18. srpna 2012 jsem odletěl do Pekingu. V Asii se zdržím minimálně půl roku (ideálně rok), zatím přesně sám nevím. Čínské vízum mám platné zhruba do poloviny února a bohužel je jednovstupové, takže plány vyletět okolo Vánoc na Taiwan tímto taky padly. Po únoru budu muset vycestovat pro nové vízum, pravděpodobně do Laosu, Vietnamu nebo Hong Kongu, uvidíme.
Tentokrát se nejedná primárně o cestu za poznáním ani o pracovní cestu, ale o studijní pobyt, na který jsem dostal stipendium čínské vlády (ale cestování samozřemně co nejvíc, proto taky odlet s předstihem). Pro své semestrální studium jsem si mohl vybrat tři univerzity. Nechci do žádných pobřežních měst, nechci tam, kde budou místní zvyklí na cizince. Chci někam, kde budou hory, pěkná příroda a živá čínská kultura co nejméně dotčená Západem. Vybírám tedy Sichuan University v Chengdu, ideální bod pro cestování do krásné přírody, Xinan University v betonové megalopoli Chongqingu a jako záchranu Guizhou University v Guiyangu, hlavním městě nejchudší čínské provincie Guizhou. Rozhodnutí čínské vlády s akceptačním dopisem přichází po sedmi měsících (!), tedy zhruba tři týdny před mým odletem do Číny. Jedu do Guiyangu.
Rozhodnutí mě trochu překvapilo, Guiyang jsem měl jen jako záchranu, cestu do Sichuanu (i Chongqing byl kdysi součástí Sichuanu, dnes je to samosprávní město) jsem předpokládal a uvědomil jsem si, že o Guizhou ani pořádně nic nevím. Dnes, po třech týdnech, kdy jsem navštívil všechna tato tři města, musím říct, že jsem jen rád, že jdu do Guiyangu, město na mě působilo o mnoho lépe než ostatní dvě. A do Sichuanu je to kousek.
Do Číny letím na jednosměrnou letenku. S Aerosvitem, neblaze proslulou ukrajinskou společností. Jednosměrnou letenku má zdaleka nejlevnější, o něco dražší je Aeroflot (s podobnou pověstí), letenky od “lepších” společností stojí zhruba dvojnásobek. Sice si letenku neplatím sám, ale nejsem náročný a přijde mi škola vyhodit mnohem víc peněz. A hlavně si chci vyzkoušet, jestli je Aerosvit tak hrozný, jak všichni tvrdí. Velká část negativních komentářů je mířena na kyjevské letiště Borispol, které jsem už v minulosti navštívil, a nic hrozného mi na něm nepřišlo. Aerosvit jsem chtěl “vyzkoušet” už dřív při cestě do Bangkoku, ale když se tehdy objevila jen o něco málo dražší letenka od Emirates (které byly před otevřením linky do Prahy dost drahé), byla to jasná volba ;) Nakonec jsem s Aerosvitem žádný problém neměl, nabídka jídla a pití sice o trochu menší než jinde, ale personál dostatečně přátelský, aneb příště nemám problém s nimi letět znovu. Snídaně na short-haul letu teda nic moc, ale v tomhle nevyniká ani Lufthansa. A abych nezapomněl jednu velkou výhodu letu s Aerosvitem – v duty free na Borispolu se dá koupit skvělá ukrajinská vodka za směšné peníze. Litr chilli Nemiroffu za 6 eur, škoda, že 1.8l láhev za 8 eur už se nevejde do celních limitů většiny zemí :)
Jediný problém jsem viděl v plánovaném příletu 4:40 na pekingské letiště. Tenhle problém se nakonec vyřešil sám změnou letového řádu tak, že jsme měli přílet 9:35. To znamenalo zhruba 8 a půl hodiny na kyjevském letišti. Určitě nepříjemná věc pro většinu lidí, pro mě naopak přijemné zpestření, protože jsme čas patřičně využili.
Odlet z Prahy je ráno, takže z Moravy jedu přes noc vlakem. Letíme celkově tři, já s Anet se necháváme večer zavézt autem do Ostravy, kde sedáme na vlak, s Martinem se setkáváme ráno na letišti v Praze. Do naší party, se kterou plánujeme před začátkem semestru trochu cestovat, chybí ještě Ondra, který do Pekingu přiletěl z Taiwanu a sraz máme následující den ve 12:00 pod Maem na Tiananmenu v Pekingu. Vlakem z Ostravy do Prahy jedeme pět hodin a nadáváme (dva předchozí dny jsem spal po dvou hodinách, takže únavy je dost, přesto nedokážu pořádně usnout a o to hůř mi je pak ráno v Praze). To jsme ale ještě byli hloupí a nevěděli, jaké je to sedět 17 hodin na tvrdé sedačce v čínském vlaku, jinak bychom si asi tolik nestěžovali :)
Let z Prahy do Kyjeva nebyl nakonec operován Aerosvitem, ale nějakou neznámou ukrajinskou aerolinkou.
Na Borispolu přistáváme po dvouhodinovém letu a plán, který navrhuju, je schválen. Osm hodin rozhodně není dostatek času na komplexní prohlídku města, ale stačí na to si do města chvíli skočit, projít se a dát si dobrý oběd. Navrhuju Pečerskou lávru, relax v Hidroparku anebo centrum města. Kyjev je totiž jedno z mých oblíbených měst, takže i bez příprav jsem se ve městě nějak vyznal a dokázal se spolucestujícím zajít na pár pěkných míst. Měníme dohromady 50 eur, dáváme si kvas, po 10 grivnách nakupujeme lístek na stanici metra Kharkivska na okraji města. Další půlhodinu pak jedeme metrem (jedna z nejhlubších sítí metra na světě, kyjevská stanice Arsenalna je dokonce úplně nejhlubší stanice metra na světě) až na Maidan Nezalezhnosti – Náměstí nezávislosti, hlavní náměstí v centru města. Hned při výstupu z metra nás čeká první překvapení, dunění reproduktorů v rytmu písně Everyday I’m shuffling, půlka náměstí zavřená a dav lidí nacvičující něco, co vypadá skoro jako spartakiáda.
Maidan Nezalezhnosti
Nad Maidanem Nezalezhnosti
Památník sjednocení Ukrajiny s Ruskem
Z náměstí pak jdeme na sever, chci dojít k vyhlídce na Dněpr a k památníku znovusjednocení Ruska s Ukrajinou. Pak směrem na západ ke kostelu sv. Michala a jelikož nám zbývá čas, jdeme jižně až ke Zlaté bráně, kde sedáme na metro zpět na letiště.
Památník sjednocení Ukrajiny s Ruskem
Velice zajímavé pivo :)
Od oblouku se můžete po lanovce svézt přes Dněpr až na břeh protějšího ostrova :)
Výhled na Dněpr a západní část města
Chrám sv. Žofie
Zlatá brána
Původně jsme měli v plánu se ve městě najíst, bohužel žádné rozumné místo na oběd jsme nenašli, takže až při přestupu na letištní bus najdeme pekárnu, kde si něco málo nakoupíme (čebureky, mé oblíbené jídlo z předchozí návštěvy, zrovna došly :( ). Pak nám ale dost peněž zbývá, takže nezbývá, než si na letišti dát pivo za západoevropské ceny (a ještě koupit vodku a pití do letadla, abychom to všechno utratili). Odlet je ještě opožděn, takže hodinu a půl sedíme u piva s Lonely Planet a začínáme plánovat co a jak, protože dřív jsme na to neměli čas…
Kyjevské metro
Na to, že let měl trvat jenom 7 a půl hodiny, ubíhá pěkně pomalu. Neusnu ani na chvíli. Poslední dvě hodiny mě aspoň baví má čínská sousedka. Bydlí v Shanghai a už mám slíbeno, že mě tam provede a ubytuje. Aspoň je guanxi ještě před příletem do Číny :)
V Pekingu nemáme zajištěné ubytování. Jsem zvyklý něco rezervovat, ale odrazuje mě od toho kamarád Bao, který po Číně v době mého příletu už dva měsíce cestuje, levné ubytování shání vždy na místě, do Pekingu přijede den přede mnou a tak na něj spoléhám, máme domluvený sraz v 11 hodin na pekingském nádraží. Plány se bohužel záhy mění, místo srazu se mění na zastávku metra Xidan. Když se sejdeme, zjišťujeme, že plán nevyšel, v levných podnicích všude odmítají cizince ubytovat a posílají je do předražených hotelů, což nikdo z nás nechce. Jedeme teda několik zastávek metra k Baově dalšímu českému kamarádovi Davidovi, který tam provozuje pekárnu, a schováváme si u něj věci. Má zavazadla váží téměř 40 kg a jsme všichni unavení, je horko, takže to vítáme :)
Po krátkém odpočinku se vydáváme na náměstí Tiananmen, kde na nás čeká Ondra. Odtud pěšky k stanici metra Zhangzizhonglu, kde jsou hutongy (staré čtvrti) se spoustou ubytoven (a jednou to musí vyjít). Po cestě se ještě zastavujeme na oběd – dávka vynikajícího čínského jídla mě zase postavila na nohy. S ubytováním je to bohužel kritické, po dvou hodinách stále nic nemůžeme najít. Buďto je plno, nebo neberou cizince (většinou) nebo je to drahé. Kdybychom měli karimatky, nechal by nás u sebe přenocovat David, ale nemáme. Nakonec to vzdáváme, jdeme na net a objednáváme hostel za 50 kuaiů na osobu (běžná cena, na kterou jsme si tady zvykli). Loučíme se s Baem a jeho přítelkyní (spí jinde, pozítří letí domů, chceme se setkat ještě následující den, to bohužel nevyjde) a jedeme k Davidovi pro věci. V tu chvíli si vzpomeneme, že potřebujeme zařídit lístky na vlak. Zhruba za týden totiž musíme být v Chongqingu, tedy zhruba dva tisíce kilometrů od Pekingu. Vlaky ale bývají dost plné a lístky se musí kupovat co nejdříve dopředu. My je bohužel neměli dřív koupit, takže nakonec dojde na nejhorší. Tvrdé sedačky – nejnižší třída čínských vlaků, jediné lístky, co jsou k dispozici. Lehátka všechna plná. Trasu jsme dohodli na Peking-Datong-Xi’an-Chongqing. První vlak jede 7 hodin (s příjezdem v nelidskou dobu 2:41), druhý 17 hodin (!) a třetí 12 hodin. Nedá se nic dělat…
Je zhruba 10 hodin večer, když se konečně dostáváme na hostel. Autobus, který měl jet od Davidovy pekárny k našemu hostelu, však nemůžeme najít, tak zkoušíme chytat taxi (to je taky bohužel pro cizince občas trochu těžké). Nakonce dojde k něčemu, co jsem naprosto nečekal – přestože každý z nás čtyř tahá velkou krosnu a příruční zavazadlo (já dvě), podaří se nám nacpat do jednoho taxíku. A zhruba 15 kuaiů za 20minutovou jízdu městem je směšná cena…
Brána nebeského klidu, jak ji asi neznáte. Málokdy je v Pekingu vidět modrá obloha...
Ulice Pekingu
Vynikající oběd
Vynikající oběd
Náš hostel je ve skutečnosti levnější hotel, co má pár dorms, které pronajímá přes hostelworld (a ty u recepce v nabídce ani nejsou). Taky s námi personál jedná s patřičným despektem (a to jim taky vracíme) :) Neřešíme, odhodíme zavazadla, vyrážíme do hutongu pro pivo a sedíme dlouho… něco takového jsme po těch dvou šílených dnech potřebovali :)
Naše parta v pekingském hutongu
Ďábel jménem erguotou, malá lahvička za 4 kuaie
Příště něco o Pekingu a výletu na neopravený úsek Dlouhé zdi :)
Pingback: Čína | zennie.cz
Pingback: Ukrajina | zennie.cz