Černobyl, část první – město Černobyl, vesnice Kopači, elektrárna

3. leden 2014

Jak jsem psal v úvodu, výlet do Černobylu mě zajímal už delší dobu, ani při jedné z dřívějších návštěv Kyjeva mi to nevyšlo. Tak teď konečně. Problém byl především v tom, že je to docela drahá záležitost. V absolutních číslech sice až zase tak ne, ale minimálně ve srovnání s tím, co všechno se na Ukrajině za dané peníze dá udělat, rozhodně ano.

Do Černobylské uzavřené zóny se dá legálně dostat jen s permitem, který zařizují místní agentury. Přestože je i možnost cestu pak realizovat vlastním autem, bylo to o dost administrativně složitější, proto i v tomto ohledu využíváme služeb místní cestovky. Metrem tedy ráno jedeme do centra Kyjeva, kde nás vyzvedává dodávka, a jedeme na sever k běloruské hranici.

Cesta k prvnímu checkpointu, který ohraničuje vstup do vnější zóny (30 km od elektrárny), trvá asi dvě hodiny. Kontrola všech papírů trvá asi hodinu.

Jako první pak míříme do samotného města Černobyl (místo ukrajinského názvu Čornobyl se budu v tomto případě držet zažitého ruského názvu). Ačkoli by to člověk z názvu čekal, město není nejbližším městem k elektrárně. Ta podle něj ale byla pojmenována proto, že ono nejbližší město, Prypjať, bylo vystaveno až později. Město Černobyl bylo po havárii v roce 1986 evakuováno, dnes zde ale žije okolo 3 000 lidí. Část z nich jsou úředníci a pracovníci spravující administrativu okolo zóny, část pak staří obyvatelé, kteří se po letech rozhodli vrátit do svých domovů. Ve městě netrávíme moc času, moc tady toho není.

Nedaleko odsud je památník hasičům, kteří se podíleli na likvidaci prvních následků havárie. Bohužel s minimem ochranných pomůcek, takže velká část jich velice brzy přišla o život.

Opodál pak nacházíme přehlídku strojů, které byly použity k odklízení radioaktivního odpadu. Do bezprostřední blízkosti je přístup zakázán právě kvůli radioaktivitě doteď na strojích shromážděné.

Míříme dále do vnitřní zóny, kam musíme projet dalším checkpointem. Vnitřní zóna už je na rozdíl od vnější zcela neobydlená. Zastavujeme se ve “vesnici” Kopači, která byla celá zdemolována, zůstala stát jen školka, a nikdo vlastně neví proč. Radioaktivita zde stoupá, metr a půl nad zemí dozimetr ukazuje hodnoty okolo 2.5 µSv/h, ale při položení na zem je to asi desetinásobek. Procházíme školku.

Cestou podél řeky Prypjať popojíždíme k elektrárně. Zastavujeme ještě u chladicí nádrže, od které je vidět jak čtvrtý blok elektrárny postihnutý havárií, tak i pátý a šestý nedokončený blok.

O chvíli dál už se přibližujeme nejbližšímu přístupnému bodu ke čtvrtému bloku. Zblízka je vidět i nový sarkofág, který má byt dokončen a usazen na čtvrtý blok v roce 2015. Dozimetr ukazuje hodnoty okolo 4 µSv/h, což je sice 20-40x více než přirozené radiační pozadí, ale pořád je to hodnota srovnatelná např. s cestou letadlem.

Před cestou do Prypjati ještě asi na minutu zastavujeme u Červeného lesa. Na ten bezprostředně po havárii dopadlo takové množství radioaktivního prachu, že zahubil veškerý život a hynoucí stromy zbarvil do ruda. Přestože byla po čase radioaktivní zemina vybagrována a vyvezena, Červený les zůstává jedním z nejkontaminovanějších míst na planetě. Průvodce tvrdí, že v lese dosahuje intenzita záření takových hodnot, že za hodinu pobytu by člověk absolvoval zhruba roční dávku přirozeného pozadí.