Okinawa, část třetí – mys Zampa na kajacích, vodopád Hiji, skalní les Daisekirinzan

28. červen – 1. červenec 2013

Až následující den se dostáváme k mysu Maeda. Neplatí se sem vstupné, pouze parkovné, které je nastavené na rozumných 100 yenů za hodinu, což nám dělá radost, že tady něco není předražené. Pouze do té doby, než se nám podaří parkovací lístek ztratit, načež platíme pokutu 1 000 yenů. Hm.

Ale šnorchlování tady je fakt dobré, což me překvapuje vzhledem k tomu, že jdeme jen ze břehu a je tady spousta lidí. To, že jsem v Japonsku, tady asi hraje významnou roli. Lidi, kteří mají šnorchly, se plácají v okruhu 5 metrů od vstupu do moře, případně se nechávají instruktorkou táhnout o něco dál na plovacím prkně. Už na parkovišti mě ale překvapil vysoký počet lidí připravujících se na potápění. Až ve vodě zjišťuju, jak to je s místními potápěči, ti jsou samozřejmě taky s instruktory, o něco dále od břehu než místní šnorchlaři, ale pořád v hloubkách tak do dvou metrů. Takže my si prostě bereme své ploutve a vzdalujeme se 25 metrů od pobřeží a ani si nás nikdo nevšímá, přestože nemáme záchranné vesty ani instruktora, jako bychom měli…

Nastává čas sbalit věci v Onně a odstěhovat se. Zdeněk totiž zítra ráno letí pracovně do Kumamota, sice říká, že u něj můžeme zůstat, ale netřeba, našli jsme jiné bydlení u americko-japonské rodinky, se kterou máme zítra domluvenou vyjížďku na kajaku.

S věcmi tedy jedeme kousek na jih do městečka Yomitan, těsně vedle americké základny. Bydlí tam Američan Geoff, který vlastní jeden kajakový klub. Když Krista přišla s nápadem vyjet na kajaky, tak se jí zalíbil právě tento klub, s Geoffem se zapovídala a došlo až k tomu, že nás pozval, ať přenocujem u nich, oni nás ubytují, my jim za to něco navaříme.

Přijíždíme k Geoffovi brzo odpoledne a seznamujeme se. Pracuje na americké základně, ale ne jako voják, ale jako učitel španělštiny. Jeho manželka je Japonka, mají tři děti a asi pět psů, prostě plnou zahradu. A dneska večer mu z USA přiletí maminka, takže velká sláva. Ubytovává nás v jednom dětském pokojíku, ale to až poté, co jsme skromně odmítli velkorysou nabídku, že si klidně můžem půjčit celý nedaleký barák jejich známých, co zrovna někam odjeli a nechali pro nás klíče.

Nemáme co na práci a nechceme rodinku zbytečně moc prudit, tak si půjčujeme šnorchlovací vybavení a vyrážíme na pláž, prý je na šnorchlování velice dobrá. Bohužel je moře příliš rozbouřené, takže dovnitř nejdeme.

Večer pomáháme nakládat kajaky na auto a pak hurá vařit. Dneska to vyhrály bramboráky. Rodinka si pochvaluje.

Ráno vyrážíme na kajaky. Nakonec se na Geoffovu tour přidává docela dost lidí, takže musíme jet ve dvou autech. Krista řídí naši Toyotu, jedeme za Geoffem, v jednu chvíli sjíždíme prudce k moři, dole však nastává průser, protože drobné parkoviště (pro 3 auta) mezi skalami je plné, nezbývá než prudký kopec zpátky vycouvat, což Toyota při své hmotnosti a šíleném svahu nechce zvládat. Poté, co svým pokusem akorat trochu spálím gumy, to po mě zkouší Geoff a nakonec se podaří, ale už mě poléval studený pot, že dlužím Zdeňkovi za Toyotu.

Dostáváme školení a vyrážíme na kajacích na moře k mysu Zampa.

Z mysu Zampa se točíme a vracíme na půl cesty zpátky do malé zátoky, kde vyskáčeme z kajaků, dáváme si nabalenou svačinu a pak hurá se šnorchlem do vody. Není tu tak bohatý podmořský život jako na mysu Maeda, ale taky pěkný a nikdo kromě nás široko daleko není.

U Geoffa nakonec zůstáváme ještě další den, i když jsme znovu dostali nabídku se přesunout do soukromého domku, protože celá rodina ráno odjíždí, takže budeme muset taky vypadnout ráno, to jsme ale měli v úmyslu tak jako tak, takže je zbytečné se stěhovat. Já s Geoffem vykládám a umývám všechny kajaky, což je práce skoro na hodinu a půl, zatímco Krista vaří, dneska guláš. Hlavně koření je dost improvizované, knedlík z prášku, ale výsledek je lepší, než bych čekal. I rodinka je opět velice spokojena.

Ráno znovu balíme a odjíždíme do Onny. Původně jsme totiž chtěli Zdeňkovi auto nechat, ať se s ním odveze na letiště, ale kvůli tomu, že nás bylo na kajaky hodně, jsme si museli znovu auto půjčit, což znamená, že jsme ho museli Zdeňkovi zpátky dovézt, což jsme nakonec dohodli tak, že ho my vyzvedneme, odvezeme na letiště a až odletíme, necháme auto na letišti (kde si ho za pár hodin vyzvedne, až se vrátí na Okinawu).

Po vyhození Zdeňka teda odjíždíme úplně na druhý konec ostrova, směrem k mysu Hedo. A nakonec se rozhodujeme to vzít po dálnici, která je sice pěkně drahá, ale vzhledem k tomu, že tam není každých 200 metrů semafor jako na pobřežní cestě a rychlostní limit je celých 70 (!) km/h, nám to šetří minimálně hodinu času a spoustu nervů k tomu.

Po cestě k mysu ještě jdeme k vodopádu Hiji. Je to z parkoviště pěkná párkilometrová procházka, z části dost improvizovaná, protože stezku před dvěma lety strhl tajfun a ještě není opravená. Zklamání je, že se ve vodopádu nedá vykoupat, je ohrazen a přístup zakázán (a lidí bylo okolo příliš moc na to, aby se mi chtělo provokovat), takže s tím jsme museli sejít níže do řeky.

Popojíždíme dál na sever. Nedaleko mysu Hedo, nejsevernějšího bodu Okinawy, je skalní město Daisekirinzan. I když ten nesahá po kotníky čínskému Shilinu, procházka je to pěkná.

Dnes nakonec spíme ještě jinde. Kristě se ozval Američan Alex, kterého se snažila ukecat, ať nás vezme na prohlídku základny, což se bohužel nepodařilo stihnout. Nicméně aspoň nás ubytuje na jednu noc (Kristu na dvě). Bydlí v Urumě v jižní části ostrova, takže se večer přesouváme tam. A zbytek večera trávíme u Alexovy oblíbené kombinace Captain Morgana s jablečným čajem při vyprávění historek o tom, jak podpálil auto v lese a jaké všechny průsery udělal, až dostal ultimátum, že půjde buďto sedět, nebo sloužit do armády. Řekl bych, že vybral dobře, ostatně Okinawa je pro americké vojáky většinou příjemná dovolená.

Ráno nás čeká brzké vstávání, na Naritu mi to letí v 9:40, takže před sedmou vyrážíme, ještě se stavuju ve FamilyMartu vytisknout boarding pass. Nakonec se rozhodujeme připlatit a vzít to po dálnici, abychom se vyhnuli zácpám… marně. Dálnice je na jižním konci úplně ucpaná, nakonec sjíždíme do Ginowanu, čímž si to nevědomky ještě komplikujeme… a před Nahou stojíme skoro hodinu a popojíždíme velice pomalu. Po této době už nejsem schopen uvěřit, že odlet stihnu, což není příjemné, vzhledem k tomu, že musím další ráno být v práci na Naritě, takže zjišťuju cenu večerního letu, který vím, že AirAsia provozuje (většina letů míří na Hanedu, což je taky pěkně daleko, navíc mám na Naritě hotel).

Nakonec se nemožné stává možným a dojíždíme na okraj Nahy, kousek od Shuri, kde vede monorail. Napadá mě, že tohle by mohla být má poslední šance. Nechávám se vyhodit na stanici monorailu, pádím nahoru, kupuju lístek, za dvě minuty přijíždí vlak, který mě veze přes celou Nahu. 6 minut před zavřením check-inu vystupuju z vlaku. Měl jsem štěstí, protože monorail jezdí po deseti minutách. Běžím odbavit zavazadlo a dívám se na hodinky. Je 31 minut před odletem, když o minutu později procházím bezpečnostní kontrolou, ozývá se z reproduktorů hlášení, že právě zavřel check-in na Naritu. Kupuju pivo, na ty nervy ho asi potřebuju, a odlétám směr Tokyo…