Chongqing – loučení s Asií po deseti měsících

14. – 15. květen 2013

V Chongqingu přistáváme po 50minutovém letu z Zhangjiajie, čímž se mi potvrzují mé dosavadní myšlenky, že přeci jen letecká doprava je fajn (50min let oproti 20 hodinám v buse…) a když už v Číně letět večer (což tak jako tak nedoporučuju), tak co se týče dochvilnosti, jsou nejlepší malé neznámé aerolinky.

Přistáváme okolo půl deváté, cesta do města trvá skoro dvě hodiny. Nespím tentokrát ve svém oblíbeném hostelu v centru, ale ve starém městečku Ciqikou ve čtvrti Shapingba, kde má Martin školu. Zaprvé se můj oblíbený hostel opravuje, zadruhé je pro mě tato poloha teď výhodnější, pokud bychom měli něco ještě zítra podniknout s Martinem. A na hostel v Ciqikou jsem slyšel kladné reference, které bohužel nemůžu úplně potvrdit. Do Ciqikou jedu metrem – poprvé, prodloužení linky je úplně nové, posledně jsem tam ještě jel busem.

Hostel pro mě nemá moc potěšující zprávu, protože moji rezervaci nemají. Po patnácti minutách hledání v mailu ji najdou, ukazuje se, že neumí pracovat s Hostelworldem (kde pokoje nabízí) a na rezervace odtamtud nějak neberou ohled. Takže rezervaci sice nakonec našli, jenže dorm, kterou jsem si rezervoval, je plná. Vlastně všechno je plné, kromě jednoho singlu. A single místo 35 stojí 80, takže mi ho dát nechtějí. Je mi decentně nabídnuto, jestli se nechci jít vyspat na gauč do baru, což mě solidně nasírá, takže podle toho reaguju. Ne že bych se měl problém vyspat na gauči, ale přístup, kdy přijdu na hostel v 11 večer unavený s platnou rezervací a obsluha přizná, že je to jejich chyba, a přesto mi jediný volný pokoj nechtějí dát, mi přijde asi stejný, jako by mě rovnou při příchodu poslali někam. Takže po chvíli single dostávám, nejprve za cenu 50 kuaiů, po další chvilce hádání za původní cenu 35.

Jsem strhaný a naštvaný, tak se jdu projít po Ciqikou. Ciqikou, které je přes den narvané lidmi k prasknutí, je teď přes půlnocí totálně vylidněné, občas projde páreček nebo toulavý pes. Všechno zavřeno. Dojdu až k řece Jialing, chvíli sedím, jdu na hostel. Má poslední noc v Číně, ale nemůžu říct, že bych si ji nějak užíval. V hostelu se se mnou ještě zakecá docela sympatická Číňanka. Sympatická teda do té doby, že se do mě začne navážet, když zjistila, že jsem před pár týdny přiletěl z toho zlého Japonska, a začnu poslouchat příběhy o tom, jak je Čína super, protože ekonomika se rozvíjí, a smog v Chongqingu není smog, ale mlha z hor, a vůbec znečištění v Číně je vina západních společností, které sem přesouvají výrobu… tak jdu radši spát.

Poslední den svého pobytu v Číně vycházím ven relativně pozdě, procházím Ciqikou, dávám si oběd a vyrážím metrem do centra města. Fascinuje mě pohled na mapu metra, kde zjišťuju, že byla vystavěná další nová linka (jako téměř vždy, když jsem do Chongqingu přijel) do Beibei, čtvrť, kam jsem jel ještě v prosinci dvě hodiny autobusem, přičemž cesta byla dlouhá 60 km. Ale zastávka metra na centrálním náměstí Chaotianmen stále ještě neotevřela (celá oblast se překopává – není divu; na to, jaký je to středobod velkoměsta, je okolí Chaotianmenu v dost žalostném stavu), takže vystupuju na konečné Xiaoshizi na špičce poloostrova a mířím rovnou ke stanici lanovky vedoucí přes Dlouhou řeku.

Lanovky přes řeku kdysi tvořily důležitou součást městské dopravy, dnes se stavbou mostů a metra jejich význam podstatně klesá. Jedna z nich, vedoucí přes řeku Jialing, už je snad úplně mimo provoz, druhá z nich přes Dlouhou řeku funguje, ale když jsem byl v Chongqingu dříve, opravovala se, a ani teď se nedá říct, že by byla nějak narvaná lidmi. Každopádně výhled je velice zajímavý, zvláště dnes, kdy panuje typické chongqingské počasí. Tedy šedo, smog, ponuro.

Přestože jsem na západním břehu vzduchem sotva kilometr od centra, město tady má úplně jiný charakter. Rozbořené domy, chudoba, ještě větší šedo než na druhém břehu, a to je co říct. Procházím ulicemi ve snaze dostat se na vyhlídku nad městem, bohužel je příliš daleko a pěšky je dost komplikované se tady někam dostat, tak to po čase vzdávám, fotím výhled na poloostrov (z nižšího místa, než jsem plánoval) a otáčím to zpátky do města.

Po návratu do centra volím procházku do Jiefangbei. Jiefangbei je “památník osvobození” (vztahující se k 2. světové válce), který se nachází v srdci business čtvrti, která je po něm pojmenovaná. Kromě businessu je to také čtvrť nočního života, ostatně já jsem tady dřív byl vždy jen uprostřed noci.

Docházím pěšky ke stanici metra Jiaochangkou, je čas se vrátit zpátky do Shapingba, dát si s Martinem večeři a zmizet na letiště, letadlo odlétá v 00:50. Na hostelu balím, snažím se dovolat Martinovi, beru taxíka k k bráně Chongqing University, samozřejmě se dlouho hledáme, protože jsem skončil u úplně jiné brány. Na poslední večeři v Číně si dávám tangculiji, huiguorou, riben doufu a odjíždím na letiště Jiangbei, ze kterého se po deseti měsících v Asii vracím domů do Evropy…