8. listopad 2013
Odpoledne sedáme do auta a vymýšlíme program. Chceme se podívat někam za Jerevan, ale bohužel kvůli včerejšímu incidentu na hranicích a následnému dlouhému spánku dopoledne nemáme moc času. Váháme mezi kostelem Khor Virap, který leží blízko úpatí Araratu, městečka Echmiadzin nebo ke klášteru Geghard. Je toho moc, nakonec vybíráme Khor Virap s tím, že pokud zbyde čas, zajedem ještě jinam.
Vymotat se z Jerevanu docela trvá. Zatímco v Tbilisi vede hlavní tepna ze severozápadu i jihovýchodu rovnou do centra, v Jerevanu, který působí o dost větší (i když má zhruba stejně obyvatel jako Tbilisi) je situace dost komplikovaná, ale s mapou se asi po půlhodině úspěšně vymotáváme na dálnici vedoucí do Íránu. Na to, že je to hlavní tepna, je v pěkně tragickém stavu, nicméně se jeden směr opravuje, takže bude líp (ale zúžený provoz je další zdržení pro nás). Za necelou hodinu dojíždíme ke Khor Virapu.
361 km na íránskou hranici
Hořící louka? o_O
Khor Virap je unikátní svou polohou blízko Araratu, což umožňuje krásné výhledy… pokud je pěkně. Ráno bylo hnusně, nicméně přes den se vyčasilo a Araratu jsme se ještě přiblížili, přesto však zůstalo nad Tureckem zataženo a Ararat se neukázal. Nicméně takto nějak to vypadá, když je hezky.
Zataženo nad Tureckem
Khor Virap
Turecká hranice - zavřená kvůli sporu s Ázerbajdžánem o Náhorní Karabach
Khor Virap
Cedule s Braillovým písmem v pěti jazycích
Movember!
Khor Virap
Khor Virap
Khor Virap je pěkný, nicméně malý, takže nám prohlídka nezabere moc času. Nakupujeme pohledy a vracíme se na parkoviště a rozhodujeme se vydat ještě do Echmiadzinu. Ten je 15 kilometrů od Jerevanu opačným směrem, takže se vracíme stejnou cestou, naštěstí nemusíme až do centra, projíždíme po předměstí. Když dojíždíme do Echmiadzinu, akorát se začíná stmívat.
Echmiadzin je takový arménský Vatikán. Sídlí zde katolikos všech Arménů – hlava arménské církve. Taky tady stojí nejstarší státem založený kostel, což souvisí tím, že se Arménie ráda prezentuje jako první země, která přijala křesťanství jako státní náboženství, což se mělo stát roku 301. Celý komplex v Echmiadzinu je na seznamu světového dědictví UNESCO. Komplex si asi během hodiny procházíme, bohužel jsem nechal stativ v autě, což se při rychlém stmívání ukázalo jako chyba.
Echmiadzin
Echmiadzin
Echmiadzin
Echmiadzin
Echmiadzin
Echmiadzin
Nejstarší kostel
V kostele zrovna skončila mše, takže potkáváme spoustu lidí na cestě ven. Je zde vidět nějaká větší konzervativnost – ženy mají zahalené vlasy, což je běžné v Gruzii, ale v Jerevanu jsme se s tím nesetkali vůbec.
Po prohlídce areálu už máme pořádný hlad, takže se vydáváme hledat restauraci. Echmiadzin je ale malé město a restaurace se tu obecně moc nevedou, takže je to trochu problém. Pavel se jde ptát do jednoho z mála otevřených obchodů, kde se s ním nikdo moc nechce bavit, jsme odbyti, ať si zajdeme do kavárny naproti. Kavárnu zkoušíme, tam nám vnucujou pizzu a sandwiche, což není úplně ono, ale pak v menu najdeme i menší místní jídla. Škoda, že u půlky netušíme, co to je, a asi půlka toho, co jsme se rozhodli objednat, prý není. Končíme u nějakého kebabu v placce a jakési místní sekané. Jako obvykle bez jediného kousku zeleniny.
Večeře v Echmiadzinu
Po večeři je nám hned líp. Sice jsme unavení, ale ještě bychom se nejraději podívali na jednu věc – sochu Matky Arménie, která se tyčí nad Jerevanem. Byla postavena namísto strženého Stalina už v roce 1962. Po městě zase trochu bloudíme (tentokrát proto, že je Jerevan plný jednosměrek, které však v mé mapě zaznačeny nejsou – a navigaci nemáme), ale nakonec se nám tam podaří nějak dojet. Zkouším fotit výhled na noční Jerevan, ale výsledky nic moc. Ne že by se to špatně fotilo, ale proto, že Jerevan nemá žádnou dominantu (jako třeba v Tbilisi katedrála Tsminda Sameba). Při vjezdu do Jerevanu nás ještě udivuje místní “Strip”. Zdá se, že na pověsti Jerevanu jako významného centra nočního života opravdu něco bude, v centru je na každém rohu bar a karaoke, na předměstích se táhnou nekonečné řady casin a trochu pochybně vypadajících klubů.
Noční Jerevan
Matka Arménie
Matka Arménie
Noční Jerevan
Vedle sochy...
Park vítězství...
Poslední, co nás večer čeká, je ještě jeden nákup. Už je sice okolo desáté hodiny večerní, nicméně si chceme z Arménie dovézt místní proslavený koňak (ano korektněji brandy, nicméně Francouzům tento nápoj tak zachutnal, že povolili, aby byl nazýván “Cognac”). Těch je tu velký výběr, jen nejznámější výrobce Ararat nabízí asi 15 variant podle stáří, přičemž samotný nejlevnější tříletý stojí asi 400 Kč a pak cena raketově stoupá.
Mají i toto dárkové balení, obsahuje tři varianty o stáří 3, 8 a 30 let. Cena okolo 3 000 korun. Nicméně běžně v regálech tu jsou flašky s cenou až ke 20 000 Kč.
Nanuk CCCP? o_O
Zbytek večera trávíme odpočinkem a pokecem s ostatními na hostelu. Ráno chceme vstávat okolo šesté, ať v 7 můžeme vyjet. Ve tři musíme vrátit auto, ještě bychom se chtěli podívat na pár míst po cestě a taky nevíme, jak dlouho se zdržíme na hranici.