31. březen – 4. duben 2013
Od Tanah Lotu se s Jeffrim na motorce vracíme pár kilometrů zpět směrem k Denpasaru, pak to stáčíme nahoru po hlavní ostrovní severojižní cestě. Brzy přijíždíme do centrálního pohoří, obloha se zatahuje a začíná pršet. Když déšť sílí, nakonec zastavujeme u náhodného stánku na kávu a čekáme asi hodinu. Déšť trochu ustane, ale o půl hodiny zase sílí do ještě mnohem větší intenzity. Jeffri má pláštěnku, já ne, navíc už sjíždíme z hor z docela prudkého kopce, takže se na motorce na kluzké cestě necítím úplně nejlépe. Zastavujeme pod nějakou branou, kde neprší, a čekáme další půlhodinu, pak konečně klesáme a vjíždíme do Singaraji, druhého největšího města Bali. Svému novému hostiteli Hadymu se mám ozvat, až dojedu k místnímu Památníku hrdinů, který s Jeffrim chvíli hledáme, je ale hned při vjezdu do města. Hady se ozývá, že už musel do práce (kvůli Tanah Lotu a dešti máme asi tříhodinové zpoždění) a posílá pro mě svou kamarádku Novi.
Památník hrdinů v Singaraji
Novi přijíždí asi po patnácti minutách, seznamujeme se, děkuju Jeffrimu a loučíme se s ním, jede zpátky domů na jih. Novi plánuje, kam vyrazíme my, než se Hady vrátí z práce. Navrhuje zajet k moři tady v Singaraji, což děláme, ale nezdržujeme se, protože pláž je fakt jedna z nejhnusnějších, co jsem v životě viděl (ale je u ní pěkný chrám). Pak se přesouváme do nedaleké Loviny, starého letoviska z dob, kdy ještě u Denpasaru nebylo rušné mezinárodní letiště a hlavním vstupním bodem na Bali byl velký přístav právě v Singaraji. V Lovině už je pláž pěknější, ale pořád žádný zázrak. Dodnes sem ale dost turistů jezdí a má to být nejlepší místo na pozorování delfínů, o čemž vypovídá i delfíní skulptura u pláže. Škoda jen, že se rozpadá. Po procházce tady míříme zpátky na večeři do Singaraji, mezitím se stavujeme v hotelu, kde pracuje Hady, který na chvíli vyleze ven, takže se seznamujeme. Hady tady dělá na recepci, Novi taky pracuje v hotelu, ale trochu jinde a dělá v kuchyni (pár měsíců poté se ale přesouvá do stejného hotelu, kde je Hady, a její sen do budoucna je pracovat na výletní lodi.
Chrám u pláže v Singaraji
Hodně ošklivá pláž...
O něco pěknější moře v Lovině
Rozpadlí delfíni v Lovině
Rozpadlí delfíni v Lovině
Večeře je trochu dražší, ale stojí za to, skvělé kuře, rýže a k tomu velice ostrý salát z místního listí, který i Novi, která má ráda ostré jídlo, se slzami v očích nakonec v půlce vzdává. Po večeři mě Novi tahá ještě na vyzkoušení místních sladkostí, objízdíme pár vyhlášených stánků po městě, bohužel je vše zavřeno, až pak dojedeme jeden stánek, kde za 20 000 rupií (na Bali už docela normální cena, na Jávě to pořád stačí na dvě večeře) dostávám jakýsi obrovský lívanec plněný čokoládou, oříšky, sýrem a ještě něčím. Je to skvělé, ale už jsem najezený a má to velikost plnohodnotného jídla, takže sním jen kousek, kousek dávám Novi, kousek pak doma její sestře a zbytek schovávám na zítřek (a zítra bohužel vyhazuju, protože se v tom namnožily stovky drobných mušek… což se tady stane s každým jídlem, které se na chvíli nechá bez opravdu pořádného zabalení, jak zjišťuju během následujících dní). Dojíždíme k Novi, nechává mě odpočinout ve svém pokoji, někdy o půl dvanácté v noci mě pak Hady nabírá po cestě z práce.
Večeře
Večeře
Zákusek po večeři
Druhý den se koná balijská tradiční svatba, na kterou mě Hady zval. Vyjíždíme asi v 9 ráno. Celá akce je pro mě trochu zklamání – těšil jsem se na nějaký obřad, krásné tradiční oblečení atd., ale nic z toho se nekonalo, protože poté, co jsme se asi po hodině sezení a zírání do prázdna zeptal, kdy to začne, řeklo mi, že už to celou dobu jede. Obřad se konal už před několika dny a toto bylo jen jakési posvatební setkání. Jídlo měli super, to samozřejmě musím uznat. A pár pěkných oblečků se taky našlo (ale bylo mi blbé fotit), neměl jsem si s kým co říct, asi po dvou hodinách odcházíme. Hady mě veze do asi 20 km vzdáleného chrámu, který bývá někdy nazýván jako “malý Borobudur”, protože dekorací se mu vzdáleně podobá. Je docela pěkný. V knize návštěv nalézám docela početné zastoupení českých vzkazů, což mě teda nepřekvapuje.
V chrámu
V chrámu
V chrámu
V chrámu
V chrámu
Na večeři jedeme na mie goreng, k tomu zkouším podivně zabarvený nápoj s černou rýží. Dobrý. Vracíme se k Hadymu. Bydlí teď v malém novém domku s tátou, který tu ale skoro není. Každý večer se venku na terase Hady věnuje hře na kytaru, což je super.
Pití k večeři
Velice pěkná ulice, kde bydlí Hady
Brzo ráno mi Hady jako obvykle přináší snídani, směs několika druhů rýže s trochou masa, zeleniny a koření, zabaleno v papíru. Pak se rozhodujeme vyrazit na vodopády Gitgit, které se nacházejí několik kilometrů na jih. Vyjíždíme do prudkého kopce centrálních hor, kde se okamžitě zatahuje a teplota je tak o 15 stupňů nižší než na rozpáleném pobřeží. Vodopády jsou pěkné, asi půl hodiny se koupeme (a houpeme na laně). Po cestě zpátky odbývám otravné prodejce, Hady mi přitom ukazuje, jak vypadá strom s duriany. Shodou okolností jsem o tom před pár dny přemýšlel, že jsem je nikde neviděl růst. Není divu, strom je opravdu mohutný a duriany rostou velice vysoko, chvíli mi trvá, než vůbec nějaký zahlédnu.
Vodopády Gitgit
Vodopády Gitgit
Durianovník
Další den je můj poslední v Indonésii, takže volný večer využívám k nákupům. Musím koupit ještě dárek pro Jeffriho, který byl tak hodný a dovezl mě sem (a nechal mě uložit si u něj mé věci) a pak suvenýry pro lidi, které uvidím po odletu z Indonésie. To nakonec řeším hlavně kávou, která je tu levná a dobrá. Nakupuju v mnoha sáčcích celkem asi kilo a půl, přestože jsem po sáčku rozdával téměř všem kamarádům, které jsem následně v Japonsku a Číně potkal, zbylo mi ještě tolik, že ji dopíjím ještě teď v říjnu, půl roku po odletu z Indonésie.
Zatímco poslední týden v Indonésii už jsem toho měl všeho docela dost (hlavně horka) a těšil se na chladný sever, poslední ráno mě přepadla lehká depka, že z té skvělé Indonésie zmizím a kdo ví, kdy se znovu ukážu…
Na poslední ráno máme program s Hadym a Novi – vyrazit do Loviny na pozorování delfínů. Nechávám se přesvědčit i za cenu 100 000 rupií (200 Kč, při zpětném pohledu je to strašně málo, ale přece jen jsem Indonésii projížděl s minimální útratou) a o půl šesté ráno vyrážíme do přístavu. Přestože jsou místní, Hady ani Novi na delfíny nikdy nejeli.
V šest ráno akorát svítá, což je období, kdy jsou delfíni nejaktivnější. Nasedáme na malou kocábku a vyrážíme na moře. Jezdíme asi dvě hodiny. A máme smůlu – delfína za celou dobu nevidíme ani jednoho. Nedá se nic dělat, prý je to dost nezvyklé. Hady pak u kapitána zpetně ukecá slevu z 100 000 na 60 000 rupií, takže ani nemám pocit, že jsem přišel o nějaké zásadní množství peněz.
Naše loď
Vyplouváme ještě před východem slunce
Naše výprava
Vracíme se do Singaraji a dáváme si snídani. Loučím se s Novi a s Hadym ještě jdeme do supermarketu pro pár drobností a na oběd, než mě doprovodí na bus do Denpasaru.
Poslední oběd
Bus do Denpasaru - bez asistence místních je velice těžké něco sehnat, protože turisti jsou hnáni do klimatizovaných turistických autobusů (které stojí i desetkrát tolik, co toto).
Banánové srdce - oblíbená pochoutka např. na Filipínách, zatím jsem neměl příležitost vyzkoušet.
Přijíždím do Denpasaru. Mám celé odpoledne čas a na poslední chvíli se náhodou spojím s dalším Couchsurferem – jmenuje se Wahyu, bydlí v Seminyaku (kousek od Denpasaru) a původně mi nabídl ubytování na pár dní, ale neměl vůbec čas a nedohodli jsme se. Pak se ozval znovu s pozváním, že už má více času, ale až den před mým odletem. Nabídl jsem, že můžeme někam zajít v Denpasaru, protože měl akorát volno. Takže dorážím na už známé nádraží Ubung, asi hodinku čekám, než Wahyu skončí ve škole, a vyzvedává mě. Jedeme k němu domů, kde se dlouze zapovídáme, pak přijíždí ještě pár jeho kamarádů a jedeme se podívat na nedalekou pláž.
U pláže
U pláže
Tato oblast mi přijde dost zajímavá. Přijeli jsme po polňačce, po turistech tady ani památky. Nicméně když popojdeme o 500 metrů dál, už vidíme, že se tady staví hned několik budov. A po pláži se prochází západní pár ve svatebním oblečení s fotografy. O dalších pár set metrů dál už slunečníky, desítky Němců s vyvalenými pupky popíjející drinky a řada hotelů. Wahyu tvrdí, že ještě před půlrokem to tady nestálo. Tolik k turismu na Bali.
U pláže
Tato oblast už to má taky spočítané...
Tato oblast už to má taky spočítané...
A tady už je to úplně jasné.
Já a Wahyu se pak vracíme zpátky k němu domů a řeším, jak se dostat na letiště. Potřebuju se sejít s Jeffrim asi za dvě hodiny, protože později nemá čas, a musí mi dovézt moji krosnu. Wahyu mi slíbil, že mě na letiště doveze, problém je, že musí večer psát nějakou práci, tak se k tomu moc nemá, což mi dost komplikuje situaci, protože na taxi je to dost daleko (cca 30 km) a veřejná doprava neexistuje. Nakonec ale svolí a odveze mě, čímž mi ušetří dost starostí a peněz, tak mu aspoň platím celou nádrž benzinu. Po cestě se ještě stavujeme na ketoprak, prý jakartskou specialitu, neidentifikovatelná hmota s arašídovou omáčkou – super. O hodinku později už jsem u letiště, kde nás čeká Jeffri s mou krosnou a taškou prádla, které jsem si u něj nechal na vysušení. Chvíli si ve třech povídáme, pak Wahyu odjíždí dělat věci do školy. Letadlo mi letí až asi za tři hodiny, tak jdeme ještě s Jeffrim pokecat do místního zapadlého kafe-stánku.
Večeře
O půlnoci nasedám na denpasarském letišti do letadla a sedmihodinovým nočním letem se přesouvám na sever do korejského Soulu…
Hurá na sever
Závěrečné zhodnocení: Indonésie pro mě byla velice pozitivním překvapením. Dostal jsem se tam víceméně náhodou díky levné letence, o to víc jsem si to pak užil. V Indonésii jsem neměl moc peněz a ani jsem je nepotřeboval. Za měsíc pobytu jsem se těsně vešel do hranice 10 000 Kč, a to včetně letenky, víza, výstupní taxy a drahé cibetkové kávy jako suvenýru – tyto čtyři položky vydaly asi na 2 800 Kč, takže kdybych je odečetl, dostávám se na hranici cca 240 Kč za den, což Indonésii dělá asi nejlevnější zemi, kterou jsem navštívil (i když se na tom samozřejmě podepsal způsob, jakým jsem cestoval). Co se týče země samotné, přijde mi mnohem zajímavější než kterákoli jiná země v regionu. A to jsem i přes plné využití 30denního turistického víza (odlétám 30 min před vypršením víza) objevil jen minimální část. Takže se tam asi znovu brzo ukážu :)