Japonský manuál k sebevraždě

Věděli jste, že v Japonsku mají i manuál k sebevraždě? Ne? Já svého času také ne, než jsem na zmínku o něm narazil na jistém diskuzním webu. To bylo ještě v době, kdy mě bizarnosti z Japonska překvapovaly (dnes už mě od Japonců těžko něco překvapí :) ) a přestože jsem v té době ještě neuměl japonsky moc dobře, jsem hned věděl, že ho musím mít. Ne že bych ho někdy potřeboval :) ale natolik mě tahle myšlenka zaujala. Kdo je podobným tématem šokován či mu téma sebevražd vadí, ať pro své dobro dál nečte :)

Kniha se jmenuje 完全自殺マニュアル, v angličtině The Complete Manual Of Suicide, a v roce 1993 ji vydal Wataru Tsurumi. Nejedná se o nijak známé jméno, tato kniha je první, co napsal, a pokud je mi známo, nebyla dosud přeložena do angličtiny ani do jiného jazyka. A vzhledem k tomu, že se nedá ani ze zahraničí pořádně koupit, byla to jedna z prvních věcí, co jsem si z recese dopřál, když jsem se poprvé do Japonska dostal :)

Obálka knížky

Jak se dá čekat, kniha byla přijata velice kriticky. Od jejího vydání se mnohokrát v Japonsku stalo, že u mrtvého těla byl nalezen tento manuál, a to dokonce i u studentů vyššího stupně základní školy. Dále, vzhledem k tomu, že je v manuálu popisováno, jak málo účinné jsou některé běžné způsoby sebevraždy, někteří tvrdí, že motivuje k “účinnějším způsobům”. Kvůli tomu je kniha ve většině Japonska neprodejná pod 18 let (což je velice neobvyklé) a prodává se zatavená v plastovém obalu.

O několik let později autor vydává knihu 僕達の完全自殺マニュアル (anglicky Our Complete Manual Of Suicide), ve které publikuje jak vzkazy jak svých příznivců, tak i odpůrců (v původní knize je při koupi vložen korespondenční lístek s malou anketou a prostorem k vyjádření názoru na ni). Tato kniha se mi do rukou nedostala, ale údajně pomohla odvrátit pozornost od knihy první a podnítila naopak diskuze o tom, co Japonce k sebevraždám vede. Ve stejném nakladatelství byla také jiným autorem následně vydána kniha 完全失踪マニュアル (The Complete Manual of Disappearance), ani tu jsem však neměl možnost vidět.

Co v knize najdeme?

Úvod je poměrně stručný, vystihuje autorův názor na sebevraždu. Podstatný poznatek je ten, že ničeho k nikomu nenabádá, na druhou stranu tvrdí, že na sebevraždě není nic špatného. Sebevražda není v Japonsku protizákonný čin (na rozdíl od některých zemí, jako např. Singapur nebo Indie, kde může být neúspěšný sebevrah zákonem odsouzen k trestu – pro zajímavost) ani ji nevylučuje japonské náboženství. Naopak ale pokládá řečnickou otázku: proč by měl člověk žít? Stručnost úvodu vychází také právě z toho, že je kniha koncipována jako objektivní manuál, ne jako pojednání o tom, proč páchat či nepáchat sebevraždu.

Po úvodu následuje jedenáct kapitol, které postupně rozebírají jednotlivé způsoby sebevraždy, zjevně řazeny podle popularity. Na začátku každé kapitoly (či subkapitoly, v případě, že způsoby jsou ještě dále děleny) najdeme jednoduchou tabulku vztahující se k danému způsobu sebevraždy. Hodnocení probíhá v šesti kategoriích a pro každou je použita stupnice jedné až pěti lebek. Kategorie jsou: bolest, náročnost přípravy, zohavenost těla, obtíže (pro nálezce těla), šok (pro nálezce či pozůstalé) a smrtelnost. Mezi některými kapitolami je vložena příloha týkající se některých populárních míst k sebevraždě.

Ačkoli se autor snaží být maximálně objektivní a nedává moc konkrétní doporučení, při pohledu na hodnocení věřím, že třeba sebevraždu upálením by nedoporučil.

První kapitola je se svými 42 stránkami úplně nejdelší a zabývá se předávkováním. Hned v prvním odstavci zmiňuje, jak si lidé představují idylickou smrt. Spolykat několik pestrobarevných pilulek, v klidu usnout a už se nevzbudit. Účinnost je však hodnocena jen jednou lebkou, zatímco náročnost přípravy pěti. Není totiž jednoduché zvolit léky a množství tak, aby to napoprvé vyšlo. Následně uvádí několik konkrétních zdokumentovaných kuriózních příkladů, kdy a proč toto nevyšlo, stejně tak rozepisuje, že smrt předávkováním nemusí být zdaleka tak idylická, jak si ji někteří představují. Než se vrhne na popisy konkrétních léčiv, ještě rozebírá efektivitu nitrožilního užití, braní léků na lačno či za současného požití alkoholu. V následující podkapitole popisuje čtyři kategorie volně dostupných léčiv: psychotropní látky, léky proti kašli, léky proti nevolnosti a ostatní, v další podkapitole rozebírá léčiva na předpis, dále drogy (stimulanty, sedativa, drogové koktejly a halucinogeny) a nakonec ostatní chemické látky (nikotin, pesticidy/repelenty, organická rozpouštědla, saponáty/leštidla/desinfekce, kosmetika a ostatní, např. herbicidy či živočišné jedy).

Nevěděli jste, že i řasenkou se dá úmyslně otrávit? Tak teď už to víte a v knize jsou k tomuto popsány i detaily. To je ostatně popsáno ke každé látce. V jednotlivých kategoriích, které jsem vypsal, jsou většinou psány konkrétní látky, včetně doporučeného dávkování, u léků např. i názvy účinných látek, tipy, kde je sehnat, fotografie jejich obalů a spoustu dalšího vyprávění.

Druhá kapitola je věnována oběšení. Tuto metodu autor popisuje jako rychlou, jednoduchou a bezbolestnou, což je vyváženo možnými nepříjemnými následky v případě neúspěšného pokusu. Na zhruba třiceti stránkách, doplněných několika ilustracemi, pak autor rozebírá výhody i nevýhody tohoto způsobu, v jakém stavu zůstává tělo po smrti, jaká je bolestivost, následky v případě neúspěchu a jako v každé kapitole, rozebírá několik zdokumentovaných příběhů.

Léky

Po druhé kapitole je vloženo povídání o lese Aokigahara neboli Jukai (樹海) v blízkosti hory Fuji, který je známý jako oblíbené místo sebevrahů v Japonsku, údajně je to celosvětově místo s druhým největším počtem sebevražd (po Golden Gate): v roce 2010 se zde o sebevraždu pokusilo 247 lidí. Autor lokaci dokumentuje fotografiemi, přikládá i mapu, informace k dopravě a ubytování v blízkosti. Na jedné z fotografií je cedule při vstupu do lesa, na které se píše: “Život je důležitá věc, kterou nám dali naši rodiče. Vzpomeňte si v poklidu znovu na své rodiče, sourozence a děti! Nedržme své trápení jen v sobě a svěřme se s ním!” Zajímavou reportáž z návštěvy lesa v češtině si můžete přečíst tady.

První dvě stránky článku o lese Jukai

Ve třetí kapitole najdeme informace o sebevraždě skokem z výšky, kterou autor popisuje jako spolehlivou, bezbolestnou, až příjemnou smrt beze strachu: “I injekce bolí více!” Zhruba na patnácti stránkách dále srovnává skoky z budov se skoky z útesů, pojednává o potřebné výšce i dalších okolnostech, doplněny jsou i tabulky se statistikami. V případě skoku z budov autor důrazně vybízí k obezřetnosti vůči procházejícím lidem. Poslední stránky kapitoly jsou opět věnovány rozboru některých zajímavějších případů.

Dále následuje povídání s fotodokumentací o sídlišti Takashimadaira v Tōkyu. To proslulo – jak jinak než sebevraždami. Je to totiž jedno z mála míst v Japonsku, kde najdeme čtrnáctipatrové panelové domy, podobné těm na českých sídlištích (nějaké fotky a informace v angličtině zde). Mimo jiné s ohledem na zemětřesení v Japonsku jsou podobné budovy raritou, což vyústilo v to, že se sem sjížděli lidé z celé metropole, aby si skočili. Následkem je to, že na 37 budovách byly ve všech vnějších chodbách a schodištích (pozn. v japonských panelácích se do bytů nevchází zevnitř, chodby jsou běžně vedeny venkem, viz předchozí odkaz) byly instalovány mříže, okna v komplexu jdou otevřít maximálně na 10 centimetrů a přístup na střechu je zablokován úplně.

Čtvrtá kapitola se zabývá řezáním tepen, a to ve třech variacích: podřezání zápěstí, krkavice a tradiční japonský rituální způsob sebevraždy: seppuku. Vše je doplněno bohatým vysvětlením, tipy a ilustracemi relevantních částí lidského těla. Zvláště u varianty podřezání žil se autor zaměřuje na popisování obvyklých chyb, kvůli kterým opravdu umírá jen malé procento lidí. Za zmínku stojí poslední varianta, seppuku (proříznutí břišní dutiny mečem), u které autor varuje před extrémní bolestivostí a tím, že málokdo má sílu na to aby si tímto způsobem přivodil smrtelné zranění (při seppuku tradičně asistoval sekundant, který po probodnutí břicha dotyčného katanou sťal).

Ilustrace ve čtvrté kapitole

V další kapitole je rozebíráno skákání pod vlak. Přestože vlaky v Japonsku jsou výjimečně přesné a dochvilné, zpoždění kvůli sebevraždě na lokální trati (na tratě shinkansenů je totiž obtížné se dostat) jsou relativně běžná (což můžu potvrdit svojí zkušeností). Na mnoha japonských nádražích je dnes z tohoto důvodu instalováno modré osvětlení, které má prý uklidňovat. Popularitu tohoto způsobu sebevraždy však snižuje fakt, že vlakové společnosti často žalují pozůstalé a požadují kompenzace za zpoždění, které sahají do výše stamilionů yenů. Mimochodem, autor knihy tvrdí, že při skoku pod rozjetý vlak na nástupišti lítá krev všemi směry až do vzdálenosti třiceti metrů. Jeden z příběhů, které jsou na konci kapitoly popsány, je o dívce, která při skoku pod vlak přišla o jednu ruku a obě nohy.

Po páté kapitole následuje opět krátký exkurz, tentokrát k sopce Miharayama na ostrůvku Izu Ōshima. Sopka je stále činná a jako místo k sebevraždě byla populární především ve třicátých letech 20. století, kdy zde více než 3000 lidí ukončilo svůj život skokem přímo do žhavé lávy. Toto prý opět pro některé může být výhoda, že na rozdíl od lesa Jukai jejich tělo nebude nalezeno a smrt vyšetřována. Dnes jsou zde nainstalovány zábrany, přesto autor opět popisuje, jak se na místo dostat a kde (a za kolik) přenocovat.

Zhruba desetistránková šestá kapitola je o otravě plynem. Hned první větou ve článku autor vyvrací populární představu lidí o tom, že se z běžného plynu ve sporáku mohou snadno otrávit. Nejvíce pozornosti je věnováno otravě oxidem uhelnatým (přičemž popisu předchází ilustrace přenosu kyslíku pomocí hemoglobinu na červených krvinkách), které autor líčí jako klidnou smrt, která však vyžaduje dost náročnou přípravu. Zkrátka však nezůstává ani popis oblíbené metody otrávení výfukovými plyny.

Sedmá kapitola už má jen šest stran – zabít se elektrickým proudem je evidentně příliš náročné na přípravu, bolestivé a málo efektivní. Ze všech 19875 Japonců, kteří v roce 1991 spáchali sebevraždu, jenom 56 lidí zvolilo tento způsob, z toho 53 byli muži, což autor opodstatňuje tím, že ženy mají z elektrického proudu pravděpodobně příliš velký strach. Zbytek kapitoly je opět věnován popisu co a jak, aby to bolelo co nejméně.

Další exkurz vede do čtyřicetitisícového města Kumadori jižně od Ōsaky, v těsné blízkosti letiště Kansai, o kterém jsem mluvil v posledním díle svého cestopisu z Japonska. V létě roku 1992 zde proběhlo 5 záhadných úmrtí, které byly uzavřeny jako sebevražda, avšak kvůli záhadným okolnostem je (neobjasněné) podezření na cizí zavinění. Zemřelo zde 5 lidí ve věku od 17 do 22 let, 5 týdnů po sobě, vždy ve středu nebo ve čtvrtek. Případy spojuje to, že ani jeden z mrtvých ve městě nebydlel, místa jejich úmrtí byla všechna v okruhu 600 metrů a až na poslední umrtí se všichni oběsili. Autor trochu ironicky radí, že pokud se někdo chce zabít v tomto městě, měl by to udělat jedině tak, že se oběsí, a pokud možno bez dopisu na rozloučenou, aby byla policie více zmatena (vzhledem k podezření na cizí zavinění u dřívějších úmrtí) s tím, že se pak třeba člověk dostane i do zpráv ;)

Utopení, probírané v kratičké osmé kapitole, se podle autora také nejeví jako ideální způsob smrti, vzhledem k vysoké bolestivosti. Ta je však vykompenzována statisticky velmi vysokou úspěšností a nulovou nutností přípravy. Jako extrémní případy autor udává “utopení v horách”, kdy se někdo utopil tím, že usnul opilý v lese, začalo pršet a dotyčný měl tu smůlu, že dostatek vody vdechnul do plic, nebo o lidech, kteří se utopili tím, že strčili hlavu do umyvadla či do pračky. Hned v první větě kapitoly taky autor vyvrací častý mýtus, že kdo umí plavat, ten se neutopí, a toto podrobně rozebírá i v závěrečné podkapitole. Zajímavá je tabulka, která ukazuje závislost doby, po které mrtvé tělo vyplave na povrch, na teplotě vody. Příběhy na konci kapitoly rozebírají například mexickou herečku Lupe Vélez, která se měla utopit v záchodě.

Svislá osa - teplota vody, vodorovná osa - počet dní, než tělo vyplave

Stejně krátká je i devátá kapitola o upálení. První věta článku zní: “Uhoření bolí.” a je to asi nejdůležitější poznatek. Desátá kapitola už se zabývá méně obvyklým způsobem smrti, a to je umrznutí. Autor jej popisuje jako náročný způsob, který se však dá realizovat nejen v horách, ale i doma.

Poslední kapitola se jmenuje “ostatní” a v úvodu se píše, že se dá vymyslet mnoho dalších způsobů, jak se může člověk zabít. Konkrétně nebylo vůbec rozebíráno použití střelné zbraně, ke kterému se tady autor vyjadřuje jen asi ve třech větách. Střelné zbraně jsou očividně v Japonsku velice těžko dostupné. Ostatní metody, kterými se kapitola zabývá, už jsou jen rozborem konkrétních případů. Prvním z nich je případ dvojice sester, které v roce 1985 spáchaly sebevraždu vyhladověním. Ve druhém případě šlo o tekuté písky v prefektuře Tottori (asociace – Písečná žena od spisovatele Abe Kōbō), dále medvěd (viz níže) a sebevražedné zařízení vpravující do žil jedovaté látky.

Poslední stránky knihy tvoří podrobné statistiky sebevražd v Japonsku za jednotlivé dekády, včetně způsobů smrti a srovnání čísel se zahraničím.

Statistiky

Ukázka textu z knihy – podkapitola o medvědovi:

Bolestivost: 4 lebky
Náročnost na přípravu: 2 lebky
Zohavenost těla: 4 lebky
Obtíže pro nálezce: 2 lebky
Šok pro okolí: 4 lebky
Smrtelnost: 4 lebky

Žena, která byla sežrána medvíďaty
Jednoho únorového dne roku 1989 okolo sedmé večerní ve čtvrti Aso města Kumamoto 61letá žena v domácnosti spáchala sebevraždu tím, že se vydala do zoologické zahrady Aso, kde skočila do výběhu medvíďat.

Jakmile ošetřovatel uslyšel zvuk alarmu, vyběhl na místo a uviděl, jak je ve výběhu, dva a půl metru pod zábranami, nahromaděna kupa 68 medvíďat. Když medvíďata rozehnal pomocí hasicího přístroje, v bílém prášku se objevilo lidské tělo. Mrtvé tělo už bylo medvíďaty rozežráno, vnitřnosti už v těle nebyly vůbec – v místě od žaludku po střeva už byla v těle jenom díra. Na několika místech v okolí byly stopy po roztrhaných končetinách. Oblečení bylo roztrháno, takže tělo bylo téměř nahé, a pravé oko bylo vydloubnuto.

Oběť se aktivně hlásila k buddhismu a vždy říkala, že se propadne do světa démonů, a věřila, že i když člověk zemře, duše zůstává nadále žít. Když krátce po poledni osudového dne odcházela z domu, nechala manželovi závěť se vzkazem: “Už po mě chtějí, abych odešla na onen svět”. Mezi sousedy byla považována za podivína.

O ženě se vypráví, že už v minulosti tvrdila, že pro ukončení svého života chce být sežrána tygry, takže se nejprve pokusila dostat do tygří klece vedle medvědího výběhu. Jelikož se jí nepovedlo prolézt přes mříž, skočila do medvědího výběhu.

Pozor:
Pokud chcete být sežráni zvířaty, je důležité je překvapit. Pokud jste však motivováni náboženskými pohnutkami, tento způsob není zrovna nejvhodnější. Kromě toho je extrémně bolestivý, tělo je zohaveno a pravděpodobnost úmrtí není vysoká, takže se rozhodně nejedná o doporučeníhodný způsob sebevraždy. V každém případě je to velmi bizarní způsob sebevraždy, který se může hodit, když na sebe chcete upozornit.

Závěr: Jedná se o hodně podivnou záležitost, nikdy jsem nečetl nic podobně bizarního. V celé knize lze pozorovat to, co už jsem předeslal v úvodu, a to, že autor nikoho k ničemu nenabádá, jen dává cestu. Objektivně popisuje, co a jak se dá udělat, a i když je dílo značně kontroverzní, osobně proti němu nic nemám a beru jej jako zajímavost z japonského prostředí. A účelem tohoto článku je právě interpretace a zprostředkování této zajímavosti, rozhodně nemám v plánu nikoho nabádat ani motivovat k sebevraždě (ostatně pro jistotu jsem ani nepsal žádné konkrétní rady z knihy).