9. listopad 2013
Ráno opět dostáváme zajímavou snídani, pak pomalu vyjíždíme. Míříme jednou z nejkratších cest na severovýchod ke gruzínské hranici, která vede okolo jezera Sevan, což je největší jezero v zakavkazském regionu a současně jedno z největších vysoko položených (necelých 2 000 m) jezer na světě. Právě díky poloze mezi horami tady v létě není takové horko jako v rozpáleném Jerevanu, takže Sevan je velice častým rekreačním cílem, své letní sídlo tu má i arménský prezident.
K Sevanu vede krásná silnice.
Sevan
Zatímco v Jerevanu bylo ráno příjemně, tady vysoko je fakt kosa a fouká. Takže při první zastávce u jezera se nezdržujeme moc dlouho a popojíždíme ke klášteru na poloostrově vybíhajícím do jezera. Jezero je překvapivě velmi čisté, což se nedá říct o jeho okolí.
Sevan
Klášter Sevanavank
Co se skrývá za plotem?
Letní sídlo arménského prezidenta
Po prohlídce pokračujeme dál, točíme na severovýchod do Vanadzoru, třetího největšího města. Tam jen projíždíme, ostatně tam nic není, je to průmyslové město. A vypadá přesně jako něco, co si představím, když se řekne “postsovětské průmyslové město”. Navíc město už nesnášíme z důvodu, že nás tu vyfotila kamera při předjíždení v noci po cestě do Jerevanu.
Papíry pro převoz auta, které nás stály 30 USD...
Vanadzor
Vanadzor
Vanadzor
Za Vanadzorem se rozléhá kaňon řeky Debed, což je poslední věc, kterou v Arménii uvidíme. Už jsme tudy sice před pár dny projížděli, ale v noci, takže jsme netušili, jak pěknou krajinou jedeme.
Náš vůz
Údolí Debed
Údolí Debed
Města v údolí
Údolí Debed je lemováno různými kostelíky a kláštery, často nahoře na skalách. Z časových důvodů pro návštěvu vybíráme jen jeden z nich – Sanahin. Najít ho není sranda, mapu máme moc málo podrobnou a když sjedeme do vesnice Sanahin, zjišťujeme, že jsme úplně jinde. Po asi třech dotazech na místní se nám konečně podaří najít správnou odbočku na silnici vedoucí nad město. Tam se musíme ptát znovu a když už konečně někam dojedeme a opět se ptáme, zjistíme, že stojíme přímo u něj, akorát ho zakrývá rozpadlá nefunkční kavárna “Cafe Sanahin”. Značení žádné. Na to, že to je UNESCO památka, bych čekal, že bude snazší k nalezení. Ale je krásný a výhledy do údolí a na okolní stolové hory jsou taky super.
Rozpadlé Cafe Sanahin
Sanahin
Sanahin
Okolí Sanahinu
Podobizna celé rodiny na náhrobku na mě působí dost bizarně...
Okolí Sanahinu
Sanahin
Výhled do údolí Debed
Přes údolí jezdí lanovky. Většinou vypadají nefunkční, nicméně i kdyby byly funkční, nejsem si jistý, jestli bych do nich chtěl nastoupit.
Od Sanahinu upalujeme na hranici, už máme pěkné zpoždění a rezerva minimální. Na hranici už nás vítají (velice dobře si nás pamatují) u závory, kde nás otáčeli kvůli chybějícím papírům, odtamtud jedeme rovnou na arménskou celnici, ale když tam stojíme, přichází týpek a ptá se nás, jestli jsme byli v oné brokerské agentuře (kde jsme předevčírem zabili víc času, než jsme si přáli). Takže se otáčíme. Částečně jsme to teda tušili a doufáme, že nás to nebude stát moc peněz. Naštěstí to jde rychle, přijdeme a už nás místní šéf vítá, podává nám ruku a zvědavě se vyptává, jak jsme se měli v Arménii. Fronta tu není a problémy taky nejsou, takže jen a 3 000 dramů dostáváme potřebnou bumážku, ještě jedno potřesení ruky s vtipkujícím šéfem a jsme připraveni odjet ze země.
Výstup z Arménie a vstup do Gruzie probíhá bez problémů. Teď máme asi hodinu a půl na to dojet do Tbilisi, což je akorát. Benzinu máme na dně nádrže (nechtěli jsme utrácet všechny dramy pro případ, že bychom museli za výjezd auta platit víc peněz), takže u první pumpy u Sadakhla zastavujeme a za cca 80 lari tankujeme plnou. Máme šílený hlad, ale nemáme čas se stavovat na jídlo, uháníme do Tbilisi. Když přijíždíme na tetrisové parkoviště a vystupujeme z auta, je 14:45. Akorát. Pavel kontroluje auto, já zatím letím pro slečnu do půjčovny, která už nás čeká – ve 3 se zavírá. Zkontroluje nádrž a hotovo, auto předáno.
Problém teď je, že máme u sebe všechny věci, neměli jsme čas zajet nejdřív na hostel je tam odložit. Takže asi tři tašky plus ne úplně lehký nákup s koňakem. Vydáváme se směrem k hostelu, ale asi za 100 metrů mě napadne, že bychom mohli zajít do nějaké restaurace doporučené v průvodci. Stane se, velmi dobře zní restaurace Samikitno, která je sice o něco dražší než zapadlé vývařovny, ale je velice vychválena, navíc máme jistotu, že se tam domluvíme a mají obrázkové menu, takže máme šanci si dát i něco jiného než khachapuri nebo khinkali (ale to si dáme tak jako tak). Máme fakt šílený hlad, takže toho objednáváme hromadu. Velký khachapuri (se sýrem uvnitř i nahoře – ale velikost pro nás byla překvapením, opravdu jsem netušil, že to bude podobné jako pizza – hlavně velikostí), 10 ks vařených khinkali a jako předkrm ještě kombo lilkový salát + sýr + mchadi (smažená placka z kukuřičné mouky).
Předkrm
Khachapuri
Khinkali
Jídlo perfektní, k tomu pivo a jsme spokojení, ani to nemůžeme dojíst. Po jídle jsme zničení, přejezení, ale hlavně unavení a táhnout tu všechnu hromadu věcí více než kilometr do kopce taky na náladě nepřidá. Po ubytovaní na hostelu, kde jsme si nechali všechny věci, jdeme jen dolů koupit pivo a zbytek dne proflákáme, měli jsme dost.