Okinawa, část druhá – hrad Nakagusuku, jeskyně Okinawa World, Ikeijima

26. – 27. červen 2013

Na následující den už plánujeme trochu víc předem, přeci jen nechceme každý den prospat jako včera. Vyjíždíme do jižní části ostrova, po cestě stavíme u jednoho z hradů a pak Okinawa World.

Hrad Nakagusuku se nachází ve stejnojmenném městečku. Najít správnou odbočku nám zabere dost času, takže celé město objíždíme, ale nakonec se podaří. Staré ryūkyūské hrady jako celek jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO, nicméně z většiny z nich se dneska dochovalo jen pár zdí a studen. Nakagusuku je nejzachovalejší, co se mi podaří najít, a je pravda, že je nesrovnatelný s těmi, které vidíme později. Hrad se nachází v jedné z nejužších částí ostrova, z vyhlídky to vypadá, že na obě strany je to k moři maximálně 2-3 kilometry.

Okinawa World na jihu ostrova je jakýsi zábavní park, ale spíš než kvůli turistickým nesmyslům sem jedeme kvůli údajně pěkné krápníkové jeskyni. Hadí farmu vynecháváme rovnou, přičemž později se ke mně z několika zdrojů dostává, že je to dost otřesné, takže asi dobrá volba. Chceme jít rovnou do jeskyně, nicméně při vstupu nám oznámí, že za pět minut začíná vedle nějaké tradiční taneční vystoupení a trvají na tom, že to stojí za to vidět, tak otáčíme. Představení je docela pěkné, bohužel narvané davy japonských rodinek s dětmi. A samozřejmě po skončení se všichni hrnou do jeskyně, takže v jeskyni nejprve 15 minut čekáme, než davy odejdou dál, ale pak už ji máme celou pro sebe. Docela pěkná, akorát občas přespříliš umělá (ale na Číňany to v tomhle ohledu nemá).

Handicraft shopy už přecházím zcela ze zvyku, takže projdeme kolem stánků s předraženým ovocem, dáme si šťávu z cukrové třtiny (v Japonsku ji teď vidím poprvé, na pevnině k sehnání není) a míříme pryč.

Nedaleko odsud je staré velitelství japonského námořnictva. Po cestě máme šílený hlad, ale nemůžeme vůbec nic najít, až náhle narazíme na rāmen, tak se pořádně nacpeme. Kvůli tomu ale málem nestíháme ono velitelství. Přijedeme asi 5 min před zavřením, na kopec ke vstupu se vyhrabeme zcela těsně před zavřením, takže jsme velice překvapení, když nás ještě vítají, ať jdeme dál. Nato zjišťujeme, že jsme ve spěchu oba nechali peníze v autě, tak nás nechává jít, ať s penězi přijdeme, až si to tady projdeme. Získávám pocit, že i tady jsou ostrované jaksi uvolněnější, něco mi říká, že tohle by se na pevnině v Japonsku nestalo.

Čas na návrat domů. Jedeme přes Nahu, kde se náhle zcela zastavíme kvůli zácpě. Zdeněk nás varoval, že zácpy jsou všude, a vidíme, že si nedělal srandu. 40km trasu z Nahy do Onny prý běžně Zdeněk jezdí hodinu až hodinu a půl, nejen kvůli zácpám, ale také kvůli obecnému problému japonských silnic – velice striktní rychlostní limity a semafory na každém rohu (které na sebe nejsou ani trochu načasované). Nevypadá to, že by se za Nahou měla situace nějak lepšit, takže sjíždím doprava na Shuri a místo západního pobřeží to zkusím objet po východním. Smůla, za chvíli dojedu do stejně zacpaného místa. Vytahuju mapu a koukám na uličky vedoucí vnitrozemím. Jsou tam. Sice to jsou zapadlé klikaté cesty, ale věřím, že když na hlavních cestách podél pobřeží je stejně rychlostní limit 40-50 km/h (o zácpách teď ani nemluvě), tak to ani tudy nemůže být pomalejší. Omyl, na krásné (i když klikaté) cestě je limit 30. Hm. Ale je tu prázdno, takže je to o hodně rychlejší než jet po pobřeží.

Ráno vyjíždíme na východ ostrova a na silnici kaichū dōro, což znamená v podstatě silnice v moři. Je to řada mostů, které se táhnou přes několik ostrovů až na poslední ostrov Ikeijima, který je naším cílem.

Na Ikeijimě je pláž a zřícenina hradu. Pláž je sice placená, ale vypadá docela pěkně, tak se rozhodneme na chvíli skočit do vody. Šnorchlování je tady ale (jak je v Japonsku obvyklé…) povoleno jen s plovací vestou, takže nebereme ploutve, ale jen šnorchly, které nejsou tak viditelné.

Mořské dno tady stejně za moc nestojí, takže se po chvíli flákání zvedáme a za 1 000 yenů zkoušíme místní bufetovou restauraci. Mimo jiné je tady i gōya champuru, okinawské tradiční jídlo, které poprvé zkoušíme. Nebylo by to úplně špatné, kdyby tam nebyla gōya, stěžejní ingredience – pořádně hořká tykev.

Na Ikeijimě se taky nachází zřícenina hradu. Ne že by zněla nějak zajímavě, ale když už tu jsme, tak proč tam nezajet. Je to zhruba stejná zřícenina jako většina v regionu, pár kamenů rozházených v poli, nic víc nezbylo.

Původně jsme chtěli pokračovat na mys Maeda, který je pověstný dobrým šnorchlováním, ale nakonec stáčíme na sever k hoře Yonaha, na kterou bychom rádi vylezli. Je to nejvyšší hora na ostrově a k tomu, kudy se na ni dostat, máme dost vágní informace, takže nakonec skončíme o 30 kilometrů jinde. Ale je tam nějaký “naučný les”, tak když už tam jsme, tak si řekneme, že si tu trasu projdeme. Bohužel po 50 metrech zavřená brána, jsme tu asi pozdě. No co už, když už jsme tady, brána není nijak vysoká, takže jediné, co nás za chvíli brzdí, je spousta pavouků, kteří mají natahané pavučiny přes celý chodník.