5. březen 2014
Zhruba po dvou a půl hodinách na cestě dojíždíme do centra Nadi, kde parkujeme. Nefungují parkovací automat, tak se nás ujímá majitel místního obchůdku se suvenýry, který říká, že kdyby přijela policie, tak jim to vysvětlí. Rovnou ho využíváme a ptáme se, kam by doporučil zajít v okolí na jídlo, tak nás posílá do čínské restaurace asi o dva domy vedle. Samozřejmě chce, ať se podíváme do jeho obchodu, což uděláme, ale opět samé dle mého vkusu nevkusné věci, takže se vytrácíme k Číňanům. Na obědě strávíme dost času, mně se totiž udělá nějak blbě (asi z horka a neustálého nervování na šílené cestě, aby ji auto přežilo), takže tady trčíme ještě dlouho po jídle. Pak se vydáváme na nějaké nákupy, musíme koupit pohledy a pár věcí domů (já jako obvykle volím pivo a místní pochutiny, tentokrát je to kava). Nadi samo o sobě není nijak zajímavé město, je to hlavní vstupní brána do země a hromadí se tady turisti, než vypadnou jinam.
Nadi
Po nákupu vyrážíme ještě kousek dál na jih do resortu Sonaisali. Chceme se totiž podívat na předvedení místního rituálu chození po žhavých kamenech, který pochází právě z Fiji. Teda mimo jiné, nezávisle se vyskytoval i v jiných kulturách. Pozoruhodné je hlavně to, že na Fiji se vyvinul naprosto nezávisle ve dvou kulturách na dvou různých ostrovech, se stejným principem, ale s jinou motivací/důvodem. Chtěli jsme se na “firewalking” zajít podívat všichni, koná se pravidelně v resortu Outrigger, který byl od našeho hotelu jen asi kilometr, ale nestihli jsme to kvůli přesunu výletu na ostrov Tivua, takže nebyla jiná možnost než tady v Sonaisali. Rituál měl začínat v šest večer a trvat do sedmi, přičemž v sedm jsme měli vracet auto a ve tři čtvrtě na devět nám letělo letadlo, takže natěsno. Pro jistotu tankujeme plnou nádrž nedaleko Sonaisali, ať se tím nemusíme zdržovat potom.
Není radno parkovat pod kokosovou palmou.
Sonaisali je asi 20 km jižně od Nadi, přijíždíme a zjišťujeme, že celý resort je na soukromém ostrově. Ujímá se nás security, prověřujou naše jména a náš booking na účast na představení, až pak přivolávají loď, která nás odveze na ostrov. Hlásíme se na recepci, jsme tu ještě s asi půlhodinovým předstihem, takže sedáme k místnímu velice stylovému bazénu a píšeme pohledy.
Sonaisali
Sonaisali
Sonaisali
Jako všude jinde na Fiji, i tu se najde někdo, kdo zrovna hraje a zpívá.
Sonaisali
Bohužel rituál začíná s podstatným zpožděním, teprve v 18:05 vycházíme směrem k místu konání, které je asi deset minut pěšky, a pak čekáme, než vše začne. A začíná to dlouhým vysvětlením a následně dlouhými přípravami, takže než něco začne, je skoro 18:30. A nejpozději ve 18:45 musíme mizet – přece jen máme dvě hodiny do odletu z letiště, které je ještě 20 km daleko. Samotný rituál, jehož ovládnutí dle tradic značí schopnost odpoutat se od reálného světa, který je však dnes fyzikálně zcela objasněn, je však pěkný. V 18:45 tedy odcházíme, následuje ještě obřad pití kavy, ale kromě toho, že už jsme ho viděli před pár dny, prostě musíme mizet.
Příprava ohně, který by měl hořet celý den.
Příprava ohně, který by měl hořet celý den.
Příprava ohně, který by měl hořet celý den.
Příprava ohně, který by měl hořet celý den.
Příprava ohně, který by měl hořet celý den.
Chůze po kamenech
Před sedmou tedy rychle mizíme zpět na molo, kde zrovna nečeká žádná loď. Máváme chvíli na protější stranu a rozhoduju se, že každou chvíli budu muset letět na recepci, ale naštěstí si nás včas naproti všímají a vyjíždí pro nás.
Západ slunce na Sonaisali
Sedáme do auta a míříme rychle na letiště. Je tma, takže se řídí fakt špatně, místní jezdí hodně pomalu, ale předjíždět se kvůli provozu skoro nedá. Kromě toho jsme nějak postřehli to, že máme jen tři čtvrtiny nádrže, což je podivné, když jsme si před Sonaisali zaplatili plnou (a podle toho jsme taky platili), nicméně nezbývá nám než se ještě za Nadi zastavit u pumpy. Vychází vše natěsno, když se pěkně lekám – po natankování auto nejde nastartovat. Začínám být nervózní, ale právě to se nakonec ukazuje být příčinou problému, protože asi po 30 sekundách zjišťuju, že mám jen špatně zařazeno. Vjíždíme do parkoviště na letišti, rychle kontroluju auto. Kufr a můj pas dostává má spolucestující, která míří na checkin, zatímco já běžím s dvacetiminutovým zpožděním vrátit auto. To probíhá úspěšně, auto je zkontrolováno, já jsem lehce napomenut za pozdní vrácení, na což s úsměvem odpovídám “Fiji time”, což jsem stihl za pár dní na souostroví zjistit, že je úspěšná a legitimní výmluva na všechno, co se děje se zpožděním. Zaměstnanec se jen usměje a nechává mě jít, takže letím k checkinu. Jsme tam poslední, čekalo se na mě, protože i když jsem poslal svůj pas a zavazadlo, boarding pass prý museli dát jen mně do ruky (ale už byl připravený). Za dvě minuty checkin zavírá, takže načasováno perfektně. Pak jsme ještě pověřeni nákupem konkrétní košile (stejná, jako jsem si koupil ráno při doprovázení dvou kolegů na letiště, v jiné barvě, mezitím se jim to rozleželo v hlavě), takže míříme do onoho obchodu, který už akorát stahuje roletu, zavíral před deseti minutami. Ptáme se, jestli si můžeme ještě něco koupit, odpověď nás překvapuje – samozřejmě. Rozsvítit, vytáhnout roletu, zapnout PC, vše trvá zhruba pět minut, ale personál s tím zjevně nemá problém. Bereme košili a mizíme na kontrolu a o pár desítek minut později odlétáme čtyřhodinovým letem do Brisbane…