V dubnu 2015 se vydávám na obvyklou jarní cestu do Japonska. Tentokrát na rozdíl od minulých let neletím z ČR, ale z Číny, konkrétně z Fuzhou. Nejdostupnější možností, jak cenově tak s ohledem na množství termínů a kombinací, je letět přes Shanghai s China Eastern a/nebo Shanghai Airlines. S druhou jmenovanou jsem se po negativní zkušenosti (zmeškání letu, protože byl na poslední chvíli změněn bez upozornění, a následné komplikace při vyjednávání náhradního letu) rozhodl nelétat, pokud to nebude nezbytně nutné, s první jmenovanou (kromě několikahodinových zpoždění a čínských pasažérů, tedy nevyhnutelnou věcí u čínských aerolinek) vysloveně negativní zkušenost nemám, ale stále platí, že když je ta možnost, zvolím raději dopravce nečínského. A když už čínského, tak aspoň člena Star Alliance.

S hledáním této možnosti to bylo dost komplikované. Lety se Star Alliance začínaly o 5000 dráže než s China Eastern a nečínští dopravci ještě o kus dráže, když nepočítám Air Macau s 27h přestupy v obou směrech. A to jsem se při hledání neomezoval na Fuzhou, ale prověřoval i vzdálenější letiště jako Xiamen, Quanzhou, Taizhou, Wenzhou, Nanchang, dokonce Shanghai a nic. Když už jsem se chtěl začít smiřovat s myšlenkou, že poletím s Číňany, napadla mě ještě jedna možnost – Fuzhou je jen malý kousek od Taiwanu, který má s Japonskem velice rušné letecké spojení. Jenže lodní spojení pevniny s Taiwanem je dost komplikované, nespolehlivé a časově náročné a letecké extrémně drahé. V případě trasy Fuzhou-Taipei se bavíme zhruba o 200 kilometrech a 7000 Kč za zpáteční letenku… Naštěstí letecké spojení Taiwanu s Japonskem je o tolik levnější, že se mi po hodince práce s Matrixem daří najít na dvě letenky výhodné spojení jak časově, tak i cenově – srovnatelné. A co víc, v Japonsku musím být až v neděli večer, takže na Taiwan už letím ve čtvrtek večer a dělám prodloužený víkend na Taiwanu. Tam se totiž rád vracím především za kamarády. Nezajet totiž na návštěvu z 200 km vzdáleného Fuzhou by byl hřích, ale platit si letenku za 7000 Kč se mi fakt nechtělo.

Do Fuzhou letím oběma směry Xiamen Airem. Čínský Skyteam, co dodat, tady bohužel není na výběr vůbec nic jiného, ale na ten 200km let to přežiju. Proč podle letového řádu let trvá 1:20, přestože je operován B737, je mi záhadou až do samotného letu.

No. Let nic extra, hodinové zpoždění, jídlo hnusné, osazenstvo hlučné, prostě čínská klasika. Do toho se přidávají turbulence téměř od začátku až do konce letu, třikrát během letu se ozve hlášení, že si máme kvůli očekávané “severe turbulence” utáhnout pásy co nejtěsněji a taky bude pozastaven cabin service, takže jídlo a pití se rozváží asi načtyřikrát. Zaskáčeme si pěkně.

Záhada ohledně délky letu v poměru ke vzdálenosti je mi objasněna, když někdy po skoro hodině od odletu zapínám GPS.

Důvod netuším. Čekal bych buďto, že přímo v Úžině zrovna hrozí silnější turbulence, nebo, vzhledem k tomu, že dle letového řádu to není jen dnešní situace, celková zácpa v Úžině (ostatně ruch na trase mezi Hong Kongem/Guangzhou a Taiwanem a Japonskem je ohromný).

Nakonec přistáváme v noci na taipeiském letišti Songshan. Přistání pěkné, jen kousek od přistávací dráhy se totiž nachází mrakodrap Taipei 101, na který koukám krásně přímo z okénka.
Na Taiwanu trávím tři noci. Na letišti Songshan se vyskytuju poprvé a musím ho jen pochválit. Je malé, takže po příletu jsem rychle venku. Je kousek od centra, takže přímo před letištěm sedám na metro a za půl hodiny jsem tam, kde potřebuju být. Naopak, když o několik dní později letím do Japonska a odlet mám 07.45 ráno, v 5 chytám taxíka, který o tři křižovatky dál najíždí na dálnici a za 10 minut jsem na letišti.

Jelikož jsem chtěl do Japonska letět se Star Alliance, vypadalo to klasicky na All Nippon Airways, než jsem objevil itinerář, kde byl jeden let sice pod codesharem NH, ale ve skutečnosti operovaný taiwanským Eva Airem. Tento let mi velice seděl časově, finančně a s Eva Airem jsem nikdy neletěl (kromě toho, že nelétá na trasách, které obvykle potřebuju, je dost drahý). Zpátky letím z letiště Kansai opět přes Hanedu zpět na Songshan (a o půl dne později do Fuzhou) komplet s NH.

Letenku jsem kupoval zhruba dva měsíce před odletem, ale až pár dní před přesunem na Taiwan jsem dohledával nějaké informace o Eva Airu a při té příležitosti narazil na jejich Hello Kitty jety – vystylované A330, kterými operují některé lety. Na rozdíl od Pokémoních letadel ANA a podobných se Hello Kitty jet nevyznačuje jen tím, že je pomalovaný zvenku, ale celou škálou dalších drobností. Vzpomněl jsem si, že jsem o těchto letadlech už slyšel před lety, kdy jedním z nich letěla má taiwanská kamarádka. Začal jsem tedy pátrat, na kterých letech přesně je onen slavný Hello Kitty jet nasazen, a po pár minutách zjišťuju, že jsem se trefil. Bude sranda :)

Na Songshan tedy mířím taxíkem, přijíždím zhruba v 05.10, check-in je ještě zavřený, ale už nás vítají cedule s Hello Kitty.

Check-in bez problémů, automaticky je mi nabídnut emergency exit, s čímž souhlasím. Dostávám na kufr Hello Kitty tag, na batoh Hello Kitty approved hand baggage tag a do ruky Hello Kitty boarding pass a lounge invitation.

Letiště je opravdu malé, za kontrolou jedno duty free, jeden salonek (operovaný společně několika aerolinkami) a pár chodba ke gatům. Čekal jsem, že na takto malém letišti ráno salonek fungovat nebude, takže příjemné překvapení, že ano. O půl šesté, když vcházím, je úplně prázdno, ale rychle se začíná plnit.

Ke snídani vybírám z několika skvělých dim sumů, na pití si vychutnávám (po dlouhých měsících v Číně!) skvělou kávu a před odchodem taiwanské pivo, abych přepl na let do spacího režimu.

Jakmile zahlásí boarding, vycházím k přistavenému letadlu. Z prosklené haly je na něj pěkný výhled.

Nastupuju. V letadle už mě vítají Hello Kitty polštářky, stejně tak se Hello Kitty vyskytuje na bezpečnostních instrukcích a… eh, na blicím sáčku.

Let trvá necelé tři hodiny a probíhá bez turbulencí nebo jiných komplikací. Trochu mě mrzí, že letadlo neletí podél souostroví Ryūkyū, kde je pěkný výhled, jak jsem tak nějak podvědomě čekal – ale až při pozdějším pohledu na mapu se dívám, že to dává smysl.

Po pivu v salonku si potřebuju odskočit. Na WC mě vítá mýdlo a několik krémů… jak jinak než v podání Hello Kitty. A toaletní papír? Hádejte…

Zvědavý jsem na jídlo, protože jsem slyšel, že je též ve stylu Hello Kitty. Tady jsem bohužel zklamán, vybírám variantu seafood udon. Hlavní jídlo kromě krevet docela bez chuti, dezert taktéž nic moc, takže vyberu krevety a sním ovoce, ostatně jsem najezený ze salonku. Co je na tom ale nejhorší, že téměř nikde žádná Hello Kitty, jak jsem to čekal z toho, co jsem slyšel dříve :( Jenom malé kamaboko (mletá ryba bez chuti) a příbory.

Procházím katalog duty-free nákupů. I tady se najde dostatek Hello Kitty produktů.

Nakonec plánuju ještě vyfotit letušku (či letušky) v uniformách Hello Kitty, ostatně Eva Air sám lidi vybízí, ať fotí a sdílí na sociálních médiích. Letušky jsou sice velice milé a ochotné, ale čekám na jednu konkrétní, která nese tašky na duty free (jak jinak než ve stylu Hello Kitty), a i když s fotkou nemá problém, tak moc aktivní není, musím čekat několik sekund s namáčknutou spouští, než se mi na zlomek sekundy aspoň podívá do objektivu. Takže fotka není ideální, ale lepší než nic.

Před polednem japonského času přistáváme na letišti Haneda.

Vtipný zážitek, přestože úchylka Hello Kitty se mi vždy vyhýbala. Uznávám, že jako marketingový tah je to od Eva Airu geniální. Že bych tím někdy znovu musel záměrně letět znovu, se rozhodně říct nedá. K celému zážitku si na závěr vypůjčím slova jistého bloggera, který podobný report zakončil slovy “Now if only I were a 12 year old girl…”.

Do Kyjeva přijíždíme nad ránem, u benzinky na předměstí zastavujeme na snídani. Pak už míříme do centra. Ubytování máme domluvené až na odpoledne, tak se po menším konfliktu s dopravní policií rozhodujeme vydat přímo do centra k Majdanu Nezaležnosti, kde “zuří” nepokoje Euromajdan. Nemáme tušení, jak situace vypadá, cosi se samozřejmě píše v českých médiích, ale těžko říct, jak je to ve skutečnosti. Míříme tedy do centra, sjíždíme na Chreščatyk a asi po 200 m narážíme na masivní barikádu ze suti, pneumatik a ostnatého drátu. Parkujeme a jdeme se projít.

Nejprve mám lehce strach vůbec vytahovat foťák, ale za chvíli se dívám, že je to tady naopak organizována jako “přehlídka” a sami protestující jsou rádi za publicitu. Ostatně místních s foťáky je tady spousta. Přesto pro jistotu pravidelně střídám paměťové karty. Po Chreščatyku docházíme na Majdan, kde je centrum dění.

Před Majdanem je další velká barikáda, za ní už centrum protestů. Spousta stanů, plakátů s nejrůznějšími hesly a taky spousta míst, kde se rozdává horký čaj a polévky.

Po pár hodinách odjíždíme na předměstí do bytu. Po Zakarpatí zajímavá změna, naráz bydlíme v krásném bytu uprostřed masivního sídliště. Ale dobrodružnost si zachováváme tím, že nám po cestě na výpadovce dochází nafta, takže je jako obvykle třeba trochu zaimprovizovat.

Večer je většina výpravy unavená a zůstává na bytě, takže jen ve třech se metrem vypravujeme do centra. Jdeme se nejprve podívat na sochu Lenina, která byla nedávno stržena demonstranty, přičemž vzpomínám, jak jsem u ní před pár lety stál. Následuje jedno pivo v české hospodě a pak procházka jak znovu po Majdanu, tak i po okolí, které už docela znám, vzhledem k tomu, že je to tady má třetí návštěva.

Kousek od Majdanu na sever, nedaleko masivního památníku rusko-ukrajinského přátelství, najdeme pozůstatky vánočních trhů. Ty se konají obvykle na Majdanu, ale nějak to letos nevyšlo.

Další den nás čeká výlet do Černobylu, který prozatím přeskočím. Následující den se vracíme domů, přičemž ráno ještě míříme do centra. Někteří ještě chtějí posílat pohledy, tak je naviguju na centrální poštu, která je asi o měsíc později obsazena povstalci, a zatím se jdu ještě sám projít po Chreščatyku.

Okolo druhé odpolední odjíždíme z Kyjeva. Řídím až k Rivnemu, kde se střídáme. Okolo deváté večerní jsme u Lvova, tak opět děláme zastávku na procházku a večeři. Tentokrát je tu o poznání živěji.

Sedáme do auta, míříme k polské hranici, cesta přes hranici překvapivě bez žádných problémů a úplatků. Nad ránem jsme v ČR, před devátou se nechávám vysadit v Ostravě a mířím vlakem domů. Ukrajina vyšla perfektně, nadprůměrné dojmy jsem si odvezl ze Zakarpatí, z Kyjeva i z Černobylu.

Ačkoli obvykle píšu spíše o zážitcích z cest, dnes připojuju pro změnu trochu netradiční report, a to ze samotné cesty do Asie. Tentokrát letím skoro na rok a na rozdíl od minulé roční výpravy jsem se nakonec rozhodl nekupovat jednosměrnou, ale zpáteční letenku, takže vybrat rozumnou nabídku bylo složitější, ale nakonec vybírám za relativně rozumných 16 000 flexibilní letenku do Číny (tam Shanghai, návrat z Hong Kongu) s mou nejoblíbenější leteckou společností Turkish Airlines. Jistou nevýhodou by mohl být více než devítihodinový přestup, ale kdyby mi to vadilo, vybral bych jiný den (kdy lety navazovaly líp), ale netrápí mě to vůbec, protože jsem slyšel velice dobré ohlasy na nově rekonstruovaný salonek na letišti v Istanbulu, do kterého mám přístup. Pro případ nudy mám stejně s sebou hromadu práce, takže věřím, že přečkat devět hodin nebude nejmenší problém.

Na Atatürkovo letiště dolétám po třetí odpolední, jako obvykle se zastavuju na ochutnávku Turkish delightu v duty free a pak už (poprvé) mířím do CIP Lounge. Ačkoli jsem v tolika saloncích nebyl, takže tolik srovnání nemám, přesto mě dostává prostornost a mohutnost, kterou bych nečekal. Salonek má dvě patra a prý se sem vejde 2 000 lidí.

Před odletem jdu ještě pro jednu whisky s colou na klidný noční let a mířím na gate, hurá do Číny!

Každou první neděli dubnu se ve svatyni Kanayama v japonském městě Kawasaki odehrává podivný festival Kanamara. Fotky z festivalu, které kolují po internetu, obvykle budí větší pozdvižení než většina ostatních japonských festivalů. Proč? Protože ústředním tématem festivalu je… penis.

Na festival jsem obzvláště zvědavý, letošní načasování mi vyšlo tak, že jsem zrovna v Japonsku a zrovna mám volný den a zdržuju se ve městečku Tōgane v prefektuře Chiba, což je od Kawasaki ani ne 90 km. S polským kámošem Adamem tedy ráno vyrážíme, přestupujeme v Chibě, na hlavním nádraží v Tōkyu, na hlavním nádraží v Kawasaki (odsud už je lokální vlak totálně narvaný) a po poledni dojíždíme mezi davy lidí ke svatyni Kanayama, kde mě už čeká ještě můj český kamarád Honza a za chvíli ještě přijíždí jeho americká kamarád Jason. V této sestavě vyrážíme do davů.

Co má společného svatyně Kanayama se symbolikou kovového penisu? Váže se k němu legenda o mladé dívce, do které se zamiloval démon s ostrými zuby, který se následně ukryl v její vagině. Při svatební noci však démon svými ostrými zuby ukousl penis dívčina partnera. To se po nějaké době opakovalo znovu s jiným mužem, takže dívka vyhledala pomoc u vesnického kováře, který ukoval kovový penis jako návnadu pro démona. Ten se do něj skutečně zakousl, což byl jeho konec. Příběh se po vesnici roznesl a každý rok se začalo slavit poražení démona. Svatyně Kanayama se stala místem častých návštěv prostitutek, které se zde modlily za ochranu proti pohlavně přenosným nemocem. Dnes je z festivalu velká akce pro turisty, především japonské, a výtěžek z akce jde na výzkum AIDS.

Asi hodinu po našem příjezdu začíná průvod nesoucí omikoshi. Ten probíhá na každém festivalu, ale zřejmě jen tady nemá tradiční podobu, ale podobu velkého kovového růžového penisu. Teda alespoň hlavní omikoshi, po něm ještě následují dvě menší trochu jiného tvaru a barvy. Ulice podél průvodu jsou úplně plné, takže mi chvíli trvá, než se vůbec protlačím do místa, kde na omikoshi aspoň vidím, ale po chvíli probíhám uličkami, průvodu nadbíhám a chytnu ho pěkně zepředu. Omikoshi nese smíšená parta lidí, od mladých holek přes starší pány v maskách až po transvestity, kterých na festivalu není rozhodně málo.

Průvod projde, pokračuje ještě delší dobu, ale už mě nebaví se tlačit v davu, tak chci využít příležitosti, že v samotné svatyni teď bude méně lidí, tak běžím tam. Asi jich je méně, protože podle Honzových zpráv se tam před průvodem nedalo přes davy dostat vůbec, teď už to jde, ale občas to také vyžaduje značné množství síly.

Video:

Ve svatyni je vystaveno spoustu symbolických předmětů a také se tady u stánků prodává spoustu suvenýrů, netřeba zmiňovat, jakého tvaru především jsou. Zdaleka nejpopulární jsou samozřejmě lízátka. Celý den poprchává, ale teď teprve začíná pořádně pršet, což dost lidem zjevně nevadí, protože alkohol tady teče proudem (což se v Japonsku za bílého dne tolik nevidí, festivaly se většinou konají k večeru a ani tam mi přijde, že toho alkoholu neteče tolik jako tady).

Zhruba o hodinu později se průvod vrací do svatyně, těsně předtím se zrovna chci dostat ven, abych našel zbytek party (který jsem ztratil už při focení průvodu poprvé), ale nechtěně se namanu zrovna do první řady při tvorbě průchodu pro průvod, tak na něj ještě znovu koukám.

Poté, co projde průvod, se mi konečně podaří najít svoji partu. Společně jdeme pro další pivo, další dvě hodiny na průvodu trávíme v okolí svatyně povídáním s místními a focením. Většina lidí je ve velice veselé náladě a velice ráda pózuje. Nejčastěji s lízátky, někteří jsou i originálnější…

Okolo půl páté máme už dost davů, alkoholu i zobrazení penisu ve všech podobách, tak se vracíme do centra Kawasaki na jídlo (po vystání DLOUHÉ fronty na vlakové lístky) a přes Tōkyō zpátky do Tōgane.

Kniha se jmenuje 完全自殺マニュアル, v angličtině The Complete Manual Of Suicide, a v roce 1993 ji vydal Wataru Tsurumi. Nejedná se o nijak známé jméno, tato kniha je první, co napsal, a pokud je mi známo, nebyla dosud přeložena do angličtiny ani do jiného jazyka. A vzhledem k tomu, že se nedá ani ze zahraničí pořádně koupit, byla to jedna z prvních věcí, co jsem si z recese dopřál, když jsem se poprvé do Japonska dostal :)

Obálka knížky

Jak se dá čekat, kniha byla přijata velice kriticky. Od jejího vydání se mnohokrát v Japonsku stalo, že u mrtvého těla byl nalezen tento manuál, a to dokonce i u studentů vyššího stupně základní školy. Dále, vzhledem k tomu, že je v manuálu popisováno, jak málo účinné jsou některé běžné způsoby sebevraždy, někteří tvrdí, že motivuje k “účinnějším způsobům”. Kvůli tomu je kniha ve většině Japonska neprodejná pod 18 let (což je velice neobvyklé) a prodává se zatavená v plastovém obalu.

O několik let později autor vydává knihu 僕達の完全自殺マニュアル (anglicky Our Complete Manual Of Suicide), ve které publikuje jak vzkazy jak svých příznivců, tak i odpůrců (v původní knize je při koupi vložen korespondenční lístek s malou anketou a prostorem k vyjádření názoru na ni). Tato kniha se mi do rukou nedostala, ale údajně pomohla odvrátit pozornost od knihy první a podnítila naopak diskuze o tom, co Japonce k sebevraždám vede. Ve stejném nakladatelství byla také jiným autorem následně vydána kniha 完全失踪マニュアル (The Complete Manual of Disappearance), ani tu jsem však neměl možnost vidět.

Co v knize najdeme?

Úvod je poměrně stručný, vystihuje autorův názor na sebevraždu. Podstatný poznatek je ten, že ničeho k nikomu nenabádá, na druhou stranu tvrdí, že na sebevraždě není nic špatného. Sebevražda není v Japonsku protizákonný čin (na rozdíl od některých zemí, jako např. Singapur nebo Indie, kde může být neúspěšný sebevrah zákonem odsouzen k trestu – pro zajímavost) ani ji nevylučuje japonské náboženství. Naopak ale pokládá řečnickou otázku: proč by měl člověk žít? Stručnost úvodu vychází také právě z toho, že je kniha koncipována jako objektivní manuál, ne jako pojednání o tom, proč páchat či nepáchat sebevraždu.

Po úvodu následuje jedenáct kapitol, které postupně rozebírají jednotlivé způsoby sebevraždy, zjevně řazeny podle popularity. Na začátku každé kapitoly (či subkapitoly, v případě, že způsoby jsou ještě dále děleny) najdeme jednoduchou tabulku vztahující se k danému způsobu sebevraždy. Hodnocení probíhá v šesti kategoriích a pro každou je použita stupnice jedné až pěti lebek. Kategorie jsou: bolest, náročnost přípravy, zohavenost těla, obtíže (pro nálezce těla), šok (pro nálezce či pozůstalé) a smrtelnost. Mezi některými kapitolami je vložena příloha týkající se některých populárních míst k sebevraždě.

Ačkoli se autor snaží být maximálně objektivní a nedává moc konkrétní doporučení, při pohledu na hodnocení věřím, že třeba sebevraždu upálením by nedoporučil.

První kapitola je se svými 42 stránkami úplně nejdelší a zabývá se předávkováním. Hned v prvním odstavci zmiňuje, jak si lidé představují idylickou smrt. Spolykat několik pestrobarevných pilulek, v klidu usnout a už se nevzbudit. Účinnost je však hodnocena jen jednou lebkou, zatímco náročnost přípravy pěti. Není totiž jednoduché zvolit léky a množství tak, aby to napoprvé vyšlo. Následně uvádí několik konkrétních zdokumentovaných kuriózních příkladů, kdy a proč toto nevyšlo, stejně tak rozepisuje, že smrt předávkováním nemusí být zdaleka tak idylická, jak si ji někteří představují. Než se vrhne na popisy konkrétních léčiv, ještě rozebírá efektivitu nitrožilního užití, braní léků na lačno či za současného požití alkoholu. V následující podkapitole popisuje čtyři kategorie volně dostupných léčiv: psychotropní látky, léky proti kašli, léky proti nevolnosti a ostatní, v další podkapitole rozebírá léčiva na předpis, dále drogy (stimulanty, sedativa, drogové koktejly a halucinogeny) a nakonec ostatní chemické látky (nikotin, pesticidy/repelenty, organická rozpouštědla, saponáty/leštidla/desinfekce, kosmetika a ostatní, např. herbicidy či živočišné jedy).

Nevěděli jste, že i řasenkou se dá úmyslně otrávit? Tak teď už to víte a v knize jsou k tomuto popsány i detaily. To je ostatně popsáno ke každé látce. V jednotlivých kategoriích, které jsem vypsal, jsou většinou psány konkrétní látky, včetně doporučeného dávkování, u léků např. i názvy účinných látek, tipy, kde je sehnat, fotografie jejich obalů a spoustu dalšího vyprávění.

Druhá kapitola je věnována oběšení. Tuto metodu autor popisuje jako rychlou, jednoduchou a bezbolestnou, což je vyváženo možnými nepříjemnými následky v případě neúspěšného pokusu. Na zhruba třiceti stránkách, doplněných několika ilustracemi, pak autor rozebírá výhody i nevýhody tohoto způsobu, v jakém stavu zůstává tělo po smrti, jaká je bolestivost, následky v případě neúspěchu a jako v každé kapitole, rozebírá několik zdokumentovaných příběhů.

Léky

Po druhé kapitole je vloženo povídání o lese Aokigahara neboli Jukai (樹海) v blízkosti hory Fuji, který je známý jako oblíbené místo sebevrahů v Japonsku, údajně je to celosvětově místo s druhým největším počtem sebevražd (po Golden Gate): v roce 2010 se zde o sebevraždu pokusilo 247 lidí. Autor lokaci dokumentuje fotografiemi, přikládá i mapu, informace k dopravě a ubytování v blízkosti. Na jedné z fotografií je cedule při vstupu do lesa, na které se píše: “Život je důležitá věc, kterou nám dali naši rodiče. Vzpomeňte si v poklidu znovu na své rodiče, sourozence a děti! Nedržme své trápení jen v sobě a svěřme se s ním!” Zajímavou reportáž z návštěvy lesa v češtině si můžete přečíst tady.

První dvě stránky článku o lese Jukai

Ve třetí kapitole najdeme informace o sebevraždě skokem z výšky, kterou autor popisuje jako spolehlivou, bezbolestnou, až příjemnou smrt beze strachu: “I injekce bolí více!” Zhruba na patnácti stránkách dále srovnává skoky z budov se skoky z útesů, pojednává o potřebné výšce i dalších okolnostech, doplněny jsou i tabulky se statistikami. V případě skoku z budov autor důrazně vybízí k obezřetnosti vůči procházejícím lidem. Poslední stránky kapitoly jsou opět věnovány rozboru některých zajímavějších případů.

Dále následuje povídání s fotodokumentací o sídlišti Takashimadaira v Tōkyu. To proslulo – jak jinak než sebevraždami. Je to totiž jedno z mála míst v Japonsku, kde najdeme čtrnáctipatrové panelové domy, podobné těm na českých sídlištích (nějaké fotky a informace v angličtině zde). Mimo jiné s ohledem na zemětřesení v Japonsku jsou podobné budovy raritou, což vyústilo v to, že se sem sjížděli lidé z celé metropole, aby si skočili. Následkem je to, že na 37 budovách byly ve všech vnějších chodbách a schodištích (pozn. v japonských panelácích se do bytů nevchází zevnitř, chodby jsou běžně vedeny venkem, viz předchozí odkaz) byly instalovány mříže, okna v komplexu jdou otevřít maximálně na 10 centimetrů a přístup na střechu je zablokován úplně.

Čtvrtá kapitola se zabývá řezáním tepen, a to ve třech variacích: podřezání zápěstí, krkavice a tradiční japonský rituální způsob sebevraždy: seppuku. Vše je doplněno bohatým vysvětlením, tipy a ilustracemi relevantních částí lidského těla. Zvláště u varianty podřezání žil se autor zaměřuje na popisování obvyklých chyb, kvůli kterým opravdu umírá jen malé procento lidí. Za zmínku stojí poslední varianta, seppuku (proříznutí břišní dutiny mečem), u které autor varuje před extrémní bolestivostí a tím, že málokdo má sílu na to aby si tímto způsobem přivodil smrtelné zranění (při seppuku tradičně asistoval sekundant, který po probodnutí břicha dotyčného katanou sťal).

Ilustrace ve čtvrté kapitole

V další kapitole je rozebíráno skákání pod vlak. Přestože vlaky v Japonsku jsou výjimečně přesné a dochvilné, zpoždění kvůli sebevraždě na lokální trati (na tratě shinkansenů je totiž obtížné se dostat) jsou relativně běžná (což můžu potvrdit svojí zkušeností). Na mnoha japonských nádražích je dnes z tohoto důvodu instalováno modré osvětlení, které má prý uklidňovat. Popularitu tohoto způsobu sebevraždy však snižuje fakt, že vlakové společnosti často žalují pozůstalé a požadují kompenzace za zpoždění, které sahají do výše stamilionů yenů. Mimochodem, autor knihy tvrdí, že při skoku pod rozjetý vlak na nástupišti lítá krev všemi směry až do vzdálenosti třiceti metrů. Jeden z příběhů, které jsou na konci kapitoly popsány, je o dívce, která při skoku pod vlak přišla o jednu ruku a obě nohy.

Po páté kapitole následuje opět krátký exkurz, tentokrát k sopce Miharayama na ostrůvku Izu Ōshima. Sopka je stále činná a jako místo k sebevraždě byla populární především ve třicátých letech 20. století, kdy zde více než 3000 lidí ukončilo svůj život skokem přímo do žhavé lávy. Toto prý opět pro některé může být výhoda, že na rozdíl od lesa Jukai jejich tělo nebude nalezeno a smrt vyšetřována. Dnes jsou zde nainstalovány zábrany, přesto autor opět popisuje, jak se na místo dostat a kde (a za kolik) přenocovat.

Zhruba desetistránková šestá kapitola je o otravě plynem. Hned první větou ve článku autor vyvrací populární představu lidí o tom, že se z běžného plynu ve sporáku mohou snadno otrávit. Nejvíce pozornosti je věnováno otravě oxidem uhelnatým (přičemž popisu předchází ilustrace přenosu kyslíku pomocí hemoglobinu na červených krvinkách), které autor líčí jako klidnou smrt, která však vyžaduje dost náročnou přípravu. Zkrátka však nezůstává ani popis oblíbené metody otrávení výfukovými plyny.

Sedmá kapitola už má jen šest stran – zabít se elektrickým proudem je evidentně příliš náročné na přípravu, bolestivé a málo efektivní. Ze všech 19875 Japonců, kteří v roce 1991 spáchali sebevraždu, jenom 56 lidí zvolilo tento způsob, z toho 53 byli muži, což autor opodstatňuje tím, že ženy mají z elektrického proudu pravděpodobně příliš velký strach. Zbytek kapitoly je opět věnován popisu co a jak, aby to bolelo co nejméně.

Další exkurz vede do čtyřicetitisícového města Kumadori jižně od Ōsaky, v těsné blízkosti letiště Kansai, o kterém jsem mluvil v posledním díle svého cestopisu z Japonska. V létě roku 1992 zde proběhlo 5 záhadných úmrtí, které byly uzavřeny jako sebevražda, avšak kvůli záhadným okolnostem je (neobjasněné) podezření na cizí zavinění. Zemřelo zde 5 lidí ve věku od 17 do 22 let, 5 týdnů po sobě, vždy ve středu nebo ve čtvrtek. Případy spojuje to, že ani jeden z mrtvých ve městě nebydlel, místa jejich úmrtí byla všechna v okruhu 600 metrů a až na poslední umrtí se všichni oběsili. Autor trochu ironicky radí, že pokud se někdo chce zabít v tomto městě, měl by to udělat jedině tak, že se oběsí, a pokud možno bez dopisu na rozloučenou, aby byla policie více zmatena (vzhledem k podezření na cizí zavinění u dřívějších úmrtí) s tím, že se pak třeba člověk dostane i do zpráv ;)

Utopení, probírané v kratičké osmé kapitole, se podle autora také nejeví jako ideální způsob smrti, vzhledem k vysoké bolestivosti. Ta je však vykompenzována statisticky velmi vysokou úspěšností a nulovou nutností přípravy. Jako extrémní případy autor udává “utopení v horách”, kdy se někdo utopil tím, že usnul opilý v lese, začalo pršet a dotyčný měl tu smůlu, že dostatek vody vdechnul do plic, nebo o lidech, kteří se utopili tím, že strčili hlavu do umyvadla či do pračky. Hned v první větě kapitoly taky autor vyvrací častý mýtus, že kdo umí plavat, ten se neutopí, a toto podrobně rozebírá i v závěrečné podkapitole. Zajímavá je tabulka, která ukazuje závislost doby, po které mrtvé tělo vyplave na povrch, na teplotě vody. Příběhy na konci kapitoly rozebírají například mexickou herečku Lupe Vélez, která se měla utopit v záchodě.

Svislá osa - teplota vody, vodorovná osa - počet dní, než tělo vyplave

Stejně krátká je i devátá kapitola o upálení. První věta článku zní: “Uhoření bolí.” a je to asi nejdůležitější poznatek. Desátá kapitola už se zabývá méně obvyklým způsobem smrti, a to je umrznutí. Autor jej popisuje jako náročný způsob, který se však dá realizovat nejen v horách, ale i doma.

Poslední kapitola se jmenuje “ostatní” a v úvodu se píše, že se dá vymyslet mnoho dalších způsobů, jak se může člověk zabít. Konkrétně nebylo vůbec rozebíráno použití střelné zbraně, ke kterému se tady autor vyjadřuje jen asi ve třech větách. Střelné zbraně jsou očividně v Japonsku velice těžko dostupné. Ostatní metody, kterými se kapitola zabývá, už jsou jen rozborem konkrétních případů. Prvním z nich je případ dvojice sester, které v roce 1985 spáchaly sebevraždu vyhladověním. Ve druhém případě šlo o tekuté písky v prefektuře Tottori (asociace – Písečná žena od spisovatele Abe Kōbō), dále medvěd (viz níže) a sebevražedné zařízení vpravující do žil jedovaté látky.

Poslední stránky knihy tvoří podrobné statistiky sebevražd v Japonsku za jednotlivé dekády, včetně způsobů smrti a srovnání čísel se zahraničím.

Statistiky

Ukázka textu z knihy – podkapitola o medvědovi:

Bolestivost: 4 lebky
Náročnost na přípravu: 2 lebky
Zohavenost těla: 4 lebky
Obtíže pro nálezce: 2 lebky
Šok pro okolí: 4 lebky
Smrtelnost: 4 lebky

Žena, která byla sežrána medvíďaty
Jednoho únorového dne roku 1989 okolo sedmé večerní ve čtvrti Aso města Kumamoto 61letá žena v domácnosti spáchala sebevraždu tím, že se vydala do zoologické zahrady Aso, kde skočila do výběhu medvíďat.

Jakmile ošetřovatel uslyšel zvuk alarmu, vyběhl na místo a uviděl, jak je ve výběhu, dva a půl metru pod zábranami, nahromaděna kupa 68 medvíďat. Když medvíďata rozehnal pomocí hasicího přístroje, v bílém prášku se objevilo lidské tělo. Mrtvé tělo už bylo medvíďaty rozežráno, vnitřnosti už v těle nebyly vůbec – v místě od žaludku po střeva už byla v těle jenom díra. Na několika místech v okolí byly stopy po roztrhaných končetinách. Oblečení bylo roztrháno, takže tělo bylo téměř nahé, a pravé oko bylo vydloubnuto.

Oběť se aktivně hlásila k buddhismu a vždy říkala, že se propadne do světa démonů, a věřila, že i když člověk zemře, duše zůstává nadále žít. Když krátce po poledni osudového dne odcházela z domu, nechala manželovi závěť se vzkazem: “Už po mě chtějí, abych odešla na onen svět”. Mezi sousedy byla považována za podivína.

O ženě se vypráví, že už v minulosti tvrdila, že pro ukončení svého života chce být sežrána tygry, takže se nejprve pokusila dostat do tygří klece vedle medvědího výběhu. Jelikož se jí nepovedlo prolézt přes mříž, skočila do medvědího výběhu.

Pozor:
Pokud chcete být sežráni zvířaty, je důležité je překvapit. Pokud jste však motivováni náboženskými pohnutkami, tento způsob není zrovna nejvhodnější. Kromě toho je extrémně bolestivý, tělo je zohaveno a pravděpodobnost úmrtí není vysoká, takže se rozhodně nejedná o doporučeníhodný způsob sebevraždy. V každém případě je to velmi bizarní způsob sebevraždy, který se může hodit, když na sebe chcete upozornit.

Závěr: Jedná se o hodně podivnou záležitost, nikdy jsem nečetl nic podobně bizarního. V celé knize lze pozorovat to, co už jsem předeslal v úvodu, a to, že autor nikoho k ničemu nenabádá, jen dává cestu. Objektivně popisuje, co a jak se dá udělat, a i když je dílo značně kontroverzní, osobně proti němu nic nemám a beru jej jako zajímavost z japonského prostředí. A účelem tohoto článku je právě interpretace a zprostředkování této zajímavosti, rozhodně nemám v plánu nikoho nabádat ani motivovat k sebevraždě (ostatně pro jistotu jsem ani nepsal žádné konkrétní rady z knihy).