7. – 8. listopad 2013
Do Jerevanu z Tbilisi vyjíždíme po půl páté odpolední, tedy o hodinu a půl později, než jsme chtěli. Chtěla s námi původně jet Polka Gosia a její japonská kamarádka (což by nám výrazně pomohlo s uhrazením nákladů na auto), ale nějak si to na poslední chvíli rozmyslely, bohužel. Cesta na hraniční přechod trvá zhruba hodinu, ale po cestě dostáváme pořádný hlad a nemůžeme nic rozumného najít, tak v gruzínském hraničním městě Sadakhlo (nemáme arménské peníze, takže za čárou bychom se rozumně nenajedli) zastavujeme a Pavel se jde vyptat lidí, až ho jeden posílá dva kilometry ven z města, že prý tam je charošij čistyj restoran, tak to jdeme zkusit tam. Stále narážíme jen na stáda krav a už jsme venku z města, ale nakonec se něco přece jen zjeví. Zastavujeme a zrovna vidíme babušku, jak roznáší nějaké jídlo, takže evidentně fungují, i když to tak na první pohled nevypadá. Když za námi asi za 10 minut dojde, ptáme se, co je k mání. Šašlik a kebab, zbytku nerozumíme. Tak jeden beraní šašlik a jeden kebab. Pavel se následně ptá, co mají k pití, na což babuška pohotově reaguje “vodku, víno, pivo…”, až když neudržíme smích, tak dodává, že má i limonádu. Na jídlo čekáme strašně dlouho (nebo nám to aspoň tak připadá) a je tam zima, takže nic extra. Sedíme venku na balkoně, výhled nic extra – takové typické vyprahlé pohraničí. Jsme asi tři sta metrů od arménské hranice a patnáct kilometrů od ázerské. Šašlik i kebab dobré, platíme a uháníme dál.
Čím dál od Tbilisi, tím ošklivější baráky.
Sadakhlo
Hledání restaurace za Sadakhlem
Vyprahlé pohraničí
Naše skvělá čistá restaurace
Večeře
Na hranici je to z restaurace už jen pár set metrů. Na gruzínské straně probíhá vše hladce. Ukazujeme pasy, jsme vyzváni k předložení papírů od auta a techničáku, za minutu máme výstupní razítka a přejíždíme hraniční řeku. Na arménské straně už je to komplikovanější, vyptávají se nás, papíry zkoumají dost důkladně. Razítka po chvíli taky dostáváme a jsme posláni dál, kde nám prohlížejí auto. Kromě pár kusů oblečení nic nevezeme, takže toto je vyřízené rychle, ale posílají nás ještě na další místo (a mávají rukou dopředu), což jim moc nerozumíme. O 100 metrů je nějaká brokerskaja agencija, kterou když uvidíme, uvědomujeme si, že něco takového říkali. Parkujeme (mezi všemi ostatními auty, co tu stojí na zákaze zastavení) a vcházíme do malé místnosti s jednou rozbořenou zdí, kde za stolem sedí pět týpků v kožených bundách (druhý den v Jerevanu se potvrzuje, každý Armén má černou koženou bundu!), jen jeden, evidentně hlavní šéf, v policejní uniformě pokuřuje cigaretu (pod nápisem zákaz kouření) a dává razítka na štos papírů (na každý papír příjdou různá razítka asi čtyři).
Vůbec vlastně nevíme, co tu děláme, tak se jdeme zeptat. Zjišťujeme, že abychom provezli auto, musíme zaplatit. Nejdřív řekne nějakou částku v arménských dramech, prý asi 30 dolarů. To se zhrozíme, ale pořád je to ještě dobré, protože ukazuje na šéfa, který nás odbývá, že máme zaplatit 90 dolarů, a ukazuje na směnárnu na druhém konci místnosti. To už se mi nezdá vůbec, vracím se za původním týpkem, který nám teď tvrdí, že máme zaplatit 60 dolarů. Chm.
S Pavlem dáváme poradu a pak se stavíme zase před prvního týpka, který tvrdí, že jim spadl systém a pojede to za 15 minut, ať počkáme. Mezitím tam něco řeší se spoustou dalších lidí, ale všichni jsou evidentně Arméni, takže nerozumíme ani slovo. Už jsme pěkně naštvaní, asi po 20 minutách nás posílá za borcem na druhé straně stolu. U toho stojím asi 5 minut, než na nás vůbec zareaguje. Mezitím posílám Pavla do auta pro plnou moc k převozu auta, že by se nám mohla hodit. Když se konečně dostaneme na řadu (sice stojíme dlouho přímo před ním, ale celou dobu čumí do PC a nevnímá nás) a ukazujeme mu gruzínské papíry, naráz mění a tvrdí, že žádné peníze platit nemusíme, máme přece gruzínské auto. Tak děkujeme a šťastně mizíme.
Neujedeme daleko, o 30 metrů dále po nás chtějí papíry od brokerské agentury. A jsou neoblomní, takže se musíme vrátit. Tentokrát už vše jde docela rychle, po předložení všech papírů a zaplacení 3 000 dramů (140 Kč, účtenka žádná) dostáváme několik bumážek, se kterými jdeme za šéfem pro orazítkování. Ještě jsme upozorněni, že si budeme muset zaplatit pojištění a něco dalšího, až se budeme vracet. Tentokrát už závorou projíždíme (až teda Pavel namáhavě vycouvá ven škvírou okolo kamionu, který si mezitím stihl zaparkovat tak chytře, že nás pěkně zablokoval), načež se na nás vrhá řada naháněčů z pojišťoven, kterých je tu evidentně několik (ale ceny jsou prý stejné). Docházíme do kanceláře s nearménsky vypadajícím pánem s obstojnou angličtinou, po předložení všech dokumentů a chvíli čekání dostáváme nálepku na sklo dokládající strachovku na 10 dnů (méně nejde) za 3 300 dramů. Nějak se nám ten převoz auta začíná prodražovat.
Na hranici jsme zabili asi hodinu a půl, když odjíždíme, je dávno tma, jsme unavení a vydeptaní. Do Jerevanu zbývá ještě asi 200 kilometrů. Naštěstí není žádný provoz a cesta je docela kvalitní (to se nedá říct o mé mapě, podle které vzhledem k absenci jakéhokoli silničního značení naviguju, ale naštěstí se neztrácíme), ale přesto nám to ubíhá fakt pomalu. Ve Vanadzoru, třetím největším městě Arménie, zastavujeme v obchodě. Já si kupuju pivo, Pavel raději něco s cukrem. Hned na výjezdu z města (alespoň tom oficiálním, baráky už skončily dávno) je nám divné, že auto před námi náhle zpomaluje, tak ho předjíždíme a prásk, blesk, radar. To je pro nás docela šok, v Gruzii jsme se s ničím podobným nesetkali, tam koncept zpomalování v obci snad vůbec neexistuje. A vůbec se v Arménii jezdí dost jinak, jak zjišťujeme. A taky zjišťujeme, že radar je snad v každé vesnici, takže si dáváme pozor. Všechny vesnice sleduju na mapě, protože to často ani není poznat. Ve tmě je zástavba vidět opravdu minimálně, přestože jsme projížděli několika i většími městy, nejsou naprosto vůbec osvětlena, v sídlištích je vidět jen tlumené světlo z oken paneláků, což působí fakt depresivně.
K Jerevanu dojíždíme okolo jedenácté večerní. I když má zhruba stejně obyvatel jako Tbilisi, působí o dost mohutněji a doprava je mnohem komplikovanější. Plno semaforů, jednosměrek a bloudění po několika městských okruzích (oproti Tbilisi, kde hlavní cesta vede rovnou do středu města) není jednoduché, ale zvládáme to a ještě se úspěšně vyhýbáme policii, která je tady fakt na každém rohu a jakmile dokončí kontrolu jednoho auta, okamžitě bere další. Nemáme rezervovaný hostel, protože jsme do poslední chvíle nevěděli, kolik nás bude, ale mám jeden konkrétní vyhlídnutý (není sezóna a na Hostelworldu se netvářil plný). S parkováním to není nejjednodušší, nacházíme nějaké místo asi 300 m od hostelu, nad nímž je cosi napsáno arménsky, nemáme tušení, co. Je skoro půlnoc, takže parkujeme a jdeme nalehko bez věcí hledat hostel. Najdeme asi po 10 minutách a po instrukcí jdeme do posledního patra, těch je šest. Vysmátý Američan na recepci pak potvrzuje, že mají volno – poslední dvě místa, máme štěstí. V dormu původně pro 8 (čtyři patrové postele) mají nově samostatnou postel v samotném středu místnosti – “the island” – která připadá na Pavla. Hostel je krásný a je tu relativně živo i v tuto hodinu.
Povídáme si s Američanem a mimo jiné se ptáme na parkování, doporučuje nám zaparkovat přímo pod hostelem. Přes noc se za parkování neplatí, přes den ano, ale dá se to zaplatit jen SMSkou z arménského čísla, což nemáme. Ale to prý vůbec nevadí, protože on tam parkoval bez placení měsíc a nic se nestalo. Vracíme se k autu, přejíždíme a táhneme všechny věci do sedmého patra. Jsme zničeni, Pavel jde do sprchy, já se Američana ptám, kde se dá koupit pivo. Beru si od Pavla zbývající dramy a letím ještě do supermarketu pro pivo, abych odměnil Pavla za jeho skvělý řidičský výkon (dneska to bylo zhruba 600 km po šílených cestách) a samozřejmě sebe, že jsem z toho nezešílel. Ještě se mi po cestě podařilo ztratit v dost zlověstné uličce, ale za chvíli supermarket podle popisu najdu. Třetí výstup do šestého patra během půlhodiny po náročném dni už je dost tristní.
I v Arménii mají "česká" piva, která jdou na export, tohle vidím poprvé (pozn: ale běžně se s ním setkávám o pár měsíců později na Ukrajině, kde ho dříve neměli).
Jakkoli jsme plánovali vstávat brzo, po peripetiích na hranici a náročné cestě nedokážeme vstát dříve než v 10. Na půl dne si dáváme prohlídku Jerevanu, na druhou půlku plánujeme, že vyjedeme někam do okolí, když už tu máme to auto. Škoda, že je hnusně a nevidíme z okna kuchyně na hostelu Ararat, jak nám bylo slibováno. Tak si aspoň užijeme snídani v podobě vinných listů plněných mletých fazolí s čímsi dalším (na první ochutnaní mi to moc nejede, ale s každým soustem chutná víc a víc).
Výhled z hostelu na město. Před námi by měl být Ararat, ale vidět bohužel není.
Vycházíme. Jerevan si moc neužívám, hlavní dojem tvoří počasí. Málokde se mi líbí, když je úplně šedo, k tomu fouká a kape, což je škoda, protože třeba by se mi Jerevan jinak líbil více, stejně jako některá jiná místa, kde jsem měl smůlu s počasím. Jako město na delší pobyt však Jerevan působí velice příjemně. Je známý jako město kultury a nočního života. Na každém rohu se nacházejí různé kavárničky a i v noci je všude velice živo (škoda, že nemáme čas a energii to docenit). Určitě bych si ho rád ještě někdy v noci prošel. V tomto ohledu je to úplný opak Tbilisi, které v noci usíná.
Ulice nedaleko hostelu
Toulavých psů je tu ještě víc než v Gruzii.
Na ulici Abovyan
Na ulici Abovyan
Jelikož bydlíme nedaleko Operního náměstí, míříme nejprve tam, po ulici Abovyan proslavenou svými secesními domy. Na Operním náměstí je kromě samotné kulaté budovy Opery ještě parčík s pár zajímavými “hudebními nástroji”.
Nová čtvrt
Operní náměstí
Operní náměstí
Po čebureku (nostalgická vzpomínka na Ukrajinu) na oběd to stáčíme směrem na jih ještě přes jeden parčík plný “umělců” a za chvilku nacházíme pěkný kostelík zcela obklopený zástavbou, z ulice není vůbec vidět. V Gruzii i v Arménii (ale tady víc) nás fascinuje jedna věc – velmi vysoký počet mladých chodících do kostelů. Po cestě se ještě stavujeme u jednoho stánku pro něco dalšího k jídlu. Jsme ojebáni dost nevybíravým způsobem, vrátí nám míň než měl a ještě jsme koupili kapsu z těsta, ve které je… prázdno. Co už.
Parčík
Parčík
Jediná správná mapa Arménie!
Ruštiny je tady taky o dost víc než v Gruzii, alespoň té psané.
Kavárnička na ulici - v Jerevanu velice populární, jsou na každém rohu.
Tímto "mramorem" je potažena velká část budov v Jerevanu, což vypadá někdy dost zvláštně.
Kostelík mezi baráky
Náhodný průchod
Od kostelíku jdeme dále na jih k náměstí Republiky se zastávkou u jednoho obchoďáku, kostela a Modré mešity – jediná mešita, která v Arménii zůstala a stojí jakožto symbol dobrých vztahů Arménie s Íránem. O Arménii se říká, že je skutečný mistr diplomacie. Který jiný stát se může chlubit dobrými vztahy s USA, Ruskem i Íránem současně? A to ještě nevím, co si mám myslet o tom, že jsem druhý den spatřil autobus s nápisem “autobus čínsko-arménského přátelství” v čínštině…
Co je tato zajímavá budova? Obchoďák!
Uvnitř
Uvnitř
Reklamy na alkohol (většinou vodka, případně koňak) jsou v Arménii na každém rohu.
Jedna z hlavních ulic vedoucí centrem Jerevanu
Výhled ven z centra
Kostelík
Modrá mešita
Modrá mešita
Náměstí Republiky
Staré divadlo
U Starého divadla, které známé jako jeden ze skvostů sovětské architektury, nastupujeme do metra a vezeme se pár zastávek domů. Metro jezdí na žetony podobně jako v Kyjevě, jedna jízda kamkoli stojí 100 dramů, tzn. něco pod pět korun. Stanici, kde vystupujeme, tipujeme, protože nemáme plán metra a hlášení je výhradně v arménštině.
Šílený panelák
Trhy u stanice metra
Jerevanské metro
Po návratu k hostelu chceme sednout do auta a vyjet na výlet kousek za Jerevan. Ještě se ale stavujeme v supermarketu na menší nákup.
Sortiment vodek je neskutečně bohatý. Takový Kalashnikov vypadá rozhodně zajímavě...
Nebo taky Putinka :)
Ararat se jmenuje v Arménii skoro vše, pivo, víno, džusy, koňak, město, region... siluetu Araratu taky najdeme na arménském vstupním razítku. Škoda, že samotný Ararat je ale v Turecku ;)
Pingback: Gruzie a Arménie | zennie.cz