Guangzhou – hlavní město jižní Číny

30. duben – 1. květen 2013

Ačkoli vyřizování čínského víza bylo dost otravné, vstup přes hranici do Číny už je naprosto bezproblémový, celá procedura je do hodiny hotová. Obávaje se vyděračských kurzů na hranici, měním pár peněz na přežití už ráno v Kowloonu a další peníze plánuju směnit v Guangzhou.

V Shenzhenu je hned za hranicí nádraží, z kterého odjíždějí každou chvíli rychlovlaky do Guangzhou. I když jsem se původně aspoň na den chtěl v Shenzhenu zastavit, protože jsem tady nikdy (kromě jednoho přenocování na letišti) nebyl, nicméně asi před třemi dny jsem se dozvěděl, že můj starý kámoš Lukáš se rozhodl na poslední chvíli na pár dní vyrazit z ČR do Shanghaie, tak dva dny před odletem kupuju letenku tamtéž taky, protože jsem ho rok a půl neviděl, i když jsem původně plánoval jet rovnou do Guiyangu. A letenka z Guangzhou vychází z možností Guangzhou/Shenzhen/Hong Kong/Macao/Zhuhai nejlépe, takže volím cestu tam s jedním celým dnem na prohlídku Guangzhou.

Rychlovlak ze Shenzhenu na východní nádraží v Guangzhou jede něco málo přes hodinku. Metrem pak popojíždím kousek na sever a hledám správný panelák v sídlišti, ve kterém budu bydlet. V Guangzhou je zajímavá hostelová specialita, a to, že drtivá většina hostelů je v nějakém panelákovém bytě, přičemž minimálně v mém případě v bytě normálně bydlí rodinka, přes jejíž obývák vstupujeme do jednoho ze tří pokojů, který pronajímají. Když zvoním, zjišťuju, že celý podnik navíc zjevně provozuje syn, který tady není, a s jeho maminkou se těžko domlouvám, protože neumí anglicky a já nepředpokládám, že by uměla čínsky (ale nakonec umí, i když v této oblasti není čínština primárním jazykem).

Tento večer už nikam nevyrážím, potřebuju do banky kvůli výměně peněz, ale už je pozdě, tak na to kašlu, zůstávám na hostelu a bavím se se spolubydlícími, i když přichází návrh zajet se podívat na Canton Tower, nakonec se zmůžeme jen na lanzhou lamian k večeři v nedaleké restauraci.

Další den se potřebuju trochu vyspat, takže na prohlídku města vyrážím až po poledni. Kromě toho potřebuju sehnat banku na výměnu peněz a taky nabíječku na mobil. Ztratil jsem ji v Indonésii a ani v Japonsku, v Koreji, ani v Hong Kongu jsem novou kupovat nechtěl kvůli jiným zástrčkám a vyšším cenám, takže jsem nabíjel jen z USB, což moc spolehlivě nefungovalo.

Popojíždím metrem do staršího centra. Zkouším asi dvě banky, ani jedna mi yeny vyměnit nechce, tak se na to nakonec vykašlu a vyberu pár set kuaiů, ať mám na zaplacení ubytování a pár dní přežívání navíc, yeny snad směním v Shanghai snáze.

Přestože v Guiyangu se nabíječka dala koupit v každém podchodu, v Guangzhou dlouho nic, z několika obchodů odcházím s nepořízenou. Až u jednoho stánku mi nabíječku poskládá z USB kabelu a trafa do zásuvky. Když se ptám, jestli nemá trafo s evropskou zástrčkou (v Číně se používají dva typy), chvíli hledá, když nenajde, přihazuje mi k tomu adaptér, takže mám nabíječku složenou ze tří kusů za lidových 20 kuaiů, tak ani nesmlouvám. Večer mobil na hostelu mobil zapojím do nabíječky, asi po deseti minutách se ze zásuvky ozve rána jako z děla, v pokoji je náhle tma, nabíječka odletěla 10 cm ze zásuvky a zeď okolo zásuvky černá. Hm. Tak s příštím nákupem nabíječky počkám raději do Evropy.

Nemám moc náladu na detailní procházení zajímavých míst, tak dál spíš jen tak bezcílně bloumám starší částí města s občasným nahlídnutím do mapy.

Na Guangzhou mě zaujalo, že má snad nejnacpanější systém metra ze všech čínských měst, co jsem navštívil (a že v Shanghai taky umí být pěkně rušno). Není výjimkou stát jen frontu u automatů na lístky 10 minut. Možná i proto tady na rozdíl od ostatních čínských měst není při vstupu do metra bezpečnostní kontrola, nedokážu si představit, jak by to ty davy zvládalo.

Jelikož Číňani neradi pouští lidi nejdřív vystoupit, řešení je na některých stanicích jednoduché – nejdřív se otevřou dveře na nástupiště, kam se vystupuje, až pak na to, odkud se nastupuje. Bohužel to nefunguje stoprocentně, protože i na to protější nástupiště se dá dostat a někteří Číňani tedy rychlejí nastoupí tamtudy.

Když se chci přesunout do novější části města, váhám, jestli zvolit kratší trasu se dvěma přestupy nebo delší s jedním přestupem. Normálně bych bral asi tu delší s jedním, ale jelikož vím, že tak jako tak budu stát natlačený v davu lidí, volím radši tu kratší. Chyba.

Na prvním přestupu se vtlačím do vlaku (až do druhého), čekám uprostřed davu asi dvě minuty, než se zavřou dveře. Zavřou se a hned otevřou a čekáme dalších 10 minut, pak se na obrazovce na nástupišti zjeví zpráva, že někde došlo k nehodě a zpoždění vlaků je 10-20 minut. Rozhoduju se vyčkat, protože prorvat se přes čím dál přecpanější nástupiště by mohl být dost nadlidský úkon. Po dalších pěti minutách se rozjíždíme, přičemž je totálně narváno a několik minut čekáme nejen na každé další zastávce, ale taky často uprostřed tunelu, což mi skutečně není moc příjemné. Nakonec dojíždíme a místo dalšího přestupu, abych přejel ještě o jednu zastávku na jih, to raději vzdávám a jdu pěšky.

Procházím novou častí města až k Západní řece (jeden z hlavních čínských toků) na ostrov s výhledem na ikonickou Canton Tower. Na Canton Tower nejdu (předražená), nicméně musím uznat, že přestože mě na fotkách nikdy nezaujala, je to na pohled velice pěkná stavba. A její noční osvětlení není ani tak kýčovité, jak jsem si myslel z fotek. A na ostrově je příjemně živo.

Vracím se zpátky na hostel podivnou krátkou podzemní linkou, která vede z ostrova na pevninu, staví každou chvílku, jezdí to jen jedna dvouvagonová souprava. Ráno vyjíždím metrem na letiště Baiyun a mířím směr Shanghai…