 hodin (i když je dražší). Nakonec v 11:30 kupuju lístek na 12:30, což je vynikající, bál jsem se, že lístky nebudou. Akorát čas zajít na oběd.

Eskalátor jakožto placená MHD

Cesta autobusem do Guiyangu nakonec trvá kvůli zácpě asi sedm hodin, další hodinu se snažím zorientovat na nádraží Jinyang v Guiyangu, kde jsem nikdy nebyl a další hodinu sedím v buse na univerzitu (40 km). Jsem doma, cesta naprosto šílená, ale stálo to za to! :)

VYÚČTOVÁNÍ

Ráno v Manigangu

Cesta, na které stopujeme

Kousek za vesnicí je jeden domek, zrovna když procházíme, vyleze z něj pán, který na nás volá, podle gestikulace poznáváme, že nás asi zve na čaj. Proč ne?

Zavede nás dovnitř svého domu a usazuje. Hlavní místnost je nádherně vyzdobená, až mě mrzí, že je mi blbé tady fotit. V místnosti je kromě naší výpravy a něj ještě asi pět lidí, evidentně rodinných příslušníků, většinou v krásném tradičním oblečení. Dostáváme opět máslový čaj, který je skvělý, a náš hostitel nám ukazuje, jak se hněte tsampa (pražená mouka z ječmene, která se smíchá s trochou máslového čaje a uhněte do těsta, které tvoří základ tibetské kuchyně). Asi půl hodiny si “povídáme” – tak nějak rukama nohama, čínsky umí jen pár slov (a opět, je mi blbé čínštinu vůbec používat). ČR nezná, ale minulý rok u něj byl na návštěvě někdo ze Sovětského svazu.

Náš hostitel

Když už se pomalu chystáme, že budeme muset jít, přijde někdo jiný a po chvíli vysvětlování pochopíme, že asi nabízí, že nás na motorkách k jezeru odveze. Proč ne, souhlasíme, do té doby, než zjistíme, že za to chce nemálo peněz. 150 kuaiů celkem. Motorkáři, co nás otravovali po cestě, chtěli asi 20 za osobu. Je nám to blbé, ale odmítáme a odcházíme. Bohužel tahle snaha o obchod nám trochu kazí dojem celé návštěvy. Vrátíme se na hlavní cestu, zvedáme palec a o 20 sekund později nastupujeme do kamionu. Taky jede na trase Chengdu-Qamdo, starší Tibeťan, čínsky moc neumí, ale zato zná víc českých fotbalistů než já (to není zas tak těžké).

Cesta k jezeru Xinluhai

K jezeru je to asi 20 minut cesty, vystupujeme, asi 500 metrů jdeme ke vstupu. Oblast je ohrazená a platí se vstupné, tak si aspoň u pokladny necháváme krosny (chceme pak jet zpátky do Ganzi bez zastávky v Manigangu). U vstupu je taky informační cedule, podle které je jezero vzdálené 854 km od Chengdu, nejvyšší hora v blízkosti jezera se tyčí do výšky 6168 m n. m., hladina jezera je přesně ve 4 000 m n. m., v jeho okolí žije 190 živočišných druhů, z toho 33 chráněných.

Hromady jaků se pasou v blízkosti jezera.

Máme bohužel smůlu, sice přes noc nasněžilo, takže by pohled na vrcholky nad jezerem byl jistě nádherný, ale… mraky jsou nízko, přes mlhu nevidíme ani na druhou stranu jezera. Máme však asi tři hodiny času, tak spoléháme na změny počasí, na které jsme zvyklí. Bohužel to dneska tak jednoduché není, dlouho nevidíme téměř nic, asi po dvou hodinách začne nakonec mlha trochu stoupat, tak rychle fotím, dokud to jde. Relativně pěkný výhled vydrží asi 10 minut, pak se zase zatahuje.

První pohled na jezero, zklamání

Na druhou stranu takto...

Na kamenech u jezera jsou stovky tibetských nápisů.

A samozřejmě nechybí modlitební vlaječky.

Mraky se trochu začínají zvedat.

Mraky se trochu začínají zvedat.

A po dvou hodinách se nám ukazuje tenhle výhled, pak mraky zase klesají a za 15 minut už není vidět na druhý břeh.

I na druhé straně se výhled trochu více odhalil. Sněžná čára je momentálně jen kousek nad námi.

Poslední pohled na jezero

Vracíme se k hlavní cestě, z dálky vidíme akorát projíždět několik kamionů. Když se doloudáme k cestě (stále nejsem schopen moc rychlé chůze), akorát projíždí poslední z nich, ale na vztyčený palec, ve chvíli, kdy projíždí a my jsme ještě dva metry od silnice, okamžitě reaguje zastavením. To bylo rychlé. Jede prý z Dege až do Chengdu, žádáme ho o svezení k jednomu klášteru u Ganzi, kde plánujeme přenocovat. Taky Tibeťan, čínsky sice umí, ale jeho výslovnosti je pro nás velice těžké rozumět, takže když za půl hodiny zastavuje v Manigangu na parkovišti, máme trochu problém pochopit, co se děje. Jsou dvě hodiny a tvrdí, že dál pojede až v pět (to jsme z toho vyvodili, až později nám došlo, že myslel šest). Důvodu nějak nerozumím, ale vysvětluju mu, že bychom chtěli dřív, tak si najdem někoho jiného, pokud neseženeme, v pět se tady sejdeme. Co teď? Musíme stejně pár kilometrů za vesnici, ale čas máme dobrý a máme hlad, tak zajdeme na oběd. Na jačí baozi ze včerejška vzpomínáme velice pozitivně, když se k tomu přidá myšlenka, že se vracíme domů a už je asi nikde neseženeme, je rozhodnuto. Chvíli se dohadujeme, kdo půjde objednat, protože nám připadá až trapné přijít do čajovny a objednat 45 baozi :))

V čajovně

Oběd skvělý, fyzické i psychické posilnění na šílenou cestu domů, která mi nakonec trvá čtyři dny. Rozepíšu se o ní příště :)

V 9 ráno vycházíme, tentokrát všichni tři, vracíme se níže na křižovatku dvou cest ve městě, dneska pojedeme po té druhé, směřující do provincie Qinghai. Na křižovatce už čeká řada naháněčů s dodávkama, ale nemáme zájem, máme ověřeno, že stopem to jde taky, a je to zábavnější a levnější, takže pokračujeme pěšky dál za vesnici. Je okolo deseti stupňů nad nulou, zataženo a okolní kopce, na které vidíme, přes noc zapadly sněhem.

Pohled zpět na Manigango

Opět jsme trochu rozčarovaní z toho, že kamiony nejezdí (nejbližší větší město – Yushu v Qinghai – je téměř celý den cesty odsud, proto čekáme, že kamiony budou ráno z Maniganga vyjíždět). Většina osobních aut má plno. Staví nám jeden jeep, ale když se ptám na Zhuqing Foxueyuan (čínský název kláštera) s vysvětlením, že je to klášter zhruba 50 kilometrů na sever po této cestě, bohužel vysvětlují, že jedou do jiného kláštera, který je blíž. Nemáme ani moc vhodnou polohu pro stopování kamionů, protože cesta docela dost stoupá do kopce. Ale zrovna když procházíme rozšířeným úsekem, přijíždí tři kamiony a poslední zastavuje.

Cesta směrem na Qinghai

V kamionu jedou dva Tibeťani z Qinghaie. Jeden z nich starší řidič, který čínsky neumí, druhý mladý mnich, s nímž se relativně dokážeme dorozumět. Jedou kamsi do Qinghaie, takže je čeká ještě dlouhá cesta. Zhuqing Foxueyuan znají, v minulosti navštívili a výběr místa k návštěvě nám schvalují. Nakonec taky z jejich strany dochází na otázku, která mě překvapila tím, že přišla poprvé až teď, po pár dnech v Tibetu: dotaz na politiku a praktiky vlády ČLR, nezávislost Tibetu a svobodnost naší malé, pro ně neznámé země v Evropě.

Stoupání do průsmyku

Padesátikilometrovou cestu překonáváme zhruba za dvě hodiny, během kterých se jako obvykle stihne několikrát změnit počasí, od krásně slunečného až po vánici v nejvyšším bodě cesty, který je tentokrát ve výšce 4 633 metrů nad mořem. Jsme vysazeni ve vesničce Zhuqing, dál musíme pěšky, ke klášteru je to ještě několik kilometrů.

Cesta ze zasněženého průsmyku

A v "údolí" o pár set výškových metrů níže je zase krásně.

Naši kamarádi se loučí a jedou dál.

První pohled na vesničku Zhuqing, klášter prosvítá mezi kopci vzadu v pravé části fotky.

Vcházíme do vesnice plné krásných domků a tibetských nápisů, ale bohužel také čínských vlajek. Nějak si začínáme uvědomovat, že máme vlastně docela hlad, sice máme sušenky, ale když asi po dvou kilometrech chůze uvidíme první “restauraci” (hodně honosné označení pro tenhle zapadlý podnik), hned vlezeme dovnitř. Mají jeden druh nudlí a zeleninové jiaozi, objednáváme. K tomu termoska horké vody. To nám poprvé přišlo trochu podivné, ale po pár dnech v tomhle šíleném počasí jsme se naučili tenhle zvyk ocenit a horká voda nám (v té nepříjemné zimě) chutnala jako nikdy dřív. Všude mají stejné velké termosky utěsněné gumovým špuntem, který však horkou vodu udrží i přes celé odpoledne a noc, jak jsme si vyzkoušeli na ubytování v Ganzi. A na parabole vodu uvaří i tam, kde nemají elektriku.

Vesnice Zhuqing

Vesnice Zhuqing

Vesnice Zhuqing

Tibetské nápisy jsou všude.

Blížíme se klášteru.

První budovy klášteru Dzogchen Gompa

Pomalým tempem (nadmořská výška cca 4 000 m, stále se dost zadýchávám při obyčejné chůzi) jdeme do kopce ke klášteru. Čekám jednu velkou budovu, nakonec nacházíme spoustu malých na jedné straně údolí a několik dalších o kilometr dál pod horami. Je škoda, že je zataženo a ledovec, tyčící se nad údolím, jen občas částečně vykoukne z mraků.

Vzadu se ukrývá několik dalších budov kláštera, nad nimi v mračnech ledovec.

Budovy kláštera Dzogchen Gompa

Zrovna začíná doba oběda a na louku se vyhrnou davy dětí, co na několika místech fasujou různé jídlo. My jsme jednou skupinkou přizváni. Dostáváme tvrdý chleba v sáčku, do sáčku z ohromného kýblu jogurt. Sedáme na louku jako všichni okolo a obědváme s nimi. Jogurt je čerstvý a vynikající. Po dojezení děti odcházejí a zůstává po nich na louce šílený bordel. Netřeba si dělat iluze, zrovna v tomhle se evidentně Tibeťani od Číňanů neliší. Taky tady teče pěkná řeka. V téhle výšce přímo pod ledovcem by člověk čekal, že ještě bude docela čistá. Místní to však chápou jako skvělou příležitost, jak si umýt auto…

Fasuju jogurt do sáčku :)

Děti

Koupající se jak

Jdeme k druhé části kláštera přes louku, kde nás jedna skupinka Tibeťanů oslovuje. Čínsky samozřejmě nikdo široko daleko neumí, ostatně by mi i bylo blbé se s nimi čínsky bavit, ale je nám jasné, co chtějí, když vytáhnou foťák. Lidi se za námi sice ohlížejí naprosto všude, ale tihle jsou první, co mají foťák, už to nejsou bohatí Číňani na cestách, co s nás fotili včera v průsmyku. Takže následuje asi desetimininutová fotografická pauza. Předávám tedy i svůj foťák. Pak se sbíhají děti z okolí a nadšeně pózují.

Místní se chtějí fotit :)

Pózující děti

Zadní část kláštera

Modlitební mlýnky

Zadní část kláštera

Hory a ledovec

Zadní část kláštera

Hlubší místo v řece jako příležitost pro umytí auta...

Kdyby si někdo chtěl stěžovat na kvalitu záchodů v Evropě :)

V okolí kláštera se procházíme ještě asi hodinu, pak se pomalu otáčíme a vracíme přes vesnici k hlavní cestě, ve tři hodiny jsme tam a jdeme stopovat zpátky.

Poslední pohled zpátky na hory před návratem :)

Tajemné nápisy

Marně čekáme na odvoz...

Zoufalí stopaři

Nedaří se. Během následující půlhodiny projíždí dvě auta, ani jedno nezastaví, k tomu začíná pršet. Není se moc kde schovat, netěší mě to, náhradního oblečení mám málo a není jak vysušit. Veřejná doprava odsud žádná nejezdí. Po čase přijíždí dvě policejní auta, z nichž ve vesnici lidi vystupují a policajtům platí – evidentně tady fungují jako taxíky, když nemají co na práci (a nedokážu si moc představit, co by tady kdy mohli mít na práci). Po chvíli vidíme z dálky blížící se sanitku, tak si říkáme, že by byla sranda ji stopnout, bohužel sjíždí do vesnice a dál nejede. Dalších dvacet minut nic, načež se sanitka z vesnice vrací a jede dál naším směrem. Zastavuje. A jede akorát do Maniganga. Ale chtějí prachy. 20 kuaiů na osobu. Sice bychom ještě mohli čekat dál (zase tak pozdě není a předpokládám, že brzo začnou jezdit kamiony na celodenní trase Yushu-Manigango), ale nechce se nám, jsme unavení a přece jen sanitka tam bude podstatně rychleji než kamion, navíc sanitkou jsme tu ještě nejeli, tak to bereme, zas tak moc peněz to není.

Naše sanitka s urvaným výfukem

Řidiče sanitky evidentně ale netrápí, v jakém stavu se nachází silnice, po které jedeme, takže každých deset sekund vyskočíme ze sedaček několik centimetrů do vzduchu a asi po dvaceti minutách zastavujeme na trávníku u cesty. Něco se pokazilo, naši noví kamarádi lezou pod auto. Evidentně se stalo něco s výfukem. Přinesou z auta provázek, za pár sekund zjišťujou, že takhle to spravit nepůjde. Jeden z nich tedy najisto zajde do blízké řeky, z které vytáhne metrový drát. Ani tím to nepůjde. Nakonec všichni tři zaberou, celý výfuk servou a ten následně putuje k nám dozadu do auta, hned vedle kyslíkové bomby a krabic s injekcemi s glukózou a fyziologickým roztokem.

Hodíme dovnitř a jedeme dál :)

Cesta do Maniganga je asi o polovinu rychlejší než s kamionem, v 5 večer jsme na místě. Čas máme dobrý, hlad ještě nemáme, rozhodujeme se navštívit “čajovnu”, kterou Anet včera objevila – ještě stále jsme nevyzkoušeli známý tibetský čaj. Vkráčíme, ptám se, za kolik mají máslový čaj, přičemž čekám přestřelenou cenu (protože onen podnik měl zvenku nápis v angličtině). 15 kuaiů, není to špatné. Jestli si dáme něco k jídlu. Ptám se, co mají, táhne mě do kuchyně, ukazuje baozi plněné jačím masem, jeden kuai za kus. Do startu bereme 10 kusů na vyzkoušení. Po chvíli přichází OBROVSKÁ konvice tibetského máslového čaje, talíř deseti napařovaných knedlíčků a miska s příjemně ostrou omáčkou. Velice pozitivní překvapení, čaj je velice dobrý a nemáme šanci ho ve třech lidech vypít ani za hodinu, co tam sedíme, a baozi s jačím masem jsou naprosto vynikající, takže hned objednáváme další várku. Přichází k nám jeden tibetský mnich, čínsky neumí, taky si s námi dělá společnou fotku, a v mobilu mi ukazuje spoustu fotek onoho pána, co žije v exilu v Indii, a oné jisté vlajky, tedy fotky, se kterými by měl být hodně opatrný, aby neskončil v čínském vězení…

Čaj a jačí baozi

Jediná internetová kavárna široko daleko, vypadá trochu... zavřeně.

Máme plný žaludek, takže nemusíme řešit, kam na večeři, tak se vydáváme pěšky za vesnici. Krajina je krásná a stačí nám asi 10 minut ze středu Maniganga, abychom se k ní dostali. Procházíme se po okolí asi další hodinu. Pak chceme zpátky ve vesnici vyzkoušet pivo s tibetským nápisem, na které narazíme v obchodě. Prodavač nechápe, co po něm chceme, tak si ho z poličky za ním musíme vzít sami, až za chvíli rozumíme, proč nechápal – protože to není pivo. Je to qingke, oblíbený tibetský alkoholický nápoj z kvašeného ječmene. Nikoho nás úplně neoslovil (ale špatné to podle mého názoru taky zase není), připomíná mi něco mezi mugichou a burčákem.

Za vesnicí

Za vesnicí

Qingke/chiang

Na ubytování potkáme čtyři mladé holky z Chengdu a Chongqingu, které se chystají zítra dále směrem do Dege. Majitel podniku nás všechny zve na pivo, takže sedáme do společné místnosti, několik hodin si povídáme, naučíme se několik čínských her, my zase je naučíme pár českých písniček a taky to, jak chutná česká domácí slivovice, kupodivu slaví úspěch a rychle zmizí. Alkohol stoupá do hlavy velice rychle, i to dávám za vinu nedostatečné výškové aklimatizaci, takže asi po dvou hodinách znaveni končíme a jdeme spát.

V našem pokojíčku

Otvírání dveří je tady vyřešeno zajímavě, pružina je automaticky zavírá, takže je pokoj vybaven prázdnou flaškou od piva, kterou se dveře zarazí, pokud je chceme otevřené.

Večerní socializace

Slivovice holkám překvapivě chutná...

Cesta už nás nepřekvapuje, tentokrát nevede přes žádné průsmyky, ani pod námi nejsou žádné srázy, ale zato to celou dobu s námi pěkně skáče (což v kombinaci s nízkým stropem dodávky není moc příjemné). Asfalt se objevuje výjimečně, většinu času jedeme po blátě. Většinu cesty prší, ale opět se počasí několikrát stihne změnit. V dodávce nás je 9, před námi sedí zhruba 25letý týpek, co vypadá jako mnich, a do velkých sluchátek mu zhruba půlku cesty hraje Justin Bieber. Je zvědavý a mluví docela srozumitelnou čínštinou. Jak dlouho bude cesta trvat, nevíme, je to zhruba 95 km, což může trvat od dvou do šesti hodin. Nakonec cesta ubíhá rychle, bez větších komplikací, za necelé tři hodiny jsme vyhozeni v Manigangu.

Cesta z Ganzi dál na západ

Ke konci cesty se vyjasnilo a objevil se asfalt...

Manigango je malá, nepříliš známá vesnička, kterou bereme za nejzazší bod naší cesty a kde se chceme chvíli usídlit. Nachází se v nadmořské výšce okolo 3 800 metrů, na rozcestí – ze Sichuan-Tibet Highway odbočuje na sever cesta do provincie Qinghai, tedy do tibetské historické provincie Amdo. A na rozdíl od Ganzi na nás Manigango působí velice příjemně. I přesto, že je stejně špinavé, cesta je rozbitá a zablácená, všude pobíhají divocí psi a jaci.

První pohled na Manigango

Opět máme předem vyhlídnuté ubytování z Lonely Planet, které by mělo být v místě, kde parkují autobusy/dodávky, nás ale evidentně vyhodili jinde, takže jdeme podél ulice, než najdeme guesthouse. Je 11 hodin, ještě je zavřeno, ale všímá si nás jeden z hostů, takže volá majitele, který nám vzápětí nabízí pokoj za 30 kuaiů na osobu, po prohlídce se shodujeme, že bereme. Majitel je mladý Číňan (těch je tady opravdu málo) a dokonce umí trochu anglicky.

Kvalitní záchod na našem ubytování. Sprcha není.

Jaci se běžně prochází po vesnici.

Výlet do Dege jsme sice zrušili, ale vzhledem k tomu, že jeden z hlavních důvodů, proč jsme vůbec do Dege chtěli, byla cesta do průsmyku Chola (příp. Trola), přes který Sichuan-Tibet Highway projíždí. Průsmyk je nejvyšším bodem (a podle některých zdrojů nejnebezpečnějším) na celé Sichuan-Tibet Highway a výhledy po cestě jsou prý nádherné. Vymýšlíme tehdy variantu vyjet do průsmyku a vrátit se zpátky do Maniganga. Jak? Stopem. I když se to při pohledu na cestu nezdá, přece je to jenom hlavní tepna, na které je nemalý provoz, evidentně především kamiony zásobující východní Tibet. Abychom tam nezůstali, plánujeme odjezd nejpozději na jednu hodinu, nakonec však do Maniganga přijedeme dřív, takže ještě stíháme oběd. Stejně jako v Ganzi je i tady minimum restaurací, ale asi po patnácti minutách se nám nakonec podaří sednout na nudle.

Manigango

Manigango

Tibetština převládá nad čínštinou

Výhled z našeho ubytování

Místní obyvatelé

Anet má už dost místních silnic, takže zůstává v Manigangu a já s Martinem bereme všechno teplé oblečení, co máme, zásoby vody a jídla pro případ nouze a zhruba o půl jedné vycházíme nad vesnici a začínáme chytat přijíždějící auta. Do průsmyku je to zhruba 45 kilometrů, odhaduju, že by to mohlo být do dvou hodin cesty.

Jak vypadají veřejné záchody

Manigango v dálce za námi

Nakonec ujdeme několik kilometrů a stále nic nejede. Jen pár jeepů (jejichž řidiči by s největší pravděpodobností chtěli za jízdu platit). Až pak si uvědomujeme problém – dost zaparkovaných kamionů jsme viděli v Manigangu – je doba oběda a všichni řidiči si dávají pauzu. Asi po půlhodině si říkáme, že pokud něco nechytnem během další půlhodiny, zkusíme i placenou jízdu, pokud ani to nepůjde, budeme se vrátit, abychom v průsmyku neměli problém se dostat zpět. Já však stále věřím, že se kamiony rozjedou, a taky se dočkáváme. Pár kamionů projíždí, asi čtvrtý nám zastavuje. Ptám se řidiče, zda nás hodí na nejvyšší místo cesty, souhlasí, nastupujeme. Dozvídáme se, že je místo všem řidičům velice dobře známé (bál jsem se, že nebudou tušit, ostatně kdo by jezdil jen do průsmyku) a čínsky se jmenuje Queershan.

Náš odvoz

Cesta do hor

Za chvilku stavíme a doplňujeme vodu do chladiče, v té chvíli si teprve všímám, čím, že to jedeme. Cisterna, na sobě má velký znak 爆 (výbušný) a pod poznávací značkou nápis 危险品 (nebezpečná látka). Ptám se řidiče – veze zásobu benzinu z Chengdu do Qamdo, což hlavní město historického Khamu, ležící na východě Tibetské autonomní oblasti. Celá trasa trvá asi týden, jedou spolu celkem čtyři cisterny. Řidiči je 26 a tuhle trasu jezdí čtyři roky. Je to sympaťák a na to, že pochází z Chengdu, mě překvapuje, jak krásně čistou čínštinou mluví, takže většinu cesty prokecáme. S sebou ještě veze jednu Tibeťanku (prý kamarádka od kamaráda), ta většinu cesty prospí. Řidič nám pouští tibetské písničky a baví se tím, jak jim nerozumí. Nabízí nám, jestli si nechcem zařídit. V tomhle terénu ani ne, díky. A taky nabízí, že nás propašuje do Tibetské autonomní oblasti. Z Qamdo jede za pár dní zpátky domů a má know-how, jak to funguje na checkpointech, takže nabídka už zní lákavěji. Ale přece jenom máme platné čínské vízum ještě pár měsíců, takže taky bohužel musíme odmítnout. Prý máme zavolat, až budem potřebovat propašovat.

Náš řidič, prohlíží si našeho průvodce LP.

Cesta do hor

Cesta do hor

Cesta stoupá a kvalita “silnice” se zhoršuje. Zpočátku asfalt, později hlína, dále bláto, čím dál tím užší. V jednu chvíli se zastavíme, dozvídáme se, že je nějaký problém na autě kolegy. Sjíždíme z cesty na rozšířené místo a jsme vyhozeni, ať se projdeme po okolí, než se situace vyřeší. Zjišťujeme, že jedna z cisteren má defekt, výměna pneumatiky trvá zhruba hodinu. V tu chvíli chápeme, proč jedou spolu čtyři cisterny, povolit pneumatiku není žádná sranda. Jdeme se zatím s Martinem projít kousek na kopec. Pomalu a opatrně, jsme více než 4 500 metrů nad mořem, což je opravdu poznat.

Okolní hory

Tibetské nebe

Náš konvoj

Povolování pneumatiky

I na koních nás nakonec předjeli, zajímalo by mě, jestli jedou až do Dege. Na protější straně kopce je vidět cesta, která nás dále čeká.

Když je vyměněno, je čas dočepovat benzin do nádrže. Jo, bezkonkurenčně nejlepší chvíle na cigáro...

Do údolí sedá mlha.

Konečně dojíždíme na konec údolí, otáčíme se a začínáme stoupat.

Kvalita cesty zde jde ještě dolů, ve většině míst to na první pohled vypadá, že se nevyhnou dvě auta, ale vždycky se to nějak podaří. Na několika místech je vidět, že se cesta zbortila. Sesuvy půdy a v zimě laviny nejsou ničím výjimečným.

Zrovna tady je zjevně jeden opravený sesuv.

Tady je vidět, jak je cesta úzká, přesto se dva kamiony vždy nějak vyhly.

Už skoro v průsmyku

Jsme tu - průsmyk Chola/Trola/Queershan.

Pohled na druhou stranu, směrem do Dege

Místo odhadovaných dvou hodin nám 45km cesta trvala téměř čtyři hodiny. To znamená, že je po čtvrté hodině odpolední a za půl hodiny má nastat doba, ve kterou máme naplánováno nejpozději začít shánět odvoz dolů.

V Manigangu, které je o 1 200 metrů níže, bylo okolo dvaceti stupňů, tady na sebe hned oblékáme všechno oblečení, co máme, teplotu odhaduju okolo nuly. Jdeme se projít a zjišťujeme, že i pro místní je toto místo zajímavé. Téměř všechna auta zastavují a lidé vystupují. A samozřejmě se s námi hned všichni chtějí fotit, protože kdo už kdy potkal Evropana procházet se pěšky po tibetském průsmyku v 5 050 m n. m.? :)

Všude je spoustu modlitebních vlaječek. Tibeťani mají ve zvyku při průjezdu tohoto místa vyhodit do vzduchu balík malých vlaječek jako modlitbu. Mrzí mě, že se mi tento moment (kdy se ve vzduchu vznáší stovka malých vlaječek) nepodařilo zachytit.

Všude vlajky

My jako atrakce

Queershan - 5 050 m n. m.

První podzimní koulování

Ve chvíli, kdy se rozhodujeme, že teda pojedeme dolů, však přichází náhlá změna počasí. Prudce se ochlazuje, začíná foukat, následně přichází vánice a z dálky se blíží bouřka, což opravdu není moc příjemný pocit. Všichni se samozřejmě v tu chvíli nahrnuli do aut a odjeli, my jenom koukáme na serpentiny směrem do Dege, kde naráz nic nejede. Jedou dva kamiony, příjezd jednoho tipujeme tak za 10 minut, druhého za dalších aspoň 15 minut. Přitom doteď jezdily kamiony naším směrem neustále. Máme prostě smůlu.

Sněžení sílí, vše se halí do mlhy (takže v jednu chvíli přestáváme vidět na serpentiny a nemáme tušení, jak jsou auta daleko), to mě však neděsí zdaleka tolik jako bouřka, co se blíží (silný vítr, který ze směru, kde šlehají blesky, fouká přímo na nás, na dobré náladě rozhodně nepřidává). Několik blesků uhodilo do sousedního vrcholku (vzdálenost tak max 5 km) a hřmění je čím dál tím hlasitější. Konečně přijíždí první auto. Kašle na nás, projíždí, nezastavuje.

Čekáme dalších asi 10 minut, nálada na bodě mrazu, pomalu se připravuju na přechod bouřky nad námi. Za chvíli přijíždí z druhého směru auto, z něj vystupuje pán a dává se s námi do řeči. Vysvětluju mu náš problém, nabízí, že nás odveze do Dege, prý asi dvě hodiny cesty. Tohle je nouzová možnost, která nás oba s Martinem taky napadla. Říkáme, že ještě zkusíme počkat na kamion, co jsme viděli přijíždět, už by tady měl být každou chvíli. Přestává sněžit, alespoň na chvíli. Pokud nevyjde, jedeme do Dege.

Zasněžený průsmyk

Kamion opravdu asi za minutu přijíždí, chlapík nám pomáhá ho zastavit. Kamion opravdu zastavuje, z kabiny vyleze pět lidí a všichni se s námi hned fotí. No, aspoň rozptýlení té šílené nálady :) Máme štěstí, jedou akorát do Maniganga. Říkáme, že se klidně spokojíme místem na korbě, ale prý tam je plno, takže se nacpeme k nim dovnitř. Oddechli jsme si, cesta je sice šíleně nepohodlná, ale jsme rádi, že jsme v suchu, v teple a mimo bouřku. Během půlhodinového sněžení se okolní scenerie zcela proměnila, sníh je všude.

Zasněžená cesta dolů

Zrovna když jsme projížděli tímto úsekem, říkal jsem si, co by se asi stalo, kdyby do protisměru vyjel kamion...

To se hned splnilo :) Co dál?

Řešení je jednoduché – vedle sebe se vejdou bez problémů, však místa je dost. A času taky, takže oba řidiči zastaví kabinami u sebe, stáhnou okýnka a dají si cigáro. Desetiminutová pauza (nad srázem) neuškodí. Mezitím přijíždí do fronty další kamion, kupodivu ani netroubí, žádný spěch. I jeho následně náš řidič zastaví, jen proto, aby se pochlubil, že veze nějaké dva Čechy. Ostatně většina lidí, co nás kdy vezla, začala obvolávat své příbuzné s informací, že vezou bandu nějakých divných Evropanů…

Pauza na cigáro nad srázem

Pohled dolů během pauzy

Zasněžené údolí

Cesta dolů trvá zhruba jenom dvě a půl hodiny. Okolo sedmé jsme v Manigangu, vracíme se na pokoj, kde nacházíme Anet. Na večeři jdeme zkusit hotel Pani doporučený v LP, prý velice oblíbený a s příznivými cenami. Necháváme si něco doporučit, nakonec to stojí šílené peníze (přes 100 kuaiů) a nechutná nijak valně (studené jačí maso opravdu nic moc, tibetské houbě jsem taky na chuť nepřišel), takže sním minimum. A ačkoli jsme uvažovali, jestli se na další noc nepřesunout sem (mají sprchu a celkově to vypadá pěkněji), po téhle zkušenosti na ně kašleme. Na pokoj se vracíme brzo, dávám nabít foťák a mobil – náš guesthouse není vůbec připojen k elektrické síti, je vybaven pouze dieselovým agregátem, který se navečer na chvíli zapíná. Spát jdeme brzo, nějak tenhle šílený den musíme vydýchat, kromě toho u mě nastupuje výšková nemoc v plné síle, intenzivní bolest hlavy (a zima) mi ještě dlouho brání usnout a nutí mě přemýšlet, co se všechno dneska stalo…

Brzo ráno v Kangdingu. Problémy s předraženým ubytováním si Číňani vyřešili po svém, podél řeky jsou stanová městečka a taky mnoho lidí spí v autech.

Je libo kus koně na cestu?

Vstáváme ve 4:45, o půl hodiny později vycházíme směrem na autobusové nádraží, abychom před šestou byli na místě. Ukazuje se, že nejsme sami, komu odjíždí autobus v 6 hodin. Jízdní řády jsou nastaveny tak “chytře”, že autobusové nádraží je vlastně jedna velká plocha, kde je naprosto chaoticky zaparkována hromada autobusů (s tím, že ten svůj musíme chvíli hledat), a musí se v 6 rozjet všechny (něco jako rozjezdy v Brně ;) ), protože jinak se vzájemně blokujou. Osobně si myslím, že kdyby byly spoje načasovány v pětiminutových rozestupech a autobusy parkovaly tak, aby mohly postupně vyjíždět, nemuselo by docházet ke zpožděním (a cestujícím by to mohlo usnadnit hledání jejich autobusu), ale to už je na Číňany asi příliš logický systém.

Chaos na autobusovém nádraží

Linka Kangding-Ganzi

V autobuse sedíme úplně vepředu, sedačky 2-4, evidentně před námi lístek kupoval jediný člověk, což zaprvé potvrzuje náš dohad o tom, že za Kangdingem už nebudou turisti (autobusy z Kangdingu zpátky do Chengdu byly v době koupě našeho lístku do Ganzi vyprodané), zadruhé máme během cesty pěkné výhledy.

Hned za Kangdingem začíná prudké stoupání a za hodinu jsme v průsmyku Zheduoshan ve výšce 4 298 metrů nad mořem. Jen asi kilometr odsud bylo před třemi lety vybudováno kangdingské letiště. Samotná existence letiště mi před tímto výletem přišla poněkud zvláštní – funguje zde pouze linka do Chengdu vzdáleného necelou hodinu letu. Ponecháme-li stranou fakt, že mi přijde šílené během pár desítek minut vystoupat 4 000 metrů (skvělý náběh na akutní výškovou nemoc), při započítání transferů na/z letiště a nutnou dobu na odbavení atd. se dostáváme zhruba na šest hodin cesty z centra Chengdu do Kangdingu za několikanásobně vyšší cenu, než co stojí sedmihodinová cesta autobusem. Nicméně po absolvování sedmihodinové jízdy autobusem, která ve skutečnosti trvala 12 hodin (s nejistotou, jestli vůbec kdy někam dojedeme), už to celé asi nějak chápu :) Mimochodem, kangdingské letiště je druhé nejvýše položené letiště na světě, hned po letišti u města Qamdo v Tibetské autonomní oblasti, které je položeno jen o 54 metrů výše.

Krátce po východu slunce v průsmyku Zheduoshan

O další hodinu dál přijíždíme do městečka Xinduqiao, za nímž se rozděluje jižní a severní větev Sichuan-Tibet Highway – více než 2 000 km dlouhá trasa spojující Chengdu a Lhasu. My dále pokračujeme po delší a méně frekventované severní trase (jižní trasu bych si taky někdy projel, nechávam na příště). Poté projíždíme pastviny Tagong, jedno z údajně nejpěknějších míst v této oblasti, na které nám nezbývá čas, ale počasí v tu chvíli nepřeje, takže mě to ani neštve (a nakonec se tady krátce zastavujeme po zpáteční cestě). Problémy na cestě moc nejsou, jen párkrát se provoz zastaví a nikdy na dýl než půl hodiny. Zhruba v půlce cesty zastavujeme na oběd (předražené tofu). V druhé polovině se pak stav cesty zhoršuje, asfalt na většině míst mizí, přibývá bláta, srázů po silnici a poškozených (např. sesuvem) úseků. Přesto nakonec přijíždíme se sotva pětiminutovým zpožděním, tedy po páté hodině večerní.

Cesta je občas blokována volně pobíhajícími jaky.

Modlitebních vlaječek přibývá.

Provoz na cestě je oproti trase Chengdu-Kangding minimální.

Ten tady stál ještě o týden později, když jsme se vraceli.

Jeden z mála problémů na cestě, asi dvacetiminutová pauza u Tagongu

Drtivá většina cesty vedla ve výšce nad 3 000 metrů nad mořem, i tady byly časté náhlé změny počasí.

Konkrétně na počasí jsem si v tuto chvíli nestěžoval, protože teplota se po velkou část cesty držela okolo 30 stupňů… což byla příjemá změna oproti Guiyangu, kde byly dva týdny před prázdninami neustálé deště a teploty okolo 10 stupňů… o 1 000 km jižněji a o 2 000 metrů níže.

Výhledy během cesty

Výhledy během cesty

Cesta se začíná zhoršovat :)

Výhledy během cesty

Opět "sláva velké KSČ", aneb propaganda nesmí chybět.

Sesypaná cesta

Jedeme pěkně po kraji :)

A opačný problém - zasypaná cesta

A znovu, zajímalo by mě, jak často se cesty sesypávají.

Tady jsme stáli asi 15 minut. Škoda, že není úplně zřetelně vidět, že kamion vpravo jede opačným směrem. V Číně se sice jezdí vlevo, ale na těchto cestách se to občas na chvíli vymění, no.

A už začínají cesty, s jakými se budeme setkávat pár následujících dnů.

Současně se taky začínají objevovat krásné hory a výhledy :)

Po příjezdu sháníme ubytování. Původně chceme dát na doporučení jednoho podniku zmíněného v Lonely Planet, který má být hned u autobusového nádraží. Ale evidentně není, takže vstupujeme do jiného, přímo naproti autobusovému nádraží. Je označen anglickým nápisem “Authorized hotel for foreigners”, takže (ještě zvyklý z civilizace) čekám přemrštěnou cenu a samozřejmě plnou obsazenost, ale za zkoušku to stojí (navzdory anglickému nápisu personál anglicky neumí, to mě samozřejmě nepřekvapuje, ale čekal bych, že ve vlastním zájmu budou mít aspoň ceník pokojů přeložený do angličtiny). Realita je obrácená, 50 za osobu zní jako fér (v soukromém pokoji s koupelnou), když nám pak ještě ukazují pokoj bez koupelny za 30, bereme (koupelna na chodbě není o tolik horší oproti té společné, tedy barel vody, lavor a smradlavý turecký záchod) – přece jen by se nám hodilo trochu ušetřit, po tom, co jsme dali nehorázné peníze za ubytování v Kangdingu. Každopádně se hotel jeví téměř prázdný. Po ubytování dostáváme ještě velkou termosku s horkou vodou. Později zjišťujeme, že to je tady standard a velice praktická záležitost. V Ganzi už dokáže být i v tuto dobu pěkná zima, nachází se 3 400 metrů nad mořem.

Po dlouhé cestě jsme samozřejmě dost unavení a vyhladovění, takže hotel hned opouštíme a jdeme sehnat něco k jídlu. Nějaké restaurace tady jsou, ale oproti tomu, co jsme zvyklí, je jich dost málo. Tibetská restaurace doporučená v Lonely Planet na daném čísle popisném neexistuje vůbec. Co hůř, základní pravidlo (jíst tam, kde je dostatek lidí) selhává, protože všechny restaurace jsou totálně zapadlé a pusté. Rádi bychom vyzkoušeli nějaké tibetské jídlo, to se taky vůbec nedaří (Tibeťani na rozdíl od Číňanů evidentně nejsou zvyklí jíst v restauracích). Sice nacházíme jeden podnik, kde na venkovní ceduli inzerují jačí maso, ale když vidíme ceny 50+ (a taky mrtvo), tak zase zdrháme a po půlhodině marného shánění vyhladovění prostě vlezeme do náhodné restaurace. Čínské jídlo, sice trošku dražší, ale nebylo špatné.

Ganzi

Ganzi

Ganzi už se od všech měst, která jsem tady viděl, dost liší. Na Číňana už tady člověk téměř nenarazí. Tibetské domky taky vypadají úplně jinak. Město je celkově dost špinavé a ne moc sympatické. Ale zato je malé – to znamená, že se z něj snadno dá dostat. Za městem už se tyčí krásné zasněžené vrcholky a v okolí jsou vidět pastviny – stromy už tady nerostou. Tibetština (psaná) už převládá nad čínštinou a na stánku s mobilními telefony je čínsky psáno, že jejich výrobky zvládají tibetštinu :)

A samozřejmě jsme zde za atrakci, takhle na nás lidé zírali naposledy v Datongu. Dokonce nás všichni zdraví, z “ni hao” se však stalo “tashi delek”.

Ganzi

Ganzi

V samotném městě nic k vidění není. Nedaleko odsud se nachází pár (prý) pěkných klášterů, takže zvažujeme, jak se ve městě zdržíme. Varianta vyběhnout někam na kopec nebo navštívit některý z klášterů je určitě lákavá, nakonec prosazuju variantu popojet ještě kousek dál do Maniganga, tam se chvíli zdržet a případné výlety v okolí Ganzi nechat až na zpáteční cestu.

Po večeři se brzo začíná stmívat, vydáváme se narychlo za město, že třeba vylezeme na jeden kopec. Hned za městem narazíme na vyhlídku, kde trávíme asi dvacet minut pozorováním západu slunce (a necháváním se fotit Tibeťany, včetně např. policie).

Západ slunce v Ganzi

Pohled z vyhlídky

Hory nad Ganzi (odhaduju okolo 4 500 - 5 000 m n. m.)

Výhled na Ganzi

Jeden z domků ve městě

Most nad řekou

Po procházce se vracíme zpátky na hotel. Samozřejmě, že nás čeká pěkná zima, ale jsme unavení, takže usínáme rychle, budíček na 6:30. Já a Anet nacházíme ve své posteli elektricky vyhřívané deky, moje nakonec ale stejně nefunguje, takže Anet jediná má štěstí, já s Martinem si musíme vystačit s lokem slivovice před spaním ;)

Náhodně otevřená stránka v učebnici před spaním - "the three friends in cold weather" - jak trefné :)