Kanamara Matsuri – bizarní “festival kovového penisu”

6. duben 2014

Každou první neděli dubnu se ve svatyni Kanayama v japonském městě Kawasaki odehrává podivný festival Kanamara. Fotky z festivalu, které kolují po internetu, obvykle budí větší pozdvižení než většina ostatních japonských festivalů. Proč? Protože ústředním tématem festivalu je… penis.

Na festival jsem obzvláště zvědavý, letošní načasování mi vyšlo tak, že jsem zrovna v Japonsku a zrovna mám volný den a zdržuju se ve městečku Tōgane v prefektuře Chiba, což je od Kawasaki ani ne 90 km. S polským kámošem Adamem tedy ráno vyrážíme, přestupujeme v Chibě, na hlavním nádraží v Tōkyu, na hlavním nádraží v Kawasaki (odsud už je lokální vlak totálně narvaný) a po poledni dojíždíme mezi davy lidí ke svatyni Kanayama, kde mě už čeká ještě můj český kamarád Honza a za chvíli ještě přijíždí jeho americká kamarád Jason. V této sestavě vyrážíme do davů.

Co má společného svatyně Kanayama se symbolikou kovového penisu? Váže se k němu legenda o mladé dívce, do které se zamiloval démon s ostrými zuby, který se následně ukryl v její vagině. Při svatební noci však démon svými ostrými zuby ukousl penis dívčina partnera. To se po nějaké době opakovalo znovu s jiným mužem, takže dívka vyhledala pomoc u vesnického kováře, který ukoval kovový penis jako návnadu pro démona. Ten se do něj skutečně zakousl, což byl jeho konec. Příběh se po vesnici roznesl a každý rok se začalo slavit poražení démona. Svatyně Kanayama se stala místem častých návštěv prostitutek, které se zde modlily za ochranu proti pohlavně přenosným nemocem. Dnes je z festivalu velká akce pro turisty, především japonské, a výtěžek z akce jde na výzkum AIDS.

Asi hodinu po našem příjezdu začíná průvod nesoucí omikoshi. Ten probíhá na každém festivalu, ale zřejmě jen tady nemá tradiční podobu, ale podobu velkého kovového růžového penisu. Teda alespoň hlavní omikoshi, po něm ještě následují dvě menší trochu jiného tvaru a barvy. Ulice podél průvodu jsou úplně plné, takže mi chvíli trvá, než se vůbec protlačím do místa, kde na omikoshi aspoň vidím, ale po chvíli probíhám uličkami, průvodu nadbíhám a chytnu ho pěkně zepředu. Omikoshi nese smíšená parta lidí, od mladých holek přes starší pány v maskách až po transvestity, kterých na festivalu není rozhodně málo.

Průvod projde, pokračuje ještě delší dobu, ale už mě nebaví se tlačit v davu, tak chci využít příležitosti, že v samotné svatyni teď bude méně lidí, tak běžím tam. Asi jich je méně, protože podle Honzových zpráv se tam před průvodem nedalo přes davy dostat vůbec, teď už to jde, ale občas to také vyžaduje značné množství síly.

Video:

Ve svatyni je vystaveno spoustu symbolických předmětů a také se tady u stánků prodává spoustu suvenýrů, netřeba zmiňovat, jakého tvaru především jsou. Zdaleka nejpopulární jsou samozřejmě lízátka. Celý den poprchává, ale teď teprve začíná pořádně pršet, což dost lidem zjevně nevadí, protože alkohol tady teče proudem (což se v Japonsku za bílého dne tolik nevidí, festivaly se většinou konají k večeru a ani tam mi přijde, že toho alkoholu neteče tolik jako tady).

Zhruba o hodinu později se průvod vrací do svatyně, těsně předtím se zrovna chci dostat ven, abych našel zbytek party (který jsem ztratil už při focení průvodu poprvé), ale nechtěně se namanu zrovna do první řady při tvorbě průchodu pro průvod, tak na něj ještě znovu koukám.

Poté, co projde průvod, se mi konečně podaří najít svoji partu. Společně jdeme pro další pivo, další dvě hodiny na průvodu trávíme v okolí svatyně povídáním s místními a focením. Většina lidí je ve velice veselé náladě a velice ráda pózuje. Nejčastěji s lízátky, někteří jsou i originálnější…

Okolo půl páté máme už dost davů, alkoholu i zobrazení penisu ve všech podobách, tak se vracíme do centra Kawasaki na jídlo (po vystání DLOUHÉ fronty na vlakové lístky) a přes Tōkyō zpátky do Tōgane.