Šílená cesta z Tibetu – přes Ganzi, pastviny Tagong, Chengdu a Chongqing (+ vyúčtování výletu)

Výlet se nám chýlí ke konci, prázdniny taky. Většinu věcí, co jsme chtěli vidět, jsme viděli, navíc jsme nějací znavení, takže začíná cesta domů.

Posíleni jačími baozi se vydáváme pěšky na východ od vesnice. V Manigangu není asfalt, takže když zaprší, jako zrovna teď, musí člověk cestu pečlivě vybírat, aby neskončil do půlky lýtka v blátě, jako se mi stalo o dva dny dříve při nočním návratu na pokoj (v celé vesnici je totiž jediná svítící lampa).

Takhle to v Manigangu vypadá po dešti.

Na první rovince za vesnicí začínáme stopovat, je zima a prší, takže nic příjemného. Kamiony začnou s vesnice přijíždět, ale každý několik minut čeká na checkpointu při výjezdu z vesnice, takže než nám konečně někdo zastaví, uplyne asi půlhodina.

Čekáme za Manigangem.

Náš řidič taky jede až do Chengdu (ještě pojede další tři dny), požádáme ho, ať nás zaveze do kláštera poblíž Ganzi, kde jsou horké prameny a dá se tam prý přenocovat, což plánujeme udělat. Na 70km cestu počítáme tak dvě a půl hodiny, takže někdy večer bychom tam mohli být. To je naše naivní myšlenka.

Neujedeme ani deset kilometrů z Maniganga, když se před námi ukáže kolona kamionů až na obzor. Řidič zastaví, vypne motor a prohlásí, že dál pojedeme v pět (stejně jako řidič, co nás vezl od jezera Xinluhai před pár hodinami). Když nás vyhodí z “postele” v kabině na přední sedačky a jde spát a v pět se stále nic neděje, dochází nám, že “ludian” v jeho řeči asi znamená v šest hodin (“liudian”) a ne v pět (“wudian”), jak jsme si mysleli od prvního řidiče, který ukazoval na rukou pět prstů.

Kamiony až na obzor

Co se stalo? Evidentně se cesta opravuje a funguje tu kyvadlová doprava. Interval neznámý, ale vzhledem k tomu, že ve dvě odpoledne už řidič, co nás vezl od jezera, věděl, že dál může jet až v šest, tak je minimálně čtyřhodinový.

Náš řidič, telefonuje dvěma telefony naráz s různými lidmi. Taky se nezapomněl všem pochlubit, že veze nějakou bandu lidí z nějaké neznámé země prý v Evropě.

Zhruba ve čtvrt na sedm se začíná kolona hýbat, přičemž to vypadá tak, že se kamiony z jednoho pruhu rozjedou do obou dvou, což asi po kilometru logicky vede k úplnému uváznutí, ze kterého se rozjíždíme další půlhodinu.

Cesta na Ganzi

Řidič mi přijde nejprve dost nesympatický, pak se nějak zapovídáme a je docela fajn, jen máme chuť mu vylískat pokaždé, když vyhazuje z okna plechovku od kafe nebo velkou prázdnou krabici, poté, co poslední kafe dopije. Ukazuju mu na foťáku fotky z předchozích dní, on se zase chlubí svou sbírkou hudby a pouští všechno od tibetských lidových písní až po techno. Cesta se pěkně táhne a asi ve dvou třetinách se rozhodujeme, že na onen klášter kašleme, horkých pramenů sice škoda, ale přijet do kláštera v 10 večer a shánět ubytování by asi nebylo úplně ono, navíc jsme pěkně unavení, takže jedeme až do Ganzi. Cesta, na kterou jsme počítali dvě a půl hodiny, nám trvá pět a půl hodiny, do kterých ještě nepočítám hodinu a půl stání, než se kyvadlo rozjede naším směrem.

Po cestě nás zastihla i vánice.

Do Ganzi přijíždíme o půl dvanácté v noci, řidič zastaví už na kraji města, říkám si, že nás ještě mohl hodit o kousek dál, ale přece si nebudu stěžovat, projdeme se. Vystupujeme všichni včetně něj a vzápětí se odhaluje důvod, proč zastavil už tu. Něco se pokazilo, obchází auto a vzápětí ukazuje prasklou pneumatiku. Hloupá situace, o půl dvanácté v noci, ale aspoň, že to bylo ve městě. Stát se to o 10 km dříve, tak na daném místě asi vytuhneme do rána. Tady mu hned lidi pomáhají, takže nás prý nepotřebuje, děkujeme a loučíme se.

Konec naší cesty

Hotel, ve kterém jsme v Ganzi spali prve, se nám zase tak moc nelíbil, říkáme si, že bychom si tam mohli připlatit za lepší pokoj… nebo jít do onoho doporučovaného v Lonely Planet, který jsme při své první návštěvě Ganzi našli až poté, co jsme se ubytovali jinde. Vrátný nám říká, že má pokoj pro tři za 150, což mi nejdříve přijde dost, ale nakonec to stejně bereme, lépe bychom tady nic nesehnali. Pokoj je totiž hodně pěkný, dokonce má vyhřívané elektrické deky a jsem rád, že si můžu nabít mobil a foťák. Skvělé. Alespoň tedy do půlnoci (tzn. cca 10 minut po našem příchodu), kdy vypne všechna elektrika (včetně světel), takže vlastně všechno k ničemu, ani se nemáme pořádně jak vysprchovat.

Následuje porada, co dál. Jedna možnost by byla jet ráno ještě do kláštera, případně strávit den v okolí Ganzi. Nakonec ale zvolíme předčasný návrat, už jsme dost unavení a bude lepší mít den rezervu v plánu (ta se mi nakonec hodila), protože nevíme, jaká bude situace v dopravě zpátky v civilizaci, vzhledem k tomu, že jsou celostátní prázdniny. Dál už stopem pokračovat nechceme (především proto, že do Chengdu je to kamionem ještě tři dny cesty). Slyšeli jsme info o busech, co jezdí z Ganzi až do Chengdu, podle vrátného na hotelu prý bus odjíždí v 6 ráno a od 5:30 se dají shánět lístky. Jet busem až do Chengdu s vyhnutím se Kangdingu zní jako dobrý plán, takže nastavujeme budíka na pět ráno.

Martin s Anet se po těžkém vstávání vydávají ptát na lístky, vrací se za chvíli s nepořízenou. Lístky nejsou. Nezbývá tedy než jet do Kangdingu, to jdu zařídit já s Martinem, zatímco Anet čeká na pokoji. U autobusového nádraží mě odchytí chlapík s jeepem na cestě do Chengdu. Ptám se, co chce za odvoz. Prý 400 kuaiů (a vypadá to, že smlouvat nemá cenu, evidentně je to běžná cena a poptávka převažuje nabídku). Toho se trochu leknu, Martin hned odmítá, já se nad tím chvíli zamýšlím. Za autobus do Kangdingu a následně do Chengdu bychom dali asi 250, jenže třeba připočíst nocleh v Kangdingu, který by dle naší zkušenosti stál určitě přes stovku, s čímž už jsme na 350. Podstatná výhoda jeepu však spočívá v tom, že bychom ušetřili starosti se sháněním ubytování v Kangdingu a vlastně celý den cesty (ok, zpětně hodnotím jako naivní myšlenku), protože řidič tvrdí, že vyjíždí v 7 a do Chengdu přijede v 7 večer. Pak ještě ukáže vnitřek jeepu, v kufru je lavička, na které to je jen za 350 místo 400, a celkově to vypadá o kus pohodlněji než autobus. Nechcem se rozhodovat bez Anet, takže říkám, že to bereme (aby nám místa nesebral někdo jiný) a Martin jde pro Anet do hotelu. Ve chvíli, kdy se vrátí, už ale řidič tvrdí, že nás nevezme, protože má jen dvě místa. Takže nemáme ani odvoz, ani kartu od pokoje, kam bychom se mohli jít vyspat, než seženeme odvoz třeba do Kangdingu.

Naštěstí se nás ujmou dvě slečny, které taky měly jet s námi, ale někdo jim řekl, že se ještě dají sehnat nějaké lístky na autobus, tak se jdou s námi ptát. Samozřejmě nejsou, nakonec si jedna z nich vzpomene, že má v kapse vizitku jednoho řidiče, který by nás mohl do Chengdu odvézt. Volá mu, prý ok, ale až v poledne. Ptáme se okolních lidí (všude je spousta naháněčů na cesty do Dege, Maniganga, Yushu, Litangu atd.), do Chengdu ale nikdo, takže slečna onomu řidiči volá znovu, rozkáže ať okamžitě přijede. A prý že teda jo. Čekáme asi dvacet minut, mezitím se zapovídáme a zjišťuju, že jedna ze slečen je z Guiyangu a samozřejmě zná moji univerzitu i okolí místa, kde bydlím, takže hned vyměňujeme telefonní čísla. Druhá je z autonomní oblasti Guangxi.

Řidič za chvíli přijíždí, my zatím nakupujeme sušenky a pití na cestu. Je nás 5, takže sháníme ještě jednoho člověka. To se nám dlouho nedaří, pak se zjeví jeden pár, co potřebuje do Chengdu, takže nás je 7. Prý nevadí, vejdeme se. Nás s Martinem posílají dozadu na lavičku do kufru, což mě překvapuje, je tam celkem těsno a my jsme největší. Vzápětí pochopím, vejdeme se tam jenom dva, zatímco na sedačky před námi se nacpou nakonec čtyři lidi. Poslední sedí vedle řidiče. Snažím se tedy zjistit, jak se na naše sedačky dostat, čekal bych sklápění zadní řady sedaček, ale… nic takového, prostě tam musíme přelézt, buďto přes kufr, nebo ze zadních sedaček. Sranda. Vyjíždíme.

Nastupujeme :)

A jedeme.

Do Chengdu je to přes 700 kilometrů (tedy podobně jako např. z Prahy do Benátek, z Brna do Bělehradu, docela kus), vzhledem k tomu, že vím, jakým terénem cesta vede a jak vypadají cesty, nedokážu si představit, jak to plánuje ujet za 12 hodin, i když samozřejmě platí, že jeep je na těchto cestách mnohem obratnější a rychlejší než autobus.

Cesta kousek za Ganzi

V nižších nadmořských výškách sníh střídá bláto.

Jak se dá čekat, cesta je dlouhá a nepohodlná. Ze všech stran obklopen zavazadly (sedíme v kufru, že jo), žádné místo na nohy, velice nízký strop, což znamená, že musím neustále sledovat cestu, abych věděl, kdy se blíží velká díra v silnici (tak jednou za 30 sekund), abych věděl, kdy se skrčit, abych si nerozbil hlavu o strop. A samozřejmě občas stojíme, na oběd, na záchod, na natáhnutí nohou apod., takže po pár hodinách je mi jasné, že příjezd v 7 večer je nemožný, Asi 80 km před Kangdingem se nacházejí pastviny Tagong, které jsme pro nedostatek času neměli v programu, nicméně je nádherné počasí, takže i tady děláme zastávku, což je super.

U pastvin Tagong. Nenechte se zmást silnicí, takováhle byla jen na velice krátkém úseku.

Pastviny Tagong

Mimochodem, jen asi 20 minut po odjezdu odsud se zatáhlo a začala vánice, po další půlhodině přešla v déšť. Tolik ke změnám počasí, měli jsme pěkné štěstí.

V Kangdingu taky děláme jen krátkou pauzu na WC. Je půl šesté večer, autobusy Kangding-Chengdu jezdí za sedm hodin, nám to ale při cestě sem trvalo 12 hodin. Počítám, že pokud se nic nepokazí, mohli bychom být v Chengdu před půlnocí.

Zastávka v Kangdingu

Nejdůležitější bod předchozí věty je předpoklad “pokud se nic nepokazí”, kazí se totiž velice brzo. Při výjezdu z Kangdingu se něco opravuje, asi dvacet metrů dlouhý úsek je sveden do jednoho pruhu, kde se dvě auta nevyhnou, a zrovna tam se musel srazit kamion s osobním autem. Všude plno čumilů, ale hlavně to stojí. Na tomto místě strávíme nakonec více než dvě hodiny. Čeká se na příjezd policie (to mě tak nějak překvapuje, nevypadá to, že by se někomu něco stalo, osobák má jen lehce promáčknutý plech, a obvykle tady nikdo neřeší nic), pak policie začne řídit kyvadlovou dopravu (další překvapení, že někdo ve skutečnosti řídí dopravu), nejdřív jedou v auta z protisměru, než projede několikakilometrová kolona, docela to trvá. O půl hodiny později máme všichni pěkný hlad, takže zastavujeme na jídlo. Svůj odhad na příjezd do Chengdu posouvám někam mezi druhou a třetí hodinu, asi ten nejhorší čas, kdy přijet – už nemá cenu shánět ubytování, ale čekat do rána na vlaky se taky nikomu chtít nechce.

Zablokovaná cesta

Po večeři už jsme nějací ospalí, je okolo desáté večerní, ale schoulený vzadu v kufru nemůžu usnout. Řidič se baví a závodí se svými kamarády (asi dvě hodiny po odjezdu z Ganzi potkal své kamarády jedoucí na stejné trase, takže jsme po zbytek cesty jeli spolu). Nakonec sjíždíme z hor a najíždíme na dálnici. Před tím je ještě třeba udělat krátkou zastávku a na všech autech zakrýt poznávací značky – teprve pak projíždíme automatickou mýtnou branou :) Na dálnici konečně na chvíli usínám.

Když nás řidič vyhazuje někde na neznámém místě v Chengdu, je třičtvrtě na tři ráno. Celou ve výsledku 21hodinovou (!) cestu samozřejmě odřídil jediný řidič, 21letý Tibeťan. Platíme dohromady 1100 kuaiů (cenu si mezi sebou spravedlivě rozpočítáme, i když Anet měla dražší sedačku vepředu, nemyslíme, že se jí sedělo nějak pohodlněji, hlavně když tam byli čtyři). Loučíme se se slečnami, co nám pomohly odvoz zajistit a teď shánějí hotel, s tím, že my jedeme do centra. Netušíme, kde jsme, chytám taxíka a říkám si o odvoz na ulici Yangshi v Luomashi, cesta trvá zhruba 20 minut.

Rozhodli jsme se totiž zajet do svého oblíbeného hostelu Lazybones. Původně (při výjezdu z Kangdingu) jsme se shodli, že bychom tam nemuseli spát, ale vzhledem k tomu, že je na recepci otevřeno 24/7 a v common room bylo ještě v jednu ráno vždycky živo, přežít pár hodin právě v common room s nějakým pitím (když jim uděláme tržbu, nebudou s tím snad mít problém) a někdy v 7 jít shánět lístky na vlak. Chtěl jsem něco rezervovat, ale přes den se mi vybil mobil a nikdo jiný z nás neměl přístup k internetu.

Když k hostelu přijedeme, tak už ale tak pozitivní nejsme, jsme šíleně ospalí a unavení, jakmile bychom si sedli, usnuli bychom. Dojdeme k hostelu a vidíme, že je zavřeno (a uvědomujeme si, že ta recepce funkční 24/7 byl asi vlastně jen náš předpoklad kvůli tomu, že v jednu ráno tam ještě byli). Je tam sice zvonek, ale dohadujeme se co dál, v okolí známe ještě další dva hostely, z nichž minimálně jeden má otevřenou recepci stoprocentně. Chystáme se tam zajít, ale naše diskuze před vchodem do Lazybones evidentně budí hlídače vevnitř, který nám hned otevírá a budí recepční. Ptáme se tedy, jestli mají místo v dormech. Prý jo, takže za 50 kuaiů na osobu bereme. Jsme rozházení ve více pokojích, já dostávám zrovna ten, kde jsme spali čtyři noci v září. Dopřávám si velice dlouhou horkou sprchu (už jsem zapomněl, jaké to je!) a asi ve čtyři hodiny jdu spát. Když máme zajištěné spaní, plán jít v sedm ráno shánět lístky na vlak samozřejmě padá a dáváme si sraz v common room v 11 ráno.

V 11 tedy jdeme pro lístky. Je sobota ráno, nejpozději v pondělí ráno bych měl být v Guiyangu, jezdí 6 vlaků denně, cesta trvá 10-20 hodin. Ptám se, jestli mají místo na lehátko do Guiyangu, na displayi mi ukáže šest vlaků – všechny naprosto plné, jediné lístky, které jsou k dispozici, jsou na lístky na stání do vlaku, který odjíždí za dvě hodiny a jede 20 hodin! Nesmysl. Uznávám, byl jsem naivní, že jsem si myslel, že ještě něco bude, ale chtěl jsem tomu věřit. Slečna z Guiyangu, co s námi jela z Ganzi, mi předtím poradila, že můžu jet s ostatními do Chongqingu a odtud jede její kamarádka do Guiyangu autem, co by mě zdarma vzala… bohužel v 9 ráno, kdy bych se tam neměl jak dostat. Pouštím k okýnku Anet s Martinem, kteří se ptají na vlak do Chongqingu, zatím zvažuju, jestli mám jet s nimi nebo ještě vymyslet nějaké řešení (zkusit sehnat bus, zkusit dostopovat… letenky byly taky vyprodané, mimochodem). U vlaku do Chongqingu to vidím bez problémů, jezdí každou chvíli… ale omyl, naprosto všechny jsou plné. Vracíme se na hostel a nad obědem děláme poradu.

Na internetu zjišťuju, že by měly jezdit nějaké autobusy, ne z nádraží Xinnanmen, které už známe, ale z Wuguiliao na východním okraji města. Na recepci mi to potvrzují, když se ptám na busy do Guiyangu, po deseti minutách hledání na netu mě posílají tamtéž. Rozhodnu se to zkusit, pokud ne, bylo by aspoň fajn se dostat do Chongqingu a odtamtud nějak pokračovat dál. Autobusy jsou sice předražené (130 kuaiů jenom do Chongqingu, přičemž lehátkový vlak z Guiyangu až do Chengdu stál 178), ale nedá se nic dělat. Ještě je možnost zůstat jednu noc v Chengdu a zkusit něco zítra, ale moc se mi nechce, navíc je to risk. Na autobusové nádraží jedeme metrem, vypadá, že je blízko zastávky (vzhledem k tomu, že ta linka metra otevřela pár týdnů před naší návštěvou, spolehlivé informace zatím na webu nejsou). Takže když vylezeme z metra, mám problém se zorientovat, chvíli bloudíme, pak zjišťuju, že to není tak daleko, ale je za řekou, přes kterou nevede žádná cesta… vzdáváme to, u stanice metra je hromada lidí s rikšami, za 15 kuaiů se tam necháváme dovézt (a dobře děláme, fakt to nebylo blízko).

Před autobusovým nádražím je velice rušno, všude běhají spousty naháněčů, kteří nabízí odvoz do Chongqingu. Autobusy jezdí každou chvíli, ani to však nestačí. Ptám se za kolik, buďto chtějí 200 za osobu nebo 1000 za tři lidi. Síla. Jdeme dovnitř, ptám se na bus do Guiyangu, neexistuje. Místa do Chongqingu jsou taky vyprodaná, možná by se nám podařilo sehnat místo na večer. Vzdáváme to, napadá mě lepší nápad.

Koukám se totiž v telefonu na mapu a zjišťuju, že cesta, u které se nacházíme, vede přímo na dálnici spojující Chengdu s Chongqingem. Navrhuju popojít dál k nějaké benzince, nejlépe až za obchvat, a tam zkusit chytnout stopa. Schváleno, jdeme. Asi po kilometru se silnice rozšiřuje, takže sedáme na chodník, Anet vytahuje pojišťovací smlouvu (jediný papír, co jsme vyhrabali) a vyrábíme ceduli s čínským nápisem Chongqing (tady už to bez cedule tak snadno nepůjde). Asi čtvrt hodiny s ní stojíme u silnice, reakce naprosto žádné, kromě toho, že občas někdo přijede až k nám, přibrzdí, aby se podíval na ty bílé exoty, co tam stojí s cedulí, a jede dál. Nejsme ještě za obchvatem, takže to balíme a jdeme dál.

Místo, kde začínáme stopovat. Martin zrovna vyrábí ceduli.

Když po dalších patnácti minutách podcházíme pod obchvatem, akorát se spustí šílený déšť. Čekáme asi pět minut, nevypadá to, že by to mělo přestat, tak se odhodláváme přeběhnout k nedaleké benzinové pumpě a zkusit stopovat tam. Benzinka je dost malá, takže se držíme pod střechou u stojanů a máváme s cedulí na všechna auta, která odjíždějí. Bohužel aut s chongqingskou poznávací značkou tady projíždí minimum. Pár aut nám sice zastaví, ale buďto řeknou, že mají plno nebo za to chtějí 1000 kuaiů (v Číně většinou stopování zdarma moc nefunguje) nebo (nejčastěji) se nás začnou vyptávat, proč nejedeme vlakem nebo autobusem. Jeden chlapík okolo nás projede, pak zacouvá zpátky a začne mi vysvětlovat, že do Chongqingu sice nejede, ale když mu to zaplatíme, tak nás tam hodí (je to cca 330 km). Řikám, že za to nechceme platit více než 120 jako za bus, na to odpovídá, že by tím bohužel nezaplatil benzin.

O 15 minut později stále nic nemáme, ale už i personál benzinky si nás všiml a ochotně na nás mává, když zahlédne auto s chongqingskou poznávací značkou :) Nakonec se vrací chlapík, co se s námi bavil, tentokrát už dokonce přepíná do angličtiny (mluví asi podobně jako my čínsky…) a nabízí, že nás vezme na mýtnou bránu, která je o kousek dál. Nasedáme tedy do auta, opět opakuje, že by nás sice rád odvezl, ale 120 kuaiů za osobu nestačí. Zastavujeme kousek před mýtnou branou a sám zastavuje jedno auto po druhém a ptá se jich, jestli nás svezou, s tím, že by pro nás usmlouval místa po 120 kuaích (no radši bychom zadarmo, ale co se dá dělat…). 15 minut, stále neúspěch.

Čekáme u mýtné brány.

Pak začne vysvětlovat, že mezi Chengdu a Chongqingem vedou dvě dálnice (to jsem nevěděl) a většina lidí jezdí po té druhé, protože je lepší. Nasedáme zpátky do auta a jedeme k mýtné bráně na druhé dálnici. Tam je velké parkoviště, náš kámoš obíhá auta s chongqingskými SPZ (těch už je tady dost). Většinou je však problém v tom, že nám místní nějak nedůvěřujou, bojí se. Za chvíli přijíždí policejní auto, tak se jich jde zeptat, co s námi. Policie spolupracuje, nejdřív říkají, že budou zastavovat autobusy, pokud bude volno, tak nám zařídí odvoz (ale vím, že tohle je zbytečné, protože jsou všechny lístky vyprodané). Nakonec taky začnou obcházet auta a ptát se řidičů. Úspěch přichází brzo, jeden manželský pár jede do čtvrti Beibei, což je severozápad Chongqingu. Za 120 kuaiů. Bereme. Čekáme 5 minut na paní, která si odešla na záchod, a jedeme. Paní dokonce umí anglicky, takže se relativně bez problémů dorozumíme. Samozřejmě nezapomenou zavolat příbuzným, že vezou waiguo pengyou.

Policie nám úspěšně zajistila odvoz :)

Po čtyřech hodinách cesty přijíždíme do Beibei. Ptají se, kam potřebujeme, říkáme Shapingba, sousední čtvrť. Tak nás vyhodí na autobusové zastávce, odkud jezdí busy do Shapingba. Nakonec za odvoz nic nechtějí, což je taky pozitivní.

Autobus do Shapingba stojí 10 kuaiů (na dopravu v rámci města je to strašně moc) a zjišťuju, že přestože jsem měl za to, že Beibei a Shapingba jsou sousední čtvrti (taky, že jsou), cesta trvá hodinu, z velké části po dálnici, je to 45 km! Tak si uvědomuju, že moje odpověď na otázku, kam do Chongqingu potřebujeme, že kamkoli, byla strašně naivní a mohli jsme taky skončit někde o 100 km vedle.

Noční Chongqing - Shapingba

Je po osmé hodině večerní, takže se do Guiyangu už dneska nedostanu. Anet s Martinem tady mají pokoj na koleji, zkusíme ukecat vrátného, aby mě tam nechal. Mohl bych sice jet do hostelu ve městě, který znám, ale je to ještě dalších 20 km cesty, a chtěli bychom si dát nějakou společnou večeři, pivo, setkat se s dalšími brněnskými spolužáky, které jsem neviděl od konce semestru v červnu, což moc nejde dohromady se spaním daleko odsud. V Shapingba jdeme ještě několik kilometrů pěšky, před kampusem Chongqing University sedáme do restaurace na večeři a cítíme, že z nás právě spadla hromada stresu a únavy, co se dneska nakumulovala. Pak vymýšlíme srdceryvný příběh pro vrátného o tom, jak se kamarád nemůže dostat domů do Guiyangu, protože jsme dneska celý den strávili ve snaze dostat se do Chongqingu, na zítřek jsou všechny lístky vyprodané, hotely plné… Martin vstupuje jako první, vrátný mě okamžitě změří pohledem (prý si pamatuje všechny, co tam bydlí). Martin řekne něco ve smyslu, “toto je náš kamarád, může tady přespat…” když mu vrátný prudce odsekne: “bu keyi!” Nejde to! To nás tak nějak vyvede z míry natolik, že asi 30 sekund všichni mlčíme a nikdo neví, co má říct. Nakonec se tedy odebereme k nim do pokoje (do 11 jsou povolené návštěvy), kde musíme vymyslet alternativní plán. Na koleji se potkávám s Jančou a Tomem z mé domovské univerzity, kteří taky teď studují tady v Chongqingu.

Alternativní plán je druhá kolej Xuelin, asi 15 minut pěšky odsud. Prý se tam dá za peníze ubytovat. Ptám se vrátného, ptá se mě, jestli jsem student místní univerzity. Nejsem, tak prý nejde. Nebo alespoň dneska, zítra přijedou lidi támhle na tu recepci a pak to půjde. To je mi platné.

Anet s Martinem a ještě jejich španělská kamarádka začnou obvolávat všechny své známé, kteří tady mají byt nebo tuší, kde bych mohl sehnat v okolí levné ubytování. Většina nezvedá nebo to nejde/neví. Nakonec kontaktují Danču, Češka, co tady žije s přítelem, ale vzhledem k tomu, že dostává vládní stipendium, musí bydlet na koleji (oficiálně), kde by s přítelem žít nemohla, proto mají svůj byt opodál. Potvrzuje, že má kartu od pokoje na Xuelinu a může zapůjčit. Setkáváme se u hlavní brány (což je zase o 15 minut chůze jinde), tam se asi na hodinu zapovídáme a než se vrátíme zpátky k Xuelinu, už koleje zavírají, takže z plánovaného posezení nebude bohužel nic. Jsem instruován, ať na koleji projdu, jenom ukážu kartu a s nikým se nebavím, kdyby se na něco ptali, předstírat, že neumím čínsky. To se snadno řekne, kdyby tak nebylo toho, že jsem se vrátného ptal na pokoj, s tím, že jsem mu řekl, že nejsem student… čínsky. Nakonec se evidentně zrovna vrátný chystá spát, leží na posteli v osvětlené vstupní hale, ale ještě není zavřeno. Před vstupem alespoň trochu měním vizáž (rozpustit vlasy, přetáhnout pláštěnku přes krosnu) ;) A jdu. Vrátný mě sice vidí, ale nemá moc šanci reagovat, rychle procházím a mizím do výtahu.

Ranní pohled na Chongqing

Ráno máme sraz v 10:30 s Martinem a Anet. Program už není, jen chceme výlet tak nějak společně “zakončit”, takže mě vyprovází na metro, kde se loučíme. Jedu do centra na stanici Lianglukou, kde se nachází autobusové i vlakové nádraží, něco z toho mi snad musí jet. Po cestě v metru koukám na plánek a mám pocit, že mi něco nesedí. Zamýšlím se, nakonec mi dochází, že i tady od mé poslední návštěvy (měsíc a půl zpátky) přibyla nová linka metra. Aby ne, když jich v roce 2020 chtějí mít 19 (teď 4… tedy začátkem října, kdy jsem tam byl).

Zastávka Lianglukou je na šíleném kopci, nádraží je pod ním. Posledně jsme se tam drápali pěšky, teď jsem objevil krytý eskalátor, který jede až dolů k nádraží za 2 kuaie. Vychytané, hlavně pro cestu v opačném směru. Dole jsou dvě autobusová nádraží, jdu na to dálkové, s dotazem na lístek do Guiyangu mě pošlou zpátky na to druhé, 400 km evidentně není ještě dálkový bus. Vlakem se mi moc nechce, zaprvé myslím, že nebudou lístky, zadruhé vlak jede 8-12 hodin, oproti busu, který by měl jet 5 hodin (i když je dražší). Nakonec v 11:30 kupuju lístek na 12:30, což je vynikající, bál jsem se, že lístky nebudou. Akorát čas zajít na oběd.

Eskalátor jakožto placená MHD

Cesta autobusem do Guiyangu nakonec trvá kvůli zácpě asi sedm hodin, další hodinu se snažím zorientovat na nádraží Jinyang v Guiyangu, kde jsem nikdy nebyl a další hodinu sedím v buse na univerzitu (40 km). Jsem doma, cesta naprosto šílená, ale stálo to za to! :)

VYÚČTOVÁNÍ