Potřetí se na Ukrajinu dostávám na přelomu roku 2013 a 2014. Z ČR jedeme dvěma auty do Zakarpatské oblasti, kde v malebné zasněžené krajině trávíme několik dní včetně Silvestra. Polovina výpravy poté pokračuje dále do Kyjeva, kde vrcholí nepokoje Euromajdan, a na celodenní výlet do Černobylské zóny.

• Zakarpatská Ukrajina, část první – Koločava
• Zakarpatská Ukrajina, část druhá – Syněvyr, Pereniz

• Euromajdan – zastávka na nepokojích v Kyjevě
• Černobyl, část první – město Černobyl, vesnice Kopači, elektrárna
• Černobyl, část druhá – opuštěné město Prypjať
• Černobyl, část třetí – vojenský radar Černobyl-2

Ukrajina 2012

Podruhé se na Ukrajinu dostávám jen velice krátce a neplánovaně. Z krátkého přestupu na letu s dnes už neexistujícím Aerosvitem do Číny se stává celodenní volno. A jelikož trčet celý den na kyjevském letišti je hloupost, obzvláště když je v blízkosti město, které se mi před dvěma lety velice líbilo, volba programu je jasná.

• Přes Kyjev do Pekingu – začátek dlouhé cesty

Ukrajina 2010

V září 2010 poprvé vyjíždím na Ukrajinu. Po zemi přes Košice a Užhorod dojíždíme do Oděsy, kde trávíme den, než se přesouváme dále na Krym. Na Krymu trávíme asi 10 dní, jak odpočinkem, tak i výlety. Poté míříme vlakem do Kyjeva, kde trávíme jednu noc, než odletíme domů do ČR.

• připravuje se

Kousek za checkpointem odbočujeme na úzkou postranní cestu, jedeme několik kilometrů zcela rovnou cestou lesem, po čase se v dálce objevuje podivná konstrukce. Dozvídám se, že jedeme ještě k ohromnému vojenskému radaru Černobyl-2. Až teprve teď se o jeho existenci dozvídám a jsem zaražený, že jsem o něm neměl vůbec tušení.

Černobyl-2 byl tajný projekt postavený v roce 1976. Systém antén radaru je vskutku masivní – dlouhý 750 metrů a vysoký 150 metrů. Stavba byla finančně dvakrát náročnější než stavba elektrárny. O jeho provoz se staralo až 1 000 zaměstnanců, výkon údajně dosahoval 10 MW, čímž byl jeho signál detekovatelný na celé planetě a což spotřebovalo celou třetinu energie vyprodukované v elektrárně.

Že intenzivní signál pochází z vojenského radaru, byla jedna z nejpravděpodobnějších teorií Západu, která se definitivně potvrdila o pár let později, když byl dokončen a detekován podobný radar na východní Sibiři, který pokrýval tu část planety, která byla z pohledu Černobylu-2 ve stínu. Systém těchto dvou radarů se jmenoval Duga-3. Černobylský radar rušil televizní a rádiové vysílání dokonce dokonce až v Moskvě a právě pro ono rušení, které se v rádiovém vysílání projevilo jako rychlé klepání, byl radar přezdíván jako “Russian Woodpecker”, ruský datel. Po havárii v elektrárně byl provoz radaru ukončen.

V rámci “zájezdu” jsme se nechali ukecat k příplatku za oběd v černobylské jídelně, kam míříme poté. Doporučit rozhodně nemůžu, ne že by to byl oběd úplně špatný, ale 100 hriven za průměrný oběd je prostě moc. Dojídáme, sedáme do auta, projíždíme opět checkpointem ven a míříme zpět do Kyjeva.

Prypjať je asi nejznámějším místem navštěvovaným v okolí elektrárny. Město, které bylo vybudováno současně s elektrárnou, aby zde bydleli její zaměstnanci, bylo den po nehodě opuštěno a obyvatelé se nikdy nevrátili. Město dnes chátrá a zarůstá vegetací, budovy se rozpadají. Regulace ohledně toho, kam se může a nemůže, jsou rok od roku přísnější a nedávno byl úplně zakázán vstup do budov, ale minimálně z naší zkušenosti můžu říct, že není striktně dodržován (ale slyšel jsem o lidech, kteří opravdu do budov vpuštěni nebyli). My se bohužel nedostáváme na střechu paneláku, což bylo dřív běžné. Nevím, jestli kvůli zákazu nebo kvůli tomu, že to naše agentura prostě nemá v programu.

Po prohlídkách pár budov přicházíme k asi nejčastěji fotografovanějšímu místu – starému zábavnímu parku. Kromě vyhlídkového kola je tu zdemolovaný kolotoč a autodrom. Ačkoli je v Prypjati intenzita radiace docela nízká, průvodce vysvětluje a následně ukazuje, že zrovna v okolí kolotoče a autodromu je několik známých “hot spots”, kde naměří okolo 15 µSv/h.

Pak popojíždíme k tělocvičně s bazénem. Právě sem jsem slyšel, že už je dnes těžší se dostat. Nevím, co je na tom pravdy.

Pak už škola. Za mě asi nejzajímavější budova. Zdaleka nejrozhlehlejší, takže se tady dá objevit spousta věcí, včetně např. novin z roku 1986. Samozřejmě je tady znát lidská přítomnost a spoustu naaranžovaných věcí, ale můj dojem to nijak neničí. A hlavně průvodce zůstává v autě, takže máme volnost.

Po Prypjati vyjíždíme ven z vnitřní zóny, což obnáší pěší průchod přes detektor radiace, současně je auto zkontrolováno pracovníky checkpointu s ručními detektory. Ze zóny je totiž zakázáno vyvážet jakékoli předměty.

Jak jsem psal v úvodu, výlet do Černobylu mě zajímal už delší dobu, ani při jedné z dřívějších návštěv Kyjeva mi to nevyšlo. Tak teď konečně. Problém byl především v tom, že je to docela drahá záležitost. V absolutních číslech sice až zase tak ne, ale minimálně ve srovnání s tím, co všechno se na Ukrajině za dané peníze dá udělat, rozhodně ano.

Do Černobylské uzavřené zóny se dá legálně dostat jen s permitem, který zařizují místní agentury. Přestože je i možnost cestu pak realizovat vlastním autem, bylo to o dost administrativně složitější, proto i v tomto ohledu využíváme služeb místní cestovky. Metrem tedy ráno jedeme do centra Kyjeva, kde nás vyzvedává dodávka, a jedeme na sever k běloruské hranici.

Cesta k prvnímu checkpointu, který ohraničuje vstup do vnější zóny (30 km od elektrárny), trvá asi dvě hodiny. Kontrola všech papírů trvá asi hodinu.

Jako první pak míříme do samotného města Černobyl (místo ukrajinského názvu Čornobyl se budu v tomto případě držet zažitého ruského názvu). Ačkoli by to člověk z názvu čekal, město není nejbližším městem k elektrárně. Ta podle něj ale byla pojmenována proto, že ono nejbližší město, Prypjať, bylo vystaveno až později. Město Černobyl bylo po havárii v roce 1986 evakuováno, dnes zde ale žije okolo 3 000 lidí. Část z nich jsou úředníci a pracovníci spravující administrativu okolo zóny, část pak staří obyvatelé, kteří se po letech rozhodli vrátit do svých domovů. Ve městě netrávíme moc času, moc tady toho není.

Nedaleko odsud je památník hasičům, kteří se podíleli na likvidaci prvních následků havárie. Bohužel s minimem ochranných pomůcek, takže velká část jich velice brzy přišla o život.

Opodál pak nacházíme přehlídku strojů, které byly použity k odklízení radioaktivního odpadu. Do bezprostřední blízkosti je přístup zakázán právě kvůli radioaktivitě doteď na strojích shromážděné.

Míříme dále do vnitřní zóny, kam musíme projet dalším checkpointem. Vnitřní zóna už je na rozdíl od vnější zcela neobydlená. Zastavujeme se ve “vesnici” Kopači, která byla celá zdemolována, zůstala stát jen školka, a nikdo vlastně neví proč. Radioaktivita zde stoupá, metr a půl nad zemí dozimetr ukazuje hodnoty okolo 2.5 µSv/h, ale při položení na zem je to asi desetinásobek. Procházíme školku.

Cestou podél řeky Prypjať popojíždíme k elektrárně. Zastavujeme ještě u chladicí nádrže, od které je vidět jak čtvrtý blok elektrárny postihnutý havárií, tak i pátý a šestý nedokončený blok.

O chvíli dál už se přibližujeme nejbližšímu přístupnému bodu ke čtvrtému bloku. Zblízka je vidět i nový sarkofág, který má byt dokončen a usazen na čtvrtý blok v roce 2015. Dozimetr ukazuje hodnoty okolo 4 µSv/h, což je sice 20-40x více než přirozené radiační pozadí, ale pořád je to hodnota srovnatelná např. s cestou letadlem.

Před cestou do Prypjati ještě asi na minutu zastavujeme u Červeného lesa. Na ten bezprostředně po havárii dopadlo takové množství radioaktivního prachu, že zahubil veškerý život a hynoucí stromy zbarvil do ruda. Přestože byla po čase radioaktivní zemina vybagrována a vyvezena, Červený les zůstává jedním z nejkontaminovanějších míst na planetě. Průvodce tvrdí, že v lese dosahuje intenzita záření takových hodnot, že za hodinu pobytu by člověk absolvoval zhruba roční dávku přirozeného pozadí.

Do Kyjeva přijíždíme nad ránem, u benzinky na předměstí zastavujeme na snídani. Pak už míříme do centra. Ubytování máme domluvené až na odpoledne, tak se po menším konfliktu s dopravní policií rozhodujeme vydat přímo do centra k Majdanu Nezaležnosti, kde “zuří” nepokoje Euromajdan. Nemáme tušení, jak situace vypadá, cosi se samozřejmě píše v českých médiích, ale těžko říct, jak je to ve skutečnosti. Míříme tedy do centra, sjíždíme na Chreščatyk a asi po 200 m narážíme na masivní barikádu ze suti, pneumatik a ostnatého drátu. Parkujeme a jdeme se projít.

Nejprve mám lehce strach vůbec vytahovat foťák, ale za chvíli se dívám, že je to tady naopak organizována jako “přehlídka” a sami protestující jsou rádi za publicitu. Ostatně místních s foťáky je tady spousta. Přesto pro jistotu pravidelně střídám paměťové karty. Po Chreščatyku docházíme na Majdan, kde je centrum dění.

Před Majdanem je další velká barikáda, za ní už centrum protestů. Spousta stanů, plakátů s nejrůznějšími hesly a taky spousta míst, kde se rozdává horký čaj a polévky.

Po pár hodinách odjíždíme na předměstí do bytu. Po Zakarpatí zajímavá změna, naráz bydlíme v krásném bytu uprostřed masivního sídliště. Ale dobrodružnost si zachováváme tím, že nám po cestě na výpadovce dochází nafta, takže je jako obvykle třeba trochu zaimprovizovat.

Večer je většina výpravy unavená a zůstává na bytě, takže jen ve třech se metrem vypravujeme do centra. Jdeme se nejprve podívat na sochu Lenina, která byla nedávno stržena demonstranty, přičemž vzpomínám, jak jsem u ní před pár lety stál. Následuje jedno pivo v české hospodě a pak procházka jak znovu po Majdanu, tak i po okolí, které už docela znám, vzhledem k tomu, že je to tady má třetí návštěva.

Kousek od Majdanu na sever, nedaleko masivního památníku rusko-ukrajinského přátelství, najdeme pozůstatky vánočních trhů. Ty se konají obvykle na Majdanu, ale nějak to letos nevyšlo.

Další den nás čeká výlet do Černobylu, který prozatím přeskočím. Následující den se vracíme domů, přičemž ráno ještě míříme do centra. Někteří ještě chtějí posílat pohledy, tak je naviguju na centrální poštu, která je asi o měsíc později obsazena povstalci, a zatím se jdu ještě sám projít po Chreščatyku.

Okolo druhé odpolední odjíždíme z Kyjeva. Řídím až k Rivnemu, kde se střídáme. Okolo deváté večerní jsme u Lvova, tak opět děláme zastávku na procházku a večeři. Tentokrát je tu o poznání živěji.

Sedáme do auta, míříme k polské hranici, cesta přes hranici překvapivě bez žádných problémů a úplatků. Nad ránem jsme v ČR, před devátou se nechávám vysadit v Ostravě a mířím vlakem domů. Ukrajina vyšla perfektně, nadprůměrné dojmy jsem si odvezl ze Zakarpatí, z Kyjeva i z Černobylu.

Cesta z Koločavy do Syněvyrske Poljany trvá asi hodinku, je to sice kousek, ale po cestě, která je téměř nonstop pokryta náledím nebo rovnou ledem, ještě běhají koně a kdo ví co, takže raději pomalu.

V Poljaně se nijak nezdržujeme. Poprosíme místní, jestli by nám na pár dní pohlídali auto, a vyrážíme směrem na poloninu Pereniz, kde máme nocleh na další dva dny. Pereniz je dostupná po lesní cestě jen pěšky nebo na koni. První kilometr jdeme pěšky se všemi věcmi, pak se nám podaří přesvědčit místní, aby nám za menší úplatu půjčili koně na vyvezení zavazadel. Daří se. Zavazadla 20 lidí však něco váží, tak po pár set metrech místní shánějí dalšího koně a zapřáhnou ho taky. I bez zavazadel je cesta nepříjemná, led na cestě do kopce šíleně klouže. Na kopci místním dáváme asi 100 hriven (víc odmítli) a ubytováváme se na chatě.

Další dopoledne trávíme ještě s místními na Perenizi.

Okolo poledne scházíme dolů do malebné Poljany, nakupujeme a jdeme kus za vesnici na procházku z Syněvyrskemu Ozeru/jezeru. Opět to nebereme po hlavní cestě, ale po méně frekventované zasněžené turistické trase, aby to byla zábava.

Po sestupu z kopce přicházíme k jezeru zezadu. Jezero je kompletně zamrzlé. Na druhé straně je spousta stánků a parkoviště. Netušil jsem, že tady bude teď tolik turismu. Tím líp, že jsme šli zezadu a tomuto se úplně vyhli.

Pak se vracíme zpět až na Pereniz. Do kopce z Poljany jdeme už za tmy, což je na zamrzlou cestu do kopce dost nepříjemné. Nahoře oslavujeme Silvestr.

Ranní vstávání je trochu náročnější. Půlka party se ráno vrací domů, tak je Albert jede doprovodit do Volovce, většina lidí zatím spí, já s pár lidmi jdem na dvouhodinovou procházku po místní malebné přírodě, vypravujeme se na nedaleký vrcholek.

Odpoledne scházíme dolů, vyzvedáváme auto a jedeme hodit běloruské kamarády na vlak do Volovce. Pak posedět na večeři a hurá do Kyjeva.

Po několika hodinách přijíždíme ke Lvovu, načež přichází nápad tady udělat krátkou přestávku. Zrovna totiž běloruští kolegové, kteří s námi trávili Silvestra, sem měli před pár hodinami přijet a v pronajatém bytě nocovat, než odjedou ráno do Minsku. Kontaktujeme je, dlouho neodpovídají, nicméně zvažujeme, že se tak jako tak projdeme po nočním městě. Ostatně jsme vyjeli dřív, než jsme čekali, a nechceme být v Kyjevě moc brzo.

Zrovna když parkujeme v centru, tak se ozývají, tak podle mapy naviguju pár kilometrů na sever od centra. Většina z naší party zůstává na bytě na krátký spánek a/nebo, jen tři se odpojujeme, přece jen toho chceme využít a trochu se projít po městě, kde jsme nikdy nebyli.

Ve městě není moc živo (jak se dá čekat v jednu ráno), ale nakonec stihneme prohlídku starého města, večeři i pivo.

O půl čtvrté ráno nás Albert vyzvedává a hurá dále do Kyjeva.

Hned po návratu z podzimního výletu do Gruzie a Arménie jsem začal řešit, kde strávit Silvestr. Na jednu stranu se mi nechtělo ho trávit v ČR, na druhou stranu ve chvíli, kdy jsem si toto ujasnil, už dávno bylo pozdě na kupování letenek na tento termín kamkoli, protože 5 000 za letenku po Evropě nedám (a ceny letenek mimo Evropu škoda komentovat). Proto když můj kamarád Albert, se kterým jsem byl před pár lety v Maroku, vypsal silvestrovský výlet na Zakarpatskou Ukrajinu, neváhal jsem. Lákavá byla i možnost prodloužení do Kyjeva a Černobylu. V Kyjevě jsem sice už byl dvakrát, ale ani jednou jsem se do nedalekého Černobylu nedostal. Z jednoduchého důvodu – jakožto tehdy nepracující student jsem na to neměl peníze. Výlety do Černobylu jsou obvykle dost drahé.

Termín byl tedy 27. prosince 2013 a návrat 5. ledna 2014. Jedeme dvěma velkými auty (tedy 18 lidí), z toho jedno se 1. ledna vracelo domů, druhé pokračovalo dále do Kyjeva.

27. prosince tedy jedu posledním vlakem do Ostravy, odkud odjíždí jedno z aut. Odjezd naplánován na 0:15 ze Svinova, ale už o půlnoci jsme všichni, jsme připraveni a můžeme jet. Vyrážíme směr Český Těšín. Jako obvykle přes noc v autě nespím, takže sedám dopředu k řidiči Honzovi.

První zastávka je v Žilině na nádraží, kam přijíždí vlakem z Bratislavy poslední člen naší výpravy. Jsme tu s předstihem, takže si stíháme vychutnat místní atmosféru. Staré rozpadlé nádraží, WC s naštvanou babčou, která nemá na vrácení z dvacetieurovky (nejdrobnější, co mám) a v neposlední řadě banda lidí z projíždějícího auta řvoucí: “Co čumíš pičo” a aby toho nebylo málo, odněkud na nás ještě přiletí malá dýmovnice. To vše asi během půlhodiny, než přijíždí naše druhé auto, které vyjíždělo z Brna. Ještě zastavujeme na pumpě pro známku, kde si nás obsluha dost nedůvěřivě prohlíží a za chvíli, když se nás začnou vyptávat na české poznávací značky, chápeme proč. Před pár minutami jim tady někdo ujel bez placení. Červená dodávka s ostravskou SPZ. Což přesně splňuje popis auta, ze kterého jsem právě vystoupil. Hm.

Jedeme dál. Další zastávka je zhruba o půl šesté ráno na čerpací stanici Shell u Levoči. O té bych se vůbec nerozepisoval, nebýt partičky lidí, kteří si tu hlasitě zpívají za hudebního doprovodu akordeonu a samozřejmě s několika kolujícími flaškami. Obsluze to, zdá se, nevadí, někteří z nás mají z divokého slovenského východu trochu šok :)

Někdy nad ránem přijíždíme na ukrajinskou hranici. Na slovenské straně vše bez problémů, na ukrajinské trčíme přes hodinu a zachrání nás až dvacetieurový “poplatek” za to, že plnou moc k autům nemáme potvrzenou od notáře, ale jen z Czech Pointu. Jistě. Bohužel se jinak nepovedlo, něco si najdou vždycky. A to ještě objíždíme přes menší hraniční přechod, protože na cestě na Užhorod si prý zcela běžně na férovku řeknou o stovku.

Za hranicemi nás v první vesnici čeká výměna/výběr peněz a nákup, pak míříme do Koločavy, naše první zastávka. Abychom se nenudili, nejedeme oklikou po hlavních cestách na Užhorod a Mukačevo, ale rovnou přes hory. Cesta je tady dost divoká, zvláště takhle v zimě. Několikrát se zahrabáváme v blátě, několikrát ve svahu na náledí. K tomu několikrát bloudíme, takže cesta trvá celý den, do Koločavy přijíždíme za tmy. Po cestě ještě bereme stopaře, v jednom okamžiku je nás v jednom z aut až 14.

Ubytováváme se v předem objednaném bytě. Máme jeden, plán byl sehnat na místě druhý, ale přijíždíme pozdě a nikomu se nic nechce. Takže se nás všech osmnáct vecpe do bytu 3+1. Not bad. Půlka šťastnějších spí na postelích a gaučích, druhá půlka na zemi, včetně chodby a kuchyně.

Na večeři zkoušíme Četnickou stanici. Docela známá “česká” hospoda, na internetu jsem na ni teda četl většinou dost negativní ohlasy o předraženosti a nevalné kvalitě jídla. Já si hrachovku i pivo pochvaluju a s česky mluvícím personálem je sranda, takže si nemůžu stěžovat.

Ráno vyrážíme do vesnice. Nejdřív něco málo nakoupit v blízkosti bytu, pak do skanzenu. Sněhem zapadaná krajina je nádherná.

Po skanzenu se celá parta schází. Jelikož jsme ráno jeli na dvě várky, máme tady jen jedno auto. Chceme se pro druhé vrátit, ale nakonec se shodujeme, že je zbytečné to hrotit, popojíždíme jen pár km, tak se nějak vejdeme. Popojedeme směrem do hor, dokud to jde, pak parkujeme a jdeme vylézt na náhodnou horu.

Na vrchol kopce, který má asi 1 800 m, vystupujeme asi dvě a půl hodiny. Nejhorší je strmý úsek v lese bez jakékoli stezky, po nějaké době se tam část výpravy odpojuje a vrací do vesnice. K jejich smůle se asi po pěti dalších minutách chůze otevírá krásný výhled na okolí. Po hřebeni jdeme na úplný vrchol, pak sestupujeme dolů, kde po chvíli narážíme na domek člověka, který se zjevně stará o vysílač. Od něj se dozvídáme, jak se tento kopec jmenuje – Krasna Hora.

Když docházíme na vrchol, začíná se akorát stmívat. Jdeme dolů, za chvíli docházíme na místo, kde se rozhodujeme, jestli to vezmeme spolehlivější cestou po polňačce nebo asi rychlejší a dobrodružnější cestou po stráni lesem. Nasazujeme čelovky a volíme druhou variantu. Občas je stráň až moc strmá, ale asi za půl hodinky jsme dole.

Když se večer vrátíme, což ještě nějakou dobu po sestupu trvá (čekání na auto), zjišťujeme, že nám holky, co se vrátily dřív, už udělaly večeři. Skvělé. Pak se ještě přesouváme do Četnické stanice na pivo a na křenovici, co jsme ochutnali už včera, nakonec kupujeme flašku jako suvenýr domů a jako pozornost podniku dostáváme ještě místní domácí s naloženým měsíčkem.

Ráno vstáváme a balíme. Albert vyzvedává tři běloruské kamarády, kteří stráví pár dní s námi. Přesouváme se do Syněvyrske Poljany, kde budeme trávit Silvestra. V Koločavě ještě děláme poslední nákupy a jedeme.

Tentokrát se nejedná primárně o cestu za poznáním ani o pracovní cestu, ale o studijní pobyt, na který jsem dostal stipendium čínské vlády (ale cestování samozřemně co nejvíc, proto taky odlet s předstihem). Pro své semestrální studium jsem si mohl vybrat tři univerzity. Nechci do žádných pobřežních měst, nechci tam, kde budou místní zvyklí na cizince. Chci někam, kde budou hory, pěkná příroda a živá čínská kultura co nejméně dotčená Západem. Vybírám tedy Sichuan University v Chengdu, ideální bod pro cestování do krásné přírody, Xinan University v betonové megalopoli Chongqingu a jako záchranu Guizhou University v Guiyangu, hlavním městě nejchudší čínské provincie Guizhou. Rozhodnutí čínské vlády s akceptačním dopisem přichází po sedmi měsících (!), tedy zhruba tři týdny před mým odletem do Číny. Jedu do Guiyangu.

Rozhodnutí mě trochu překvapilo, Guiyang jsem měl jen jako záchranu, cestu do Sichuanu (i Chongqing byl kdysi součástí Sichuanu, dnes je to samosprávní město) jsem předpokládal a uvědomil jsem si, že o Guizhou ani pořádně nic nevím. Dnes, po třech týdnech, kdy jsem navštívil všechna tato tři města, musím říct, že jsem jen rád, že jdu do Guiyangu, město na mě působilo o mnoho lépe než ostatní dvě. A do Sichuanu je to kousek.

Do Číny letím na jednosměrnou letenku. S Aerosvitem, neblaze proslulou ukrajinskou společností. Jednosměrnou letenku má zdaleka nejlevnější, o něco dražší je Aeroflot (s podobnou pověstí), letenky od “lepších” společností stojí zhruba dvojnásobek. Sice si letenku neplatím sám, ale nejsem náročný a přijde mi škola vyhodit mnohem víc peněz. A hlavně si chci vyzkoušet, jestli je Aerosvit tak hrozný, jak všichni tvrdí. Velká část negativních komentářů je mířena na kyjevské letiště Borispol, které jsem už v minulosti navštívil, a nic hrozného mi na něm nepřišlo. Aerosvit jsem chtěl “vyzkoušet” už dřív při cestě do Bangkoku, ale když se tehdy objevila jen o něco málo dražší letenka od Emirates (které byly před otevřením linky do Prahy dost drahé), byla to jasná volba ;) Nakonec jsem s Aerosvitem žádný problém neměl, nabídka jídla a pití sice o trochu menší než jinde, ale personál dostatečně přátelský, aneb příště nemám problém s nimi letět znovu. Snídaně na short-haul letu teda nic moc, ale v tomhle nevyniká ani Lufthansa. A abych nezapomněl jednu velkou výhodu letu s Aerosvitem – v duty free na Borispolu se dá koupit skvělá ukrajinská vodka za směšné peníze. Litr chilli Nemiroffu za 6 eur, škoda, že 1.8l láhev za 8 eur už se nevejde do celních limitů většiny zemí :)

Jediný problém jsem viděl v plánovaném příletu 4:40 na pekingské letiště. Tenhle problém se nakonec vyřešil sám změnou letového řádu tak, že jsme měli přílet 9:35. To znamenalo zhruba 8 a půl hodiny na kyjevském letišti. Určitě nepříjemná věc pro většinu lidí, pro mě naopak přijemné zpestření, protože jsme čas patřičně využili.

Odlet z Prahy je ráno, takže z Moravy jedu přes noc vlakem. Letíme celkově tři, já s Anet se necháváme večer zavézt autem do Ostravy, kde sedáme na vlak, s Martinem se setkáváme ráno na letišti v Praze. Do naší party, se kterou plánujeme před začátkem semestru trochu cestovat, chybí ještě Ondra, který do Pekingu přiletěl z Taiwanu a sraz máme následující den ve 12:00 pod Maem na Tiananmenu v Pekingu. Vlakem z Ostravy do Prahy jedeme pět hodin a nadáváme (dva předchozí dny jsem spal po dvou hodinách, takže únavy je dost, přesto nedokážu pořádně usnout a o to hůř mi je pak ráno v Praze). To jsme ale ještě byli hloupí a nevěděli, jaké je to sedět 17 hodin na tvrdé sedačce v čínském vlaku, jinak bychom si asi tolik nestěžovali :)

Let z Prahy do Kyjeva nebyl nakonec operován Aerosvitem, ale nějakou neznámou ukrajinskou aerolinkou.

Na Borispolu přistáváme po dvouhodinovém letu a plán, který navrhuju, je schválen. Osm hodin rozhodně není dostatek času na komplexní prohlídku města, ale stačí na to si do města chvíli skočit, projít se a dát si dobrý oběd. Navrhuju Pečerskou lávru, relax v Hidroparku anebo centrum města. Kyjev je totiž jedno z mých oblíbených měst, takže i bez příprav jsem se ve městě nějak vyznal a dokázal se spolucestujícím zajít na pár pěkných míst. Měníme dohromady 50 eur, dáváme si kvas, po 10 grivnách nakupujeme lístek na stanici metra Kharkivska na okraji města. Další půlhodinu pak jedeme metrem (jedna z nejhlubších sítí metra na světě, kyjevská stanice Arsenalna je dokonce úplně nejhlubší stanice metra na světě) až na Maidan Nezalezhnosti – Náměstí nezávislosti, hlavní náměstí v centru města. Hned při výstupu z metra nás čeká první překvapení, dunění reproduktorů v rytmu písně Everyday I’m shuffling, půlka náměstí zavřená a dav lidí nacvičující něco, co vypadá skoro jako spartakiáda.

Maidan Nezalezhnosti

Nad Maidanem Nezalezhnosti

Památník sjednocení Ukrajiny s Ruskem

Z náměstí pak jdeme na sever, chci dojít k vyhlídce na Dněpr a k památníku znovusjednocení Ruska s Ukrajinou. Pak směrem na západ ke kostelu sv. Michala a jelikož nám zbývá čas, jdeme jižně až ke Zlaté bráně, kde sedáme na metro zpět na letiště.

Památník sjednocení Ukrajiny s Ruskem

Velice zajímavé pivo :)

Od oblouku se můžete po lanovce svézt přes Dněpr až na břeh protějšího ostrova :)

Výhled na Dněpr a západní část města

Chrám sv. Žofie

Zlatá brána

Původně jsme měli v plánu se ve městě najíst, bohužel žádné rozumné místo na oběd jsme nenašli, takže až při přestupu na letištní bus najdeme pekárnu, kde si něco málo nakoupíme (čebureky, mé oblíbené jídlo z předchozí návštěvy, zrovna došly :( ). Pak nám ale dost peněž zbývá, takže nezbývá, než si na letišti dát pivo za západoevropské ceny (a ještě koupit vodku a pití do letadla, abychom to všechno utratili). Odlet je ještě opožděn, takže hodinu a půl sedíme u piva s Lonely Planet a začínáme plánovat co a jak, protože dřív jsme na to neměli čas…

Kyjevské metro

Na to, že let měl trvat jenom 7 a půl hodiny, ubíhá pěkně pomalu. Neusnu ani na chvíli. Poslední dvě hodiny mě aspoň baví má čínská sousedka. Bydlí v Shanghai a už mám slíbeno, že mě tam provede a ubytuje. Aspoň je guanxi ještě před příletem do Číny :)

V Pekingu nemáme zajištěné ubytování. Jsem zvyklý něco rezervovat, ale odrazuje mě od toho kamarád Bao, který po Číně v době mého příletu už dva měsíce cestuje, levné ubytování shání vždy na místě, do Pekingu přijede den přede mnou a tak na něj spoléhám, máme domluvený sraz v 11 hodin na pekingském nádraží. Plány se bohužel záhy mění, místo srazu se mění na zastávku metra Xidan. Když se sejdeme, zjišťujeme, že plán nevyšel, v levných podnicích všude odmítají cizince ubytovat a posílají je do předražených hotelů, což nikdo z nás nechce. Jedeme teda několik zastávek metra k Baově dalšímu českému kamarádovi Davidovi, který tam provozuje pekárnu, a schováváme si u něj věci. Má zavazadla váží téměř 40 kg a jsme všichni unavení, je horko, takže to vítáme :)

Po krátkém odpočinku se vydáváme na náměstí Tiananmen, kde na nás čeká Ondra. Odtud pěšky k stanici metra Zhangzizhonglu, kde jsou hutongy (staré čtvrti) se spoustou ubytoven (a jednou to musí vyjít). Po cestě se ještě zastavujeme na oběd – dávka vynikajícího čínského jídla mě zase postavila na nohy. S ubytováním je to bohužel kritické, po dvou hodinách stále nic nemůžeme najít. Buďto je plno, nebo neberou cizince (většinou) nebo je to drahé. Kdybychom měli karimatky, nechal by nás u sebe přenocovat David, ale nemáme. Nakonec to vzdáváme, jdeme na net a objednáváme hostel za 50 kuaiů na osobu (běžná cena, na kterou jsme si tady zvykli). Loučíme se s Baem a jeho přítelkyní (spí jinde, pozítří letí domů, chceme se setkat ještě následující den, to bohužel nevyjde) a jedeme k Davidovi pro věci. V tu chvíli si vzpomeneme, že potřebujeme zařídit lístky na vlak. Zhruba za týden totiž musíme být v Chongqingu, tedy zhruba dva tisíce kilometrů od Pekingu. Vlaky ale bývají dost plné a lístky se musí kupovat co nejdříve dopředu. My je bohužel neměli dřív koupit, takže nakonec dojde na nejhorší. Tvrdé sedačky – nejnižší třída čínských vlaků, jediné lístky, co jsou k dispozici. Lehátka všechna plná. Trasu jsme dohodli na Peking-Datong-Xi’an-Chongqing. První vlak jede 7 hodin (s příjezdem v nelidskou dobu 2:41), druhý 17 hodin (!) a třetí 12 hodin. Nedá se nic dělat…

Je zhruba 10 hodin večer, když se konečně dostáváme na hostel. Autobus, který měl jet od Davidovy pekárny k našemu hostelu, však nemůžeme najít, tak zkoušíme chytat taxi (to je taky bohužel pro cizince občas trochu těžké). Nakonce dojde k něčemu, co jsem naprosto nečekal – přestože každý z nás čtyř tahá velkou krosnu a příruční zavazadlo (já dvě), podaří se nám nacpat do jednoho taxíku. A zhruba 15 kuaiů za 20minutovou jízdu městem je směšná cena…

Brána nebeského klidu, jak ji asi neznáte. Málokdy je v Pekingu vidět modrá obloha...

Ulice Pekingu

Vynikající oběd

Vynikající oběd

Náš hostel je ve skutečnosti levnější hotel, co má pár dorms, které pronajímá přes hostelworld (a ty u recepce v nabídce ani nejsou). Taky s námi personál jedná s patřičným despektem (a to jim taky vracíme) :) Neřešíme, odhodíme zavazadla, vyrážíme do hutongu pro pivo a sedíme dlouho… něco takového jsme po těch dvou šílených dnech potřebovali :)

Naše parta v pekingském hutongu

Ďábel jménem erguotou, malá lahvička za 4 kuaie

Příště něco o Pekingu a výletu na neopravený úsek Dlouhé zdi :)