Nusa Dua, Kuta, Uluwatu – turistický blázinec na jižním Bali

29. – 31. březen 2013

Po třech týdnech v Indonésii opouštím Jávu a přesouvám se na sousední ostrov Bali, který je v Evropě známý snad každému. Asi právě proto se mi sem vůbec nechtělo, že jsem tušil, jak to tady bude plné turistů, na což jsem si na Jávě odvykl. S tím souvisí i množství podvodů, které na člověka všude zkouší, a celkově o hodně vyšší ceny. Dokonce i Couchsurfing dlouho selhával, dostalo se mi zhruba sedm odmítnutí při shánění 2 týdny dopředu (naopak na Jávě jsem si zvykl na to, že mi automaticky chodily pozvánky – ohromný rozdíl). Ale vzhledem k tomu, že jsem byl několika svými kamarády přesvědčován o tom, že Bali je fajn, chtěl jsem vidět taky něco jiného (Bali bylo ovlivňováno značně jinými kulturními vlivy než těmi, které se dochovaly ve většině Indonésie) a koneckonců to z východní Jávy, kam jsem stejně chtěl, bylo blíž na mezinárodní letiště do Denpasaru než zpět do Jakarty (ke které nemám o nic pozitivnější vztah než k Bali), rozhodl jsem se to vyzkoušet.

Na Bali mířím busem směřujícím z Banyuwangi do Denpasaru. Prý to má trvat okolo čtyř hodin, ale vzhledem k tomu, jaké mám asi na Bali štěstí, to trvá asi dvojnásobek. Dlouho čekáme na odjezd trajektu, dále dost zdržuje jakási kontrola po přejezdu (místním jsou kontrolovány doklady, mně stačí zamávat pasem, aby se na mě policie překvapeně usmála a šla dál, takže smysl asi stejně nulový) a asi po hodině jízdy na Bali se náhle bus zastavuje a dál nejede. Řidič asi půl hodiny něco opravuje, pak jedeme dál, ale stejná událost se opakuje ještě několikrát. Čekám přijezd do Denpasaru okolo čtvrté hodiny odpolední, místo toho někdy v sedm přijíždíme na neznámé místo uprostřed divočiny, kdy bus končí. Podle mých informací měl bus jet na autobusové nádraží Ubung v Denpasaru, ale místo toho končí ještě o 20 km blíž ve vesnici Mengwi. Pohotově na internetu zkouším hledat možnosti dopravy dál (hlavně cenu), ale marně. Jdu tedy s davem, ignoruju otravné taxikáře a dojdu až k angkotům, co odvážejí lidi na Ubung. Prý za 10 000 rupií, ale já mám velkou krosnu, takže dvojnásobek. Bohužel není na výběr, lidí je dost, angkotů málo. Nasedám a přemýšlím, jak se dostanu dál. Je to složitější.

Dnes a zítra mám domluvené spaní u Jeffriho, který pochází z Jogjakarty, ale teď bydlí v Nusa Dua, což je na úplném jihu ostrova, od Denpasaru asi ještě 20 kilometrů. Když mě tedy konečně angkot vyhazuje na Denpasarském autobusovém nádraží Ubung, začínám shánět dopravu dále. Vím, že do Nusa Dua jezdí nová moderní autobusová linka Trans-Sarbagita, jenže jede po hlavní ulici podél východního pobřeží, a od této ulice jsem asi 5 kilometrů, což v noci se zavazadly pěšky nejdu. Spoléhám na angkoty, které by mě zavezly na autobusové nádraží, kde ona autobusová linka začíná, ale několik lidí mi tvrdí, že teď už nic nejede. Super. Ptám se taxikáře, který, jak bych na Bali čekal, hned říká tak šílenou cenu, že s ním vůbec nemám chuť smlouvat. Nakonec se dohaduju s majitelem dodávky, že mě tam doveze za 30 000 rupií, když zjistí, kam jedu, mi nabízí odvoz až tam asi za 100 000. Nakonec dávám přednost troše komfortu než se hrkat autobusem (o kterém vlastně nevím, jestli takhle večer ještě jede) a dohodneme se asi na 60 000 (120 Kč), tedy stejně, jako jsem platil za bus z Banyuwangi až do Denpasaru. Cesta do Nusa Dua přes turistickou Kutu a okolo letiště trvá celkově asi hodinu. Nechávám se vysadit na jedné křižovatce a kontaktuju Jeffriho, prý pro mě dojede. To je asi za 10 minut, seznámíme se a poprosí mě, jestli můžu přeběhnout o 200 metrů dál, kde mě nabere, protože mi zapomněl vzít helmu a zrovna tu stojí policejní hlídka. Přesouváme se k Jeffrimu do jeho malého bytečku. Na pár hodin se zakecáme, vymýšlím nějaké plány a jdu spát.

Na ráno máme vymyšlený výlet k útesům Uluwatu, které jsou nedaleko. Jeffri musí ráno do práce, doporučuje mi jet s ním ráno do Kuty, tam si půjčit motorku a jet. Ale nějak se mi nedaří vzbudit, vstávám až po jedenácté (minulý týden jsem totiž skoro nespal) a Jeffri se v tuto dobu akorát vrací pro něco domů, informuje mě, že musí za chvíli jet do Kuty, ale odpoledne má volno a může se mnou na Uluwatu zajet, fajn. Stavujeme se na oběd (klasicky rýže, tempe, ryba) a hurá do nedaleké Kuty. Kuta je zdaleka největší turistická šílenost, kde člověk sotva narazí na místní obyvatele či na indonéštinu. Hlavní třída je lemována bary, McDonaldy a podobnými podniky. Jeffri mě vyhazuje u místní pláže Kuta Beach a odjíždí na dvě hodinky do práce. Kutu projdu, nic moc zajímavého tu není, pláž je normální a jsem zděšen z místních cen. V restauracích na ulici jídlo asi 4x dražší než na Jávě, vše v supermarketech (včetně třeba balené vody) zhruba 2x dražší.

Kuta Beach

Kuta

Procházku Kuty chci zakončit u památníku obětem teroristického útoku v roce 2002, když jdu k němu, naráz potkávám Jeffriho, který už jede zpátky, o půl hodiny dřív. Nasedám k němu na motorku, zaveze mě k památníku a pak už míříme na jihozápad do Uluwatu.

Památník obětem teroristického útoku

V Uluwatu procházíme útery a chrám na nich – pěkné, ale lidmi nacpané tak, že občas je celý průchod komplexem jedna velká a hustá fronta, což všechny dojmy ničí. Škoda.

Uluwatu

Ne nadarmo všem při vstupu říkají, ať do areálu k opicím nechodí s brýlemi.

Uluwatu

Večer musí Jeffri znovu do práce, mně by se hodilo dostat na internet, takže se nechávám hodit do nedalekého supermarketu, což je asi nejsnazší možnost. V supermarketů si při nákupu láhve piva Bintang vyžádám heslo na wifi, venku jsou lavičky a zásuvky, k tomu si ještě z blízkého stánku k jídlu přináším nasi goreng a pár hodin trčím na netu. Aspoň, že na Bali je internet o kus kvalitnější než kdekoli na Jávě. Asi v devět večer se vracím zpátky, Jeffri je pořád v práci.

Na kuře jedině do BFC

Plánuju další dny. Jeffri mě může ubytovat jen na tři noci, takže bych mohl ještě zůstat celý další den, ale ve chvíli, kdy jsem byl na cestě autobusem z Banyuwangi do Denpasaru, mi přišla pozvánka z města Singaraja na severu Bali od jistého Hadyho, který mi později napsal, ať dojedu do nejdřív, že v pondělí (za dva dny) se jeho kamarád žení. A účast na balijské tradiční svatbě zní samozřejmě skvělě. S dopravou je to ale trochu těžší. Z Denpasaru jezdí nějaká místní doprava, o které se nedá nic rozumného zjistit, navíc dostat se do Denpasaru je taky docela věda. Většinu veřejné dopravy na Bali ale zajišťují turistické klimatizované autobusy, které stojí šílené peníze. Do Singaraji to jede párkrát denně a stojí to 120 000 rupií, když tuhle částku uslyším, chvíli nedokážu uvěřit tomu, že je to myšleno vážně (do Singaraji je to okolo 90 km, za stejné peníze se dá na Jávě dojet z Jakarty někam možná až do Probolingga, což je skoro 900 km). Tudy to nepůjde. Nejrozumnější možnost by byla půjčit motorku, což by vyšlo levněji a samozřejmě je to nejpohodlnější. Jenže s sebou nemám a pro místní policii jsou “pokuty” pro cizince bez IDP velice dobrým a spolehlivým zdrojem obživy a podle toho časté silniční kontroly vypadají. Dlouho řeším, co s tím, až nakonec Jeffri, který vidí, že se na jízdu na motorce přes centrální hory moc netěším, mi nabízí, že mě tam odveze, což by mě vůbec nenapadlo. Přemlouvá mě, že mu to nevadí, tak ráno vyjíždíme. V Kutě stavíme, abych půjčil motorku, protože Jeffri tvrdí, že jeho motorka je na centrální hory dost slabá a musíme půjčit silnější. Ale všichni prodejci odmítají smlouvat a Jeffri tvrdí, že 60 000 na den je drahé, tak to po chvíli vzdává a jedeme tam na jeho. Stavíme ještě, abych mu koupil benzín, a vyjíždíme směr Tanah Lot.

Políčka nad Denpasarem

Tanah Lot je jedním z nejznámějších chrámů na Bali a máme ho nedaleko od cesty, tak se tam spolu stavujeme. Celkový dojem lepší než z Uluwatu, protože turistů je tu možná skoro stejně, ale samotný chrám je vybudovaný na nepřístupné skále v moři, takže mi turisti nekazí výhled a ještě mi zážitek zpestřil vyskočivší varan z křoví, do kterého jsem vlezl, abych vyfotil chrám z lepšího úhlu. V areálu se procházíme asi hodinu a půl a jedeme dál na sever…