Zakarpatská Ukrajina, část první – Koločava

27. – 30. prosinec 2013

Hned po návratu z podzimního výletu do Gruzie a Arménie jsem začal řešit, kde strávit Silvestr. Na jednu stranu se mi nechtělo ho trávit v ČR, na druhou stranu ve chvíli, kdy jsem si toto ujasnil, už dávno bylo pozdě na kupování letenek na tento termín kamkoli, protože 5 000 za letenku po Evropě nedám (a ceny letenek mimo Evropu škoda komentovat). Proto když můj kamarád Albert, se kterým jsem byl před pár lety v Maroku, vypsal silvestrovský výlet na Zakarpatskou Ukrajinu, neváhal jsem. Lákavá byla i možnost prodloužení do Kyjeva a Černobylu. V Kyjevě jsem sice už byl dvakrát, ale ani jednou jsem se do nedalekého Černobylu nedostal. Z jednoduchého důvodu – jakožto tehdy nepracující student jsem na to neměl peníze. Výlety do Černobylu jsou obvykle dost drahé.

Termín byl tedy 27. prosince 2013 a návrat 5. ledna 2014. Jedeme dvěma velkými auty (tedy 18 lidí), z toho jedno se 1. ledna vracelo domů, druhé pokračovalo dále do Kyjeva.

27. prosince tedy jedu posledním vlakem do Ostravy, odkud odjíždí jedno z aut. Odjezd naplánován na 0:15 ze Svinova, ale už o půlnoci jsme všichni, jsme připraveni a můžeme jet. Vyrážíme směr Český Těšín. Jako obvykle přes noc v autě nespím, takže sedám dopředu k řidiči Honzovi.

První zastávka je v Žilině na nádraží, kam přijíždí vlakem z Bratislavy poslední člen naší výpravy. Jsme tu s předstihem, takže si stíháme vychutnat místní atmosféru. Staré rozpadlé nádraží, WC s naštvanou babčou, která nemá na vrácení z dvacetieurovky (nejdrobnější, co mám) a v neposlední řadě banda lidí z projíždějícího auta řvoucí: “Co čumíš pičo” a aby toho nebylo málo, odněkud na nás ještě přiletí malá dýmovnice. To vše asi během půlhodiny, než přijíždí naše druhé auto, které vyjíždělo z Brna. Ještě zastavujeme na pumpě pro známku, kde si nás obsluha dost nedůvěřivě prohlíží a za chvíli, když se nás začnou vyptávat na české poznávací značky, chápeme proč. Před pár minutami jim tady někdo ujel bez placení. Červená dodávka s ostravskou SPZ. Což přesně splňuje popis auta, ze kterého jsem právě vystoupil. Hm.

Jedeme dál. Další zastávka je zhruba o půl šesté ráno na čerpací stanici Shell u Levoči. O té bych se vůbec nerozepisoval, nebýt partičky lidí, kteří si tu hlasitě zpívají za hudebního doprovodu akordeonu a samozřejmě s několika kolujícími flaškami. Obsluze to, zdá se, nevadí, někteří z nás mají z divokého slovenského východu trochu šok :)

Někdy nad ránem přijíždíme na ukrajinskou hranici. Na slovenské straně vše bez problémů, na ukrajinské trčíme přes hodinu a zachrání nás až dvacetieurový “poplatek” za to, že plnou moc k autům nemáme potvrzenou od notáře, ale jen z Czech Pointu. Jistě. Bohužel se jinak nepovedlo, něco si najdou vždycky. A to ještě objíždíme přes menší hraniční přechod, protože na cestě na Užhorod si prý zcela běžně na férovku řeknou o stovku.

Za hranicemi nás v první vesnici čeká výměna/výběr peněz a nákup, pak míříme do Koločavy, naše první zastávka. Abychom se nenudili, nejedeme oklikou po hlavních cestách na Užhorod a Mukačevo, ale rovnou přes hory. Cesta je tady dost divoká, zvláště takhle v zimě. Několikrát se zahrabáváme v blátě, několikrát ve svahu na náledí. K tomu několikrát bloudíme, takže cesta trvá celý den, do Koločavy přijíždíme za tmy. Po cestě ještě bereme stopaře, v jednom okamžiku je nás v jednom z aut až 14.

Ubytováváme se v předem objednaném bytě. Máme jeden, plán byl sehnat na místě druhý, ale přijíždíme pozdě a nikomu se nic nechce. Takže se nás všech osmnáct vecpe do bytu 3+1. Not bad. Půlka šťastnějších spí na postelích a gaučích, druhá půlka na zemi, včetně chodby a kuchyně.

Na večeři zkoušíme Četnickou stanici. Docela známá “česká” hospoda, na internetu jsem na ni teda četl většinou dost negativní ohlasy o předraženosti a nevalné kvalitě jídla. Já si hrachovku i pivo pochvaluju a s česky mluvícím personálem je sranda, takže si nemůžu stěžovat.

Ráno vyrážíme do vesnice. Nejdřív něco málo nakoupit v blízkosti bytu, pak do skanzenu. Sněhem zapadaná krajina je nádherná.

Po skanzenu se celá parta schází. Jelikož jsme ráno jeli na dvě várky, máme tady jen jedno auto. Chceme se pro druhé vrátit, ale nakonec se shodujeme, že je zbytečné to hrotit, popojíždíme jen pár km, tak se nějak vejdeme. Popojedeme směrem do hor, dokud to jde, pak parkujeme a jdeme vylézt na náhodnou horu.

Na vrchol kopce, který má asi 1 800 m, vystupujeme asi dvě a půl hodiny. Nejhorší je strmý úsek v lese bez jakékoli stezky, po nějaké době se tam část výpravy odpojuje a vrací do vesnice. K jejich smůle se asi po pěti dalších minutách chůze otevírá krásný výhled na okolí. Po hřebeni jdeme na úplný vrchol, pak sestupujeme dolů, kde po chvíli narážíme na domek člověka, který se zjevně stará o vysílač. Od něj se dozvídáme, jak se tento kopec jmenuje – Krasna Hora.

Když docházíme na vrchol, začíná se akorát stmívat. Jdeme dolů, za chvíli docházíme na místo, kde se rozhodujeme, jestli to vezmeme spolehlivější cestou po polňačce nebo asi rychlejší a dobrodružnější cestou po stráni lesem. Nasazujeme čelovky a volíme druhou variantu. Občas je stráň až moc strmá, ale asi za půl hodinky jsme dole.

Když se večer vrátíme, což ještě nějakou dobu po sestupu trvá (čekání na auto), zjišťujeme, že nám holky, co se vrátily dřív, už udělaly večeři. Skvělé. Pak se ještě přesouváme do Četnické stanice na pivo a na křenovici, co jsme ochutnali už včera, nakonec kupujeme flašku jako suvenýr domů a jako pozornost podniku dostáváme ještě místní domácí s naloženým měsíčkem.

Ráno vstáváme a balíme. Albert vyzvedává tři běloruské kamarády, kteří stráví pár dní s námi. Přesouváme se do Syněvyrske Poljany, kde budeme trávit Silvestra. V Koločavě ještě děláme poslední nákupy a jedeme.