Wuyuan – procházky po starých poštovních stezkách

28. – 29. říjen 2014

Většina naší party dnes brzo ráno odjíždí domů do Nanjingu, zbylí dva se trochu prospíme a pak míříme na jih do městečka Wuyuan v provincii Jiangxi. Jezdí tři autobusy denně, dva zbytečně brzo ráno, třetí v poledne, takže nikam nespěcháme a odjedeme tímto spojem. Ve Wuyuanu jsme asi ve čtvrt na tři.

Dneska už na plánu žádný sightseeing nemáme, takže z autobusového nádraží na kraji města míříme do centra na hostel pěšky. Ne že bychom si nemohli dovolit taxíka, ale máme dost nejisté instrukce, jsem si téměř jistý, že taxikář náš hostel znát nebude, nechce se mi s nikým dohadovat a je to něco přes tři kilometry, takže prostě jdeme, teda poté, co odmítáme davy taxikářů.

První, co nás na Wuyuanu zaujme, je dominance tradiční huizhouské architektury. Tím myslím u nových domů. Především na okraji města je spousta nové zástavby, která se drží tradiční bílé barvy a specifických tvarů, které se dají pozorovat v okolních vesničkách. A ani to nepůsobí tak lacině, jak to zní (jako třeba v případě čínských “nových starých měst”), naopak je to docela sympatické.

Najít hostel (jediný, co je ve městě) nám trvá dost dlouhou dobu, protože instrukce jsou typicky čínsky vágní. Ale daří se a je to jeden z těch lepších hostelů, co jsem viděl. Vlastně jen větší byt, který obsahuje několik místností pro hosty, přičemž při cestě do pokoje se prochází velkým obývákem, kde neustále sedí a kouká na televizi zhruba 25letý majitel se svými třemi kamarádkami/sestrami/přítelkyněmi (?). Po ubytování a odpočinku vyrážíme se projít po městě, kde nic významného není, ale večerní procházka podél řeky je příjemná.

Následující den teprve vyrážíme do okolí, což je důvod, proč jsme sem přijeli. Přestože jsme přejeli hranice provincie, stále jsme v historické oblasti Huizhou, kde se vyskytují specifické vesničky, o kterých jsem mluvil v předminulém příspěvku. Jižní Huizhou je však podstatně méně navštěvované a celkově o dost jiné, takže si tady chceme udělat srovnání. Minule jsme věnovali více času známější vesničce a málo času nám zbylo na ty méně známé, takže tady to uděláme naopak. Čteme cestopisy na internetu a nakonec vybíráme, že se projdeme mezi vesničkami Qingyuan a Xiaoqi, mezi kterými vede stará poštovní stezka, kterých je tady v okolí rozsáhlá síť. Což znamená, že se nemusí nikde přejíždět anebo chodit dlouhé úseky po silnici, ale naopak se chodí po stezkách vedoucí pěknou přírodou. Na odpoledne pak v případě zbylého času plánujeme Xiaolikeng (neboli malý Likeng), asi nejznámější z vesniček, do které se opět vybírá nějaké vstupné, ale vypadá pěkně. A je po cestě. Trochu škoda je, že jsme tu mimo sezónu, protože nejkrásnější je to tu na jaře, kdy kvetou řepková pole a podle fotek to vypadá opravdu pěkně.

Ráno vycházíme na autobusové nádraží. Sehnat bus správným směrem je i se znalosti čínštiny dost oříšek, protože to tady mají totálně pod palcem soukromí dopravci nahánějící nás do turistických busů do malého i velkého Likengu, Qinghua a dalších vesnic plných turistů. Ale nakonec se podaří najít bus, který projíždí po silnici nedaleko Qingyuanu (do samotné vesnice nic nezajíždí), který nás vyhodí na křižovatce. Ještě máme čas nakoupit baozi k snídani a za chvíli vyjíždíme na pořádně rozbitou silnici pořádně rozbitým minibusem, takže když nás za hodinu vyhazuje na křižovatce, je to velká úleva.

Necelou hodinku jdeme pomalým tempem po silnici, než dorážíme k první vesnici. Přestože by Qingyuan neměl být turistický, nedaleko od vesnice vidím, že se betonuje rozsáhlá plocha… skoro, jako by se stavělo masivní parkoviště. Vzhledem k tomu, jak to pak vypadá ve vesnici, věřím, že je to zcela reálná myšlenka, bohužel. Vesnici, do které přicházíme, považuju za Qingyuan, nicméně je docela malá, těsně před ní je křižovatka, na které se mi zdá, že bychom měli jít druhým směrem, a pak se nakonec ptám místních a zjišťuju, že opravdu musíme druhým směrem. Ta vesnička, po které se tedy procházíme, je zjevně zcela neturistická, ale přesto velice pěkná. Ráno jsme zapomněli koupit vodu, spoléhám, že koupíme v Qingyuanu. Nicméně v této vesnici je nám jasné, že neseženeme. Žádný obchod tady není, zdá se, že akorát přijela dodávka se zásobováním, ale voda není.

Pěknou krajinou pak míříme dál k Qingyuanu, kam docházíme asi za 20 minut.

Qingyuan by měl být prozatím pro turisty relativně neznámý, pomáhá mu v tom i náročnější přístupnost, protože do něj nevede hlavní silnice a po vedlejší silnici je příjezd autobusům zakázán (což se dost možná brzo změní, tipuju). Ale na rozdíl od vedlejší neznámé vesnice už je tady nejeden hotel a… po prvních asi 100 metrech ve vesnici nás chytá prodavač vstupenek. Hm. Odmítám, že nechápu, proč bych měl platit lístek, že jen procházím po cestě do Xiaoqi. I když úspěch nečekám, má odpověď ho uspokojí, tak nás nechá jít, ale jde neustále asi 10 metrů za náma a kdykoli vytáhnu foťák, tak volá, že jestli chci fotit, musím mít lístek. Asi až po půl kilometru se ho zbavujeme. Qingyuan je pěkný.

Za Qingyuan už nevede silnice, cesta se mění v pěšinku, což je zmiňovaná stará poštovní cesta (yidao). Cesta do Xiaoqi je dlouhá 12 km, volným tempem jdeme asi tři hodiny, přičemž po cestě procházíme ještě jednou docela pěknou vesnicí. Za ní bohužel znovu začíná kamenitá cesta pro auta. Celkově je závěr docela nudný, ale první polovina stezky je pěkná.

Vesnice Xiaoqi je rozdělená na dvě části, Shangxiaoqi (horní Xiaoqi) a Xiaxiaoqi (dolní Xiaoqi). Dolní je už prý turisticky rozvinuté (ostatně se nachází na hlavní silnici), zatímco horní, pár kilometrů nahoru po řece, kam přicházíme, ještě ne. A uznávám, že je to dost velký rozdíl. V dolním se zdržujeme minimálně, protože to tu nepůsobí zdaleka tak příjemně jako na dřívějších místech.

Přestože už by podle informací z ranního autobusu teď odpoledne nemělo nic jezdit, trvá sotva 10 minut, než chytneme bus do Wuyuanu. Jsem zděšen, když asi o 200 metrů dál podél silnice vidím velkou bránu, pokladny a turnikety na vstup do vesnice o_O Takže jít cestu z druhé strany byla dobrá volba, protože v opačném případě bych měl zkažený dojem asi hned ze začátku. Ptám se v autobusu, jestli se dá vystoupil v blízkosti Likengu, zjevně se to dá, ale je to pak ještě kus pěšky a večer prý nic rozumného nejezdí zpátky. To by se sice asi nějak vyřešilo, ale nakonec se shodneme, že nám návštěva těchto vesniček stačila a nebudeme riskovat, že nám komerce v Likengu zkazí skvělý dojem. Vracíme se tedy do Wuyuanu, jdeme na večeři a spát.