Jiuzhaigou – za zamrzlými vodopády a jezery

3. – 5. únor 2015

Jiuzhaigou je jeden z nejslavnějších čínských národních parků a současně jedním z míst, co jsem chtěl v Číně navštívit jako první. Plány na návštěvu, co jsem v minulosti minimálně třikrát vymyslel, jsem ale vždy nakonec musel zrušit. Jiuzhaigou je dost daleko, není úplně snadno dostupné a podniknout celý výlet není totiž nejlevnější. Letecká doprava do Jiuzhaigou je nejjednodušší, ale taky pořádně drahá, takže nezbývá než jet autobusem. Nejčastějším výchozím bodem je Chengdu, v sezóně se ale dají sehnat i spoje ze vzdálenějšího Chongqingu, Lanzhou nebo Xi’anu.

Právě kvůli časové úspoře plánuju chytit spoj už v Chongqingu, ale kvůli tomu, že má parta zájem vidět pandy v Chengdu, tak nakonec plány měním. Ostatně, i když jsem měl info o autobusech z Chongqingu, na základě situace dopravy, kterou zjišťuju až v Jiuzhaigou, myslím, že bychom nakonec stejně žádný bus nesehnali a museli jet do Chengdu.

Do Chengdu tedy míříme rychlovlakem, sehnali jsme jen místa na stání, ale to je poslední, co nás v tu chvíli trápí. Metrem popojíždíme z východního nádraží na Luomashi do mého oblíbeného hostelu, ve kterém už jsem taky pár nocí strávil. Po obědě jede zbytek party na pandy, já tentokrát vynechávám. Pak se scházíme na autobusovém nádraží, kupujeme lístky do Jiuzhaigou a jdeme se projít po městě.

Brzo ráno se odhlašujeme z hostelu, vyjíždíme na nádraží Xinnanmen a nasedáme na bus. Přestože už od roku 2013 slýchávám zprávy, že se má konečně otevřít dálnice, která cestu zkrátí asi na 4 hodiny, stále po ní není ani památky a cesta s pár krátkými zastávkami trvá okolo 10 hodin.

Do městečka u brány do národního parku přijíždíme asi v 6 večer. Pěšky jdeme na hostel, kde dostáváme místo dormu zdarma upgrade do soukromých pokojů, protože je pěkná kosa, na těch pokojích mají topení (nepříliš funkční teda) a stejně mají prázdno. Jsme tu totiž zcela mimo sezónu, většina lidí jezdí do Jiuzhaigou na podzim nebo v létě. V zimě je tady skoro všechno zavřeno, jak hotely, tak restaurace. Vím o tom samozřejmě předem, ale beru to spíš jako pozitivní věc. Do parku je totiž velice podstatně snížené vstupné, je tu mnohem méně lidí a ostatně zasněžená krajina má pro mě zcela jiné kouzlo než ta podzimní. Nevýhodou je ale risk horšího počasí a to, že ne všechny části parku jsou dostupné.

Večer ještě zjišťuju autobusové spoje dále na sever. Potřebujeme se dostat do 750 km vzdáleného Lanzhou, kam by měl podle informací na internetu jezdit jeden bus denně. Ideální by ale bylo nejet přímo, ale přeskákat přes Langmusi a Xiahe, kam by snad něco mělo taky jet, alespoň přes tibetské městečko Zoige. Takto vágní jsou informace, co se mi podařilo zjistit předem, proto z tohoto úseku cesty mám oprávněně trochu strach. A na recepci hotelu mě ani trochu nepotěší. Do Lanzhou prý nejezdí vůbec nic, do Zoige netuší. Jestli chci jet do Lanzhou, prý mám jet do Wudu (malé město v provincii Gansu, o kterém jsem nikdy neslyšel), což je pár hodin cesty, a odtud už by snad na zbývajících 450 kilometrů něco mělo jet, protože je to na hlavní trase.

Vracíme se na autobusové nádraží – zavřeno. Tak to zkoušíme znovu ráno. Lanzhou nejezdí, jediné, co mají, je Chengdu a Mianyang (který je nedaleko na severovýchod od Chengdu). Ptám se na Wudu, paní někam volá, za chvíli se vrací zprávou, že první bus do Wudu jede pozítří. Hm. Pozdě. Guangyuan na železnici mezi Chengdu a Lanzhou, který jsem měl připravený jako záložní řešení, taky nic.

Zkouším zjišťovat od lidí na autobusovém nádraží možnosti soukromé dopravy, která v Číně většinou funguje velice dobře. Dostávám ale jenom nabídku na odvoz do zhruba 200 km vzdáleného Zoige za 1000 kuaiů v malém autě (s řidičem by nás bylo 6 včetně zavazadel), o čemž ani neuvažuju.

Nechávám to otevřené a přemýšlím, jaké máme možnosti. Buďto se můžeme vrátit do Mianyangu (nebo dokonce Chengdu) a odtud vlakem do Lanzhou. To by bylo asi 30 hodin na cestě a spousta zabitého času. Nebo zkusit sehnat cenově dostupnou soukromou dopravu do Wudu nebo Zoige a odtud nějak dál, což je dost nejisté. Nechávám si to k promyšlení a míříme do parku.

Jiuzhaigou má oproti většině národních parků (Huangshan, Zhangjiajie, Wuyishan…) výhodu v tom, že vstup do něj je přímo z přilehlého městečka, což šetří dost času a i peněz oproti těm, kam se ještě musí dojíždět autobusem. Na druhou stranu, co se týče těch peněz, tak vstupenka do Jiuzhaigou patří k těm dražším. Plná cena v sezóně je 220 kuaiů, k tomu 80 za autobus, bez kterého jde park prochodit dost těžko, takže 300. Mimo sezónu je však vstupenka jen za 80 a studentská za polovinu, takže i s autobusem platíme “jen” 120.

Park Jiuzhaigou má tvar zhruba písmene Y. Na jižním konci je vstup, za ním silnice stoupající podél řeky na sever k vodopádu Nuorilang, v jehož blízkosti se řeka a celé údolí rozbočují do dvou. Míříme autobusem od vchodu až do nejzazšího přístupného bodu ve východním údolí Rize, což je jezero Jianzhuhai (“jezero Bambusového šípu”) ve výšce 2 680 metrů nad mořem. Cesta vede dál k nějakému pralesu a ještě jednomu jezeru, ale v zimě je zavřená. K našemu zklamání je toho zavřeného víc, konkrétně trasy kolem jezera. Když procházím jedním keřem na lávku přes jezero jen kvůli fotce, nedochází mi, že keř má sloužit jako zábrana, a během pár sekund jsou u mě řvoucí hlídači parku.

Jak je vidět na fotkách nám moc bohužel nepřeje, doufáme, že se to přes den zlepší. Víc nás ale štve přecpanost. V autobuse to chápu, čekám, že pak jednoduše půjdem zpátky údolím pěšky (a Číňani se budou vozit autobusem), to bohužel není tak jednoduché. Chodník po druhém břehu jezera je zahrazený a když se pokousíme proběhnout podél silnice za autobusovou zastávku, opět se u nás okamžitě sbíhá personál národního parku, který nám brání jít dál. Bohužel, minimálně nějakou dobu se budeme muset pohybovat autobusem s davy čínských turistů.

Sjíždíme k jezeru Xiongmaohai, tedy Pandí jezero. Přestože je o 90 metrů níže než předchozí jezero, je zamrzlé.

Zajímavěji než jezero však vypadají zamrzlé Pandí vodopády, které jsou hned pod ním a vidíme je z dálky shora přes stromy z dost špatného úhlu. Opět tudy vede chodník kolem vodopádu až k následujícímu jezeru, který je zahrazený. Na rozdíl od předchozího jezera tady nikdo nehlídá, takže máme silné pokušení zábrany překonat, bohužel se to zdá být nemožné. Přístup na chodník je možný jen v jednom bodě, který je zahrazený opravdu důkladně, a všude okolo je hluboký sráz.

Takže bohužel zase míříme do autobusu. Další zastávkou je jezero Wuhuachi, tedy jezero Pěti květů. Asi nejznámější jezero v Jiuzhaigou, které je proslulé svým zabarvením, čistotou a kmeny stromů ve vodě. Míříme nejprve na vyhlídku nad jezerem a pak na procházku podél samotného jezera. Davy Číňanů jsou naštěstí jen na hlavní vyhlídce.

Na pěšince podél jezera se vzdáleností od hlavní vyhlídky prudce klesá počet turistů, takže ve chvíli, kdy dojdeme k zábraně ohrazující cestu zpět k Pandímu jezeru, už tam skoro nikdo není, takže máme dost prostoru na to hledat způsoby, jak se dostat dál. Zábrana tady není tak masivní, ohrazené jsou i keře v okolí několika desítek metrů, ale není těžké po pár minutách snahy najít skulinu v keři, která už je zjevně trochu prošlapaná.

Vyrážíme zpět k Pandímu vodopádu, je to po zasněžené stezce do kopce asi dva kilometry. Nevypadá to, že by tady v předchozích dnech někdo šel, sníh je netčený a rozhodně nevypadá, že by byl čerstvě napadlý. Po dvaceti minutách docházíme pod vodopád. Jsou tu sice kamery, ale vzhledem k masivním zábranám po cestě z nejbližší silnice budeme dávno pryč, než se sem někdo stihne dostat. Po cestě přitom nenacházíme naprosto nic nebezpečně vypadajícího nebo naznačujícího jakýkoli důvod, proč by ta cesta měla být zavřená.

Popojíždíme znovu autobusem, výlet zpět k vodopádu nás docela zdržel, takže nezkoušíme hledat alternativní cesty. Další zastávkou je Zhenzhutan, jakási “Perlová mělčina”, mírný a široký svah, po kterém se valí voda, která stéká do Perlového vodopádu, ke kterému po chvíli docházíme.

O kousek dál je “Zrcadlové jezero” Jinghai, bohužel opět zahrazeno. Jelikož je to jen zhruba 2 kilometry pěšky k nejznámějším vodopádům Nuorilang a jezero vypadá docela pěkně, tak kašleme na autobus a opět nacházíme skuliny v keřích (a doufáme, že na druhé straně nebudou žádné masivní zábrany). Nejsou, takže po dvaceti minutách docházíme k vodopádům Nuorilang, které jsou vysoké 24 metrů, ale široké celých 250 metrů.

Od vodopádů Nuorilang chceme přejet autobusem do druhého údolí – Zechawa. V nejzazším přístupném bodě se výšce 3 060 metrů rozprostírá “Dlouhé jezero” Changhai, kousek pod ním známé “Pětibarevné jezero” Wucaichi. Bohužel se nám to komplikuje, protože u sebe nemám mapu, mám za to, že se vodopád Nuorilang nachází nad křižovatkou, tak jdeme směrem dolů po šipce na autobusovou zastávku, až po delší době, kdy křižovatku nevidíme, kontroluju mapu v mobilu a zjišťuju, že se od ní naopak vzdalujeme. Busy zpět nahoru tady projíždí, ale není zastávka, takže nám nezastaví, tudíž nezbývá než se svézt opačným směrem a pak zkusit chytit dopravu nahoru. Vystupujeme tedy u “Nosorožčího jezera” Xiniuhai, kde se zdržíme na pár fotek.

Bohužel ani tady nám žádný bus jedoucí nahoru nestaví, tak naše jediná šance je sjet úplně dolů. To nás netěší, protože kvůli exkurzím za zábrany jsme ztratili dost času a už je docela pozdě odpoledne, takže se bojíme, že jednoduše nestíháme. A to je nám bohužel potvrzeno. Dole nám tvrdí, že do údolí Zechawa už dneska nic nejede, jen do Rize. Ale u vodopádu Nuorilang nás prý vyhodit nemůže (kde bychom si zkusili chytnout něco dalšího). Když už se smiřujeme s tím, že pojedeme domů, zjišťuju, že jsem asi blbe rozuměl, autobusy jezdí jen k jezerům, odkud jsme přijeli. Tak se vracíme a scházíme pomalu dolů údolím Shuzheng s pár zastávkami, pak se vracíme na hotel. Veliká škoda, že jsme nestihli druhé údolí, ale věřím, že v Jiuzhaigou nejsem naposledy.

Autobusové nádraží nám pro dnešek zavřelo, takže otázka, jak se odsud dostaneme, zůstává pro dnešek nevyřešená.