5. březen 2014
Nastal poslední den našeho pobytu. Z hotelu musíme odjíždět brzo ráno, takže si snídani necháváme dodat už předchozí den večer. Při té příležitosti, jako když jsme byli uvítáni veselou písní, je nám tentokrát zahrána smutná a pomalá rozlučková píseň a celý personál hotelu se s námi přichází rozloučit.
Jelikož dva z nás odlétají už v 9 ráno do Sydney a my zbylí letíme až v 9 večer do Brisbane, musíme mizet na letiště už po šesté ranní. My, co jsme zbyli, se musíme po zbytek dne zabavit někde v západní části ostrova, daleko jezdit nechceme, přesuny jsou dost pomalé – cesty moc kvalitní nejsou a rychlostní limity jsou dost striktní. Plánujeme tedy nějakou túru v národním parku Koroyanitu kousek od Nadi. Má tam být několik pěkných tras v místní džungli s možností cesty až k pěkným vyhlídkám a vodopádu. Jedeme tedy tím směrem, přičemž velice brzo začínáme bloudit. Značení tady není vůbec žádné a má mapa je jen o něco málo lepší, takže chvíli trvá, než najdeme správnou cestu. Cesta moc příjemná není, teď nám chybí to slíbené terénní vozidlo.
Cesta do NP Koroyanitu
Po pár kilometrech na cestě se nachází první (byť nevelká) překážka, a to schod z betonového panelu (tvořícího most přes řeku) do okolního terénu. Skok je sice vyskládán kameny, ale přesto projíždíme opatrně a velice pomalu. A zvažujeme, že jestli to takto půjde dál, moc daleko se nedostaneme a budeme se muset otočit. K tomu dochází velice brzo, protože asi po 100 metrech narážíme na přejezd řeky. Brod je sice velice mělký, ale přece jen na tohle nemáme auto pojištěné a hlavně to naznačuje, že cesta dál nebude žádná sranda. Takže otáčíme.
Tady naše cesta do Koroyanitu končí.
Vytahuju Lonely Planet a diskutujeme, co dál. Nejvíce nás zaujme “tradiční” (v uvozovkách proto, že o autenticitě a turističnosti žádné iluze nemám) vesnička Navala, která není daleko, ale je ve vnitrozemí, takže dost možná můžeme narazit na úplně stejný problém. Ale nemáme moc na výběr, pokud nechceme strávit den v nepříliš zajímavých městech Lautoka a Nadi, je to jediné, co je šance stihnout. Přičemž stejně počítáme spíš s tím, že nestihneme, protože se musí jet asi 20 km po nezpevněné vnitrozemské cestě, a to v dost kopcovitém terénu. Ale aspoň to zkusíme.
Cesta do Navaly
Cesta do pobřežního městečka Ba probíhá bez problémů, tam však musíme odbočit do vnitrozemí. Mám papírovou mapu, na které je na formátu A5 celý ostrov, takže vyčtu jen to, že musíme odbočit někde za řekou. A v mapě v mobilu zase cesty jsou, ale chybí popisky míst, takže jedu podle svého orientačního smyslu několik kilometrů, než se najde někdo, koho bych se zeptal (v nějakou ceduli už ani nedoufám). Ptám se a jedeme správně, prý tak za hodinku bychom tam mohli dojet. Ptám se, jestli to s tímto autem zvládneme, prý bez problémů. Jedeme dál.
Cesta do Navaly
Cesta do Navaly
Cesta se ještě několikrát dělí, takže vždy, když někoho potkáme, radši se ptám. Jeden Ind nás při té příležitosti zve domů na džus a kreslí mi schematickou mapku, kde je který most, odbočka, obchod, a zdlouhavě vysvětluje. Škoda, když pak zjišťuju, že celý ten složitý popis se vztahuje na následující kilometr, kde je zrovna cesta naprosto zjevná, a už neobsahuje nic dalšího, kde několikrát musíme hádat, kudy jet. Cesta je však krásná, přejíždíme několik pěkných údolí. Stále se však zhoršuje stav “silnice”, na kopcích s prudkým stoupáním (ke konci přibývá) bývá trochu asfaltu, ale ten je někdy tak rozbitý, že je spíš na škodu, protože díry v něm jsou tak hluboké, že musím přibrzdit, čímž současně ztratím sílu k vyjetí kopce a dvěma koly, co jsou zrovna na štěrku, se solidně zahrabu. U posledního kopce jsem myslel, že se mi nepodaří vyjet, ale nakonec se i to zvládlo.
Cesta do Navaly
Takže dvacetikilometrová cesta z Ba nám trvá zhruba hodinu a půl, ale nakonec se před námi na druhé straně údolí ukazuje Navala usazená na úpatí kopce.
Navala před námi
Sjíždíme z kopečka na poslední most přes řeku, kde místní zrovna perou prádlo, a vyjíždíme na kraj vesnice. Hledáme chvíli místo k zaparkování tak, abychom nepřekáželi, během čehož už se nás ujímají místní. Slečna nám radí, kde můžeme zaparkovat, a pak nám vysvětluje, že je do vesnice vstupné (myslím 20 FJD na osobu) a pak dalších povinných 20 FJD za to, že nás tam proveden. No, bereme to, když už jsme dojeli až sem, a přece jen jsme s něčím podobným docela počítali.
No a jdeme projít vesničku. Říká se, že je to jedna z pouhých tří zbývajících vesnic na Fiji, které jsou tvořeny jen tradičními chatrčemi bure. A musím říct, že je velice pěkná, nejsem vůbec zklamán. I když je proslavená, zase tolik turistů sem nejezdí (přece jen na Fiji většina lidí tráví většinu času u moře a dojet sem je dost komplikované). Samozřejmě dostáváme komplexní vysvětlení o samotné vesnici, kde se co nachází, jak co funguje a tak dále. Žije zde asi 800 lidí, což nás překvapuje, protože to vypadá o dost menší.
Navala
Navala
Navala
Zrovna probíhá porada vesničanů.
Navala
Navala
Navala
Navala
Navala
Navala
Navala
Jelikož musíme čekat, až skončí porada (kde je pokladník, kterému musíme zaplatit), zve nás průvodkyně do chajdy své rodiny. Tam bohužel začíná to, na co jsem dost alergický, a to vnucování hnusných místních výrobků, většinou jsou to nějaké náhrdelníky. Většina je opravdu nevkusná (což mi teda přijde u většiny věcí nabízených při podobných příležitostech), ale objevuje se tam jeden docela decentní (až na nápis Bula Fiji nějakou šílenou barvou, která ale vypadá, že půjde seškrábat) a vzhledem k tomu, že to překvapivě stojí dost malé peníze (tak pětinu toho, co bych čekal), tak považujeme za nejschůdnější variantu ho koupit, čímž se rychle zbavíme naléhání a ještě dovezeme rodině suvenýr.
Na návštěvě v bure
Na návštěvě v bure
Na návštěvě v bure
Pak míříme do školy, která je od obytné části asi pět minut pěšky, vedle kostela. Dozvídáme se, že je to internátní škola, jediná široko daleko, dojíždějí sem děti z okolních vesnic až desítky kilometrů dále do vnitrozemí. Doprava tam je velice složitá, takže tady děti bydlí. Naše bílé postavy jsou nepřehlédnutelné už přes okna, takže jakmile nás děti spatří, ztrácí schopnost soustředění a my jsme pozváni dovnitř. Zrovna probíhá hodina angličtiny. I když na Fiji není primárním jazykem, ovládá ji většina lidí. Tyto děti však ještě úplně ne, ale věřím, že domluvit by se s nimi dalo. Pak navštěvujeme druhou třídu, kde zrovna učí indická učitelka. S tou se docela dlouze zapovídáváme, je tady “na návštěvě” podobně jako my; učila v Ba, ale byla přeřazena na nějakou dobu sem, přičemž přijela jen pár dní před námi. A přestože na Fiji je Indů spousta (hlavně v Nadi), tady je jediná. Děti ochotně pózují a zazpívají nám anglicky Twinkle twinkle, little star.
Škola v Navale
Škola v Navale
Škola v Navale
Škola v Navale
Škola v Navale
Škola v Navale
Škola v Navale
Škola v Navale
Škola v Navale
Navala od školy
Místní kostel
Prohlídka vesnice končí (teda nikdo nás nevyhání, ale cítíme, že už bychom měli jet, ať nemáme problém stíhat – přece jen cesta sem je dost komplikovaná), takže se loučíme a míříme zpět do pořádně sluncem vytopeného auta. Zpátky jedeme stejnou cestou, podle mapy a průvodce by mělo být možné se dostat přímou cestou do Nadi, ale vede to vnitrozemím kdovíkudy, takže volíme raději možnost nejkratší cestou, která je jakž takž sjízdná, zpátky na pobřeží, a odtud po King’s Road do Nadi, kde zajdeme na nějaký oběd, protože už je odpoledne a my celý den nejedli, což už je dost poznat. A taky nepili, což začíná být nepříjemné, zásoby vody na cestu do vnitrozemí jsme trochu podcenili.
Cesta do Ba už je relativně v pohodě, nebloudíme a naučil jsem se po nepříjemném terénu jezdit, navíc tentokrát podstatně více klesáme než stoupáme, takže v Ba jsme místo hodiny a půl asi za 40 minut. Mezitím se nám stihne v hlavě rozložit výlet do Navaly – shodneme se na tom, že byl fakt nádherný. Přestože to stojí nějaké (těžko posoudit, jak přiměřené) peníze, je to opravdu nádherné místo, které můžu s klidným svědomím doporučit.
Jediný bus, který sem občas přijede
No zdá se, že všichni, co sem jedou, mají podstatně lepší auta než my.