Chongqing – po páté návštěvě stále fascinující město

31. leden – 2. únor 2015

Po lednových zkouškách přicházejí prázdniny a s nimi čas vyrazit na cesty. Cestu plánuju relativně dlouho dopředu, je totiž třeba se sladit s partou, která mi na výlet přiletí z ČR. Nakonec vymýšlíme následující hrubý plán: sejdeme se v Chongqingu, kam zbytek přiletí, přes Chengdu a severní Sichuan projedeme až do provincie Gansu, kam se postupně přesuneme až na její západ. Na celou akci je zhruba okolo dvou týdnů, přičemž já do Chongqingu přijedu ještě o dva dny dřív. Z Gansu jsem se původně chtěl vracet letecky zpět do východní Číny, až pak jsem se vzhledem k cenám letenek a časovým možnostem rozhodl výlet ještě trochu prodloužit nakouknutím do Ujgurska – když už je to za rohem. Plán mé cesty je tedy zhruba následující:

Kromě posledního úseku Urumqi-Kashgar, který jsem letěl (bonusová letenka za pár korun, lepší než 30 hodin pustinou v o kus dražším vlaku), vede celá cesta po zemi. Pozemní přesuny tedy vycházejí na více než 6 000 km. Z Fuzhou do Chongqingu bych normálně letěl, ale bohužel termíny vyšly tak, že potřebuju letět přesně v den, kdy začínají v Číně prázdniny, a i přes sledování letenek dlouho dopředu nenacházím cenově rozumnou variantu, tak se rozhoduju pro vlak. 33 hodin normálním vlakem by se mi nechtělo, naštěstí se mi nakonec podaří (ani to nebyla v rušný termín úplně sranda) sehnat lístek na rychlovlak, který 1800 km dlouhou trasu zvládá za 13 hodin. V 5 ráno tedy beru taxíka na nádraží, kde trvá asi 20 minut se přes davy dostat dovnitř, v 7 sedám do vlaku a v 8 večer vysedám na chongqingském severním nádraží. Tam mě čeká hned první z několika překvapení. Vůbec jsem si nezjišťoval, jak se dostat na hostel, protože jsem myslel, že cestu z dřívějších návštěv Chongqingu už dobře znám. Okolí nádraží je však celé rozkopané, vstup do metra nemůžu najít – až pak se z cedulí dočítám, že musím k zastávce metra popojet autobusem.

Metrem jedu do centra, po cestě mě čeká další překvapení. Ještě před pár lety při poslední návštěvě bych musel jet až na přestupní stanici Lianglukou a tam přestoupit na dost možná přecpanou linku 1, místo toho se v mapě objevila nová linka 6, která mi cestu o trochu zkrátí, vyhnu se rušné jedničce a ještě mě čeká překvapení v podobě výhledu na poloostrov Chaotianmen a chongqingskou operu na protějším břehu řeky Jialing. Poslední úsek trati totiž vede po mostu, který se při mé poslední návštěvě Chongqingu teprve stavěl.

Krátce po vystoupení na stanici Xiaoshizi mě čeká třetí a největší překvapení. K hostelu, který je na břehu Dlouhé řeky, jsem dříve chodíval od stanice metra po schodech mezi domky staré čtvrti. Dnes už tu stará čtvrť není, po schodech ani památka. Místo toho vyprahlá plocha (na které se asi bude brzo stavět) a velký nájezd na obří most přes řeku, který si také pamatuju jako ještě nedostavěný.

Chongqing se mění neustále, věděl jsem to, ale přece jen jsem to podcenil a překvapilo mě to. Poté, co najdu trasu oklikou, ubytovávám se na hostelu a trochu odpočinu, vyrážím okolo půl jedné na noční procházku k bankomatu. Mířím tedy do čtvrti Jiefangbei, kde jsem si jistý, že nějakou banku seženu. Hned u hostelu si kupuju pití u stánku, který je poskládán z bas od piva. Ten už tady je roky, zjevně přežil starou čtvrť na svahu. K ní se jdu zkusit podívat posléze. Zatímco nahoře po starých schodech není ani památka, dole je nacházím, ale jsou rozbořené a částečně zahrazené.

Do Jiefangbei se nakonec vydávám podle GPS. Od řeky se totiž terén prudce zvedá a jít po silnici by bylo dost zdlouhavé – jednou jsem to šel opačným směrem a než jsem došel mez mapy k méně než kilometr vzduchem vzdálené destinaci, ušel jsem přes tři kilometry. Čínské mapy jsou naštěstí šikovné a najdou mi krátkou trasu vedoucí po spoustě úzkých schodů mezi baráky a parky. Sám bych tudy (navíc ve tmě) nikdy netrefil.

V Jiefangbei nacházím banku a vybírám. Krátce se procházím a pak vycházím zpět jinou trasu, směrem na náměstí Chaotianmen. Po cestě zastavuju u stánku se shaokao, grilovaným masem se zeleninou a chilli. I když je shaokao běžným pozdně nočním jídlem po celé Číně, chongqingské shaokao je vyhlášené – a opravdu za to stojí. K tomu si samozřejmě dávám po dlouhé době místní pivo Shancheng. Přestože je to pořád čínské pivo, rozhodně je lepší než většina ostatních.

Na další den mám domluveno schůzku s místní kamarádkou Siyan, kterou jsem neviděl asi dva roky. V 11 mě vyzvedává autem ještě s další kamarádkou a hned míříme na oběd – na vyhlášený chongqingský hotpot, na který už jsem se také těšil. Opět je to jídlo, které je k dispozici po celé Číně, ale v Chongqingu je oprávněně vyhlášené.

Radíme se, kam zajedem po obědě – s radosti přijímám nabídku výletu na horu Nanshan. Tam jsem se zkoušel podívat už jednou, ale nevyšlo mi to, bez auta jsem na to neměl dostatek času a brzo jsem se obracel. Hora Nanshan se nachází jižně od Dlouhé řeky a je na ní krásný výhled na celé centrum Chongqingu. A dnes je velice málo smogu, takže to vypadá velice slibně.

Kousek od vyhlídky se nachází rozsáhlý chrám. Ne že bych čínských chrámů viděl málo, ale kontrast chrámu a velkoměsta pod ním vypadá rozhodně zajímavě.

Na večeři mě chtějí holky vzít do Hongyadongu, což je takový komplex restaurací, obchoďáků a několika dalších blbostí nedaleko soutoku dvou řek. Vím, kde je, ale vlastně jsem tam nikdy nebyl, i když jsem nejednou šel okolo.

Během večera a následujícího rána mi přilétají kamarádi, takže je nás rázem 5. Po ubytování ráno dáváme chvíli odpočinku a vyrážíme do města. Na prohlídku Chongqingu máme jeden den. Ráno plánuju dojít na náměstí Chaotianmen do místního muzea městského plánování. To se ukáže komplikovanější, než jsem čekal – náměstí je totálně zahrazeno a nedá se na něj dostat. Že se má celá oblast kolem náměstí totálně překopávat, samozřejmě vím (ale už to trvá několik let a samotné náměstí bylo vždy přístupné) a ani se tomu nedivím (na to, jaký je Chaotianmen středobod města, to tady v okolí moc reprezentativně opravdu nevypadalo), ale přesto mě to překvapilo. Zkoušíme jít podél řeky podél staveniště, předpokládám, že to povede jen k lodím, ale nakonec je opak pravdou – podaří se nám dostat až na špičku poloostrova a co víc, schody nahoru na malou část náměstí, která zůstala nedotčená. Náměstí je ohrazené stavebními zábranami, ale v některých místech je přes ně vidět a teprve zjišťuju, že tam, kde jsem před lety stál na náměstí, není nic jiného než ohromný kráter. Docházíme dokonce až k onomu muzeu, ale je bohužel zavřené.

Nechce se nám vracet zpět podél Dlouhé řeky, tak pokračujeme dál rovně na západ podél řeky Jialing. Cesta tady úplně nevede, ale je tady jakási pěšinka a když na ní někoho vidím a zeptám se, jestli se tudy dá projít k Hongyadongu, dostávám kladnou odpověď, takže jdeme. Cesta je zajímavá, na to, že jsme v srdci velkoměsta…

Docházíme k Hongyadongu, kde jsem měl včera s kamarádkami večeři. A akorát je čas na oběd, takže zapadáme ke stánku se sichuanskými pálivými nudlemi dandanmian, což je pro většinu výpravy první setkání s čínským jídlem.

Najezení míříme pěšky do Jiefangbei. Jednak se celkově podívat na kontrast Chaotianmenu, který je momentálně zcela rozbořený, ale čínská vláda s ním má monstrózní plány, a Jiefangbei, což je nová čtvrť, která vypadá totálně jinak než cokoli v okolí. A jednak taky proto, že tady musíme sehnat lístky na zítřejší vlak do Chengdu.

Co se týče Jiefangbei, tak od kamaráda dostávám doporučení si zajít do čtvrti Shibati. Jedná se o starou čtvrť, která je přilepená přímo na moderní Jiefangbei, a to až tak těsně, že když jsem se otočil o 180 ° od poslední fotky z Jiefangbei výše, dostal jsem se k následujícím záběrům. Kamarád mi samozřejmě při doporučování nebyl schopen garantovat, že čtvrť ještě existuje, protože vypadá velice podobně jako ta mezi metrem Xiaoshizi a hostelem, o které jsem psal výše, a velice pravděpodobně ji brzo čeká podobný osud.

Shibati je kousek od metra, kam popojdeme a jedeme jen o kousek dál na kopec Eling. I na ten jsem dostal doporučení a sám jsem tam dřív nebyl. Na kopci je totiž park, kde je rozhledna, odkud by opět měl být krásný výhled na Chongqing. A skutečně je.

Prohlídku města končíme v Ciqikou, typickém čínském umělém “starém městě”, což znamená pěší uličky lemované obchody se suvenýry a jídlem totálně narvané lidmi.

Vracíme se busem do centra na hostel, odpočíváme a přemýšlíme, kam vyrazit na večeři. Jako dobré uvítací jídlo volím opět chongqingský hotpot, přestože jsem ho měl už včera, pro zbytek party je to novinka. Ptám se na hostelu na doporučení restaurace, hledáme ji pak asi 20 minut, a když konečně najdeme, je to pro mě dost vtipný moment. Získávám totiž podezření, že v tomto konkrétním podniku už jsem jednou byl – a to hned mou první noc v Chongqingu před třemi lety, kdy jsme se potřebovali najíst po karaoke o půl třetí a dovezl nás sem taxikář. Po vyhrabání starých fotek se podezření opravdu potvrzuje.

Po večeři ještě shaokao na dojezení (ne, že bychom měli hlad, ale abychom ještě stihli ochutnat to chongqingské, než zmizíme) a nějaké to pivo na večer. Ráno trochu ve spěchu s kocovinou odjíždíme do Chengdu…

Chongqing nezklamal. Ve městě, které většina lidí odsoudí jako hnusnou betonovou džungli, ve které nemá cenu se zdržovat dýl než pár hodin, jsem byl popaté a opět jsem si to velice užil. Město má perfektní atmosféru, spoustu zajímavých míst a hlavně mi přijde ohromně zajímavé pozorovat, jak se neustále mění. Prošel jsem pár míst na starších fotkách, porovnal je s novými a vzniklo z toho následující. Už se těším, až budu mít příležitost se do Chongqingu podívat znovu…