Konec studia v Guizhou, plány na další půlrok a strastiplná cesta na severovýchod Číny

25. prosince 2012 mi s poslední zkouškou skončil semestr a jelikož na semestr přerušuju studium, mám volno až do konce září 2013, kdy plánuju znovu nastoupit ke studiu. Nějakou dobu mezitím plánuju strávit na cestách.

Ke samotnému studiu na Guizhou University bych věnovál rád ještě několik příspěvků zvlášť, ale časem. Po ukončení studia se tedy vydávám na pár dní do Chongqingu oslavit Nový rok s českými kamarády, poté se krátce vracím do Guiyangu, odkud 4. ledna odlétám na daleký severovýchod do Harbinu. Hlavní cíl cesty je Ledový a sněhový festival, který se každý leden v Harbinu odehrává, ale když už letím takovou dálku (vzdálenost je podobná jako z Prahy do Marrákeše či do Teheránu), tak už se chci pár dní zdržet a navštívit některé okolní zajímavosti. Severovýchodní Čína nabízí pěkné přírodní úkazy, ale kvůli extrémním mrazům si toto nechávám ujít a zdržuju se ve městech (tento příspěvek píšu ve vlaku z Harbinu do Shenyangu). 12. ledna se vracím zpátky na jih, ještě o kus jižněji, než jsem celou dobu byl, konkrétně do města Sanya na ostrově Hainan, kde chci trochu rozmrznout, než pojedu zase dál na sever. Okolo 20. ledna máme sraz v Kunmingu, kam se do té doby musím dostat. Sraz máme s Martinem, Jančou a ještě s dalším brněnským spolužákem Borisem a jeho korejskou kamarádkou, kteří přiletí z Jinanu. Začátkem února se musím vrátit do Guiyangu, kde mě čeká ještě nějaké vyřizování.

Čínské vízum mi vyprší okolo 15. února, ale abych se vyhnul šílenostem okolo Čínského nového roku (10. února), rozhodl jsem se pevninskou Čínu opustit už 7. února odpoledne. Odlétám na Taiwan, kde se chci setkat se svými kamarády a strávit zde právě Nový rok. Přesnější program zatím nemám, ale Taiwan opouštím z Kaohsiungu 21. února. Měl jsem s přestupem v Macau letět do Singapuru, ale vzhledem k problémům ze zrušeným letem to dopadlo tak, že mám na dvě noci pauzu, během které se musím přesunout do Hong Kongu. I v Macau i v HK už jsem byl, v HK mám opět dost známých, takže i když je tato návštěva města velice krátká, doufám, že si ji užiju.

23. února večer přilétám do Singapuru. O pár dní později přiletí z ČR můj kamarád Kuba (pokud mu do té doby nezkrachuje Alitalia), pak se asi vydáme směrem na sever do Malajsie. 6. března odlétám z Kuala Lumpur do indonézské Jakarty, kde bych se rád věnoval především zajímavým přírodním úkazům na ostrově Jáva, pak asi přejet až na Bali či Lombok. O dalších plánech mám představy, ale jsou dost nejisté, takže rozepisovat zatím nebudu.

Do Harbinu mám tedy naplánován odlet 4. ledna v 11:30. Let zabije skoro celý den, 5. ledna je zahájení festivalu, kdy by měly být ohňostroje (až pak zjišťuju, že jsem se sekl), které bych chtěl stihnout. Ale asi by to nebyly čínské aerolinky a moje štěstí, aby se to opět nepokazilo, tentokrát zdaleka nejhůř.

3. ledna v poledne mi totiž přijde nenápadná smska v čínštině (podotýkám, že jsem letenku kupoval přes českou Lufthansu…), které bych si ani nevšiml (chodí mi denně několik čínských sms, většinou s reklamami od operátora, takže je většinou ani nečtu), nebýt toho, že jsem v ní náhodou zahlédl číslo letu. Tak tedy čtu a zjišťuju, že můj let Guiyang-Peking byl zrušen, ať si zavolám na jejich infolinku. To se mi opravdu nehodí, protože vím, že do Pekingu létají tři lety denně, v 8 ráno (to znamená vycházet uprostřed noci a chytat drahého a nejistého taxíka), v 11:30 (ideální) nebo někdy odpoledne (ale následný přílet do Harbinu ve 22:50, kdy je tam šilená zima a asi žádné autobusy do města, které je 40 km daleko). Z Guiyangu je to totiž do Pekingu tři hodiny, na přestup většinou vychází tak hodina a půl, do Harbinu pak ještě další dvě hodiny letu.

Volám tedy na čínskou infolinku a jsem překvapen, že jsem hned přepojen na anglickou (dokonce i japonská by byla) a mluví tam krásnou angličtinou. Čínsky bych to možná zvládl, ale fakt se mi nechce. Paní na infolince nejdřív moji rezervaci nemůže najít, nakonec ji najde, řekne mi, že nezbývá než sednout na ranní let, jiná možnost není. Ale hlavně mi s letenkou nic udělat nemůžou, protože jsem bookoval přes českou Lufthansu a jen oni to můžou změnit. Smůla. Pokračuju v přípravách na cestu, ve vyhledávačích hledám jiné možnosti (bohužel vše ostatní se šíleně dlouhými přestupy, často přes noc, ale téměř vždy s nočním příletem do Harbinu), čekám, než v Evropě začne den, kdy se přes Skype spojuju s kamarádem v ČR, který mi zavolá na linku Lufthansy. Tam jsou velice ochotní a během deseti minut je vše vyřešeno. A skvěle. Paní mi našla jeden let s dobrým časem odletu i příletu, se 40minutovým přestupem v Shenzhenu (kvůli krátkému přestupu mi ho evidentně nenašel vyhledávač). Zařízeno. V 10:30 je odlet, let do Shenzhenu trvá hodinu a půl, let do Harbinu pak trvá čtyři a půl hodiny.

Sbaleno, noc před odletem nespím, někdy v 7 vyrážím z kampusu na autobus, jsem přesvědčen o tom, že mám spoustu času. Na letiště by se mělo dát dostat za hodinu a půl až dvě, přičemž bohatě stačí tam být hodinu před odletem. Kdybych tak tušil, jak moc se mýlím, vyšel bych o dvě hodiny dřív. V noci přituhlo, takže cesty v kampusu pěkně namrzlé, chůze s obrovskou krosnou na zádech a brašně na foťák na břichu po ledu z kopce moc příjemná není.

Loučení s kampusem

Loučení s univerzitou

Loučení s Huaxi

Rozhodl jsem se nejet autobusem 203 na vlakové nádraží (odkud odjíždějí busy na letiště), ale prozíravě to vzít linkou 204 na ulici Youzhaijie, která objíždí centrum (které může být ráno dost ucpané), končí na východě města, což je kousek od letiště, jezdí tam autobusy, ale v případě, že by se nestíhalo, není to daleko taxíkem. Problém se ukazuje hned za půl hodiny ve čtvrti Xiaohe po cestě, kdy se objevuje první zácpa. Popojíždíme pomalu, dál se to už jen zhoršuje a zhoršuje. Když už to stojí pět minut úplně, zvažuju, že bych měl jít vystoupit a sehnat taxíka (jestli teď bude kde?). Nakonec na jednom kruhovém objezdu odbočujeme jinam, než je nejkratší směr na letiště (který se ale na rozdíl od naší trasy nezdá být ucpaný), tak hned vystupuju a jdu shánět taxi. Takových lidí je tam však docela dost. Téměř všude ucpáno, šílené náledí, a hromada lidí na cestě snažících se chytit taxi, dvě a půl hodiny do odletu, opravdu nic moc.

Za chvíli vzdávám to, že bych chytil něco na křižovatce, taxíky jsou všechny naprosto plné (lidé je sdílí), jdu pěšky po cestě dál ve směru jízdy a mávám na všechna auta. Nikdo nic asi 20 minut. Mám pořád asi hodinu a čtvrt na to, abych se dostal na 13 km vzdálené letiště, ale nadějně to nevypadá. Nakonec stopuju taxíka, který veze jednu slečnu. Říká, že jede kousek stejným směrem, zaveze ji a pak mě. Dobrá nabídka, konečně si trochu oddechnu, pokud nebude ucpáno, jsem tam ještě s rezervou.

Omyl, hned poté, co ji vysadí, se objevuje zácpa. Naštěstí to tady řidič docela zná, takže objíždí uličkami. Ale všude ucpáno. Nakonec se mě ptá, jestli to objet delší cestou o kus jinde, i tam ale po pěti minutách končíme. Ptá se mě, jestli to má objet směrem na Huaxi, tzn. odkud jsem ráno vyjel. Koukám na hodinky, je to poslední naděje, navíc i kdybych to nestihl, stejně bych na letiště měl, abych zjistil další možnosti. Tak ok. Po deseti minutách se zasekneme i tam. Trochu jsem evidentně podcenil ranní špičku, která byla zesílena náledím. Pochybuju, že tady někdy někdo slyšel o zimních pneumatikách, všude totiž hromada nabouraných aut.

Vidím, že to nestíhám, rozhoduju se zavolat do Air China (let je sice operován Shenzhen Airlines a s letenkou může manipulovat jen Lufthansa, ale je to jediné číslo, co u sebe mám). Tam mi pán podle času odletu a jména (ani číslo letenky u sebe nemám, vše je v papírech v kufru taxíku) let dohledá, pak řekne, že by to mělo jít změnit, ale musím si zavolat do Pekingu na Lufthansu, ještě mi ochotně nadiktuje jejich číslo a číslo mojí letenky, takže super (člověka vždy v Číně potěší, když vidí, že něco funguje). Dovolám se do Lufthansy na automat, volím rezervace letů, diktuju číslo letenky, paní říká, že volám špatně, musím v automatu zmáčknout 2 2. Hm. Volám znova, teď už správně. Změna půjde, za 50 euro. Vůbec mě to netěší, ale co se dá dělat. Problém je, že dneska jsou všechny lety plné, není ani jeden dostupný. Můžu letět zítra ve stejnou dobu stejnými lety. Tzn. doletím, ale prošvihnu úvodní ceremonii v Harbinu. V tu chvíli se blížíme nádraží, tak říkám taxikářovi, že dneska neletím, ať mě vysadí na nádraží. Taxikář se ptá, jestli třeba let nemá zpoždění – dobrý nápad, hned dotaz tlumočím na linku LH. Není to však jejich let, tak netuší. Dohodneme se, že ještě zjistím, jestli let není zpožděný (stačilo by nějakých 30 minut a stíhal bych to) a pak si případně zavolám o změnu. Volám znovu na linku Air China, aby mi zjistila zpoždění letu, musím znovu nadiktovat všechny údaje a musím několik minut čekat.

Let není zpožděný, je to definitivní, vystupuju na nádraží. Na taxametru je 74 kuaiů. když vystupovala ta slečna přede mnou, bylo tam 30, takže bych zaplatil něco okolo 50 kuaiů a považoval bych to za fér. Ptám se taxikáře, kolik chce, říká 150. Čekal jsem, že v nejhorším bude chtít plnou cenu na taxametru, ale tahle drzost mě naprosto zaskočila. Vzhledem k tomu, že už nikam nespěchám a natvrdo se s ním hádám a venku vyhlížím policii, která by s ním udělala pořádek. Pořád se vymlouvá na to, že byly zácpy a ukazuje na měřič času na taxametru, já neoblomně ukazuju na částku 74 kuaiů a opakuju, že mě zácpy nezajímají a slečna už 30 kuaiů zaplatila. Nakonec si řekne o 70, nemám nervy se hádat dál (a policie už by mi nepomohla), tak mu je dávám (ještě si nechám nejdřív ukázat 30 kuaiů od něj, než mu dám stovku do ruky), vystupuju a vzpomenu si na staré pořekadlo “taxikáři jsou kurvy všude”. Dneska jsem někde vyčetl, že není od věci jim trochu pohrozit stížností (a případně ji ve výsledku podat), jelikož za každou má řidič pokutu 200 kuaiů a po pěti stížnostech může mít po licenci.

Hned odsud jdu na bus zpátky do Huaxi. Už jsem sice ráno odevzdal klíče od koleje, ale mám klíč od svého souseda, tak tam těch pár hodin přežiju než abych na vrátnici někomu vysvětloval, co se stalo, a dožadoval se svého pokoje. Až z koleje nakonec volám znovu Lufthanse. Potvrzují mi, že je dostupný ten samý let na zítřek (za 50 eur poplatek, ale co se dá dělat, přece jen celá letenka stála o kus víc a zbořené plány by mě mrzely). Když už jsem smířený s tím, že se tam dneska nedostanu, a chci to potvrdit, vzpomenu si, že jsem viděl ve vyhledávači večerní let do Shenzhenu a ranní let do Harbinu. Ptám se, jestli by to šlo. Jo, šlo. Noc na letišti přežiju a budu tam už v jednu odpoledne, takže pravděpodobně stihnu večerní ceremonii. Zařizuju a jdu na pár hodin spát.

Budím se o půl páté večer, na mobilu smska od japonského kamaráda Omachiho, který se mě ptá, kdy odjíždím. Píšu, že večer. A jestli nezajdem na večeři. Tak jo, stavuju se za ním a jdeme do menzy na hotpot, mám ještě pár hodin času. Objednává hromadu jídla do hotpotu a pár piv. Ještě volá hromadě kamarádů z místní japanologie, ať dojdou, za chvíli jsou tu a přesedáme k většímu stolu. V pohodě vypijeme pár piv a povečeříme, já vyprávím, co se mi dneska stalo. Nakonec se loučíme, zvou mě a doporučují mi, ať si za ušetřené peníze radši vezmu taxíka na letiště. Beru si to k srdci. Omachi mě jde vyprovodit na zastávku, odkud si fakt beru taxíka.

Na letišti mám opačný problém než ráno, příliš mnoho času. Jsem tam tři hodiny před odletem. Zavazadlo mi bohužel odbaví jen do Shenzhenu, takže se o něj celou noc budu muset starat a jít znovu na check-in. Aspoň, že je v Guiyangu fajn letiště – není moc velké, je spousta míst k sezení, pár obchůdků, kde se dají koupit vkusné místní suvenýry a hlavně sedačky se zásuvkami a připojením k internetu, navíc jsou zde automaty na horkou pitnou vodu – takové základní lidské právo v Číně. Když má člověk rýmu, ocení. V době, kdy mi má začínat boarding, se jdu podívat na informační ceduli. Můj let nikde. Hledám, hledám, najednou ho nacházím s časem 00:20, tedy o dvě hodiny později. Bez jakéhokoli hlášení. No, tak jdu sedět další dvě hodiny. Půl hodiny předem se přesunu o patro níže, kde je můj gate, pořád se nic neděje, ani se neozývá hlášení relevantní k mému letu (asi jsou příliš zaneprázdnění ohlašování všech ostatních zpoždění… můj ranní let, který jsem nestihl, byl asi jediný let, který nezrušili nebo se nezpozdil).

Všechny lety s poznámkou vpravo jsou zrušené.

V 00:11 se ozve první hlášení k našemu letu, a to, že odletí ve 00:20. To chci vidět jak, když ještě ani nezačal boarding. Ten asi v těch 00:20 začíná a nějakou dobu trvá, jelikož se boarduje jedním autobusem a letadlo je od gatu tak dva kilometry. Když už jsme konečně v letadle a sedíme, letušky začnou roznášet jídlo. WTF? Na odlet musí být všechny stolky nahoře, takže vzhledem k tomu, že teď donesli jídlo, tak asi jen tak rychle nepoletíme. Nevím, kdy odlítáme, ale tipuju to tak na půl druhou. No aspoň mám méně času na čekání v Shenzhenu…

Přilétáme do Shenzhenu ve tři ráno, neujdu moc daleko, hned za baggage claimem je zavřený McDonald’s proměněný v noclehárnu. Lavičky plné, nakonec se mi podaří se rozvalit na tři židličky tak, že je to docela pohodlné a ještě mám pod kontrolou všechna zavazadla. Usínám skoro na dvě hodiny. O půl šesté přichází pracovnící, zapínají světlo a uklízí. Vstávám, stejně jako většina lidí okolo. V šest otvírají, ideální čas si skočit k pokladně pro teplé snídaňové menu. Překvapením je pro mě místo kávy doujiang (sojové mléko), ale vůbec si nestěžuju, ideální.

Noclehárna v McDonald's

Okolo sedmé se vyhrabu o patro nahoru na check-in, za kontrolou posedím další hodinu a hurá na čtyřhodinový let do Harbinu…

Poslední hodinu letu už vidíme jen ledové pláně...

Uvítání v ledovém Harbinu

This entry was posted in Cestování, Čína. Bookmark the permalink.

2 Responses to Konec studia v Guizhou, plány na další půlrok a strastiplná cesta na severovýchod Číny

  1. Pingback: Čína | zennie.cz

  2. Pingback: Guangzhou – hlavní město jižní Číny | zennie.cz

Leave a Reply

Your email address will not be published.

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>