V odlehlé oblasti zhruba 50 kilometrů na sever od Maniganga se nachází Dzogchen Gompa, jeden z nejvýznamnějších tibetských klášterů. Jeho návštěva se stává naším dnešním cílem.
V 9 ráno vycházíme, tentokrát všichni tři, vracíme se níže na křižovatku dvou cest ve městě, dneska pojedeme po té druhé, směřující do provincie Qinghai. Na křižovatce už čeká řada naháněčů s dodávkama, ale nemáme zájem, máme ověřeno, že stopem to jde taky, a je to zábavnější a levnější, takže pokračujeme pěšky dál za vesnici. Je okolo deseti stupňů nad nulou, zataženo a okolní kopce, na které vidíme, přes noc zapadly sněhem.
Pohled zpět na Manigango
Opět jsme trochu rozčarovaní z toho, že kamiony nejezdí (nejbližší větší město – Yushu v Qinghai – je téměř celý den cesty odsud, proto čekáme, že kamiony budou ráno z Maniganga vyjíždět). Většina osobních aut má plno. Staví nám jeden jeep, ale když se ptám na Zhuqing Foxueyuan (čínský název kláštera) s vysvětlením, že je to klášter zhruba 50 kilometrů na sever po této cestě, bohužel vysvětlují, že jedou do jiného kláštera, který je blíž. Nemáme ani moc vhodnou polohu pro stopování kamionů, protože cesta docela dost stoupá do kopce. Ale zrovna když procházíme rozšířeným úsekem, přijíždí tři kamiony a poslední zastavuje.
Cesta směrem na Qinghai
V kamionu jedou dva Tibeťani z Qinghaie. Jeden z nich starší řidič, který čínsky neumí, druhý mladý mnich, s nímž se relativně dokážeme dorozumět. Jedou kamsi do Qinghaie, takže je čeká ještě dlouhá cesta. Zhuqing Foxueyuan znají, v minulosti navštívili a výběr místa k návštěvě nám schvalují. Nakonec taky z jejich strany dochází na otázku, která mě překvapila tím, že přišla poprvé až teď, po pár dnech v Tibetu: dotaz na politiku a praktiky vlády ČLR, nezávislost Tibetu a svobodnost naší malé, pro ně neznámé země v Evropě.
Stoupání do průsmyku
Padesátikilometrovou cestu překonáváme zhruba za dvě hodiny, během kterých se jako obvykle stihne několikrát změnit počasí, od krásně slunečného až po vánici v nejvyšším bodě cesty, který je tentokrát ve výšce 4 633 metrů nad mořem. Jsme vysazeni ve vesničce Zhuqing, dál musíme pěšky, ke klášteru je to ještě několik kilometrů.
Cesta ze zasněženého průsmyku
A v "údolí" o pár set výškových metrů níže je zase krásně.
Naši kamarádi se loučí a jedou dál.
První pohled na vesničku Zhuqing, klášter prosvítá mezi kopci vzadu v pravé části fotky.
Vcházíme do vesnice plné krásných domků a tibetských nápisů, ale bohužel také čínských vlajek. Nějak si začínáme uvědomovat, že máme vlastně docela hlad, sice máme sušenky, ale když asi po dvou kilometrech chůze uvidíme první “restauraci” (hodně honosné označení pro tenhle zapadlý podnik), hned vlezeme dovnitř. Mají jeden druh nudlí a zeleninové jiaozi, objednáváme. K tomu termoska horké vody. To nám poprvé přišlo trochu podivné, ale po pár dnech v tomhle šíleném počasí jsme se naučili tenhle zvyk ocenit a horká voda nám (v té nepříjemné zimě) chutnala jako nikdy dřív. Všude mají stejné velké termosky utěsněné gumovým špuntem, který však horkou vodu udrží i přes celé odpoledne a noc, jak jsme si vyzkoušeli na ubytování v Ganzi. A na parabole vodu uvaří i tam, kde nemají elektriku.
Vesnice Zhuqing
Vesnice Zhuqing
Vesnice Zhuqing
Tibetské nápisy jsou všude.
Blížíme se klášteru.
První budovy klášteru Dzogchen Gompa
Pomalým tempem (nadmořská výška cca 4 000 m, stále se dost zadýchávám při obyčejné chůzi) jdeme do kopce ke klášteru. Čekám jednu velkou budovu, nakonec nacházíme spoustu malých na jedné straně údolí a několik dalších o kilometr dál pod horami. Je škoda, že je zataženo a ledovec, tyčící se nad údolím, jen občas částečně vykoukne z mraků.
Vzadu se ukrývá několik dalších budov kláštera, nad nimi v mračnech ledovec.
Budovy kláštera Dzogchen Gompa
Zrovna začíná doba oběda a na louku se vyhrnou davy dětí, co na několika místech fasujou různé jídlo. My jsme jednou skupinkou přizváni. Dostáváme tvrdý chleba v sáčku, do sáčku z ohromného kýblu jogurt. Sedáme na louku jako všichni okolo a obědváme s nimi. Jogurt je čerstvý a vynikající. Po dojezení děti odcházejí a zůstává po nich na louce šílený bordel. Netřeba si dělat iluze, zrovna v tomhle se evidentně Tibeťani od Číňanů neliší. Taky tady teče pěkná řeka. V téhle výšce přímo pod ledovcem by člověk čekal, že ještě bude docela čistá. Místní to však chápou jako skvělou příležitost, jak si umýt auto…
Fasuju jogurt do sáčku :)
Děti
Koupající se jak
Jdeme k druhé části kláštera přes louku, kde nás jedna skupinka Tibeťanů oslovuje. Čínsky samozřejmě nikdo široko daleko neumí, ostatně by mi i bylo blbé se s nimi čínsky bavit, ale je nám jasné, co chtějí, když vytáhnou foťák. Lidi se za námi sice ohlížejí naprosto všude, ale tihle jsou první, co mají foťák, už to nejsou bohatí Číňani na cestách, co s nás fotili včera v průsmyku. Takže následuje asi desetimininutová fotografická pauza. Předávám tedy i svůj foťák. Pak se sbíhají děti z okolí a nadšeně pózují.
Místní se chtějí fotit :)
Pózující děti
Zadní část kláštera
Modlitební mlýnky
Zadní část kláštera
Hory a ledovec
Zadní část kláštera
Hlubší místo v řece jako příležitost pro umytí auta...
Kdyby si někdo chtěl stěžovat na kvalitu záchodů v Evropě :)
V okolí kláštera se procházíme ještě asi hodinu, pak se pomalu otáčíme a vracíme přes vesnici k hlavní cestě, ve tři hodiny jsme tam a jdeme stopovat zpátky.
Poslední pohled zpátky na hory před návratem :)
Tajemné nápisy
Marně čekáme na odvoz...
Zoufalí stopaři
Nedaří se. Během následující půlhodiny projíždí dvě auta, ani jedno nezastaví, k tomu začíná pršet. Není se moc kde schovat, netěší mě to, náhradního oblečení mám málo a není jak vysušit. Veřejná doprava odsud žádná nejezdí. Po čase přijíždí dvě policejní auta, z nichž ve vesnici lidi vystupují a policajtům platí – evidentně tady fungují jako taxíky, když nemají co na práci (a nedokážu si moc představit, co by tady kdy mohli mít na práci). Po chvíli vidíme z dálky blížící se sanitku, tak si říkáme, že by byla sranda ji stopnout, bohužel sjíždí do vesnice a dál nejede. Dalších dvacet minut nic, načež se sanitka z vesnice vrací a jede dál naším směrem. Zastavuje. A jede akorát do Maniganga. Ale chtějí prachy. 20 kuaiů na osobu. Sice bychom ještě mohli čekat dál (zase tak pozdě není a předpokládám, že brzo začnou jezdit kamiony na celodenní trase Yushu-Manigango), ale nechce se nám, jsme unavení a přece jen sanitka tam bude podstatně rychleji než kamion, navíc sanitkou jsme tu ještě nejeli, tak to bereme, zas tak moc peněz to není.
Naše sanitka s urvaným výfukem
Řidiče sanitky evidentně ale netrápí, v jakém stavu se nachází silnice, po které jedeme, takže každých deset sekund vyskočíme ze sedaček několik centimetrů do vzduchu a asi po dvaceti minutách zastavujeme na trávníku u cesty. Něco se pokazilo, naši noví kamarádi lezou pod auto. Evidentně se stalo něco s výfukem. Přinesou z auta provázek, za pár sekund zjišťujou, že takhle to spravit nepůjde. Jeden z nich tedy najisto zajde do blízké řeky, z které vytáhne metrový drát. Ani tím to nepůjde. Nakonec všichni tři zaberou, celý výfuk servou a ten následně putuje k nám dozadu do auta, hned vedle kyslíkové bomby a krabic s injekcemi s glukózou a fyziologickým roztokem.
Hodíme dovnitř a jedeme dál :)
Cesta do Maniganga je asi o polovinu rychlejší než s kamionem, v 5 večer jsme na místě. Čas máme dobrý, hlad ještě nemáme, rozhodujeme se navštívit “čajovnu”, kterou Anet včera objevila – ještě stále jsme nevyzkoušeli známý tibetský čaj. Vkráčíme, ptám se, za kolik mají máslový čaj, přičemž čekám přestřelenou cenu (protože onen podnik měl zvenku nápis v angličtině). 15 kuaiů, není to špatné. Jestli si dáme něco k jídlu. Ptám se, co mají, táhne mě do kuchyně, ukazuje baozi plněné jačím masem, jeden kuai za kus. Do startu bereme 10 kusů na vyzkoušení. Po chvíli přichází OBROVSKÁ konvice tibetského máslového čaje, talíř deseti napařovaných knedlíčků a miska s příjemně ostrou omáčkou. Velice pozitivní překvapení, čaj je velice dobrý a nemáme šanci ho ve třech lidech vypít ani za hodinu, co tam sedíme, a baozi s jačím masem jsou naprosto vynikající, takže hned objednáváme další várku. Přichází k nám jeden tibetský mnich, čínsky neumí, taky si s námi dělá společnou fotku, a v mobilu mi ukazuje spoustu fotek onoho pána, co žije v exilu v Indii, a oné jisté vlajky, tedy fotky, se kterými by měl být hodně opatrný, aby neskončil v čínském vězení…
Čaj a jačí baozi
Jediná internetová kavárna široko daleko, vypadá trochu... zavřeně.
Máme plný žaludek, takže nemusíme řešit, kam na večeři, tak se vydáváme pěšky za vesnici. Krajina je krásná a stačí nám asi 10 minut ze středu Maniganga, abychom se k ní dostali. Procházíme se po okolí asi další hodinu. Pak chceme zpátky ve vesnici vyzkoušet pivo s tibetským nápisem, na které narazíme v obchodě. Prodavač nechápe, co po něm chceme, tak si ho z poličky za ním musíme vzít sami, až za chvíli rozumíme, proč nechápal – protože to není pivo. Je to qingke, oblíbený tibetský alkoholický nápoj z kvašeného ječmene. Nikoho nás úplně neoslovil (ale špatné to podle mého názoru taky zase není), připomíná mi něco mezi mugichou a burčákem.
Za vesnicí
Za vesnicí
Qingke/chiang
Na ubytování potkáme čtyři mladé holky z Chengdu a Chongqingu, které se chystají zítra dále směrem do Dege. Majitel podniku nás všechny zve na pivo, takže sedáme do společné místnosti, několik hodin si povídáme, naučíme se několik čínských her, my zase je naučíme pár českých písniček a taky to, jak chutná česká domácí slivovice, kupodivu slaví úspěch a rychle zmizí. Alkohol stoupá do hlavy velice rychle, i to dávám za vinu nedostatečné výškové aklimatizaci, takže asi po dvou hodinách znaveni končíme a jdeme spát.
V našem pokojíčku
Otvírání dveří je tady vyřešeno zajímavě, pružina je automaticky zavírá, takže je pokoj vybaven prázdnou flaškou od piva, kterou se dveře zarazí, pokud je chceme otevřené.
Večerní socializace
Slivovice holkám překvapivě chutná...
Pingback: Čína | zennie.cz