Zoige – komplikovaná zkratka přes tibetskou plošinu

6. únor 2015

Sraz na ranní odjezd z Jiuzhaigou si dáváme už v 5.45. Na nádraží je to asi 20 minut cesty a první autobus do Mianyangu, kam možná budeme muset jet, je v jízdním řádu napsaný na 6.30. A jelikož nemáme lístky, spojů v zimě moc není a kapacita je omezená, určitě je dobré být na nádraží s dostatečným předstihem, navíc ráno je největší šance sehnat nějakého soukromého řidiče, ať nás odveze podle potřeby. V 6.15 to ale nevypadá, že by se nádraží chystalo otevřít, takže mrzneme venku. V 6.30 nic nejede a dochází mi, že když mi včera tvrdili, že jezdí busy jen do Chengdu a Mianyangu, nezeptal jsem se, v kolik Mianyang jezdí, což bylo docela neprozíravé, když jsem věděl, že drtivá většina destinací z jízdního řádu nejezdí vůbec.

Okolo 6.45 si všímám postavy motající se okolo autobusů, zjevně se jedná o řidiče, takže se jdu poradit. Nádraží prý otvírá až za půl hodiny. Potvrzuje mi, že dostat se do Lanzhou je komplikovanější. Sám prý jede do Chengdu. Radím se s ním, jestli by se nedalo jet do Songpanu (zhruba 100 km na jihozápad po cestě do Chengdu) a odtud chytit něco na sever směrem na Zoige. Překvapivě se mi dostává kladné odpovědi, vypadá docela přesvědčeně o tom, že spoj mezi Songpanem a Zoige existuje i teď. A ze Zoige, které leží na spojnici mezi Chengdu a Lanzhou, už by bylo dost překvapivé, kdyby něco nejezdilo dál. Nejen, že je to do Lanzhou už blíž, ale jelikož oblast okolo Zoige je kulturně odlišnou – tibetskou – oblastí, takže nemyslím, že by v jejím rámci neexistovaly spoje. A stop nebo najaté auto to vždy jistí.

Jedinou zásadní potenciální komplikací pak zůstává neprůjezdná cesta. Je začátek února a některé úseky cesty po Tibetské plošině vedou v nadmořské výšce blížící se 4 000 m. Sníh je tady běžný i v létě. Z informací, které máme, se zdá, že by měla být silnice bez problémů průjezdná, tak se rozhoduju to risknout.

Řidič nás bohužel nevezme, protože má plný bus, ale prý jede po půlhodině další. Za chvíli otevírá autobusové nádraží, ptám se na spoj do Songpanu. Sice mi tvrdili, že jezdí jen Chengdu a Mianyang, ale Songpan je po cestě do Chengdu, tak věřím, že nás vezmou. Paní je dotazem na Songpan ale docela vyvedena z míry. V 8 by prý snad něco mělo jet. Zeptá se. Telefonuje. Máme čekat.

Čekání se protahuje asi na 20 minut, paní každou chvíli někam telefonuje a opakuje, že neví, ať čekáme. Doufám, že se to stihne vyřešit dřív, než odjede spoj do Mianyangu, který je naší zálohou. Z toho, co paní za přepážkou domlouvá po telefonu, jsem nakonec téměř přesvědčen o tom, že je to buďto nějaký spoj, který nejede odsud, ale jen projíždí (a neví, jestli může prodat lístky), nebo nám naopak domlouvá nějakou neoficiální dopravu úplně mimo. Nakonec jsme překvapení, že nám vytiskne zcela regulérní autobusové lístky. Takže zdá se, že odjedeme. V 9 přijíždí bus do Chengdu, už skoro nastupujeme, když nám řidič oznamuje, že v Songpanu nestaví a nevezme nás. Jdu se zeptat zpátky na přepážku a dozvídám se, že to je přímo spoj opravdu jen do Songpanu. A je to regulérní velký autobus, tím pádem vůbec nechápu, proč byla ohledně spoje a lístků na něj taková nejistota a komplikace. Autobus přijíždí se zpožděním asi 45 minut, nasedáme a o necelé tři hodiny později jsme v Songpanu.

Songpan je mezi cestovateli docela oblíbené místo, jezdí se sem především jezdit na koních po pěkné přírodě v okolí. Taky jsem o tom uvažoval, ale přece jen nemůžeme stihnout všechno. Takže se tady nezdržujeme. Zjišťujeme totiž, že spoj do Zoige jede za 10 minut (a jediný další až odpoledne), takže rychle kupujeme nějakou snídani a nastupujeme do autobusu, který by 160 km trasu měl zvládnout za docela slušné tři hodiny.

Ze Songpanu, který je zhruba 2 800 metrů nad mořem, stoupáme postupně asi o kilometr výš. Do Zoige zase trochu klesáme, leží v nadmořské výšce okolo 3 300 metrů.

Zoige, neboli čínsky Ruo’ergai, je malé tibetské městečko. Nic moc zajímavého nenabízí, takže cizinců se tady zastaví opravdu málo. Ani my se tady vlastně zastavovat nechceme, ultimátní cíl je ještě dnes dojet do Langmusi (ale i to, že jsme dojeli do Zoige, je úspěch, takže kdybychom tady museli nocovat, ani by to tak nevadilo). Hned po příjezdu na autobusové nádraží se jdeme informovat na autobusy dále do Langmusi, kam je to asi ještě 100 km. Dobrá zpráva, na tabuli visí odjezd do Langmusi asi za hodinu, stejně tak jsou tam odjezdy do Lanzhou, Hezuo a dalších měst na hlavní trase. U okýnka bohužel na lístky bohužel dostávám nepříjemnou odpověď – další autobus jede až zítra. Nejen do Langmusi; severním směrem už dneska nejede nic.

Přemýšlím, co s tím. Jako první mě napadá, že teda budeme shánět nocleh, ale zbytek party hned přichází s tím, že můžeme zkusit stopovat. S čímž souhlasím, je nás sice pět, takže naráz se asi nesvezem, ale město leží při hlavním tahu, kde by mělo jezdit snad dost kamionů, tak to nějak zvládneme. Vydáváme se na oběd dát si něco s jačím masem, které tvoří základ tibetské kuchyně. Dlouho jsem se na něj těšil. Dáváme si nudle s jačím masem, polévku z jačích vnitřností a jiaozi taktéž s jačím masem. Jako obvykle vynikající.

Pak se krátce procházíme po městě – do Langmusi nám bohatě stačí dojet večer. Přímo v okolí nádraží je trh.

A pak už vycházíme na okraj města, kudy projíždí silnice z Chengdu do Lanzhou.

Na křižovatce čekáme na auta. Prvních 15 minut nic.

Na silnici asi 20 metrů od nás směrem do města parkuje a z auta vystupuje tibetský mnich, který si nás všímá a dá se s námi do řeči. Moc nechápe, co tady děláme, ani po mém vysvětlení. Posílá nás na autobus, který má jet za půl hodiny, který ale podle informací na autobusovém nádraží dneska nejede. Nakonec přichází s nabídkou, že by nás tam odvezl. Za 200 kuaiů na benzín. Dáváme poradu s ostatními a nakonec to bereme. Mnich vysvětluje, že nás vezme bez zisku, že potřebuje jen zaplatit benzín, že najmuté auto by nás tady vyšlo na 300-350. Tomu docela věřím, nakonec počítáme, že je to podobná cena jako autobus, bereme. Až pak koukáme, že má pěkně malé auto, ale to nějak přežijeme. Docela pěkná cesta do Langmusi trvá asi hodinu a půl. Celou dobu po planině, na které se pasou stáda jaků, okolo mokřin, které jsou prý nejrozsáhlejší na světě v podobné nadmořské výšce, až nakonec přejíždíme hory a sjíždíme do Langmusi, které je obklopeno dalšími kopci.

V Langmusi nás mnich zaveze na ubytování, kde prý sám vždycky spí. Jdeme to obhlédnout. Dva pokoje pro pět lidí za 160 kuaiů je v pořádku cena. Pokoje jsou v pohodě, WC je horší. Společné a nepříliš čisté, i když mi to nepřijde tak hrozné jako jinde na venkově (až po ubytování zjišťujeme, že to tak hrozné je a možná ještě víc). Jednu noc to ale nějak přežijeme.

Mise byla úspěšná. Ráno jsme nevěděli, kde skončíme, pokud bychom dojeli aspoň do Zoige, považoval bych to za velký úspěch, ale podařilo se nakonec až do Langmusi a to dokonce v docela rozumný čas.