O půl sedmé ráno vstáváme, připravujeme instantní “čaj” na zahřátí a mizíme z hotelu. Rozhodli jsme se jet dál, a to do vesnice Manigango, kde strávíme pár dní. Na původní plán jet až do Dege jsme se nakonec kvůli nedostatku času vykašlali. Manigango je zhruba 95 km od Ganzi dále na Sichuan-Tibet Highway, směrem na Dege. Měly by nás tam hodit busy, co jedou do Dege, a odjíždějí ráno – přesnější informace už nemáme. Krátce po sedmé hodině tedy jdeme na křižovatku dvou hlavních ulic ve městě, kde už lítá spousta naháněčů snažících se sehnat pasažéry do svých aut. Kromě autobusů zde jezdí soukromníci se svými dodávkami, které odjíždějí ve chvíli, kdy seženou dostatek lidí. Jsou dražší než autobusy, ale zase na rozbitých cestách o poznání obratnější, a tím pádem i rychlejší. Chopí se nás jeden z nich, který jede až do Dege, z 50 kuaiů usmlouváno aspoň na 40 (bus stojí 30) a jedeme.
Cesta už nás nepřekvapuje, tentokrát nevede přes žádné průsmyky, ani pod námi nejsou žádné srázy, ale zato to celou dobu s námi pěkně skáče (což v kombinaci s nízkým stropem dodávky není moc příjemné). Asfalt se objevuje výjimečně, většinu času jedeme po blátě. Většinu cesty prší, ale opět se počasí několikrát stihne změnit. V dodávce nás je 9, před námi sedí zhruba 25letý týpek, co vypadá jako mnich, a do velkých sluchátek mu zhruba půlku cesty hraje Justin Bieber. Je zvědavý a mluví docela srozumitelnou čínštinou. Jak dlouho bude cesta trvat, nevíme, je to zhruba 95 km, což může trvat od dvou do šesti hodin. Nakonec cesta ubíhá rychle, bez větších komplikací, za necelé tři hodiny jsme vyhozeni v Manigangu.
Cesta z Ganzi dál na západ
Ke konci cesty se vyjasnilo a objevil se asfalt...
Manigango je malá, nepříliš známá vesnička, kterou bereme za nejzazší bod naší cesty a kde se chceme chvíli usídlit. Nachází se v nadmořské výšce okolo 3 800 metrů, na rozcestí – ze Sichuan-Tibet Highway odbočuje na sever cesta do provincie Qinghai, tedy do tibetské historické provincie Amdo. A na rozdíl od Ganzi na nás Manigango působí velice příjemně. I přesto, že je stejně špinavé, cesta je rozbitá a zablácená, všude pobíhají divocí psi a jaci.
První pohled na Manigango
Opět máme předem vyhlídnuté ubytování z Lonely Planet, které by mělo být v místě, kde parkují autobusy/dodávky, nás ale evidentně vyhodili jinde, takže jdeme podél ulice, než najdeme guesthouse. Je 11 hodin, ještě je zavřeno, ale všímá si nás jeden z hostů, takže volá majitele, který nám vzápětí nabízí pokoj za 30 kuaiů na osobu, po prohlídce se shodujeme, že bereme. Majitel je mladý Číňan (těch je tady opravdu málo) a dokonce umí trochu anglicky.
Kvalitní záchod na našem ubytování. Sprcha není.
Jaci se běžně prochází po vesnici.
Výlet do Dege jsme sice zrušili, ale vzhledem k tomu, že jeden z hlavních důvodů, proč jsme vůbec do Dege chtěli, byla cesta do průsmyku Chola (příp. Trola), přes který Sichuan-Tibet Highway projíždí. Průsmyk je nejvyšším bodem (a podle některých zdrojů nejnebezpečnějším) na celé Sichuan-Tibet Highway a výhledy po cestě jsou prý nádherné. Vymýšlíme tehdy variantu vyjet do průsmyku a vrátit se zpátky do Maniganga. Jak? Stopem. I když se to při pohledu na cestu nezdá, přece je to jenom hlavní tepna, na které je nemalý provoz, evidentně především kamiony zásobující východní Tibet. Abychom tam nezůstali, plánujeme odjezd nejpozději na jednu hodinu, nakonec však do Maniganga přijedeme dřív, takže ještě stíháme oběd. Stejně jako v Ganzi je i tady minimum restaurací, ale asi po patnácti minutách se nám nakonec podaří sednout na nudle.
Manigango
Manigango
Tibetština převládá nad čínštinou
Výhled z našeho ubytování
Místní obyvatelé
Anet má už dost místních silnic, takže zůstává v Manigangu a já s Martinem bereme všechno teplé oblečení, co máme, zásoby vody a jídla pro případ nouze a zhruba o půl jedné vycházíme nad vesnici a začínáme chytat přijíždějící auta. Do průsmyku je to zhruba 45 kilometrů, odhaduju, že by to mohlo být do dvou hodin cesty.
Jak vypadají veřejné záchody
Manigango v dálce za námi
Nakonec ujdeme několik kilometrů a stále nic nejede. Jen pár jeepů (jejichž řidiči by s největší pravděpodobností chtěli za jízdu platit). Až pak si uvědomujeme problém – dost zaparkovaných kamionů jsme viděli v Manigangu – je doba oběda a všichni řidiči si dávají pauzu. Asi po půlhodině si říkáme, že pokud něco nechytnem během další půlhodiny, zkusíme i placenou jízdu, pokud ani to nepůjde, budeme se vrátit, abychom v průsmyku neměli problém se dostat zpět. Já však stále věřím, že se kamiony rozjedou, a taky se dočkáváme. Pár kamionů projíždí, asi čtvrtý nám zastavuje. Ptám se řidiče, zda nás hodí na nejvyšší místo cesty, souhlasí, nastupujeme. Dozvídáme se, že je místo všem řidičům velice dobře známé (bál jsem se, že nebudou tušit, ostatně kdo by jezdil jen do průsmyku) a čínsky se jmenuje Queershan.
Náš odvoz
Cesta do hor
Za chvilku stavíme a doplňujeme vodu do chladiče, v té chvíli si teprve všímám, čím, že to jedeme. Cisterna, na sobě má velký znak 爆 (výbušný) a pod poznávací značkou nápis 危险品 (nebezpečná látka). Ptám se řidiče – veze zásobu benzinu z Chengdu do Qamdo, což hlavní město historického Khamu, ležící na východě Tibetské autonomní oblasti. Celá trasa trvá asi týden, jedou spolu celkem čtyři cisterny. Řidiči je 26 a tuhle trasu jezdí čtyři roky. Je to sympaťák a na to, že pochází z Chengdu, mě překvapuje, jak krásně čistou čínštinou mluví, takže většinu cesty prokecáme. S sebou ještě veze jednu Tibeťanku (prý kamarádka od kamaráda), ta většinu cesty prospí. Řidič nám pouští tibetské písničky a baví se tím, jak jim nerozumí. Nabízí nám, jestli si nechcem zařídit. V tomhle terénu ani ne, díky. A taky nabízí, že nás propašuje do Tibetské autonomní oblasti. Z Qamdo jede za pár dní zpátky domů a má know-how, jak to funguje na checkpointech, takže nabídka už zní lákavěji. Ale přece jenom máme platné čínské vízum ještě pár měsíců, takže taky bohužel musíme odmítnout. Prý máme zavolat, až budem potřebovat propašovat.
Náš řidič, prohlíží si našeho průvodce LP.
Cesta do hor
Cesta do hor
Cesta stoupá a kvalita “silnice” se zhoršuje. Zpočátku asfalt, později hlína, dále bláto, čím dál tím užší. V jednu chvíli se zastavíme, dozvídáme se, že je nějaký problém na autě kolegy. Sjíždíme z cesty na rozšířené místo a jsme vyhozeni, ať se projdeme po okolí, než se situace vyřeší. Zjišťujeme, že jedna z cisteren má defekt, výměna pneumatiky trvá zhruba hodinu. V tu chvíli chápeme, proč jedou spolu čtyři cisterny, povolit pneumatiku není žádná sranda. Jdeme se zatím s Martinem projít kousek na kopec. Pomalu a opatrně, jsme více než 4 500 metrů nad mořem, což je opravdu poznat.
Okolní hory
Tibetské nebe
Náš konvoj
Povolování pneumatiky
I na koních nás nakonec předjeli, zajímalo by mě, jestli jedou až do Dege. Na protější straně kopce je vidět cesta, která nás dále čeká.
Když je vyměněno, je čas dočepovat benzin do nádrže. Jo, bezkonkurenčně nejlepší chvíle na cigáro...
Do údolí sedá mlha.
Konečně dojíždíme na konec údolí, otáčíme se a začínáme stoupat.
Kvalita cesty zde jde ještě dolů, ve většině míst to na první pohled vypadá, že se nevyhnou dvě auta, ale vždycky se to nějak podaří. Na několika místech je vidět, že se cesta zbortila. Sesuvy půdy a v zimě laviny nejsou ničím výjimečným.
Zrovna tady je zjevně jeden opravený sesuv.
Tady je vidět, jak je cesta úzká, přesto se dva kamiony vždy nějak vyhly.
Už skoro v průsmyku
Jsme tu - průsmyk Chola/Trola/Queershan.
Pohled na druhou stranu, směrem do Dege
Místo odhadovaných dvou hodin nám 45km cesta trvala téměř čtyři hodiny. To znamená, že je po čtvrté hodině odpolední a za půl hodiny má nastat doba, ve kterou máme naplánováno nejpozději začít shánět odvoz dolů.
V Manigangu, které je o 1 200 metrů níže, bylo okolo dvaceti stupňů, tady na sebe hned oblékáme všechno oblečení, co máme, teplotu odhaduju okolo nuly. Jdeme se projít a zjišťujeme, že i pro místní je toto místo zajímavé. Téměř všechna auta zastavují a lidé vystupují. A samozřejmě se s námi hned všichni chtějí fotit, protože kdo už kdy potkal Evropana procházet se pěšky po tibetském průsmyku v 5 050 m n. m.? :)
Všude je spoustu modlitebních vlaječek. Tibeťani mají ve zvyku při průjezdu tohoto místa vyhodit do vzduchu balík malých vlaječek jako modlitbu. Mrzí mě, že se mi tento moment (kdy se ve vzduchu vznáší stovka malých vlaječek) nepodařilo zachytit.
Všude vlajky
My jako atrakce
Queershan - 5 050 m n. m.
První podzimní koulování
Ve chvíli, kdy se rozhodujeme, že teda pojedeme dolů, však přichází náhlá změna počasí. Prudce se ochlazuje, začíná foukat, následně přichází vánice a z dálky se blíží bouřka, což opravdu není moc příjemný pocit. Všichni se samozřejmě v tu chvíli nahrnuli do aut a odjeli, my jenom koukáme na serpentiny směrem do Dege, kde naráz nic nejede. Jedou dva kamiony, příjezd jednoho tipujeme tak za 10 minut, druhého za dalších aspoň 15 minut. Přitom doteď jezdily kamiony naším směrem neustále. Máme prostě smůlu.
Sněžení sílí, vše se halí do mlhy (takže v jednu chvíli přestáváme vidět na serpentiny a nemáme tušení, jak jsou auta daleko), to mě však neděsí zdaleka tolik jako bouřka, co se blíží (silný vítr, který ze směru, kde šlehají blesky, fouká přímo na nás, na dobré náladě rozhodně nepřidává). Několik blesků uhodilo do sousedního vrcholku (vzdálenost tak max 5 km) a hřmění je čím dál tím hlasitější. Konečně přijíždí první auto. Kašle na nás, projíždí, nezastavuje.
Čekáme dalších asi 10 minut, nálada na bodě mrazu, pomalu se připravuju na přechod bouřky nad námi. Za chvíli přijíždí z druhého směru auto, z něj vystupuje pán a dává se s námi do řeči. Vysvětluju mu náš problém, nabízí, že nás odveze do Dege, prý asi dvě hodiny cesty. Tohle je nouzová možnost, která nás oba s Martinem taky napadla. Říkáme, že ještě zkusíme počkat na kamion, co jsme viděli přijíždět, už by tady měl být každou chvíli. Přestává sněžit, alespoň na chvíli. Pokud nevyjde, jedeme do Dege.
Zasněžený průsmyk
Kamion opravdu asi za minutu přijíždí, chlapík nám pomáhá ho zastavit. Kamion opravdu zastavuje, z kabiny vyleze pět lidí a všichni se s námi hned fotí. No, aspoň rozptýlení té šílené nálady :) Máme štěstí, jedou akorát do Maniganga. Říkáme, že se klidně spokojíme místem na korbě, ale prý tam je plno, takže se nacpeme k nim dovnitř. Oddechli jsme si, cesta je sice šíleně nepohodlná, ale jsme rádi, že jsme v suchu, v teple a mimo bouřku. Během půlhodinového sněžení se okolní scenerie zcela proměnila, sníh je všude.
Zasněžená cesta dolů
Zrovna když jsme projížděli tímto úsekem, říkal jsem si, co by se asi stalo, kdyby do protisměru vyjel kamion...
To se hned splnilo :) Co dál?
Řešení je jednoduché – vedle sebe se vejdou bez problémů, však místa je dost. A času taky, takže oba řidiči zastaví kabinami u sebe, stáhnou okýnka a dají si cigáro. Desetiminutová pauza (nad srázem) neuškodí. Mezitím přijíždí do fronty další kamion, kupodivu ani netroubí, žádný spěch. I jeho následně náš řidič zastaví, jen proto, aby se pochlubil, že veze nějaké dva Čechy. Ostatně většina lidí, co nás kdy vezla, začala obvolávat své příbuzné s informací, že vezou bandu nějakých divných Evropanů…
Pauza na cigáro nad srázem
Pohled dolů během pauzy
Zasněžené údolí
Cesta dolů trvá zhruba jenom dvě a půl hodiny. Okolo sedmé jsme v Manigangu, vracíme se na pokoj, kde nacházíme Anet. Na večeři jdeme zkusit hotel Pani doporučený v LP, prý velice oblíbený a s příznivými cenami. Necháváme si něco doporučit, nakonec to stojí šílené peníze (přes 100 kuaiů) a nechutná nijak valně (studené jačí maso opravdu nic moc, tibetské houbě jsem taky na chuť nepřišel), takže sním minimum. A ačkoli jsme uvažovali, jestli se na další noc nepřesunout sem (mají sprchu a celkově to vypadá pěkněji), po téhle zkušenosti na ně kašleme. Na pokoj se vracíme brzo, dávám nabít foťák a mobil – náš guesthouse není vůbec připojen k elektrické síti, je vybaven pouze dieselovým agregátem, který se navečer na chvíli zapíná. Spát jdeme brzo, nějak tenhle šílený den musíme vydýchat, kromě toho u mě nastupuje výšková nemoc v plné síle, intenzivní bolest hlavy (a zima) mi ještě dlouho brání usnout a nutí mě přemýšlet, co se všechno dneska stalo…
Pingback: Čína | zennie.cz