Kunming – město věčného jara a Kamenný les

Do provincie Yunnan jsem se vždycky těšil, Kunming byl jedním z měst, kam jsem zvažoval podání přihlášky ke studiu. Ačkoli jsem strávil několik měsíců v Guiyangu, který je od Kunmingu pouhých 8-10 hodin cesty, poprvé jsem se sem podíval až v půlce ledna. S Martinem jsme měli domluvený sraz 20. ledna, o den později přiletěl Boris se svou korejskou kamarádkou, kteří však měli své plány, takže jsme se sešli jen dvakrát na večeři. Původně zvažovalo pár dalších lidí, že se na náš výlet po Yunnanu přidá, ale nakonec to vyšlo jen nám dvěma. Když o hodnotím zpětně, vlastně mi to nevadí, protože nám to zase otevřelo jiné možnosti, především větší socializaci s Číňany.

20. ledna v 9 ráno tedy vystupuju po 23 hodinách z vlaku. Martin měl plánovaný příjezd z Chongqingu jen o čtyři minuty dřív a domluvili jsme si vyzvednutí z hostelu, takže hned za východem z nádraží nacházím Martina se slečnou z hostelu. Busem jedeme do centra.

Na dnešek máme v plánu si prostě projít Kunming, nic víc, Kunming zase tak zajímavé město není, ale je zde příjemně. Hlavně počasí je vynikající. Ne nadarmo je Kunming přezdíván městem věčného jara. Leží totiž daleko na jihu, ale zase je položeno relativně vysoko (okolo 2 000 m n. m.), takže v létě zde nejsou šílená vedra a v zimě nejsou šílené zimy. Nevím, jestli jsme měli štěstí, ale během našeho pobytu bylo přes den vždy okolo patnácti stupňů a svítilo slunce, takže jsem každé odpoledne litoval, že když byl ráno chládek, nenapadlo mě vzít si kraťasy. Prvni den dopoledne se na modré obloze ještě vznášelo pár mraků, poté jsem týden mrak neviděl. Trochu změna oproti šedému Guilinu, oproti Chongqingu, odkud přijel Martin, ani nemluvě.

Po ubytování a krátkém odpočinku vycházíme do města. Moc se nám nechce, ale většinu zajímavostí ve městě projdeme za pár hodin. Po obědě v náhodné restauraci po cestě hledáme Loft, což má být jakási artová čtvrť. Ani s mapou to však nemůžeme najít, když už konečně najdeme (poté, co obejdeme celý blok), zjišťujeme, že je to jen jedna zapadlá ulička a vše je zavřené.

Loft

Uličkami se proplétáme k jezeru Cuihu. Je neděle, takže jsou zde davy lidí, co cvičí, tančí, krmí hejna ptáků atd.

Cuihu

Nedaleko je chrám Yuantong, kde se taky na chvíli zastavujeme.

Yuantong

Pak už jdeme pomalu zpátky na hostel. Přes pěší třídu Zhengyi dojdeme na náměstí Jinbi, kde je náš hostel, když se rozhodujeme, že bychom se ještě mohli zajít podívat na nedaleké pagody. Jsou dvě a mezi nimi vede pěkná ulička se spoustou jídla. Po návratu na hostel sedáme k papíru a tvoříme předběžný plán trasy po Yunnanu. Dohodneme se, že pojedeme pozítří nočním vlakem do Lijiangu a potřebujeme koupit lístky. Na hostelu za rezervaci každého lístku chtějí 20 kuaiů, což je při dvou lístcích více než dvojnásobek částky, kterou bychom dali za dopravu taxíkem na nádraží tam a zpět. V tu chvíli zjišťuju, že nemám svoji záložní peněženku, ve které jsem měl 700 kuaiů. Netuším, kde zůstala, ale není, doteď jsem ji nenašel. Vzhledem k tomu, že na účtu prázdno (čekání na lednové stipendium) a ve své normální peněžence mi po zaplacení ubytování zůstalo asi 40 kuaiů, mě tenhle problém trápí ještě docela dlouho. Peníze půjčuju od Martina, ale bohužel stejně dost chybí.

Mešita

Pěší zóna v centru

Západní pagoda

Ulička s hromadou jídla

Náměstí Jinbi, výhled z terasy hostelu

Na nádraží chceme jet autobusem, ale nakonec ho nemůžeme najít a kvůli předchozímu incidentu mám pěkně blbou náladu, takže na to kašlem a bereme taxíka. Ten mi vrací o 3 kuaie míň než má, po upomínce ještě jeden kuai přidá, ale poslední věc, na kterou mám náladu, je hádat se s někým, takže si pomyslím něco o idiotech, bouchám dveřma a jdeme pro lístky. Máme štěstí, většina lístků na naši trasu je vyprodaná, dva ale ještě seženeme. Odjezd z Kunmingu pozítří v 10 večer, příjezd do Lijiangu v sedm ráno. Samozřejmě na tvrdé sedačce, za lehátko už se mi vyhazovat nechce a devět hodin není tak moc. Z nádraží se rozhodujeme jít pěšky (zhruba 3 kilometry), ale Kunming je dost rozkopaný (staví se metro), takže je v jednom místě cesta zahrazená, jdeme jinudy, načež se ztrácíme a bloudíme asi hodinu (mobil s mapou jsem nechal na hostelu v nabíječce). To byl zase den. Na večeři si dáváme na hostelu hamburger, promýšlíme plán na zítřek a jdeme spát.

Ráno vycházíme někdy okolo deváté, volám Borisovi, jestli je vše v pohodě, evidentně jsou akorát na letišti v Jinanu a čekají na letadlo do Kunmingu. Ubytování budou shánět ale až na místě. Hlásím tedy, že jedeme na celodenní výlet a vracíme se až večer.

Autobusem jedeme na vlakové nádraží, odtud další hodinu na východní autobusové nádraží. Potřebujeme lístek do Shilinu, na světelné tabuli však autobusy do Shilinu nevidím, u přepážky se nám podaří koupit lístky, až pak si všímám, že na nich není napsaný čas odjezdu. Týpkovi u přepážky nebylo moc rozumět, takže jdeme na informace, tam se jen na lístek podívá a řekne, že odjíždí každou chvíli. Vynikající, nic jsme nejedli a chtěli jsme se nakoupit do busu něco k jídlu. Dole najdeme bránu, od které bus odjíždí, ptám se znovu, kdy jede, že prý každou chvíli. Nasedneme do busu a…čekáme 15 minut, za které jsem mohl mít dávno nakoupeno. Takže jsme celou cestu o celerových sušenkách, co tahám ještě ze Sanya.

Po dvou hodinách dojíždíme. Shilin je v překladu Kamenný les, což výstižně popisuje scenérii této přírodní rezervace. Původně jsem o návštěvě tohoto místa ani tolik neuvažoval, protože jsem slyšel spoustu ohlasů o tom, jak je to turistcké, přelidněné a předražené, ale přesvědčila mě slečna, se kterou jsem se zapovídal v buse z Yangshuo. Studentský průkaz mi vzali a za poloviční vstupné 87.5 kuaie už se to docela dá. Všichni Číňani si ke vstupence samozřejmě kupují lístky na elektro-minibus, kterým se po parku pohybujou. Máme trochu problém zjistit, kde je vstup do parku (všichni Číňani totiž jedou oním minibusem), doptáme se na silnici, po které ještě musíme 2-3 km, než se vůbec dostaneme ke vstupu. Běhém této pěší cesty potkáváme asi dva lidi a několik desítek minibusů plných Číňanů.

Shilin, vstup do parku

V samotném parku bereme mapu, kde zjišťujeme, že je v parku několik hlavních scénických oblastí – velký kamenný les, malý kamenný les, Lizuyuanqing, oblast věčné houby (vtipný název :) ) a pak samozřejmě spoustu menších zajímavostí. Okolí těchto scénických oblastí objíždí okružní silnice, po které jezdí minibusy. My se samozřejmě vydáváme přesně proti okruhu, abychom nešli s davy Číňanů. Malý kamenný les je pěkný, jsem příjemně překvapený tím, že když člověk sejde z hlavní trasy, počet Číňanů klesne na minimum.

Malý kamenný les

Malý kamenný les

Malý kamenný les

Malý kamenný les

Představení jisté národnostní menšiny

Po malém kamenném lese se vracíme na silnici a jdeme směrem k hoře (spíš kopci) Bushaoshan. Tam už nepotkáváme jediného člověka. Vyjdeme na nádherný kopec, kde fakt není nikdo a kde je opravdu nádherný výhled na okolní skály. Dolů se vracíme jinou trasou a prolézáme spoustou krásných skalních oken a dalších útvarů, které si drtivá většina návštěvníků nechá ujít, jelikož jezdí jen minibusem po okružní cestě. Po stezkách jdeme do scénické oblasti Liziyuanqing, kde potkáváme dva cizince. Procházíme krásnými a velice úzkými jeskyněmi. Fotky Kamenného lesa shora jsem viděl na internetu dříve mnohokrát, ale vůbec jsem si nemyslel, že je tady i něco takového. A je to super.

Vyhlídka z hory Bushaoshan

Vyhlídka z hory Bushaoshan

Prolézáme mezi skalami...

...zatímco Číňani se vozí elektrobusem.

Liziyuanqing

Liziyuanqing

Liziyuanqing

Velký kamenný les

Náhodná rostlinka

Kousek dál na jih je ona scénická oblast věčné houby pojmenovaná podle stejnojmenného skalního útvaru (a vzhledem k tomu, že je to na kopci, už z dálky správně odhaduju, který útvar přesně to je). I tady je velice pěkně, jediné, co to kazí, je čínská rodinka, která… řve. Další věc, kterou jsem u Číňanů úplně nepochopil, že když je někde pěkná scenérie, tak nahlas řvou. A ne že by třeba byla nějaká ozvěna nebo něco, prostě řvou. Když se pak vracíme stejnou cestou zpátky, na místě, kde byli Číňani, leží odhozený plastový obal od dýňových semínek (která Číňani jí vždy a všude). Občas je mi z těch lidí fakt blbě.

Věčná houba

Velký kamenný les

Velký kamenný les

Blíží se pátá odpolední, tušíme, že poslední bus do Kunmingu jede někdy okolo šesté, takže pospícháme. Vracíme se napříč parkem přes velký kamenný les (který je uprostřed okružní cesty), což je evidentně hlavní lákadlo parku a bod našeho vrcholného zklamání. Ano, je to právě to místo, kam se všichni Číňani podívají, než zase nasednou do minibusu. Od té doby, co jsme před několika hodinami odbočili od hlavní trasy, jsme potkali pár lidí, takže když teď vidíme dav lidí jako na nástupišti v metru, kteří se jeden po druhém fotí u cedule Shilin (kdyby to někdo nepoznal, kde jsou), co nejrychleji se probíjíme a utíkáme. Nutno říct, že scenérie ve velkém kamenném lese mi nepřišla o nic lepší než v některých jiných pěkných místech parku.

Davy Číňanů

"Stone screen"

Z pytle se ozýval jakýsi těžko identifikovatelný zvířecí zvuk. Nápis "restaurant" nahoře je velice příhodný.

Takže mé doporučení – pokud pojedete do Shilinu, držte se mimo hlavní turistickou trasu a budete nadšení. Park se mi opravdu velice líbil a jsem rád, že jsme nezačali velkým kamenným lesem, protože davy Číňanů by mi dost možná zkazily náladu na celý den.

Pěšky se vracíme zase těch pár kilometrů po asfaltce k autobusové zastávce (a Číňani z projíždějících minibusů mávají a mávají), nakonec chytáme evidentně poslední bus do Kunmingu, 18:30. Boris už zjevně ubytování sehnal, ale jinde než u nás, domlouváme sraz 21:15 na náměstí Jinbi. Odhad je přesný, dojdeme tam pár minut po. Chceme někam na večeři, bohužel ulička mezi pagodami už má zavřeno, takže nám trvá několik desítek minut, než najdeme otevřenou wontonovou restauraci. Jídlo vynikající a levné, pivo k tomu chutná, sedíme až do zavíračky, máme si o čem povídat, když jsme se půl roku neviděli. Po zavíračce chceme někam na pivo, nakonec jdeme na hostel. Tam kromě piva padá ještě moje severokorejská ženšenovice (a Jihokorejka je velice open-minded a velice ráda zkouší s námi), po jedné hodině ranní se vydáváme ven. Chceme najít nějakou dobrou hospodu, nakonec ale nedojdeme daleko, protože přes ulici je karaoke a nějak nám připadne jako dobrý nápad tam jít. Když se vracíme na hostel, je něco okolo páté hodiny ranní…

Na večeři :)

Severokorejská ženšenovice

Karaoke! Gangnam style!

O půl dvanácté mě budí Martin, za půl hodiny musíme mít nabaleno a opustit pokoj. O dvacet minut později se mi vyluští záhada, proč mě nevzbudil budík, evidentně jsem ho po příchodu domů nastavil na 11:50 místo 10:50. Nevadí, balíme, sprcha, posezení na venkovní terase hostelu. Sice se nám nikomu nic moc nechce, ale přece jen máme celý den volno a zabít celý den sezením na hostelu je trochu škoda. Nejdříve nás napadá, že bychom mohli zajet k jezeru (od jižního kraje Kunmingu se táhne dále na jih velké jezero Dianchi), nakonec zvítězí výlet k Bambusovému chrámu, který má být asi 20 km na severozápad od města.

Chytáme autobus, tentokrát na západní autobusové nádraží, kde jsme asi za půl hodiny. Opět nikde na světelných cedulích nevidím náš autobus, jdu se zeptat na okýnko s informacemi. Ženská odvětí, že máme koupit lístek u vedlejšího okýnka. Na onom okýnku je však napsáno, že slouží k vracení lístků. Není nic neobvyklého na tom, když Číňan pošle cizince někam totálně blbě (když neví… nebo se prostě nechce bavit s cizincem), ale přece jen je to mimo mé chápání, když je to hned o metr vedle a zcela jasně úplně blbě. Od člověka, co tam sedí právě proto, aby poskytoval informace. U vedlejšího okýnka jsou však ochotnější a nakonec nás odvedou přímo k zastávce, odkud bus odjíždí.

Jedeme asi 25 minut přes šílený kopec minibusem po rozbité cestě. Bohužel ani maličký uzavřený minibus, ve kterém jsou i malé děti, není pro Číňany před námi důvod proto, aby s cigaretou počkali. Fuj.

Cigáro v minibuse? Není problém...

K chrámu musíme další čtvrthodinu pěšky. Martinovi se chrám hodně líbí, mě zase tak nebere, přece jen už jsem chrámů viděl dost a nebaví mě. Ale musím uznat, že je zde příjemná atmosféra, protože tady nejsou miliony Číňanů a je velice krásné počasí. Zajímavá mi přijde zadní část chrámu, kde se evidentně staví nové budovy, které jsou momentálně úplně prázdné. A taky občas docela psychedelické sochy (jednorožci a další podivné kreace), které potvrzují, že v Yunnanu se prostě hulí odjakživa. Opět jsme ráno nic nejedli, takže v maličké restauraci přímo v chrámu si dáváme za pár kuaiů mixian (rýžové nudle) a rýži s tofu. Nic moc, ale když to stálo třetinu toho, co bus z centra Kunmingu sem a zpět, není si moc na co stěžovat.

Bambusový chrám

Tady se staví nové chrámy.

Cosi k jídlu

Vracíme se na hostel a opět se zamýšlíme nad plánem. Hodilo by se rezervovat nějaký hostel v Lijiangu, ale jako je v Číně zvykem, internet velice často funguje sporadicky, pokud vůbec, takže se nedaří. V osm večer máme sraz na večeři s Borisem a onou Korejkou, po cestě se ztratili, takže mají zpoždění. Nechce se nám dlouze hledat restauraci, takže jdeme tam, kde jsme byli včera, přece jen po deváté hodině už musíme mizet na nádraží. Nakonec nám to moc nevychází, vlak jede ve 21:52, ve čtvrt vycházíme z hostelu. Taxíkem by to nebyl problém, kdyby… nebylo celé město ucpané (a taxíky plné, ale ani by nemělo cenu do nich sedat). Jdeme rychle pěšky, ale opět táhnu hromadu zavazadel, takže to není úplně příjemné. O kilometr dál na křižovatce se to uvolňuje a říkáme si, že pokud neseženeme taxi, tak to už doběhnem. Na nádraží dva kilometry, vlak odjíždí za 25 minut, ale je třeba projít bezpečnostní kontrolou atd. Když počítáme, jestli to stíháme, zrovna přijíždí autobus a zastavuje na zastávce asi deset metrů před námi. Na nic nečekáme, letíme dovnitř, ptám se řidiče, jestli jede na nádraží, jede, nastupujeme. Vzhledem k tomu, že na nádraží to máme akorát, náš vagon je na nástupišti druhý nejvzdálenější, nakonec pochybuju, že bychom to bez svezení autobusem stihli.

Večer na náměstí Jinbi

Vlak má 16 vagonů, vypadá to, že všechny, kromě posledních dvou jsou lehátkové. No jo. Nasedáme, většina lidí okolo evidentně patří k národnostním menšinám (kterých je v Yunnanu také dost) a hurá do Lijiangu…