Dnes v noci pořádně přituhlo, takže se nám vstává velice těžko. Spím v pěti vrstvách oblečení pod tlustou dekou, přesto se v noci mnohokrát budím zimou. Když vylezeme ven z pokoje, před námi se ukazují okolní kopce zahalené v mlze a pokryté vrstvou čerstvého sněhu. Zahřejeme se horkým čajem a pomalu vycházíme. Když jdeme okolo podniku, kde jsme byli předevčírem na obědě, navrhuju, jestli nezajít na teplou snídani. Máme zásobu různých sušenek atd., tak se ostatním moc nechce, ale vidina teplého jídla za celý den není moc reálná, tak nakonec souhlasí. Dnes mají kromě nudlí i baozi, takže si jich k nudlím dohromady jeden košík taky objednáváme. Po jídle vyrážíme na cestu směřující na západ do TAR a asi po dvou kilometrech začínáme stopovat, bohužel nějakou dobu nic nejede. Míříme k jezeru Yilhun Lhatso (čínsky Xinluhai), které je asi 15 kilometrů od Maniganga.
Ráno v Manigangu
Cesta, na které stopujeme
Kousek za vesnicí je jeden domek, zrovna když procházíme, vyleze z něj pán, který na nás volá, podle gestikulace poznáváme, že nás asi zve na čaj. Proč ne?
Zavede nás dovnitř svého domu a usazuje. Hlavní místnost je nádherně vyzdobená, až mě mrzí, že je mi blbé tady fotit. V místnosti je kromě naší výpravy a něj ještě asi pět lidí, evidentně rodinných příslušníků, většinou v krásném tradičním oblečení. Dostáváme opět máslový čaj, který je skvělý, a náš hostitel nám ukazuje, jak se hněte tsampa (pražená mouka z ječmene, která se smíchá s trochou máslového čaje a uhněte do těsta, které tvoří základ tibetské kuchyně). Asi půl hodiny si “povídáme” – tak nějak rukama nohama, čínsky umí jen pár slov (a opět, je mi blbé čínštinu vůbec používat). ČR nezná, ale minulý rok u něj byl na návštěvě někdo ze Sovětského svazu.
Náš hostitel
Když už se pomalu chystáme, že budeme muset jít, přijde někdo jiný a po chvíli vysvětlování pochopíme, že asi nabízí, že nás na motorkách k jezeru odveze. Proč ne, souhlasíme, do té doby, než zjistíme, že za to chce nemálo peněz. 150 kuaiů celkem. Motorkáři, co nás otravovali po cestě, chtěli asi 20 za osobu. Je nám to blbé, ale odmítáme a odcházíme. Bohužel tahle snaha o obchod nám trochu kazí dojem celé návštěvy. Vrátíme se na hlavní cestu, zvedáme palec a o 20 sekund později nastupujeme do kamionu. Taky jede na trase Chengdu-Qamdo, starší Tibeťan, čínsky moc neumí, ale zato zná víc českých fotbalistů než já (to není zas tak těžké).
Cesta k jezeru Xinluhai
K jezeru je to asi 20 minut cesty, vystupujeme, asi 500 metrů jdeme ke vstupu. Oblast je ohrazená a platí se vstupné, tak si aspoň u pokladny necháváme krosny (chceme pak jet zpátky do Ganzi bez zastávky v Manigangu). U vstupu je taky informační cedule, podle které je jezero vzdálené 854 km od Chengdu, nejvyšší hora v blízkosti jezera se tyčí do výšky 6168 m n. m., hladina jezera je přesně ve 4 000 m n. m., v jeho okolí žije 190 živočišných druhů, z toho 33 chráněných.
Hromady jaků se pasou v blízkosti jezera.
Máme bohužel smůlu, sice přes noc nasněžilo, takže by pohled na vrcholky nad jezerem byl jistě nádherný, ale… mraky jsou nízko, přes mlhu nevidíme ani na druhou stranu jezera. Máme však asi tři hodiny času, tak spoléháme na změny počasí, na které jsme zvyklí. Bohužel to dneska tak jednoduché není, dlouho nevidíme téměř nic, asi po dvou hodinách začne nakonec mlha trochu stoupat, tak rychle fotím, dokud to jde. Relativně pěkný výhled vydrží asi 10 minut, pak se zase zatahuje.
První pohled na jezero, zklamání
Na druhou stranu takto...
Na kamenech u jezera jsou stovky tibetských nápisů.
A samozřejmě nechybí modlitební vlaječky.
Mraky se trochu začínají zvedat.
Mraky se trochu začínají zvedat.
A po dvou hodinách se nám ukazuje tenhle výhled, pak mraky zase klesají a za 15 minut už není vidět na druhý břeh.
I na druhé straně se výhled trochu více odhalil. Sněžná čára je momentálně jen kousek nad námi.
Poslední pohled na jezero
Vracíme se k hlavní cestě, z dálky vidíme akorát projíždět několik kamionů. Když se doloudáme k cestě (stále nejsem schopen moc rychlé chůze), akorát projíždí poslední z nich, ale na vztyčený palec, ve chvíli, kdy projíždí a my jsme ještě dva metry od silnice, okamžitě reaguje zastavením. To bylo rychlé. Jede prý z Dege až do Chengdu, žádáme ho o svezení k jednomu klášteru u Ganzi, kde plánujeme přenocovat. Taky Tibeťan, čínsky sice umí, ale jeho výslovnosti je pro nás velice těžké rozumět, takže když za půl hodiny zastavuje v Manigangu na parkovišti, máme trochu problém pochopit, co se děje. Jsou dvě hodiny a tvrdí, že dál pojede až v pět (to jsme z toho vyvodili, až později nám došlo, že myslel šest). Důvodu nějak nerozumím, ale vysvětluju mu, že bychom chtěli dřív, tak si najdem někoho jiného, pokud neseženeme, v pět se tady sejdeme. Co teď? Musíme stejně pár kilometrů za vesnici, ale čas máme dobrý a máme hlad, tak zajdeme na oběd. Na jačí baozi ze včerejška vzpomínáme velice pozitivně, když se k tomu přidá myšlenka, že se vracíme domů a už je asi nikde neseženeme, je rozhodnuto. Chvíli se dohadujeme, kdo půjde objednat, protože nám připadá až trapné přijít do čajovny a objednat 45 baozi :))
V čajovně
Oběd skvělý, fyzické i psychické posilnění na šílenou cestu domů, která mi nakonec trvá čtyři dny. Rozepíšu se o ní příště :)
Pingback: Čína | zennie.cz