Pláž Sukamade – kde mořské želvy dávají dobrou noc

27. – 28. březen 2013

Pláž Sukamade v národním parku Meru Betiri na jihovýchodě Jávy mě zaujala od té doby, co jsem se o ní dozvěděl, což bylo, když mi Lethe psal první zprávu ve chvíli, kdy jsem byl ještě v Singapuru. Je to jedno z mála míst, kam se pravidelně vracejí mořské želvy klást vejce. Želvy obvykle kladou vejce na různá místa, pláž Sukamade je jedno z unikátních míst, kde se dají spatřit každou noc. Nevýhodou pro potenciální návštěvníky je, že je pláž opravdu těžce dostupná, nebýt Letheho, nemám šanci se tam dostat. Tím je zase národní park lépe chráněn. Z Banyuwangi je to 100 kilometrů a cesta má trvat okolo pěti hodin, což je dost vypovídající. Lethe tvrdí, že cesta na Sukamade je opravdu šílená, se svou motorkou by tam nikdy nejel a kdyby v půjčovně řekl, že chce jet na Sukamade, rozhodně mu motorku nikdo nepůjčí.

Po cestě projíždíme plantážemi kakaových bobů.

Ochutnávka. Mně to trochu připomíná mango...

Cesta k národnímu parku Meru Betiri

Cesta do národního parku není nijak hrozná. Samozřejmě super není, ale na indonéské standardy mi přijde docela normální, takže se dívím tomu, co Lethe vyprávěl. Pochopím až po vjezdu do národního parku, kde se registruju a platím vstupné (asi 60 Kč). Pak to začíná. Chybí nám posledních 13 km… a ty jedeme zhruba hodinu a půl. Prvních pár kilometrů je šílená kamenitá cesta do prudkého kopce. Pak následuje totéž dolů, to už často seskakuju a jdu pěšky, což je v žabkách snad ještě méně příjemné, ale možná i rychlejší a hlavně o dost příjemnější, protože ruce při držení se motorky dostávají pěkně zabrat. Škoda, že na fotkách šílenost té cesty nejde zdaleka tak dobře vidět.

Cesta k pláži Sukamade

Další překážka je alespoň půl metru hluboká řeka. Zde končí běžná auta (ne že bych tu předchozí cestu chtěl s běžným autem absolvovat), protože se to tady dá buďto přebrodit velkým džípem anebo přejet na ručně operovaném přívozu s motorkou.

Přívoz

Přívoz

Po chvíli šílených cest dojíždíme k chovné stanici želv. Jdeme rovnou za rangery a domlouváme co a jak. Platím nocleh, rovnou u rangerů objednávám večeři (jedou za chvíli do civilizace pro zásoby) a platím samotné rangery – za to, že nás provedou v noci mezi želvami. Není to povinné, ale Lethe mi potvrdil, že šance spatření želv je s rangerem mnohem vyšší a ještě se člověk dozví, jak to tu všechno funguje. Pak mě provádějí chovnou stanicí. Nejprve nádržemi, kde jsou čerstvě vylíhlé želvičky, a pak místem, kde se želvy v písku líhnou.

Tyto želvy mají okolo 3 dní.

Odsud se želvy líhnou.

Zrovna jsme toho svědci, z písku se vyhrabaly čtyři malé želvičky.

Proč to všechno?

Národní park Meru Betiri je místo vzácné pro svou vysokou frekventovanost čtyřmi druhy mořských želv. Ty jsou však ohrožené, proto byla zřízena tato chovná stanice. Kromě toho, že tu rangeři navštěvující želvy evidují a kontrolují, se starají o ochranu těch čerstvě vylíhlých. Těsně po narození mají totiž želvy specifický zápach, který jsou varani a jiní predátoři schopni detekovat a ve chvíli, kdy se začnou želvy v písku líhnout, už na ně predátoři čekají. Aby se tomuto zamezilo, rangeři vejce sbírají, nechávají želvy vylíhnout v chovné stanici a až několik dní poté je vypouštějí zpátky do moře. Toho se můžeme účastnit, dostávám kýbl se 150 želvami (že prý mám štěstí, normálně dává 30-50) a jsme posláni na pláž Sukamade, která je po pěšince v džungli vzdálena asi kilometr, ať jdeme želvy vypustit. Příjemné, pěkné.

Na pláži Sukamade

Vypouštíme želvy.

Vypouštíme želvy.

Vypouštíme želvy.

Pláž Sukamade sama o sobě je velice pěkná. Po vypuštění želv si lehám a krátce usínám, času máme dost. Pak se vracíme do chovné stanice a radíme se s rangery, že v 7 bude večeře a pak půjdem na pláž pozorovat želvy. Tak jdeme na chvíli ještě pospat do chajdy. Přece jen jsme toho po včerejším Ijenu moc nenaspali a tady nemáme do čeho píchnout. V 7 dostáváme večeři (instantní nudle a vajíčko) a vydáváme se na pláž, kromě nás dojel ještě džíp s bělochy – to mě moc netěší. Nějaká nizozemsko-americká rodinka, co tady má příbuzné, za kterými se vypravili. Na pěšince v džungli jdeme pomalu, ranger pořád svítí a kouká do okolí – jsou tu prý divočáci, varani, dikobrazové a kdo ví, co ještě.

Noční pláž Sukamade

Když dojdeme na pláž, rangeři nás instruují, ať čekáme, že jdou shánět želvy. Musíme být potichu a ničím nesvítit (takže Američani jsou po fotce s bleskem důrazně napomenuti) – želvy jsou totiž velice citlivé a plaché a ve chvíli, kdy by lezly z moře a uvidí rušivý element, otočí se a vrátí se nejdřív další noc. Rangeři se opatrně plazí keři na okraji pláže a asi po 10 minutách nás přivolávají smluveným znamením baterkou. Želva se našla.

Běžíme asi 100 metrů k rangerům, kteří stojí nad želvou. Je to kareta obrovská, ohrožený druh, dorůstá délky až 150 cm, tato má něco přes metr. Je zde nejčastěji viděnou želvou, žádné jiné tento večer nevidíme, ale vyskytují se tu další tři druhy, mimo jiné kožatka velká, kriticky ohrožená největší želva, dorůstá délky až 2 m při hmotnosti až 900 kg.

První setkání s karetou

Ve chvíli, kdy želva začne hrabat a klást vejce, už totiž svou plachost ztrácí a je možné se dostat do bezprostřední blízkosti (i když je jen málo míst, kde se toto prakticky dá, protože v místech, kde je více turistů, jim pochopitelně není dovoleno se přiblížit). Želva stále rozhrabuje písek a rangeři okolní písek promačkávají dřevěným klackem – hledají vajíčka. Není jisté, jestli už je nakladla nebo ne, ale najít je nemůžou. Zdá se, že želva pořád hledá. Klást vejce začne totiž až ve chvíli, kdy se dohrabe k písku o teplotě aspoň 27 °C. Nakonec to evidentně vzdává (rangeři ještě po odchodu želvy znovu zkoušejí hledat vejce, ale neúspěšně) a velice pomalu se odebírá do moře. Čekáme na místě znovu na znamení rangerů.

Želva se odebírá do moře.

Po dalších deseti minutách znovu pozorujeme znamení rangerů a letíme za nimi. Tentokrát úspěch. Dobíhám první a akorát vidím vyhloubenou jamku pod želvou, do které padají bílá vajíčka. Želva klade vajíčka ještě dalších asi 10 minut.

Kladení vajíček

Vajíčka se v díře neudrží dlouho – rangeři je hned vybírají. Celkově želva naklade 140 vajíček.

Sbírání vajíček

Po nakladení rangeři želvu kontrolují. Hledají její identifikační značku, ze které se dá vyčíst, zda byla želva pozorována v Indonésii, Malajsii či Austrálii. Dále kontrolují želvu od parazitů a přeměří ji. Odhadem má prý želva okolo 40 let.

Kareta obrovská

Po dokladení vajíček želva díru za sebou zahrabe a začne se velice pomalu posouvat dopředu. Rozhrabe písek do vzdálenosti až čtyř metrů, aby nebylo predátorům jasné, kde mají vajíčka hledat. Neví samozřejmě, že vajíčka už tam dávno nejsou…

Vzdalující se želva - místo kladení vajíček je označeno zabodnutým klackem.

Asi po půlhodinové show to balíme. Jeden z rangerů stihl mezitím oběhnout a vysbírat vajíčka ještě od jedné želvy, ale byl to stejný druh, tak nás ani nevolal. S dvěma pytli vajíček se tedy vracíme na chovnou stanici, kde jsou vajíčka zasazena do písku. Na ně potom přijde cedule, kde je zapsáno datum sběru, počet vajíček a druh želvy. K tomu se mají podepsat ti, kteří u toho byli, takže mé jméno bylo taktéž zaznamenáno. A o měsíc později se z písku opět vyhrabou malé želvy, které někdo vypustí do moře…

Usazování vajíček do písku

Ráno vstáváme a ke snídani dostáváme totéž, co ke včerejší večeři, instantní mie goreng s vajíčkem. Pak se loučíme a vyrážíme na šílenou cestou zpátky. Tentokrát je snad ještě horší, hned v prvním úseku končím s roztrženou brašnou na foťák, když se mi zahákne za sedačkou motorky ve chvíli, kdy s motorkou padáme do bláta.

Stejně šílená cesta

Stejně šílená cesta

Po cestě zpátky do Letheho vesnice se ještě zastavujeme u ostrůvku Pulau Merah – místo, které Lethe doporučuje, velice málo známé mezi cizinci. Dáváme si pěknou, asi hodinovou procházku.

Pulau Merah

Nechtěl bych na ně šlápnout...

Večer jedeme s Lethem ještě do sousední vesnice na skvělé kafe. Potřebuju se připojit k internetu a 5 km vzdálená vesnice je nejbližším místem, kde to jde (přestože Lethe sám se živí instalací wifi sítí). Na večeři pak ještě nasi goreng a spát. Ráno mě ještě Lethe veze do přístavu, kde je spousta tradičních dřevěných rybářských lodí, pak mě seznamuje se svou ženou (která je zrovna u svých rodičů kvůli nemocnému synkovi) a odváží na bus do Srona, kde mi pomáhá chytit bus do Denpasaru. Odjíždím na Bali…

Místní rybářské lodě

Loučení s Jávou - odjezd na Bali